Glosa

Jak je to s tím českým antisemitismem?

12 / 02 / 2017

Prostějované se přou, jak velká a významná má být připomínka místního židovského hřbitova.

Prostějované se přou, jak velká a významná má být připomínka místního židovského hřbitova.

Autor je členem hudební skupiny Létající rabín, takže už patnáct let hraje a zpívá židovskou muziku. Taky překládá z jidiš. Dnes žije v Praze, ale začal s tím kdysi na prostějovském gymnáziu, které stojí na místě zaniklého židovského hřbitova. Ten je vhodné pietně připomínat – jenže Prostějované se přou o to, jak velká a významná má ona připomínka na veřejném prostranství být. „Z jedné strany se valí vlna obvinění z antisemitismu, z druhé rozhořčení nad prosazováním partikulárních zájmů,“ píše Vojtěch Peštuka: „A já dělám to, co posledních patnáct let – sedím uprostřed, pozoruju a přemýšlím.“

 

Nevybavuju si, že bych se někdy setkal s opravdovým antisemitismem. 

Většina lidí v mém okolí brala Židy u nás jako abstraktní minulost, která jim neříkala vůbec nic nebo jen velmi málo a neměla pro jejich život žádný význam. 

Malá část Čechů nebo Moravanů si do židovské historie promítala své nostalgické představy o krásném starém světě, který nám zničilo dvacáté století (načež si někteří z nás náhrobními kameny ze židovského hřbitova vydláždili dvorky). 

Opravdoví Židi tu skoro nebyli, a tak je nahradily pohádkové postavy. K tomu si občas někdo zanadával na Izrael kvůli Palestincům, ale stejně u nás bylo vždycky víc obdivovatelů téhle svérázné země. Že by někdo nadával na Židy, protože jsou to Židi, což je špatné jaksi samo o sobě, na to jsem nenarazil.

Ani dnes u nás antisemitismus nevidím. Vidím spíše nedorozumění. Vidím jinakost, přehnaný důraz na rozdíly a odlišnosti, a to na obou stranách. Jenže to není nic nového.

Vzpomínám, jak jsme hráli s kapelou v New Yorku a přitom narazili na mladíka z ortodoxní ješivy, který na ulici lovil možné konvertity k chasidismu. Spustil na nás: „Are You Jewish?“ 

My na něj zcela bezelstně: „No, but we play klezmer music“ – jako že snad přece jen máme něco společného, vlastně mu celkem rozumíme, a můžeme tak prohodit pár slov třeba zrovna o té muzice. 

Jenže chlapec nám popřál hezký den a jakoukoliv další debatu rázně ukončil. Já vím, že v New Yorku se na ulici debatuje jinak než na Hané a že třeba jenom šel podle manuálu. Ale stejně jsem odcházel tak trochu zhrzen, že jsem byl tak hloupě odmítnut jen kvůli odlišnosti. A tenhle pocit se pak v různých obměnách opakoval při dalších setkáních.

Mladík už nyní bude dospělý, tak si ho představuju, že přijde někam na Moravu a řekne: „Nejsem Moravák, ale mám tu kořeny, tak se spolu přece můžeme bavit, ne?“ A zdejší lidé mu v lepším případě popřejí hezký den – ne proto, že je Žid, ale protože není Moravák. Což, myslím, není antisemitismus. Dobře to nejspíš taky není, ale nedělal bych z toho drama. 

Snad když se nebudeme bát (a řekl bych, že rezolutní závěry tu jsou projevem strachu), tak časem najdeme společnou řeč. 

Třeba i o té muzice. 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal