Problém? Vstaňte a jděte dál

Martin Slanina

foto Marek Kučera

Coby mladík převzal Martin Slanina ze dne na den firmu svého otce. Z rodinného byznysu po letech vystoupil a začal pracovat v jiném oboru.

Od školních let říkali Martinu Slaninovi „malý ředitel“ – a v jednadvaceti se také skutečně ředitelem stal. Jeho rodiče rozjeli na Nymbursku úspěšnou firmu Building SP: když ji Martin převzal, zahrnovala štěrkopískovnu, betonárku, stavební firmu a autodopravu. Martin Slanina podnik změnil a zmodernizoval. Pod jeho vedením získala Building SP dvakrát ocenění Firma roku ve Středočeském kraji, dvakrát byla druhá v celé republice. Za jeho vedení měli obrat 180 milionů; firma za celou dobu své existence nikdy nebyla ve ztrátě. Poté rodinný klenot předal mamince – a rozjel další úspěšný byznys, komunikační agenturu; tu má dodnes.

Úsporné dětství

Mohlo by se zdát, že Slanina je dítě štěstěny, kluk z dobré rodiny, kterému odjakživa všechno hraje do karet. Jenže skutečnost je trochu jiná. Tak zaprvé rodinnou firmu v jednadvaceti převzal narychlo, protože mu zemřel otec. „Inklinoval jsem spíš ke službám, chtěl jsem na hotelovku, ale rodiče podnikali od začátku devadesátých let a já se ve firmě pohyboval odmala. Koneckonců sídlila u nás v domě,“ popisuje a vzpomíná, že ho na rozdíl od Jany, jeho sestry-dvojčete, firma „vcucla“ už během studia na gymnáziu. O víkendech třeba pravidelně přepisoval výpisy z banky do počítače, což bylo dost podstatné, protože jeho otec počítač sveřepě odmítal používat.

Dospívání měla dvojčata úsporné. Firma sice vytvářela milionové zisky, táta ale nebyl na nějaké rozhazování zvědavý. „Pamatuju si, že v dětství jsme pořád museli šetřit, vypínat topení, světla,“ popisuje Martin. Otec Emil učil obě děti hospodařit svérázným způsobem. V patnácti letech jim založil konta, na která jim jednou za čtvrt roku posílal kapesné. Z toho si dvojčata sama pořizovala – kromě jídla a bydlení – všechno, co potřebovala: oblečení, kupony na MHD, věci do školy, lyžáky, cokoliv. „Že bych za tátou přišel, že chci nové levisky, neexistovalo,“ vzpomíná Martin. „Ale svým způsobem mi to vyhovovalo, nechtěl jsem ve škole vyčnívat, stejně jsme měli pověst ,těch Pražáků, co se přestěhovali do Sadské‘. Pro většinu lidí jsem byl synek z bohaté rodiny, přitom my šetřili jako blázni,“ říká.

Na rozdíl od Jany byl průměrný student, kterého sice bavila matematika a „předměty, které mají smysl“, dějepis nebo zeměpis tam však prý nespadal. Poměry se navíc zhoršily, když ho spolužáci začali šikanovat. Martin to vyřešil po svém. Ve chvíli, kdy s třídou odjel na výměnný pobyt do Paříže, našli jeho rodiče doma dopis na rozloučenou. „Napsal jsem jim, že už se nehodlám vrátit, což jsem samozřejmě nesplnil. Bylo z toho hrozné haló, táta naběhl do školy a udělal mi tam šílenou ostudu.“ Následkem toho se Martin začal škole vyhýbat obloukem. Šlo to dobře, v té době byl už od rodičů přestěhovaný do pronajatého pokojíku na sídlišti a spoustu času trávil v kanceláři. Tam se cítil dobře, tedy až do té doby, kdy k nemilému překvapení rodičů neodmaturoval z angličtiny. Takže další šílená ostuda.

V tu chvíli čekal nějaký hrozný trest, protože jeho táta byl ten typ, který řval, když něco nebylo po jeho, přičemž se všichni běželi schovat. Martinovi ale prý tenkrát klidným hlasem oznámil: „Nic se neděje, vezmi si montérky a jdi,“ – čímž ho poslal do výroby k lopatě. Když ho odtud po třech měsících vytáhl, udělal z něj svého asistenta. „Na první vizitce jsem měl napsáno ,technický ředitel‘, dodnes nechápu proč,“ říká Martin s tím, že dostával úkoly, které přebývaly. Spíš než stavbařina ho zajímal obchod, marketing. „Jenomže tohle táta neřešil, vždyť v té době psal ještě marketing s ,k‘ na konci.“

Podpořte Reportér sdílením článku