Nemůžeš být matka a Che Guevara zároveň
9. března 2017
Reportér 3/2017 · Číslo 31
Zvětšitfoto Lukáš Bíba
Tehdy, vůbec poprvé, viděl jenom on ji, ona jeho ne. Bachaři ji zrovna vlekli z výslechu, obličej měla od bití celý opuchlý a krvavý a on si, s okem nalepeným na klíčové dírce, říkal, co ta hubená holka musela udělat, že ji tak strašlivě týrají. „Ahoj,“ špitl později do potrubí mezi celami, když slyšel, že se vzpamatovala. „Ahoj,“ odpověděla. Dva vězni, revolucionáři. Boj se zlem je před pětadvaceti lety svedl dohromady – a boj se zlem je taky nakonec rozdělí.
Já myslím, že s tím se člověk už musí narodit. S tím pocitem, že je třeba vzdorovat bezpráví, křivdě. Že je nutné rozlišovat mezi dobrem a zlem. A nejde zdaleka jen o režim Háfize Asada, v němž jsem vyrůstala – boj s nespravedlností je obecně platná hodnota. A samozřejmě když pak člověk jednou začne, když se dá na dráhu vzdoru, už je to pro něj přirozené. Nemůže přestat.
Raghda Hasan
2011
Bylo nejspíš jen otázkou času, kdy se protesty přelijí i do Sýrie. Lidé se možná třesou strachy, ale slepí nejsou, moc dobře vědí, co se děje kolem: v lednu vyhnali svého diktátora Tunisané, v únoru Egypťané. A teď je březen a na řadě je… Bašár! Už ho bylo dost. Jeho i všech ostatních Asadů.
„Pryč s Bašárem! Pryč s Bašárem!“
Před Bašárem vládl Sýrii jeho otec Háfiz. Třicet let svíral zemi pod krkem, krve se neštítil ani trochu. K vrcholům jeho kariéry jistě patří masakr v Hamě ve dvaaosmdesátém: poslal tehdy vojáky na povstalce z Muslimského bratrstva, počet obětí jde do desetitisíců.
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je úplně nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
