Od třinácti jsem blbnul...

O pionýrských dobách českého graffiti a streetartu očima dnešního uznávaného tvůrce.

V době, kdy většina vrstevníků zažívala dobrodružo maximálně ve skautu, lítali jsme po městě. Experimentovali jsme se vším, co nám přišlo pod ruku. Jezdili na první pionýry techna. Lezli do tunelu metra malovat graffiti. Utíkali v noci z domova, když jsme měli zaracha, jenom abychom něco namalovali − a ráno rovnou do školy. Trávili jsme noci v celách. Lezli jsme po střechách, komínech, hromosvodech a malovali. Pěstovali trávu. Zdrhali fízlům a rozdávali facky lidem, kterým se nelíbily naše tagy. Myli okna aut stojících na křižovatkách. Jedli majolku z kelímku a rohlíky, nebo nejedli vůbec.

Nevím, jak jsem to přežil, ale dost mi to dalo − naučil jsem se paradoxně pokoře a píli: děkuju bohu za každej den v ráji! Všechno, co jsem se naučil a viděl, jsem vědomě přetavil a teď stojím uprostřed nádherné pražské galerie Mánes a dělám další krok. Experiment pokračuje. Nevím, jak jsem se sem dostal, a i když pochybuji o každém kroku, cítím, že jsem na správné cestě.

Kamarád Jakub Horák napsal před pár dny úvodní slovo k mé právě začínající výstavě. Nejlépe vše vystihuje tato pasáž: „Umělci jen málokdy vědí, co vlastně dělají. Je to tak pro svět správně, protože malíř, dokonale obeznámený s jungiánskou symbolikou, nemohl by už svobodně malovat jednorožce.“