Stopem po Africe

Poláček v Africe: Na takové dobrodružství už jsem příliš starý

04 / 12 / 2017

Byl jsem na hranicích Beninu a Burkiny Faso, o půl čtvrté ráno hulákala v restauraci diskotéka. Já seděl na dvoře, hlavu v dlaních, a říkal jsem si: kdybych byl o dvacet let mladší, kdybych tady měl kamarády, a kdyby tu prodávali studenější pivo, tak by mě to třeba i bavilo. Ale dneska? Dnes bych raději spal.

Byl jsem na hranicích Beninu a Burkiny Faso, o půl čtvrté ráno hulákala v restauraci diskotéka. Já seděl na dvoře, hlavu v dlaních, a říkal jsem si: kdybych byl o dvacet let mladší, kdybych tady měl kamarády, a kdyby tu prodávali studenější pivo, tak by mě to třeba i bavilo. Ale dneska? Dnes bych raději spal.

Za jejich hlučnost se na Afričany samozřejmě zlobit nemůžu, ale konstatuju, že mě rámus občas trápí.

Největší potíž je v tom, že je ten hluk z našeho hlediska často nesmyslný. Od Zambie až po Benin hraje v každém krámku nebo restauraci muzika, ale v devadesáti procentech případů z rozbitých reprobeden, které příšerně šumí, chrčí a zkreslují zvuk. To, co z nich vychází, je vyloženě nepříjemné, ačkoli by často mohlo jít o skvělou muziku. 

Nemám právo si stěžovat, ale nikdy nezapomenu na to, jak jsme se už třetí den mačkali s těhotnými ženami a nemluvňaty v korbě konžského kamionu a jakýsi idiot tam celou noc pouštěl nahlas šumění tranzistoráku – s tímhle nenaděláte nic.

Dnes už má v Africe skoro každý buď malé rádio na baterky, nebo mobil, a nikdo mu nebude kecat do toho, kde a jak hlasitě si muziku, zprávy anebo modlitbu pustí.

Občas se stává, že si sednu na vesnici do jídelny, a v tu chvíli majitel zesílí televizi na maximum, navíc přes bedny. Jsem venku a nevidím obraz, ale slyším dialogy jakési telenovely. Zacpávám si uši, potom na majitele houknu, ať mě, proboha, nechá najíst, a on milostivě zeslabí televizi na sto třicet decibelů.

No, a potom tu na sebe taky lidi extrémně křičí – myslím tím dospívající a dospělé chlapy. Děti jsou naopak nesmírně tiché, což už dva měsíce obdivuju – každé dítě je pokorné, úslužné, vzorné, a dokonce ani ta nejmenší nepláčí. 

Zato chlapi! Začalo to v Kongu, kde se hádali kvůli každé maličkosti takovým způsobem, až jsem měl zprvu pocit, že jde o život. Mívají obličeje pět centimetrů od sebe, s naběhlými žílami na sebe řvou, a já už na to nemám, takže si opět zacpávám uši.

Dám příklad: miluju fotbal, ale teď o víkendu se mi v Beninu stalo, že jsem nedokoukal zápas anglické ligy, protože to prostě nešlo.

Jednomu z mých řidičů se začalo kouřit z motoru a pak i ze všech děr pod volantem, takže jsem z auta musel utéct a čekat, až požár uhasne.

Bylo to u tržiště a v jednom ze stánků běžel v televizi fotbal, hrála Chelsea. A tohle bývá běžná scéna: kolem malé televize se shromáždí třeba padesát kluků a chlapů, nic si neobjednají, ale celé odpoledne sledují zápasy na programu Canal Plus.

Zašel jsem mezi ně a půlkruh se rozestoupil, protože platící zákazník má přednost. Dal jsem si za pětikorunu rozpustnou kávu a měl dokonce pěkný výhled na obrazovku, jenže po třech minutách jsem místo musel opustit. Spousta místních kluků totiž zápas nesleduje – oni sami zápasí v tom, kdo ostatní přeřve, jsou horší než paviáni, takže se raději vracím k dýmajícímu autu.

 


Zmizet, než se udusím!

A nyní tedy tohle – večer mě jeden mladý řidič zavezl do „hotýlku“ svých příbuzných, že prý to bude nádhera a já se krásně vyspím.

Jasně, všechno je třeba bát s rezervou. „Hotýlek“ je za sto korun na noc, takže jenom postel, moskytiéra, kýbl vody na opláchnutí a Nový zákon na nočním stolku.

Na to jsem zvyklý, tohle mi stačí – ale nikdo mě nepřipravil na fakt, že pět metrů od mého pokoje začíná celonoční diskotéka. 

Dlouho to snáším, ale v půl čtvrté ráno už mám Nový zákon kompletně přečtený a hlava mi třeští, protože ani tady není čistý zvuk. Navíc dýdžej písničky často necitlivě seká v polovině a některé neustále opakuje. 

Kdyby vás zajímalo, co je jednoznačně největším hitem od JAR po Burkinu Faso, tak si najděte píseň Fall od zpěváka jménem Davido, kterou slýchám po celé dva měsíce nejméně pětkrát denně.

Potřeboval bych spát, bolí mě oči. Oči mě bolí nejen kvůli únavě, ale taky z toho důvodu, že je ve velkých afrických městech smog jako v Pekingu, možná ještě horší. 

Asi jsem vážně starý: Doualá, Cotonou, Ouagadougou, všechna ta města smrdí. Jezdívám přes ně na motorce, protože to stojí jenom desetikorunu a dostanu se z jednoho konce na druhý. 

Motorkáři sice nenosí přilby, ale někteří, ti rozumnější, mají přes tvář roušku. Já samozřejmě ne, a tak si za jízdy připadám, jako kdybych kouřil pět cigaret naráz, navíc ze mě teče černý pot. Pryč odsud, říkám si v každém takovém městě, rychle na stopa a pryč odsud!

 

Prostitutka zaklepala na chlív

Bibli mívám na nočních stolcích často, vedle ní bývají někdy i prezervativy. 

Zatím jen jednou ale přišla konkrétní nabídka k jejich využití; bylo to ve vesnici Mila-Mila na severu Konga -Brazaville.

Nešla tam elektřina, takže jsem vůbec nic neviděl. Za sebou jsem měl celodenní trmácení ve čtyřicetistupňovém vedru, byl jsem špinavý jako prase a zpocený jako krysa. Zaplatil jsem padesátikorunu za tmavý chlív s postelí, paní si vzala peníze a zašeptala, že mi tam pošle krásné děvče.

Vůbec jsem to nepochopil, protože v takové tmě nelze rozeznat krásné děvče od hnusného hocha, a vůbec – já neměl náladu na nic jiného než na trochu jídla a pivo.

Pivo ve vesnicích bez elektřiny bývá teplé, čili skoro nepoživatelné, ale nakonec jsem sehnal fazole s cukrem. Dal jsem si dvě lžíce a zase se objevila paní, tentokrát s dívkou, kterou by mi ráda šoupla do postele. 

„Fakt ne,“ řekl jsem, a připadal si hloupě, tak jsem jim oběma nabídl večeři: „Klidně si na mě dejte fazole, kolik chcete.“ „Můžeme i pastis?“ zeptaly se dámy. „Ale jo.“

A pak jsem zíral na dva temné obrysy, z nichž jeden patřil prostitutce a druhý bordelmamá – každá z nich snědla kilo fazolí, daly si po kalíšku pastisu, spokojeně říhly a nechaly mě samotného – jak jsem si přál.

Ráno prostitutka zaklepala na můj chlív, a autoritativně pravila, že když jsem nevyužil jejích služeb, měl bych zaplatit taky nějakou snídani.

Překvapilo mě, že je opravdu pěkná, postavu měla výstavní. Škoda snad výrazně zarostlého podpaždí, ale jiný kraj, jiný mrav.

„Nerozmyslel sis to?“ zeptala se, a já si představil to kilo fazolí a cukrem, které má v žaludku: „Ne,“ hodil jsem si krosnu na hrb. „Tady máš peníze, kup si další fazole...“

Načež jsem vyrazil k severu a ignoroval její pozdrav na rozloučenou: „A co pastis, pane Bělochu?!“

 

Takhle má vypadat stop!

Nevím, jak to vypadá v Nigérii, protože jsem do ní nedostal vízum a musel tak tisíc kilometrů z Kamerunu do Beninu přeletět, ale právě Benin a následně Burkina Faso pro mě znamenaly několik změn.

Zaprvé výrazně přibývá mešit, v každé vesnici je jich několik, ale pořád je tu taky dost kostelů, a je pěkné, jak se lidé různých náboženství tolerují.

Včera jsem jel například po Burkině Faso v kamionu se dvěma kluky, nejlepšími kamarády, z nichž jeden, Laurent, se před jídlem dlouze křižoval, zatímco druhý, Aly, klečel na koberečku a modlil se směrem k východu. Proč ne?

Skončila nádherně bujná tropická vegetace, kterou jsem obdivoval v Kamerunu, teď už o sobě dává vědět blížící se Sahara. Ano, pořád ještě rostou kolem děravé asfaltky keře, listnaté stromy a žlutá tráva, ale všechno je už povadlé, zaprášené, polomrtvé.

Po Beninu i Burkině Faso jezdí miliony smradlavých motorek, které řídí velmi často ženy – na hlavě muslimský závoj, na zádech přivázané mimino, u ucha telefon a jede se; to jsou vtipné obrázky.

Konečně se objevili taky oslové, je jich čím dál víc. Na břehu jezer se pasou velcí býci s velbloudím hrbem a obrovskými rohy.

Ale hlavně jsou tu skvělí lidé, až mě to dojímá. Burkina Faso je první zemí od Namibie, ve které nikdo nechce za stop peníze, a ve které mi řidiči naopak pořád něco nabízejí: „Dej si s námi ananas! Tady máš kus papáje! Nechceš napít?“

Podobným otázkám jsem dávno odvykl, nikdo mi je nekladl.

A tak jsem sice utahaný, nevyspalý, ale pořád ještě vděčný za to, že na téhle cestě můžu být: „Jasně, dám si, rád. A co vy, nechcete cigáro? Anebo sezamovou sušenku? Prosím, berte si...“

Protože to je ono! Takhle má – podle mě – vypadat stop.

Deset snímků Tomáše Poláčka z cesty přes Benin a Burkinu Faso si můžete prohlédnout zde.

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat