Názor

Nesnesitelné evropské ticho a trosky Aleppa

16 / 12 / 2016

Evropská unie nedokázala projevit vůči Syřanům masakrovaným v Aleppu ani tolik soucitu jako ultraortodoxní izraelský rabín. Pokud jsou klíčovými zájmy EU silná, bezpečná a civilizovaná Evropa, selhali jsme ohledně syrské války ve všech třech bodech. Nerozhodli jsme pro ten, či onen přístup; jen jsme čekali, jak to dopadne.

Evropská unie nedokázala projevit vůči Syřanům masakrovaným v Aleppu ani tolik soucitu jako ultraortodoxní izraelský rabín. Pokud jsou klíčovými zájmy EU silná, bezpečná a civilizovaná Evropa, selhali jsme ohledně syrské války ve všech třech bodech. Nerozhodli jsme pro ten, či onen přístup; jen jsme čekali, jak to dopadne.

Evropská unie nedokázala projevit vůči Syřanům masakrovaným v Aleppu ani tolik soucitu jako ultraortodoxní izraelský rabín. Pokud jsou klíčovými zájmy EU silná, bezpečná a civilizovaná Evropa, selhali jsme ohledně syrské války ve všech třech bodech. Nerozhodli jsme pro ten, či onen přístup; jen jsme čekali, jak to dopadne.

Jicchak Josef není mírný muž. Ani 64 prožitých let nezmírnilo zarputilost, s níž prosazuje výlučnost izraelských Židů; nic neobrousilo názorové pozice, v jejichž světle působí izraelský premiér Benjamin Netanjahu jako stydlivá řádová sestra. Vrchní sefardský rabín proslul například doporučením, aby děti ortodoxních Židů nepřicházely do styku s nábožensky vlažnějšími příbuznými. A stejně jako jeho otec Ovadja, zakladatel ultraortodoxní strany Šas, patří i Jicchak Josef k nejnesmiřitelnějším odpůrcům muslimského terorismu.

Právě tento rabín Josef v říjnu letošního roku prohlásil: „Každý den jsou nedaleko od nás, v Sýrii a zvláště v Aleppu, vražděni muži, ženy a děti. Miliony uprchlíků zůstaly bez domova, statisíce dalších trpí v obležení. Nejsou našimi přáteli, ale jsou to lidské bytosti, které zažívají malý holocaust. Jako Židé nemůžeme mlčet. Náš hlas musí být slyšet: genocida nesmí projít bez povšimnutí.“

Jicchak Josef bývá domácími oponenty označován za nepřítele muslimů. V dnešní Evropě by však patrně platil za poblouzněného liberála. Není lepšího příkladu, kam jsme to dotáhli. Ani pádem Aleppa syrská válka nekončí, ale o jednom z poražených netřeba pochybovat – je to Evropská unie, která selhala na všech myslitelných frontách.

 

Kde je náš zájem

Vyhněme se pro jednou černobílému hodnocení jednotlivých stran bojujících v Sýrii. Co z povrchního pohledu působí (a začalo) jako konflikt diktátora a jeho oponentů, je dnes ve skutečnosti zástupná válka mezi Íránem, Ruskem, Tureckem, arabskými monarchiemi a USA. Všichni tito hráči bojují za své zájmy, stejně jako Bašár Asad, islamisté, sekulární povstalci či Kurdové. Není ambicí tohoto textu hodnotit morální únosnost účelových spojenectví mezi výše uvedenými hráči a určovat, který z těchto svazků představuje větší zlo.

Podstatné je, že výše uvedené strany se podle svých zájmů chovají. Evropa působí dojmem, že žádné zájmy nemá. Pěti lety znuděného přihlížení nejkrvavějšímu konfliktu našeho století jsme se pročekali k uprchlické vlně, na kterou jsme přes bezpočet varovných signálů nebyli připraveni. Neudělali jsme nic pro ukončení války a nyní, blízko jejímu konci, znovu jen strnule sledujeme kroky ostatních, neschopni vojenské, diplomatické ani humanitární akce.

Evropa selhala v rovině politické. Pokud bylo jejím zájmem nahradit diktátora, poskytla jeho protivníkům prachmizernou podporu. Jestli jsme se nechtěli vměšovat do vnitřních záležitosti kolabující země, pak nám unikl drobný detail, že změnou povstání v občanskou válku vzniklo pro EU obrovské riziko. Z hlediska reálpolitiky by dokonce dávala smysl i podpora Asada proti opozici – v podstatě by dávalo smysl cokoli krom čekání, jak to dopadne.

Dalo by se argumentovat podobně bezradným přístupem Obamovy Ameriky, která má na destabilizaci regionu svůj podíl. Jenže Evropa jej má také a zatímco Washington dělí od Damašku deset tisíc kilometrů a jeden oceán, hranice EU leží k Sýrii blíž než Praha k Olomouci (nevěříte-li, změřte na mapě vzdálenost mezi Kyprem a syrskou Latákií). Pokud Evropa neopustí přístup „USA řeší naše problémy a my jim za to nadáváme“ co nejdříve, opustí naopak Spojené státy Evropu a starý kontinent se zhroutí do sebe jako vyhořelá hvězda.

Evropa selhala v rovině bezpečnostní. Nedokázali jsme zabránit, aby se z nově vzniklého území nikoho stala základna Islámského státu. Neumíme postupovat proti sympatizantům Islámského státu s evropským pasem, kteří se po bojování v řadách brutální sekty vracejí „domů“ a lze pochybovat, že tak činí s bohulibými úmysly. A nejsme ochotni smysluplně přispět ke zničení IS; namísto toho čekáme, jestli to za nás zvládnou Syřané, Iráčané a Íránci a sem tam jim milostivě pošleme trochu střeliva.

Zcela zásadně pak Evropa selhala v rovině morální. Společenství, které povstalo z popela strašlivé války (zabránit jejímu opakování bylo jedním z oficiálních cílů evropské integrace), propadlo davové panice, jakmile se 500 milionů jeho obyvatel rozrostlo o milion utečenců. Nesrovnatelně menší, chudší Turecko – nemluvě o Libanonu a Jordánsku – uprchlickou vlnu se skřípajícími zuby zvládají; v Evropě se vážně diskutuje, zda utečenci mohou znamenat konec EU. O jakékoli pomoci potřebným již v podstatě nehovoříme, zajímá nás pouze to, kolik z oněch chudáků se dostalo k nám. Dobrý měsíc se pozná tak, že je utečenců málo… ať už se v Aleppu děje cokoliv. Humánní přístup několika málo zemí (Německa, Švédska, Rakouska, ale do velké míry také Itálie a Řecka) nemůže vyvážit odmítavost Unie jako celku.

Jako kdyby Evropa rázem zhnědla. Každý přečin jednoho ze statisíců utečenců je ohlašován palcovými titulky. Miliony našich muslimských spoluobčanů – drtivá většina z nichž mezi námi žije v míru – se staly terčem nevybíravých útoků od vysoce postavených politiků i lidí na ulicích. Místo hledání cest jak pomoci hledáme důvody, proč nepomáhat. Jako by mohla existence ekonomických uprchlíků a nesnadná integrace některých příchozích ospravedlnit netečnost k utrpení ostatních.

 

Netečnost egocentriků

Pokud jsou našimi klíčovými zájmy silná, bezpečná a civilizovaná Evropa, selhali jsme ve všech třech bodech. Vyklidili jsme pole Putinovu Rusku, kterému navíc uprchlická vlna do Evropy hraje do karet. Necháváme se vydírat tureckým prezidentem Erdoganem výměnou za to, že za nás odvede špinavou práci s uprchlíky. Neschopni reakce jsme sledovali mimořádně brutální taktiku syrských vojsk a ruské armády proti Aleppu, která nebrala ohled na civilisty. Dali jsme určitou naději, že pro Sýrii či Syřany něco uděláme, ale neudělali jsme nic, čímž jsme patrně vyrobili další desítky či statisíce lidí nenávidících Západ. Hledáme nebezpečí islámu v dámských plavkách, ale proti Islámskému státu jsme nepodnikli nic.

Půlmiliardová papírová velmoc zvaná Evropská unie, ekonomicky nejsilnější část světa, se při prvním náznaku problému zvenčí rozložila jako domeček z karet. Nehledejme důvody jevů jako brexit nebo nástup ultrapravice ve vnějších faktorech jako ekonomika nebo imigrace. Hledejme je v netečnosti egocentrické společnosti, která příliš brzy zapomněla, co znamená skutečné utrpení.

Mladí Němci se desítky let styděli za činy svých nacistických rodičů a prarodičů. Mladí Češi se stydí za své příbuzné v StB a KSČ. A naše děti se budou stydět za to, že kousek za hranicemi Evropy zbytečně umíraly statisíce lidí, zatímco my se starali jenom o stavění plotů k ochraně plných ledniček.

„Nejsou našimi přáteli, ale jsou to lidské bytosti. Náš hlas musí být slyšet: genocida nesmí projít bez povšimnutí.“ Tak pravil izraelský ultraortodoxní rabín. Dva měsíce poté, při pohledu na trosky Aleppa, je evropské ticho nesnesitelně hlasité.

 

Autor je publicista a ředitel vývojářské firmy Blue M

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal