Analýza

Za rok zase Zeman?

15 / 01 / 2017

Miloš Zeman se chystá oznámit, zda bude v lednu 2018 znovu kandidovat na prezidenta. Ve hře je více faktorů, například jeho náklonnost k Andreji Babišovi. Otevíráme analýzu, která vyšla v lednovém vydání magazínu Reportér.

Miloš Zeman se chystá oznámit, zda bude v lednu 2018 znovu kandidovat na prezidenta. Ve hře je více faktorů, například jeho náklonnost k Andreji Babišovi. Otevíráme analýzu, která vyšla v lednovém vydání magazínu Reportér.

Pokud věříme prezidentovu týmu, rozhodl se Miloš Zeman ve dvaasedmdesáti letech změnit svůj životní styl. Před čtyřmi lety vyhrál prezidentské volby se ziskem takřka 55 procent hlasů po vyčerpávající kampani, v níž bylo jeho pohonem moravské bílé víno, gothajský salám a cigarety: v zásadě na podobný pohon fungoval Zeman i při volebních kampaních, když šéfoval ČSSD. Avšak poslední rok ve funkci jako by tyto základní jistoty padaly. 

Pražský hrad rozjel kampaň „zdravý Miloš Zeman“. 

Hradní kancléř Vratislav Mynář informoval, že lékařské konzilium se už ani nemusí scházet, protože je to zbytečné. Prezidentovi prý klesla cukrovka a těší se vynikajícímu zraku. Mluvčí Jiří Ovčáček přidal další informace – v případě Zemana, který se rád chlubil svým nezdravým životním stylem a odporem ke sportu – až neuvěřitelné: prezident prý na zámku v Lánech pravidelně jezdil na rotopedu, zhubl deset kilogramů, na talíři už strpěl alespoň trochu zeleniny místo dříve oblíbené tlačenky nebo klobásy.

Zkrátka prezidentův tým tak usilovně vykresloval Miloše Zemana ve vynikající kondici, že tím jen budil pozornost a vyvolával logickou otázku: Proč tolik urputné snahy? Kdo se loni osobně účastnil některé ze zastávek na jeho tour po regionech, viděl dvaasedmdesátiletého unaveného muže, jenž těžko ušel pár desítek metrů bez pomoci ochranky, nevydržel dlouho stát a jeho tým se při plánování cest raději vyhýbal místům, kde čekají takové nástrahy jako například schody. Třeba loni v září při návštěvě jednání tripartity se bez pomoci dalších lidí nedokázal postavit ze židle, následně při tiskové konferenci musel sedět vedle stojícího premiéra Sobotky. Mohla za to zjevně nevyléčitelná neuropatie, onemocnění nervů v chodidlech: mimochodem jediná věc, kterou prezidentovi muži připouštěli. Jde o nemoc nervových zakončení projevující se bolestivostí při pohybu, v Zemanově případě v nohou od kotníků dolů.

Věrohodnost informací šířených hradními úředníky o lepšícím se Zemanově stavu přitom nelze ověřit u odborných autorit. Lékaři, kteří s Hradem spolupracovali, informovat nemohli, mluvčí Ovčáček se snažil mít tyto informace pod kontrolou. Připomeňme, že ne tak dávno doktoři mluvit mohli – a nepřicházely od nich pouze příznivé zprávy. Například profesor Pavel Kolář řekl předloni časopisu Týden, že se Zeman málo věnuje prevenci, občas si „skleničku dá a má to rád“, i když nedostatky v léčbě nahrazuje optimismem a dobrou náladou. V srpnu 2013 zase docent Martin Holcát, šéf konzilia a tehdy i ministr zdravotnictví, řekl, že prezidentem uváděná denní spotřeba alkoholu, šest sklenic vína a tři panáky slivovice, sice není extrémní přísun alkoholu, ale on sám by je denně nevypil. A sliboval, že prezident kvůli cukrovce pití výrazně zredukuje, mluvili prý o „deci vína denně“.

 

Prezidentská kondice

Existuje důvod, proč z Hradu vycházely optimistické zprávy o prezidentově zdraví? Vysvětlení se nabízelo: zatímco podle zpráv některých médií Zeman uvažoval, že – právě kvůli zdraví – už nebude znovu kandidovat, jeho spolupracovníci si přáli opak. Logicky by se nebránili tomu, zůstat na Hradě dalších pět let; začali tedy chystat volební strategii a zjistili, že právě Zemanova kondice by byla v blížící se prezidentské volbě jeho handicapem.

Nejde přitom zdaleka jen o otázku, jak by Miloš Zeman zvládl náročnou volební kampaň; sám už se ostatně zmínil, že by ji prostě vypustil. „Kdybych se rozhodl kandidovat, nepůjdu do žádné volební kampaně. Voliči by měli posuzovat výsledky mé práce v uplynulých pěti letech,“ řekl Zeman loni v srpnu v rozhovoru pro Frekvenci 1.

I kdyby však kampaň zrušil, byl by zde další problém. Brutálně řečeno: ani věrní Zemanovi fanoušci by si nejspíše nepřáli zažívat situace, kdy by prezident na prvním nádvoří Pražského hradu přijal zahraniční návštěvu a oni se museli modlit, aby zvládl ujít krátkou cestu kolem vojenské přehlídky, neklopýtl či neupadl. To není žádný posměch stáří nebo vysmívání se nemoci – ve standardním obraze prezidenta, jenž je zakódován v hlavách většiny české veřejnosti, prostě hlava státu reprezentuje zemi navenek a funkci i s jejími ceremoniálními povinnostmi musí fyzicky zvládnout.

Ostatně jedněch z nejnižších hodnot dosáhla důvěra v prezidenta podle pravidelného měření CVVM v listopadu a prosinci 2013. V tom roce se kromě debaklu SPOZ (Zemanovců) ve sněmovních volbách a takzvaného lánského puče staly i dvě události související s prezidentovou kondicí: první byla „viróza“ neboli vrávorání nad korunovačními klenoty a pak neschopnost chůze po nočním nárazu kolenem do skříně. Prezident se tehdy raději stáhl do Lán, kde se věnoval rekonvalescenci.

O důležitosti kondice dobře vědí i případní Zemanovi soupeři v prezidentské volbě. Proto jeden z nejagilnějších – textař Michal Horáček — loni při vyhlášení své kandidatury rovnou zveřejnil i svou podrobnou zdravotnickou dokumentaci s detaily, co pije, jí nebo jak spí.

 

Tým za znovuzvolení

Navzdory otázce prezidentova zdraví je k dispozici dost zpráv potvrzujících, že Zemanovi nejbližší spolupracovníci skutečně začali kampaň připravovat – aniž by se prezident jasně vyjádřil, zda bude kandidovat.

Zemanův hlavní poradce, místopředseda Strany práv občanů a podnikatel Nejedlý sháněl lidi do volebního výboru, který je u každého kandidáta povinný ze zákona (výbor přímo neřídí kampaň, ale dohlíží na její financování, odpovídá za všechny závazky a kontroluje volební účet). Na veřejnost loni pronikly zprávy, že post šéfa výboru nabídl Nejedlý Miroslavu Janstovi, kamarádovi, s nímž se (oba dvoumetroví) vzájemně titulují přezdívkou totem. Vlivný právník Jansta, člen ČSSD a předseda České unie sportu, však váhal. Při minulé kampani řídil výbor Vratislav Mynář, ale sám Nejedlý mohl tušit, že zdiskreditovaného kancléře s chybějící bezpečnostní prověrkou bude muset nahradit někým věrohodnějším. Minimálně proto, aby z něho nebyl snadný cíl Zemanových kritiků.

Kromě toho prezidentův tým začal formovat samotný volební štáb, jenž volební kampaň řídí. Sem samozřejmě mířili muži, kteří úspěšnou agitaci dělali už minule – zatím se dohadovali, kdo bude šéfem. Do volebního štábu logicky směřoval hradní protokolář Vladimír Kruliš, který má v prezidentské kanceláři na starosti výjezdy do regionů. Dalším důležitým mužem byl bývalý programový ředitel Slovenské televize Roman Lipták, jenž před čtyřmi roky pomáhal s marketingem a dnes je na Hradě v týmu Zemanových poradců. Z Bratislavy dojíždí zhruba jednou měsíčně a jeho úkolem  je analýza průzkumů veřejného mínění.

Ve štábu by neměl chybět ani Pavel Galuška, daňový poradce, který měl ve volbách v roce 2013 na starosti účetnictví Zemanovy kampaně. Galuška je Nejedlého rodinný přítel a společník v několika firmách, i on na Hradě disponuje vlastní kanceláří. Celý volební štáb by stejně jako minule měl sídlit v Loretánské ulici na Hradčanech, kousek od Hradu, kde si po celou dobu drží sídlo Zemanova Strana práv občanů.

Bez ohledu na takové přípravy a iniciativu jeho lidí se ovšem nic neměnilo na Zemanově předchozím vyjádření: rozhodnutí, zda bude znovu kandidovat, plánoval oznámit až v březnu tohoto roku, čtyři roky od své inaugurace. Podle zpráv z Hradu dokonce odmítl přání části spolupracovníků, aby oznámil svoji kandidaturu již ve vánočním projevu.

 

Unavení Zemanovi příznivci

V Zemanově rozhodnutí, zda znovu kandidovat, by kromě zdravotního stavu hrála svou roli i otázka šancí na vítězství. Samozřejmě série zveřejňovaných jmen nejrůznějších zájemců o prezidentský post musí u Zemana zatím vyvolávat pobavení. Přesto podle sociologů vůbec neplatí, že je neporazitelný.

V uprchlické krizi a hrozbě terorismu v Evropě si Miloš Zeman našel silná témata, která ho drží vysoko ve hře. Obavy z budoucnosti související právě s migrační krizí a islamistickými teroristy vyjadřuje v různých průzkumech nadpoloviční většina lidí, tyto emoce a strach mohou mít v rozhodování voličů největší váhu. Minimálně pevné jádro svých voličů také Zeman přitahoval a mobilizoval svou východní politikou, kterou podle sociologů vnímali jako hledání třetí cesty mezi Východem a Západem. 

Zeman, jenž navzdory své minulosti šéfa sociální demokracie vycházel v posledních letech vstříc spíše společensky konzervativním náladám, hrál v očích mnoha voličů úspěšně roli jakési opory v nejistém světě. Přitom věcně vzato, tento politický matador s ambicí coby přímo volený prezident zásadně určovat českou politiku příliš úspěšný nebyl a měl za sebou sérii porážek. Například jeho úřednická Rusnokova vláda v létě 2013 nezískala důvěru Sněmovny, a jak už bylo zmíněno, jeho Strana práv občanů Zemanovci propadla ve všech volbách; prezidentovi  nevyšla ani sázka na rebely v ČSSD ve snaze zbavit se předsedy Bohuslava Sobotky.

Stačilo sledovat prezidentovy veřejné výroky a chování, aby člověk dospěl k tomu, že právě se Sobotkou by si ještě rád vyřídil účty: v druhém funkčním období už by se Zeman nemusel omezovat vůbec v ničem. Jenže stejně tak patrně nehodlal vstoupit po Havlovi a Klausovi do učebnic jako první polistopadový prezident, který byl na Hradě jen pět let; zkrátka nechtěl by se do historie zapsat jako poražený.

Pokud by převážily pochybnosti, že nemá šanci jednoznačně vyhrát, dost možná by do bitvy nešel a vítězoslavně se stáhl zpět do chalupy na Vysočině. Ostatně už jednou to podle dnes rozšířené interpretace udělal: možnost porážky ho jako premiéra a předsedu ČSSD přivedla k rozhodnutí raději nekandidovat už ve volbách 2002.

Už se přitom objevily průzkumy narušující přesvědčení, že by byl zásadně neporazitelný. V minulých prezidentských volbách v lednu 2013 mu hodně napomohla tehdejší atmosféra. Vyhrál v době ekonomické krize a korupčních skandálů spojovaných s nepopulární Nečasovou vládou – ve finále měl za soupeře Karla Schwarzenberga, vicepremiéra oné odmítané vlády.

Zemanův rival by měl v příštích volbách šanci, pokud by se mu povedlo přetáhnout jeho vlažné příznivce, kteří tehdy dnešního prezidenta volili ne zcela zapáleně a často coby menší zlo. Že takoví vlažní příznivci existují, naznačil například průzkum STEM z konce roku 2015: i když 54 procent lidí mu důvěřovalo, ještě více lidí, 59 procent, se vyslovilo proti tomu, aby byl znovu zvolen prezidentem. 

Zemanova síla je tudíž daná silou jeho rivalů. A ti největší se klidně mohou objevit na poslední chvíli, jak jsme to viděli ve dvou sousedních zemích. Jen málokdo znal na Slovensku Andreje Kisku a v Polsku Andrzeje Dudu pár měsíců před prezidentskými volbami: přitom právě oni dokázali proti domnělým favoritům vyhrát.

 

Obavy z ANO

Podle lidí z prezidentské kanceláře se přitom Miloš Zeman nejvíc obává, že by svého kandidáta do prezidentské volby postavilo hnutí ANO. Uvědomuje si totiž sílu soupeře vybaveného téměř neomezeným množstvím peněz na kampaň a ohromným marketingovým strojem.

Zřejmě proto jsme v posledních měsících viděli Zemana v neobvyklé roli, kdy vyjadřoval šéfovi ANO Andreji Babišovi své hluboké sympatie. Vrcholem bylo, když prezident ve Sněmovně navrhl ministra financí na Nobelovu cenu za ekonomii za přebytkový rozpočet. Poté prezident vetoval zákon o střetu zájmů, takzvaný lex Babiš, podle něhož se musí jako ministr financí zbavit svého koncernu Agrofert včetně mediální divize.

Sám Babiš této situace šikovně využíval – nedal najevo, zda jeho ANO někoho do prezidentské volby vyšle. Jeho hlavním a jediným cílem ovšem zůstává přesvědčivá výhra v říjnových sněmovních volbách, po nichž se chce stát premiérem. Zdá se tudíž, že štěpit síly na dvě kampaně (prezidentské volby rychle následují po třech měsících) a dostat se do sporu s Milošem Zemanem není v Babišově zájmu. Miliardář potřebuje sněmovní volby nejen přesvědčivě vyhrát, ale také potřebuje, aby ho pak prezident pověřil sestavením vlády. Oba tedy měli vlastní pragmatické motivy pro vzájemně výhodné spojenectví.

Jejich pevnější spojenectví stále víc znervózňovalo Lidový dům. Premiér a lídr sociální demokracie Bohuslav Sobotka by musel bojovat proti dvojbloku titánů Babiše a Zemana, což by znamenalo, že se ČSSD dostala do velmi obtížné situace. Sobotka už avizoval, že dá členům své strany možnost, aby se ve vnitrostranickém referendu rozhodli, koho si přejí jako stranického kandidáta na prezidenta. Muselo mu přitom být jasné, že Zeman by v takovém referendu získal největší podporu, mezi sociálními demokraty se totiž pořád těší značné důvěře.

Prezident Zeman si toho je vědom a situaci si se svou legendární pomstychtivostí zjevně vychutnává: současným vůdcům sociální demokracie nehodlá nijak pomáhat, spíše naopak. Sobotkovi vzkázal, že až bude něco, za co by ho mohl pochválit, tak ho také stejně jako Babiše pochválí. A kvůli sympatiím spíš k ministrovi financí se dokonce Zeman nepohodl ani s tradičním spojencem v ČSSD, prvním místopředsedou strany Milanem Chovancem. Kritizoval ho kvůli tomu, že v jeho úřadě začal fungovat odbor, který má upozorňovat na nebezpečné dezinformace na sociálních sítích; prezident mluvil o cenzuře a ministra vnitra nepřímo přirovnal ke Koniášovi (legendární postavě barokního jezuity pálícího české knihy). Chovanec zase na Hrad vzkázal, že místo sbližování s Andrejem Babišem by měl prezident hledat cestu ke straně, ze které vzešel.

 

Hradní trable

Případnou obhajobu neusnadňovali Zemanovi jeho nejbližší spolupracovníci. Opakovaně se ukazovalo, že Kancelář prezidenta republiky – úřad téměř s půlmiliardovým rozpočtem – nefunguje dobře. Navenek to bylo vidět na frontách turistů a opevňování Pražského hradu, poznat to bylo i na personálních změnách a rošádách. 

Odešel ředitel odboru bezpečnosti, padl šéf prezidentovy ochranky, a dokonce dvakrát se měnil náčelník Hradní stráže. Největší pozdvižení vzbudila na konci roku rezignace dlouholetého šéfa protokolu Jindřicha Forejta po úniku kompromitujícího videa, které ho zachycuje v choulostivých situacích a s drogami. 

Brzy má odejít z Hradu další důležitá figura, šéf zahraničního odboru Hynek Kmoníček, jenž se stane novým českým velvyslancem v USA. Jeho i Forejta ovšem nahradí zkušení profesionálové. Novým ředitelem protokolu se už stal Miroslav Sklenář, který dělal ceremoniáře Václavu Havlovi. A místo Kmoníčka nastoupí zkušený diplomat, bývalý úspěšný velvyslanec v Německu Rudolf Jindrák.

Poměry v hradní kanceláři dokresluje i duo Zemanových spolupracovníků tvořené kancléřem Vratislavem Mynářem a poradcem Martinem Nejedlým. Ti byli podle všeho rádi, že z Hradu konečně zmizel „Jindříšek“, jak Zeman říkal oblíbenému Forejtovi, jenž se stal skoro prezidentovým zpovědníkem. Dlouhé hodiny se s ním dokázal bavit o společné zálibě v historii, jindy se zase společně koupali v lánském bazénku. Na Mynáře a Nejedlého si Zemanovi staří souputníci a přátelé z dob jeho premiérství stěžovali, že ho od nich odřízli – právě Mynář a Nejedlý podle více zpráv na Forejta žárlili a velkou lítost nad jeho odchodem nevyjádřili.

Kancléř Mynář přitom oproti svým předchůdcům postrádá bezpečnostní prověrku, znalosti cizích jazyků nebo větší rozhled v zahraniční politice. O jeho pojetí funkce svědčí nejrůznější příhody, například ta, jak si nechal při příjezdu salutovat od Hradní stráže, přičemž ho nachytal bulvár. Nejedlý zase loni demonstroval své postavení na „prezidentském dvoře“, když uspořádal přímo v areálu Hradu v Královské zahradě oslavu padesátin. Tvrdý podnikatel, lobbista a bývalý jednatel Lukoil Aviation Czech (která je nyní v likvidaci) sice nosil na pouzdře mobilu obrázek ruského prezidenta Vladimira Putina, poslední rok však daleko více žil byznysem s Čínou. Hodně kvůli tomu komunikoval s Jaroslavem Tvrdíkem, vrchním čínským lobbistou a šéfem pražské pobočky šanghajské firmy CEFC. Nejedlý byl například Tvrdíkovým častým hostem ve VIP boxu při zápasech fotbalové Slavie, patřící Číňanům.

Nejedlý přitom ví, co se stalo jeho „učiteli“ Miroslavu Šloufovi. Právě osud dlouholetého Zemanova souputníka může být varováním, že minimálně donedávna byl prezident v případě potřeby schopen nemilosrdně se zbavit kohokoliv.

 

Nebýt zuřivý

Problémy a skandály Zemanových nejbližších spolupracovníků však – minimálně zatím – neměly podstatný dopad na Zemanovy věrné voliče. Buď je vůbec nezaznamenali, anebo je považovali za drobnosti, které mu rádi odpustí. Mnohem důležitější je pro ně pocit, s nímž Zeman uměl až dosud velice dobře pracovat. Kromě role zmíněného konzervativního majáku v nejistém světě udržoval své voliče, přinejmenším ty skalní, v jakési bojové pohotovosti. Třeba tím, že své kritiky označoval za „pražskou kavárnu“, za elitu, která pohrdá ostatními, obyčejnými lidmi. Mnozí Zemanovi oponenti přitom na jeho návnady ochotně skákali, když reagovali na každý hradní výrok a když označovali prezidentovy příznivce za hlupáky a burany, kteří ničemu nerozumějí – na rozdíl od nich, „vzdělaných lidí“ z velkých měst.

Zdá se tedy, že jestli by někdo mohl Zemana – pokud by se rozhodl kandidovat – porazit a získat jeho vlažné voliče, musel by být mimo jiné disciplinovaný. A nesměl by se nechat vyprovokovat k permanentním zuřivým útokům na prezidenta, kdykoliv něco řekne nebo udělá. •

587796fb9c40aea49c27bfab MEDIA_ITEM image

Autor je novinář, člen redakce Zpráv Seznamu.cz. Před tím pracoval v MF DNES či v Hospodářských novinách.

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat