Čaj s příchutí genocidy | Reportér Magazín

Čaj s příchutí genocidy

Reportáž

Markéta Kutilová

Markéta Kutilová 25 / 05 / 2015

Plantáže na Srí Lance nabízejí překrásné scenérie. Méně už se ví, že tamilské ženy, které sbírají vysoko v horách čajovníkové lístky, podstupují vládou řízené sterilizace. I kvůli tomu vypadají ve třiceti jako stařeny.

Z vesnic mezi plantážemi jsou překrásné výhledy. Jejich obyvatelé by ale raději viděli kanalizaci a vodovod. Foto: Markéta Kutilová.

Plantáže na Srí Lance nabízejí překrásné scenérie. Méně už se ví, že tamilské ženy, které sbírají vysoko v horách čajovníkové lístky, podstupují vládou řízené sterilizace. I kvůli tomu vypadají ve třiceti jako stařeny.

Pro turisty jsou čajovníkové plantáže velkým lákadlem. Obdivují se jejich krásám, na první pohled vše působí idylicky. Realita je jiná, než jak ji vykreslují cestovní kanceláře. Ženy například nemají boty, plantáže jsou přitom plné pijavic. I mladé ženy jsou bezzubé, neboť mají omezený přístup k lékařské péči. V jejich osadách není mnohdy elektřina, záchody, kanalizace. Téměř dvě třetiny srílanských žen, které pracující na čajovníkových plantážích, prošly sterilizací. Totéž se týká i gumovníkových plantáží, kde ženy i muži nařezávají stromy a získávají z nich kaučuk.

Peníze na ruku

„Když jsem měla po třetím porodu, přišel za mnou úředník z plantáže a oznámil mi, že mě budou operovat. Abych už neměla děti. A že za to dostanu peníze a čtyři dny volna. Prý to vůbec nebolí a hned zase půjdu domů. Rovnou mi dal podepsat nějaký papír,“ vypráví Supaje Galečimi ze vsi Katyapala u plantáže Bogawantawala. Za pár dní přijel náklaďák a odvezl deset žen z vesnice do zdravotního střediska. „Hned po operaci nás poslali domů. Hodně jsem krvácela. Odměna za souhlas: v přepočtu asi 100 korun, sotva dvoudenní plat. Tamilové, kteří pracují na plantážích, jsou nejchudší obyvatelé ostrova. I taková suma pro ně hodně znamená.

Abych se dostala k domku paní Galečimi, šplhám půl kilometru do kopce po cestě z udusané hlíny. Z vesnice je pěkný výhled, to ale její obyvatelé neocení. Oprýskané domky, z nichž některé už se dávno vychýlily ze své původní osy, jsou nalepené jeden na druhém. Od doby, co je před sto lety postavili Britové, se mnoho nezměnilo. Středem se vine strouha, do níž se splachují všechny výkaly. Střechy z vlnitého plechu se hroutí, přesto je na každé druhé satelit. „Domky nám nepatří, má se o ně starat majitel plantáže. Proč bychom tedy něco opravovali. To si raději koupíme televizi, když už nám sem zavedli elektřinu,“ říká paní Galečimi, zvedá kanystry a jde k hlavní cestě pro vodu.

Stejně jako Supaje byla sterilizována většina žen pracujících na srílanských čajovníkových a gumovníkových plantážích. „Metoda trvalé sterilizace je zde nejpoužívanější antikoncepcí. V letech 1992 – 99 bylo sterilizováno 82 procent žen v produktivním věku. Nyní je to kolem 42 procent, celkově je sterilizováno 60 procent žen,“ říká Susantha Rasnayake z katedry sociologie na univerzitě v Paradenyii. Program sterilizací je řízen vládou, která je vlastníkem většiny plantáží. Výrazně se zde projevuje etnické postavení obyvatel Srí Lanky: přímo na plantážích pracují pouze Tamilové, naopak celý management je sinhalský.

Žena jako mašina

„Sterilizace je málo nákladná metoda s trvalým výsledkem. Cílem je kontrolovat a redukovat počet tamilského obyvatelstva. A má to ještě jeden důvod: ženy pracující na plantážích se pak nevěnují dětem, jsou z nich pracovní mašiny,“ vysvětluje Michael Joachim, ředitel nevládní organizace PREDO, která proti sterilizacím bojuje už dvacet let. „Poslední dobou se o tomto tématu už alespoň mluví. Sterilizace probíhají dál, ale ženy musí být informovány, co takový zákrok obnáší, aby se mohly samy rozhodnout. Navíc už často mají na výběr i mezi hormonální a jinou metodu antikoncepce,“ říká Joachim. Yoghita, která pracuje pro organizaci CSC (Centre for Social Concern) ve městě Hatton, volí tvrdší slova: „Se ženami tu pořád zacházejí jako s krávami, jsou to pro ně stroje na trhání čaje. Zbavují je jejich ženství, vypadají pak ztrhaně a staře.“

Mnoho mladých žen vypadá staře – může za to tvrdá práce, sterilizace, která zbaví vaječníky funkce, popíjení alkoholu.
Mnoho mladých žen vypadá staře. Může za to hlavně tvrdá práce a sterilizace.

Mnoho žen zemřelo následkem neodborně provedených sterilizací, tisíce jich mají trvalé zdravotní následky. „Operovali mě hned druhý den po porodu dvojčat. Málem jsem vykrvácela a od té doby krvácím často. Vůbec jsme nevěděla, že mi dělají sterilizaci, ani co to je. Jen mi řekli, že už nebudu mít další děti a že to pro mě bude lepší, tak jsem podepsala,“ vypráví sedmatřicetiletá Rajelingam Suda, která od svých třinácti let sbírá čaj na plantáži Bogawantawala. Vypadá na padesát. Podle oficiálních statistik roste porodnost na ostrově o 14 procent ročně, ovšem osmi set tisíc Tamilů, kteří dřou na plantážích, se tato čísla netýkají: počet narozených dětí každoročně o pět procent klesá.

Fotogenická dřina

„Plantážní Tamilové“, jak se jim tady říká, tvoří asi šest procent obyvatel Srí Lanky, je jich tedy zhruba milion. Ostatní obyvatelé ostrova – jak Sinhalci, tak „cejlonští“ (domorodí) Tamilové – je považují za nejnižší, podřadnou skupinu. Tito plantážníci totiž nejsou původem ze Srí Lanky, jejich pravlastí je indický stát Tamilnádu. A i přesto, že na Srí Lance žijí už téměř dvě stovky let, jsou dodnes označování jako „indičtí“ Tamilové.

Na Srí Lanku je přivezli Britové jako levnou pracovní sílu pro své kávové plantáže. Ve druhé polovině 19. století se Velká Británie díky svým koloniím stala hlavním importérem kávy do Evropy. S rostoucí oblibou nápoje na britských ostrovech i v kontinentální Evropě se rozšiřovaly plantáže a potřeba pracovní síly.

Muzeum věnované sběru čajovníkových lístků ukazuje, že se toho na plantážích za uplynulých osmdesát let mnoho nezměnilo.
Muzeum věnované sběru čaje ukazuje, že se toho na plantážích za uplynulé desítky let mnoho nezměnilo.

Srí Lanka byla v té době poměrně řídce obydlena, navíc místní pracovní síla nebyla příliš ochotná s kolonizátory spolupracovat. V jihoindickém státě Tamilnádu se tehdy šířil hladomor a sucho. Britové toho využili a zaplatili nábor, lákající chudé Indy na Srí Lanku. Ty, kteří přežili cestu, čekala nekonečná dřina a chudoba.

Koncem 19. století zničila kávovníky plíseň, Britové je nahradili čajem. „Střed ostrova je vlhký a hornatý, čaji se tam daří skvěle a žádná hniloba mu nehrozí. A čím výše čajovníky rostou, tím je kvalita lístků vyšší. Nejlepší čaj se pěstuje v nadmořských výškách přesahujících dva tisíce metrů,“ vysvětluje Ganéš, průvodce v továrně na čaj u města Haputale. Úchvatná panoramata, ale také chlad, déšť, mlha, tak vypadá čajovníkový ráj.

Nesmíme ani pást

Bez práce „importovaných“ Tamilů, kteří zde žijí už téměř dvě století, by se ostrovní ekonomika sotva obešla. Po roce 1948, kdy Srí Lanka získala nezávislost a plantáže byly znárodněny, však ani nezískali občanská práva, domohli se jich až nedávno: poslední asi dvousettisícová skupina získala občanství v roce 2003. Do té doby nemohli volit, ani třeba odcestovat z ostrova. Neměli rodný list, pro úřady jako kdyby neexistovali. „Každý patřil k plantáži, kde se narodil. Měl jen přidělené číslo,“ vysvětluje Muthulingham, který patří k hrstce plantážních Tamilů, kterým se podařilo získat vysokoškolské vzdělání. „V mládí jsem byl komunista. Věznili mě, ale nezlomili,“ říká hrdě a vyptává se na Václava Havla.

Nyní se situace začíná měnit. Mnoho žen odjíždí pracovat do Saudské Arábie, Singapuru, Libanonu, Kuvajtu a dalších bohatších zemí jako pomocnice v domácnosti, muži jako dělníci na stavby. O děti se mezitím doma starají prarodiče. „Nechceme, aby naši potomci pracovali na plantážích. Chceme, aby dostali co nejlepší vzdělání a mohli odtud pryč,“ shodují se rodiče, s nimiž si povídám v mateřské škole na plantáži Watawalla. Ženy přišly zablácené přímo z práce, z mnoha mužů je cítit alkohol. Venku bučí krávy. „Teď nám ale zase zakazují mít tu dobytek. Když nám nepatří pozemek, prý zde nemůžeme pást,“ přibližují mi zdejší neutěšené poměry. Právě nemožnost vlastnit svůj domek či jen kousek půdy posiluje zdejší pocity bezmoci a odevzdanosti. Ubytovny jsou ve vlastnictví plantáží a jejich obyvatelé platí nájem. „To považuji za největší nespravedlnost. I podle bible má každý člověk právo vlastnit alespoň kousek půdy,“ vysvětluje maďarský katolický farář George Taltei, který žije na plantáži u města Ratnapura už čtvrt století. Za tu dobu se naučil plynule tamilsky, neboť jak tvrdí, tamilština a maďarština jsou si velmi podobné.

Plantážní Tamilové mají nejnižší mzdy v zemi: 450 rupií na den, tedy asi 70 korun. Aby si jej žena zasloužila, musí natrhat 18 kilogramů čaje. „Za méně než osm hodin se to zvládnout nedá,“ říká třicetiletá Kanageshwari, matka čtyřletého Raje. V řadovém domku bydlí společně s rodiči i bratrem – učitelem a jeho rodinou. Devět lidí v těsném 2 + 1. Všude mají čisto a naklizeno, půl obývacího pokoje zabírá bratrova motorka. Pokud žena porodí dítě, má nárok zůstat s ním tři měsíce doma, pak se musí vrátit na plantáž. Děti jsou mezitím v takzvaných creches – domcích, kde se jedna žena stará o pětadvacet dětí ve věku od tří měsíců do tří let. Muži čaj netrhají, dělají jiné práce na plantážích nebo v továrnách.

Už nejsme čísla

Čaj je hlavní vývozní surovinou Srí Lanky, na ekonomice země se podílí 17 procenty. Ročně se na ostrově usuší přes 300 milionů kilogramů čaje, což je zhruba pětina světové produkce. Příjem: 1,37 miliardy USD.

Srí Lance ovšem hrozí nedostatek sběračů. „Musíme najít rychlé a levné řešení,“ říká Sriyantha Walpola, komentátor místních novin Daily News. Mezitím sinhalský management plantáží zavádí nůžky na čaj, aby se nemuselo všechno trhat ručně. A v obavě ze ztráty pracovní síly už nadřízení nevolají na tamilské dělníky čísly, ale jmény.

Vesnice se postupně elektrifikují, v některých turistických oblastech vznikají nové baráky pro dělníky,“ líčí Sivalingam Sasikumar z americké organizace CARE, která pomáhá Tamilům na desítkách plantáží.

Sinhalci, množte se

Mnoho zemí třetího světa se potýká s populační explozí. Srí Lanka se naopak často ráda chlubí úspěchy na poli kontroly porodnosti. Podle oficiálních statistik bylo sterilizováno 19 procent všech vdaných žen na Srí Lance. Drtivá většina z nich je tamilského etnika. Nucené sterilizace nejsou na Srí Lance rozšířené jen mezi Tamily na plantážích, ale i na severu a východě země, kde do roku 2009 probíhal válečný konflikt mezi srílanskou (sinhalskou) armádou a teroristickou organizací Tamilští tygři (LTTE), která bojovala za vytvoření nezávislého tamilského státu na ostrově. Například v okrese Mullativu na severu bylo sterilizováno 81 procent vdaných tamilských žen. V posledních letech sice sterilizaci začínají nahrazovat novější kontracepční metody, zejména hormonální tělíska, ovšem ženy jsou dál nucené je akceptovat stejně jako sterilizace.

Situací se letos zabýval i Výbor pro lidská práva OSN: „Loni v srpnu byly vyzvány všechny ženy z vesnic Veravil, Keranchi a Valipaddu, které mají jedno a více dětí, aby se dostavily do státní nemocnice ve Veravil, kde je personál donutil nechat si implantovat pod kůži tělísko Yadelle. Těm, které odmítly, pohrozili, že už je v nemocnici nikdy neošetří,“ píše ve svém svědectví pro OSN srílanská organizace Pasumai Thaayagam Foundation. Zatímco srílanská vláda má snahu kontrolovat tamilskou populaci, sinhalské rodiny dostávají odměnu za každé páté narozené dítě a příslušníci policie a armády (z 99 procent Sinhalci) dostávají výraznou úlevu na daních nebo pozemky v tamilských oblastech už za každé třetí dítě. Výbor pro lidská práva OSN doporučil, aby byla na Srí Lanku vyslána mezinárodní vyšetřovací komise, která se nucenou kontracepcí bude zabývat.

Autorka je novinářka působící v neziskové organizaci Femisphera

— Markéta Kutilová