Po přeslici VI: New York!

Co bylo kdysi největší – katedrála svatého Patrika, Public Library neboli veřejná knihovna anebo Grand Central Terminal, hlavní nádraží – to se v perspektivě kolem stojících obřích novostaveb krčí při zemi. Když jdete od Central Parku pěšky až dolů, na samý cíp Manhattanu, stačí šedesát ulic, abyste se octli v kytičkami zdobené Greenwichské vesnici, v malé Itálii s pizzeriemi a kafírnami s živou muzikou i v přecpané a chaotické, rybami čpící Číně. A všude potkáváte Židy s jarmulkami na hlavách a třásněmi čouhajícími z černých obleků, jak někam spěchají.

Na ulicích je neustálá tlačenice aut i lidí všech barev. A taky jsou tu cyklisti, zběsile kličkující mezi auty jako zajíci. Kličkují ve dne v noci, v slunci i dešti. I skateboardisti a kolečkoví bruslaři, dokonce i kravaťáci na elektrických koloběžkách se motají mezi auty, a nikoliv po chodnících. Jsou tu též pruhy pro kola, ale jenom tam, kam se vešly. A tak se všichni někudy, kudykoliv řítí, klaksony troubí, blinkry blikají, reklamy září, naháněči vyhlídkových autobusů, cyklopůjčoven a muzikálů nahánějí, tmaví rapeři vám vnucují svá cédéčka, jakože zadarmo, a když si příště nekoupíte, hned vám vmetou, ať se k černým chováte slušně.

Nádherné vzrostlé stromy, které v lese mrakodrapů a silném automobilovém provozu kupodivu nechřadnou, aspoň v květnu ne. V parcích, v oázách čerstvé a pečlivě opečované zeleně, jsou volně k mání stolky a židličky. Když je hezky, Newyorčané tam hromadně obědvají, co si v nejbližších salátových barech koupí. V parku u Public Library je stánek, kde se půjčují stolní hry, a tak si tam muži hrají. Hrají šachy a halmu a nevím co ještě. A právě tam taky mají veřejný záchod překrásně vyzdobený velkými, citlivě zaranžovanými kyticemi, které by mohly zdobit prezidentskou recepci.

Všude čisto. Ani jedno psí hovínko. Pejskové tu ovšem moc vesele nežijí. Svobodu slova mají, to jo, ale svoboda pohybu jim je zapovězena; chodí pouze na vodítku. Dokonce i v obrovském Central Parku chodí na vodítku – i když se nikdo nedívá. Vypadají posmutněle, vyhořele. U jednoho venčitele (dobrý přivýdělek) se jich plouží i devět najednou. Různě se mezi sebou zamotávají a venčitel je musí stále rozmotávat a překračovat, a to je s igeliťákem, do kterého musí sebrat devatero exkrementů – sbírá je, i když se nikdo nedívá –, náročný manévr.

To nekonečné lidské hemžení. Nejvíc je narváno u newyorského srdce, na Times Square. A přitom tu není ani jeden feťák, opilec či neurvalec. (To až teď, kdy zapisuju své čerstvé dojmy, tam najel feťák do lidí – měl prý hlasy – a nechal za sebou jednu mrtvou a dvě desítky zraněných. Byli jsme přitom s mužem na Times Square každé odpoledne nebo večer.) I tady jsou stolky a židličky a lehátka pro volné použití. A taky široké plastové schody, které nikam nevedou. Tvoří hlediště k mumraji pod vámi.