Já. Rom. Ir. Na cestách s Jarkem Nohavicou
13. listopadu 2016
Reportér 11/2016 · Číslo 27
Zvětšitfoto Tomáš Třeštík
Jarek Nohavica příliš nedůvěřuje novinářům a rozhovory dává málokdy, jen jednou za pár let. Na žádosti odpovídá mile: „Náš čas přijde“, čas ale nepřichází. Až teď najednou: „Dobře, vyražme společně do Londýna a Dublinu.“ Nohavica obvykle dobře ví, co dělá, a tuším, že to ví i tentokrát. I když ve světě koncertuje často, čeká nás cosi nevšedního – a nebylo by špatné o tom podat svědectví.
V následujícím textu zazní i několik podružností, které mi ovšem zpětně připadají důležité.
Například: Když už k sobě Jaromír Nohavica novináře pustí, nabídne mu tykání: „Jsi teď součástí party.“
Dalším detailem je konverzace, která se odehraje ke konci našich tří společných dnů. Jarek pronese jakousi větu, která by mohla vyznít chvástavě, tak řekne: „To tam nedávej,“ a za chvíli pokračuje: „Ačkoli je jenom na tobě, jak to napíšeš – já do toho nemám co mluvit. Když to dobré nebude, sám nejlíp poznáš, že to je blbé. Nikdo ti do toho nebude kecat, natož aby ti to schvaloval.“
V Londýně
Třetí detail už je mezi umělci běžný – večer na jevišti vypadají lépe než při snídani. Náš hotel stojí u stanice metra St. Pancras, a včera večer Jarek se svojí skutečnou partou (v níž je polský harmonikář Robert Kuśmierski a čtyři Češi: manažerka, zvukař, osvětlovač a správce webových stránek) zapadl do blízké hospody. Dívali se na fotbal a „barmanka byla świetna“, jak říká největší vtipálek výpravy, zvukař Kuba.
Když v deset ráno sjede Nohavica na recepci, má kruhy pod očima a vypadá na svých šedesát tři let – zato večer z něj bude plus minus padesátiletý švihák.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
