Profil

Přijíždím limuzínou, stavte slavobránu!

12 / 02 / 2017

Očekávaje příchod nejvtipnější české desky roku 2017, žádám o rozhovor muzikanta Jiřího Buriana. Trochu ho znám – hrával ve výborné kapele Southpaw, později třeba v Republic of Two, a teď v šíleném projektu Kapitán Demo, o který mi jde nejvíc. Kdysi jsme si potykali, s rozhovorem by snad neměly být potíže, jenže po několika dnech přijde divná odpověď.

Očekávaje příchod nejvtipnější české desky roku 2017, žádám o rozhovor muzikanta Jiřího Buriana. Trochu ho znám – hrával ve výborné kapele Southpaw, později třeba v Republic of Two, a teď v šíleném projektu Kapitán Demo, o který mi jde nejvíc. Kdysi jsme si potykali, s rozhovorem by snad neměly být potíže, jenže po několika dnech přijde divná odpověď.

Napsal jsem: „Nazdar Jirko, neuděláme před vydáním nové desky Kapitána Dema rozhovor?“

A v odpovědi stojí:

„Dobrý den, mladej pane, nevim kdo je Jirka, ale pakliže chcete rozhovor s Demem, tady je číslo účtu: 7890561233378/666. Nejdřív pošlete dvacet tisíc korun, čímž se dostanete do druhého kola castingu novinářů, potom uvidíme. Zdravim a přeju hodně štěstí, PoložPade (manager mistra Dema).“

Chvíli váhám, načež plácnu, že prachy samozřejmě posílám. 

Týden se nic neděje, ale pak konečně přijde e-mail se smajlíkem a podpisem Jirka, takže spolu teď sedíme v karlínské kavárně Parlor se specializací na zmrzlinu (Jirka Burian je z pražského Karlína, a když se zrovna cíleně neživí pohankou, zmrzlinu neodmítne), chvíli váháme, jestli se bavit normálně, tedy ve stylu Tomáš versus Jirka, nebo stylizovaně, čili novinář versus Kapitán Demo, rozhodujeme se pro první variantu a Jirka se na moment vrací k naší zvláštní mailové korespondenci: „Dělám spoustu různý muziky,“ říká, „ale dá se říct, že v současnosti je mým nejúspěšnějším projektem tlustej Kapitán Demo. Jeho úspěch tkví nejspíš v kombinaci obrovského ega a srandy – když mě například někdo zve na koncert, tak pošlu požadavky, jaké by mohla mít dejme tomu Beyoncé. Příjezdovou cestu pro limuzínu chci mít zdobenou květinami, před šatnou musí stát kůň Převalského s nápisem TOFU vytetovaným na hřbetu, a tak dále. Chvilku bývá ticho, ale nakonec promotér obvykle odpoví podobně jako ty: ‚Ano, pane Demo, všechno bude připravené...‘ Podle čehož mimochodem poznáš, jestli a jakej má ten člověk smysl pro humor a jestli s ním má smysl pracovat.“ 

 

Zen a byznys s ropou

Zatímco u tebe před barákem kopou, rapuje Kapitán Demo na desce Bez klobouku boss, která vyjde začátkem března, mě ze sna vyruší jen můj byznys s ropou. Já řeším akcie – ty řešíš co v akci je. Tvůj život je tragédie!

Jirka Burian sice tohle namyšlené machistické monstrum se zlatým řetězem kolem krku vytvořil a hraje ho, ale ve skutečnosti s ním nemá nic moc společného. „I kdybych třeba chtěl, nikdy se nemůžu věnovat výhradně Demovi,“ vysvětluje, „a to už z toho důvodu, že na něj nemám vždycky náladu. Někdy to pro mě bývá psychicky náročný, protože charakter té postavy je opravdu přehnaně nafouklej. Musím s tím zacházet opatrně.“

