Rozhovor

Martin Reiner: Báječná léta s Vieweghem skončila

09 / 09 / 2018

Martina Reinera, úspěšného nakladatele i spisovatele, znám skoro dvě dekády; vždy jako příjemného společníka, vtipného, poetického, velmi inteligentního muže. „Mně se na Zemi líbí,“ usmívá se pokaždé. Míval vzorové kamarádství s Michalem Vieweghem a já byl šťastný, když mě ti dva přijali mezi sebe. Dobře se s nimi cestovalo, klábosilo, byly to nádherné večery. Už nebudou, Michal s Martinem se ve zlém rozešli. A já vlastně ani nevím proč.

Martina Reinera, úspěšného nakladatele i spisovatele, znám skoro dvě dekády; vždy jako příjemného společníka, vtipného, poetického, velmi inteligentního muže. „Mně se na Zemi líbí,“ usmívá se pokaždé. Míval vzorové kamarádství s Michalem Vieweghem a já byl šťastný, když mě ti dva přijali mezi sebe. Dobře se s nimi cestovalo, klábosilo, byly to nádherné večery. Už nebudou, Michal s Martinem se ve zlém rozešli. A já vlastně ani nevím proč.

Nedávno ti bylo čtyřiapadesát let, Martine. V jaké jsi kondici?

V dobré. Jakožto bechtěrevik (Martin Reiner trpí Bechtěrevovou chorobou) jsem na dvacet let musel skoro úplně nechat sportu, ale v poslední dekádě mi výrazně ustaly různé zánětlivé procesy, které tu nemoc provázejí, a tak hraju každé pondělí pinec, každé úterý tenis. V obou případech mám jako sparingy poloprofesionály, takže nejde o žádné důchodcovské pinkání.

 

Co psychika?

Moje žena si myslí, že jsem postiženej hyperpozitivním vnímáním reality, a něco na tom asi bude. 

 

Pokud ale chápu situaci, jistoty tvého života se poslední dobou otřásají. 

Procházím obdobím velkých posunů a změn. Loni během půl roku zemřeli tři ze čtyř mých „otců“, včetně toho biologického. Po dvaceti pěti letech jsem se rozešel obchodně i lidsky s Michalem Vieweghem. Dost razantně jsme museli přehodnotit taky některé věci doma, ale zrovna žena a děti jsou pro mě dnes hlavním zdrojem potěšení, úlevy, určité jistoty... 

 

Co považuješ za nejhorší období ve svém životě?

Kdybys to nahlížel zvnějšku, bylo prvních jedenadvacet let mého života noční můrou. Dětství v neúplné rodině, týdenní školka, reálná chudoba, otec emigrant, už ve druhé třídě mě chtěli dát do zvláštní školy. Pak otčím alkoholik, před kterým jsem párkrát utíkal oknem a noc dospával u sousedů. Vojenskej gympl, šest let v armádě, to všechno završené kriminálem. Jenže ve skutečnosti to byla strašně intenzivní léta, takříkajíc konstitutivní. Nebýt toho tlaku, nebyl bych dnes tím, kým jsem. Měl jsem moc rád svou mámu, ona měla ráda mě. A všechno, co následovalo po návratu z vězení, už bylo dobré. Byl jsem znovu ve svém městě, sice v roce osmdesát pět, ale o dost svobodnější než předtím, potkal jsem svou první ženu, přišel listopad, dál už to znáš.

 

Jo, začal jsi kamarádit a spolupracovat s Michalem Vieweghem. To kamarádství jsem měl rád, připadalo mi vzorové...

Bylo hezké a zábavné v devadesátých letech a pak snad ještě do doby, než jsem začal žít rodinným životem. Stali se z nás dost velcí kumpáni, však víš, ale když moje Bára otěhotněla, tak jsem tuhle roli opustil. Pak byla naše dcera dost dlouho vážně nemocná, a poslední ránu to naše kamarádství dostalo Michalovým průserem s prasklou aortou. Snažil jsem se mu pomáhat, ale už to byl nemocný člověk, dál už vždycky jen pacient.

 

Když si vzpomeneš na léta s Michalem v dobrém, jaký okamžik se ti vybaví?

Jeden den v Belgii. Brusel, Bruggy, moře, vítr, duny. Byli jsme tam s mou příští ženou a s naší společnou kamarádkou Míšou. Všichni jsme se znali a měli rádi, na žádnou stranu v těch vztazích nebylo nic vzpříčené. Jeden z nejhezčích dnů mýho života.

 

Hádali jste se s Michalem někdy?

Rafli jsme se asi třikrát za dvacet let. Michal byl submisivní, ale zase slavný, což mu dodávalo potřebné sebevědomí, já jsem přirozeně dominantní. Dobře jsme k sobě pasovali. 

 

Měl začít psát jinak

Kdysi před patnácti lety jsi na mě působil jako veleúspěšný nakladatel, dnes působíš spíše jako úspěšný prozaik. Jaký je rozdíl mezi čtyřicetiletým a dnešním Martinem Reinerem?

Není velký, jen se posunul akcent na méně hektickou, pomalejší práci, což se k vyššímu věku hodí. A vlastně to platí i pro vztahy, čímž odkazuju k rozdílu mezi životem muže na volné noze a životem rodinným.  

 

Kdy jsi přestal být tím veleúspěšným nakladatelem?

Ale já su pořád veleúspěšný nakladatel. Jen miliony už nevydělává Michal Viewegh, nýbrž Evžen Boček... 

 

Víš, že Evžena zbožňuju, ale nějak se mi nezdá, že by vydělával podobně jako Michal před dvaceti lety.

Ty bláho, Evženovy první Aristokratky je prodáno před sto dvacet tisíc, což je hranice, na kterou se dostaly asi čtyři Michalovy tituly, ale za podstatně delší dobu. Druhého dílu se zatím prodalo sedmdesát pět tisíc a třetího snad šedesát. Teď na podzim vyjde čtvrté pokračování a odhady nákladu prvního vydání se pohybují mezi třiceti pěti a padesáti tisíci. Což jsou čísla z nejlepších Michalových let. 

 

Když jsem loni propovídal s Michalem celý den na Pálavě, vůbec nenaznačil, že se spolu rozcházíte. Podle mě věděl, že bych to špatně nesl...

On si to netroufl říct ani mně, Tomáši. A způsob, jakým v poslední fázi svého odchodu (ne)komunikoval, ten mě připravil – doslova – o několik milionů. 

 

Jak přesně vypadal jeho odchod z tvého nakladatelství?

V kostce: prodeje Michalových knih klesaly, a to ze zcela objektivních příčin. V té samé době koupila investiční skupina Rockaway knižní velkoobchod Euromedia, jejímž jednatelem se stal Lukáš Novák, náš společný známý. A v rámci akvizičního požírání „hodnot“ na knižním trhu dostal apetit i na Michala. Zatímco já tou dobou Michala varoval, že pokud něco zásadně nezmění, brzy se literaturou neuživí, Novák do něj z druhé strany cpal, že cokoli napíše, je geniální, a že ho obratem vymrští zpátky k padesátitisícovým prodejům.  

 

Co měl podle tebe Michal změnit?

Měl začít psát jinak. Bavili jsme se o tom, nabízel jsem mu témata i další pomoc. Vždycky to odsouhlasil... a pak napsal další knihu o muži se ztrátou paměti nebo o zrádné manželce. Jeho příběh se přestal vyvíjet. Čtenáři zjišťovali, že nic nového už nepřijde, a postupně odpadali.

 

Michal není zdravotně v pořádku. Můžeš se na něj vůbec zlobit?

Jasně; kdyby byl v pořádku a vnímal tak jako „před aortou“, určitě bych mu dokázal vysvětlit souvislosti, které takhle nedokázal vstřebat nebo odmítal přijmout. Což neznamená, že by k Euromedii nakonec neodešel. Ale proběhlo by to za důstojných podmínek, kde by na konci nemusel být nikdo nasranej. Takhle si můžu stokrát opakovat, že skutečným viníkem je Michalova nemoc, ale pomáhá to jen trochu.

 

Řeknu ti, co si myslím už léta – podle mě jsi jeho knížky po prasklé aortě lepil z různých fragmentů spíš ty. 

Minimálně na třech titulech jsem odvedl práci, která se určitě nedá označit za standardní redakční úpravy.

 

Nestálo by za to napsat o vašem vztahu s Michalem regulérní knihu?

Já ji napsal. Brzy poté, co o mně a o konci našeho vztahu začal Michal šířit v médiích blbosti a lži, jsem byl na pracovním pobytu v Římě a najednou mě napadlo, že prostě napíšu, jak to celé bylo doopravdy. A čím víc jsem se do toho nořil, tím víc mi bylo jasné, že to chci vzít z gruntu, neboli od počátku našeho vztahu v roce 1992. Dělal jsem na tom intenzivně tři měsíce, a když jsem dokončil druhou, proškrtanou verzi, měla ta kniha ještě pořád přes dvě stě stran.

 

Kdy ji vydáš? 

Ta knížka nevyjde.

 

Tomu nerozumím.

Rukopis se jmenuje Báječná léta s Vieweghem – a to, co v něm píšu, je do posledního středníku pravda. Problém je v tom, že i když by tou knihou zvítězila pravda nad lží a nenávistí, dostala by na frak etika. Prostě je to kniha, která se nedá vydat. Ale mně její psaní pomohlo.

 

Je to služba

Má konec tvého vztahu s Michalem nějaký vliv na fakt, že ses rozhodl pustit do politiky?

Ne. Tam hrály roli úplně jiné faktory.

 

Kdy ses rozhodl, že to v komunální politice zkusíš?

Hnutí Žít Brno je pro mě symbolem pozitivních změn, které „postihly“ mé rodné město od posledních voleb. Nějaké lidi jsem tam znal osobně, ale hlavně jsem byl nadšený z věcí, které zejména v kultuře, v sociální oblasti a ve věci transparentnosti politiky udělali. Ještě na jaře to ovšem vypadalo, že do letošních voleb vůbec nepůjdou, takže když se nakonec rozhodli, že ano, napsal jsem Báře Antonové, která je lídryní kandidátky, nadšenou zprávu. A ona mi odpověděla, tak za nás kandiduj.

 

Jak bys shrnul svůj osobní politický program?

Já žádný osobní politický program nemám, ale kandiduju za hnutí, s jehož pohledem na svět se ztotožňuju prakticky beze zbytku. Řada těch lidí jsou bývalí aktivisté, kteří chtěli něco změnit a byli zvyklí jít po obsahu, což si přenesli do politiky. Uvědomují si, že společnost, která se nedokáže postarat o své nejslabší členy, najede dřív nebo později na mělčinu. Nemyslí si, že by radnice měla být nedobytnou tvrzí nad městem, a proto otevřeně komunikují s občany. Netrpí kolektivním děsem z nových a neznámých věcí... 

 

Já je moc neznám, poněvadž žiju Prahu, tak mě uklidni. Viď, že to není militantně pravdoláskařské levicové hnutí namyšlených sociálních inženýrů maloměstsky-hipsterského typu?

Buď klidný, Žít Brno není levicové hnutí, ani elitáři. Rozhodně to nejsou příznivci silného státu, ale naopak v každém ohledu plédují pro maximálně stratifikovanou občanskou společnost...

 

Maximálně co? Takhle na mě nemluv, Martine, cítím paniku! 

Sorry; jde o to, že čím víc různých lidí se aktivně podílí na utváření prostředí a atmosféry, v nichž žijeme, tím lépe.

 

Co když ve volbách uspěješ?

Podívej, moje angažmá je rozložené do dvou fází. První potrvá do začátku října, kdy proběhnou komunální volby, a tady bude úspěchem, pokud se Žít Brno dostane opět do zastupitelstva, případně na radnici. A z mého pohledu je jedno, jestli tam bude i Reiner. Já bych si přál, aby lidé jako Hollan, Freund nebo Antonová mohli dělat práci, kterou dělali dosud – a o tom, co bude, když postoupím do hlavního turnaje i já, má smysl nahlas uvažovat, až to nastane. V jiném případě mohu pokračovat v tom, co jsem dělal doposud... Klidně se směj, ale pro mě politika není výtahem k pomyslné moci nebo k penězům; je to opravdu služba.

 

Služba komu?

V tomto případě obci, k níž mám silný citový vztah. Tedy Brnu.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat