Můj stalker a já

24. února 2017

Ilustrační snímek

Profimedia.cz

Co se stane, když vám nebo vašim blízkým někdo vyhrožuje násilím? Odpověď je snadná: vůbec nic. Buď je chyba v zákonech, nebo v policii, ale někde v systému máme rozhodně problém.

Měl jsem stalkera. Nevím, jestli se zaměřil exkluzivně na mě, nebo se nás o jeho přízeň dělilo víc, ale byl poctivý a byl můj. Při práci v médiích si ostatně člověk zvykne na leccos a když píše o specifických tématech jako bezpečnost a extremismus, obnáší ono „leccos“ prakticky cokoli.

Po prvních přáníčkách od neonacistů jsem chodil i na redakční záchod s nožem v kapse a poléval mě studený pot, kdykoli jsem v televizi zahlédl Yula Brynnera nebo Jana Přeučila. Při dvacáté podobné zprávě už člověka napadají přísloví o štěkajících psech a po pár letech se z mailů začínajících „židobolševickej zmrde“ stane lehké ranní čtení ke kávě.

Ale tohle bylo jiné. „Dobrý… den, vy jste ten… jste Bouška, teda Josef Bouška? Já volám… jste ten Bouška ze seznamu White Media, jo?“ Vůbec jsem v průběhu asi tříminutového telefonátu nepochopil, co ona koktající bytost chce. Rozloučil jsem se s tím, že volajícímu nerozumím a pokud bude potřebovat něco konkrétnějšího, ať se ozve znovu.

To se stalo za dva dny. Volající zřetelně zapracoval na verbálním projevu a po krátkém ověření mé totožnosti se dotázal, zda vím, že jsem hroznej č..ák. Odpověděl jsem, že nyní už ano, děkuji za zavolání a sbohem. Další hovory z tohoto čísla jsem nebral a následné SMS byly předvídatelně stereotypní.

V průběhu několika dní se naše nekomunikace ustálila na modelu jednoho či dvou nočních telefonátů, což nebylo příjemné, protože povaha mé práce neumožňovala vypínat na delší dobu mobil. SMS chodily častěji a jejich obsah postupně přitvrzoval – od nadávek směrem ke mně až k výhrůžkám vůči rodině.

S pocitem nezranitelnosti

Podpořte Reportér sdílením článku