Nakolik výrazně se Jirka liší od svého tlustého alter ega, to si uvědomím ve chvíli, kdy vzpomíná na loňský prosinec: „Vracel jsem se z jedné šamanistické seance, byl tím pádem takovej hezky rozjemněnej, vyzenovanej, ale musel jsem se rychle převlíknout a odjet dělat Dema na jakousi silvestrovskou show, což bylo zvláštní.“

Co že to právě pronesl za slovo? Vyzenovanej? Čekal jsem leccos, například debatu na téma „dědictví slavných genů“ (jeho táta je písničkář Jan Burian, dědeček byl divadelník E. F. Burian, praděda operní pěvec Emil Burian a tak dále), ale že bychom se měli bavit o zenu?!

Jo, už to tak vypadá: „Vždycky mě zajímalo duchovno,“ přikývne devětatřicetiletý Jirka, „ale nejdřív jsem hledal odpovědi na svoje otázky zkratkou, přes drogy. Až kolem třicítky jsem trochu dostal rozum, seznámil se s první šamankou, a ta už mě nasměrovala dál, takže dnes jsem například velkým fanouškem Jardy Duška. Praktikuju zen, neboli občas medituju, věnuju se bojovému umění Čchi Kung, které se hodně soustředí na dýchání, nebo se dobrovolně nechávám zavírat do tmy.“

Užasle poslouchám a vybaví se mi jeden z hitů Kapitána Dema, který si střílí z individuí vyznávajících lásku, pokoru a sluníčko. Vždyť ten text je tak trochu i o Jirkovi, dochází mi: Každý ráno si napouštím vanu a u toho cvičím pět Tibeťanů / ještě před tím než vlezu do vody, tak si pouštím Čtyři dohody // většinou smrdím, že už to víc nejde, protože se zásadně nemeju mejdlem / žádný šampóny a ani parfémy, a nejlíp se mi spí na zemi...

Přikývne: „Většina lidí má pocit, že si dělám legraci z těch, kterým se hlupě říká Sluníčkáři, a netuší, že já takhle občas žiju taky. Dělám si legraci sám ze sebe, a hlavně z toho, když jde někdo zbytečně do extrémů.“

 

Hledání středu

Při dobrovolném pobytu ve tmě prý bývá nejtěžší ta vůbec první hodina, ve které se zrak odpojuje a ostatní smysly sílí.

Chci o tom slyšet víc a Jirka není proti: „Když jsem pak usnul,“ popisuje, „tak hluboce. Spánek ve tmě je daleko zajímavějším zážitkem a sny jsou reálnější než normálně. Dá se říct, že ve spánku žiješ, a když se pak probudíš a otevřeš oči do tmy, je to, jako bys spal. Naprosto ztratíš pojem o čase a trvá to jeden až dva dny, než se zase zorientuješ a podaří se ti zjistit, jestli je noc, anebo den – pomůžou ti třeba zvuky lesa, ptáků. Máš citlivější sluch, ale výrazně se zlepší taky hmat a čich...“

Ve tmě hrával Jirka na různé nástroje, nejčastěji na kalimbu. „Pak jsem meditoval, povídal si sám se sebou, cvičil Čchi Kung, zkoušel dokonce i malovat, ale na to moc nejsem. Ráno jsem míval rituál – dal jsem si sprchu a potom tančil nahý na desku Solo od Nilse Frahma. Nevidíš svoje tělo, je ti lehce, takže ho ani necítíš, vnímáš jen sebe – krása. Já normálně netančím skoro vůbec, ale tam to byl zážitek.“ 

Výstup ze tmy po pěti dnech připomínal vydařený trip na LSD: „Viděl jsem jiné barvy, tvary, cítil jsem v sobě velké chvění, všechno bylo tak intenzivní! Točila se mi hlava z toho, jak se přepínal systém vnímání zpátky na zrak. Potom jsem jel jarní krajinou domů, poslouchal desku Carrie & Lowell od Sufjana Stevense a slzy štěstí mi tekly po tváři...“

Čímž se nenápadně vracíme k muzice, kvůli které jsme se sešli především – Jirka sice medituje, ale na druhou stranu pořád umí i zakalit: „Samozřejmě mívám tendence čas od času sklouznout z výšin k divokýmu rokenrolu. Pak si připadám nějak zašpiněnej, tak zase šplhám nahoru, k tomu svému zenu, ale podle všeho pořád hledám střed; nějakou rovnováhu.“

 

Sundejte si boty!

K zenovému klidu má blíže kapela Republic of Two, k divočině Kapitán Demo. Když tenhle tlusťoch před Vánoci vystupoval v pražském klubu Roxy, měl plno, přišlo osm set lidí. „Trochu mě ta Demova popularita překvapuje,“ říká Jirka, „ale vlastně ne moc – Češi chtějí satiru, chtějí humor a dřív ho podle mě dostávali víc.“ (Ostatně, o starých dobrých časech je i jedna sloka na chystané desce: Napiš si na svůj Twitter, že už se nenarodí další Jirka Šlitr / každá babka ti to poví, že tady chybí novej Oldřich Nový.)

Zpočátku byl Kapitán Demo spíše bokovkou pro kamarády a fajnšmekry – vznikal v době, kdy ještě Jirka vedl kapelu Southpaw. „Konkrétně ta postava vznikla roku 2007, kdy jsem viděl Formanova Muže na Měsíci a nemohl odtrhnout oči od Andyho Kaufmana, který se převtěloval do postavy Tonyho Cliftona, ta rozpolcenost mě fascinovala. Řekl jsem si, že bych něco takového chtěl dělat, a protože jsem od dětství sledoval hiphopovou scénu, spojil jsem to a vznikl takovej komediální rap.“

Nová role mu sedla – od malička byl třídním šaškem, rád se předváděl.

„Potenciál, který je v Kapitánu Demovi, jsem si uvědomil roku 2012 po první desce, ze které pár písní docela zlidovělo, třeba Nový prsa: Nemůžeš jít večer trsat, protože máš nový prsa, jedno prso, to si sedlo, ale to druhý se ňák nepovedlo... Na další desce bylo hitů ještě víc a mně se potvrdilo, že to má smysl.“

Demova sláva se nepřestává šířit, letos na jaře ho bude všude plno. „Mám radost, protože já už coby muzikant nic neočekávám,“ zarazí mě Jirka zvláštní větou. Pro vysvětlení se vraťme ke skupině Southpaw, která měla začátkem tisíciletí nakročeno za české hranice, jenže rozhodující poslední krok nikdy nevyšel. „Což mě právě vytrénovalo k tomu, abych už nic nečekal. Upřímně řečeno jsem si tehdy myslel, že bychom si zasloužili trochu větší ohlas, a tak jsem zareagoval touhle psychickou sebeobranou, ale z chvály na Kapitána Dema jsem zatím mile překvapenej...“

Nejde jen o fakt, že na koncertech bývá plno, ale taky o typ Demových fanoušků. „V době největší popularity Southpaw mi začalo vadit, že na nás chodí spousta teenagerů, se kterými jsme se už lidsky míjeli. Tohle se změnilo, když jsme pak založili Republic of Two, tam se najednou objevilo chytřejší publikum, a s Kapitánem Demem je to skvělý, protože na toho chodí lidi se smyslem pro srandu. Naposledy v Roxy čekaly u vstupu hostesky, které měly v rukou tácy a na nich lajny z bílého prášku. Byl to vitamin B, což oni nevěděli, ale přistoupili na naši hru a šňupli si... Když jsem pak zpíval, že Po svý zahradě lítám s motykou / zásadně bosky a v tričku s batikou, tak si lidi v klubu sundali boty – prostě vtipná komunita, což není v případě českého hiphopu úplně běžné.“

 

Nuly na účtu

Hudba a zábava kolem Kapitána Dema je zajímavá taky marketingově: „Rozhodl jsem se, že budu například s product placementem pracovat jinak než ostatní. Spousta muzikantů se bojí ukázat do kamery logo nějaké firmy, ale já si z toho naopak dělám srandu a klidně mám uprostřed klipu půlminutovou reklamu na Budvar – úplně zastavíme obraz a ještě tam polopaticky uděláme kolečko s nápisem SPONZOR. Spoléhám na to, že si někteří zadavatelé reklamy chtějí a dovedou udělat legraci sami ze sebe, a ono to, zdá se, funguje...“

Když jsem Jirku před patnácti lety poznal, šéfoval ochrance v pražském obchoďáku, ještě dříve prodával vltavíny ve Zlaté uličce, ale poslední dekádu je na volné noze a živí se muzikou. 

Kapitán Demo je výdělečný, ale jenom na něj Jirka spoléhat nemůže a nechce. Pořád hraje i s kapelou Republic of Two, skládá hudbu do reklam a filmů, dělá dýdžeje v rádiu, na svatbách nebo na večírcích: „Především jsem ale producentem,“ připomíná fakt, že chystá desky pro jiné, dříve například pro Natálii Kocábovou nebo Emmu Smetanu. „Brzy po Demovi vyjde album, které dělám pro česko-vietnamskou zpěvačku Viah. Všiml jsem si jí v Superstar, odkud naštěstí vyletěla dřív, než ji stihli zkazit, a má fakt nádhernej hlas,“ rozplývá se: „Mou potíží je, že bych nejradši vydával čtyři vlastní desky do roka, ale vím, že to nejde, tak jsem rád za každý nový talent; za každý hlas, který může nést ty moje songy.“

Při všech těchto aktivitách se Jirka slušně uživí: „Nemám sice na účtu ty míče jako Kapitán Demo, ale vůbec nic mi nechybí.“

 

Co se stalo s tátou?

Na koncerty Kapitána Dema opravdu jezdívá se svými spolupracovníky v limuzíně. „V těch chvílích si říkáme, že si plníme dětský sny.“

Občas ale dopravní prostředek změní, jen ať je veselo. Když Jirka složil píseň s textem, Nesnáším koně, ale ti jsou ze mě paf, jednoho jsem zkoušel žrát a byl to blaf, jelo se až před klub Roxy v kočáře s koňským spřežením: „Děláme si, co chceme.“ 

Jirkovi synové, kterým je rok a pět let, si na tenhle cirkus zvykli. „Když byly staršímu Adamovi dva roky, jednou jsem se doma líčil na Dema a on dostal záchvat pláče. Nechápal, co se mu stalo s tátou, musel jsem se odlíčit a obejmout ho, ale dnes už s náma běžně bývá na pódiu a baví se. Horší je, že rád zpívá texty – naštěstí neví, co některá slova znamenají. Mám song Všude je to hnědý, kde jsou slova, ...hnědý jako piko ve tvým frňáku, hnědý jako čubka ve tvým spacáku..., a Adam si to předělal na: „... hnědý jako víko ve tvým frňáku, hnědý jako šunka ve tvým spacáku“.

Zasmějeme se. Zmrzlina je dojedena, tak se Jirky ještě zeptám: „Chápu správně, že máš dobrý období?“

Pokrčí rameny. „Spíš zajímavý. To víš, blíží se ta čtyřicítka. Sice dělám spoustu věcí, ale jako bych potřeboval další výzvu. Chci se víc věnovat filmům. Skládat pro ně hudbu, ale taky si v nich občas zahrát. Za tři roky bych už nechtěl tolik jezdit po klubech, někdy mě to unavuje. Ale na druhou stranu vím,“ uklidní mě, „že když se nakonec nalíčím, vycpu břicho a stanu se Demem, všechno ze mě vždycky spadne.“

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal