Cestopis

Hej, nic tady nenechávej!

12 / 09 / 2016

Provoz je tu až na výjimky jednosměrný: na každého cestovatele ubírajícího se k jihu připadá zhruba padesát lidí mířících na sever. „Jdete obráceně!“ padají proto občas poznámky na adresu těch, kteří jdou opačně než většina. „My jdeme správně, to vy jdete špatně,“ nedá se dvojice, která jde na jih. Po obligátním švédském pozdravení „Hej“  vychází najevo, že dotyčný pár má v plánu zdolat celý Kungsleden – slavnou Královskou stezku  o délce 440 kilometrů. To náš úkol je skromnější…

 

Voda všude kolem

Jsme za polárním kruhem, to znamená v oblasti, kde alespoň jeden den v roce ani na vteřinu nezapadne, respektive nevyjde slunce. Teď v srpnu se schovává za obzor někdy kolem jedenácté večer, ale ani pak se příliš nesetmí. To má jednu výhodu i nevýhodu současně: zdejší hornatou pustinou se dá jít čtyřiadvacet hodin v kuse čili nonstop, aniž by se nějak výrazně zhoršila viditelnost.

Naše skupina se nicméně chová rozumně: šlapeme „jen“ deset až dvanáct hodin denně – se třemi až čtyřmi delšími přestávkami. Dva švédští průvodci Stephane a Emile nám důrazně doporučují při každém zastavení zout boty i ponožky a větrat nohy – puchýře jsou tady velkým strašákem. A případně chodidla ještě namočit do vody, což není nic složitého: nějaký ten brod, tůň, řeka či jezero jsou neustále na dosah.

Podobně se chovají všichni kolem nás, a není jich málo. Stodesetikilometrová túra zvaná Fjällräven Classic se během své dvanáctileté historie stala takovým tahákem pro milovníky divočiny, až pořadatelé sáhli k omezení počtu účastníků. Dva tisíce míst bývá vyprodáno během tří dnů po otevření registrací a nedá se říct, že by poplatek byl jen symbolický: 160 eur, případně 300 dolarů.

 

Každý podle chuti

Našinec může zažívat rozporuplné pocity, zvlášť během prvních kilometrů, kdy se mezi zakrslými stromky vine lidský had a každé trochu vhodné místo k odpočinku je obsazeno. Někdy to připomíná pochod Praha–Prčice, pamětníci si mohou vzpomenout i na svazácký výstup na Rysy. „Proč tudy sakra šlapat jediný týden v roce, kdy se tady odehrává tahle monstr akce?“ říká si český kverulant.

Už na sklonku prvního dne se ale dav naštěstí roztrhá, a to i v případě, že vyrazíte hned v prvním balíku, který je plný největších nedočkavců. Nic jako hromadný start ale neexistuje, zahájit cestu můžete kdykoliv od pátku do neděle. 

Vychutnat si severskou divočinu ve větším osamění a v romantičtějším aranžmá tak není nic nemožného. Nahrává tomu i rozlehlost údolí, kterým po většinu času kráčíme. Nocovat se dá jak na dohled od shluku dalších stanů, tak na místech vzdálených stovky metrů od vyznačené trasy – nejoblíbenější jsou travnaté plošiny u hučících vodopádů či rozlehlých jezer. K vidění jsou jak rozjařené party, tak zamilované dvojice či rodiny s dětmi.

 

Zvládnu to vůbec?

Naši skupinu tvoří osm mužů a čtyři ženy – z Německa, Polska, Česka, Thajska a Hongkongu. Blogeři, kameramani, píáristi, novináři – stručně „media people“. Ne že bychom byli přímo zaskočeni: věděli jsme, že tenhle „press trip“ nebude plný opulentního hodování, barové zábavy a popojíždění z místa na místo, nicméně… Místy zažíváme až překvapivou míru fyzické dřiny a nepohodlí. 

Kotníky a kolena rozbrnkané z balvanů, jejichž hromady musíme neustále překonávat, navíc s patnácti- až dvacetikilogramovou zátěží na hřbetu. Výsledkem je, že se pohybujeme rychlostí sotva tři kilometry za hodinu, a to jich denně musíme urazit dvacet až pětadvacet. Když v noci do stanu bubnuje liják a cloumá jím vichr, mohou se do mysli vkrádat i ponuřejší vyhlídky: zvládnu to vůbec? 

Naši průvodci Stephan a Emile jsou naštěstí profesionální hasiči s drsným záchranářským výcvikem, takže by si dokázali poradit takřka v každé situaci. Na druhou stranu: ne vždy se od nich dočkáme povzbuzení. „Kde se ten déšť bere, odkud jdou mraky?“ pídí se jeden z nás po jejich odhadu meteorologické situace. „Prší vždycky z nebe,“ zní lakonická odpověď. A umí být i přísní, třeba pokud jde o budíček (vstává se v půl sedmé) a hlavně o naše odpadky: všechny  patří do speciálního pytlíku, nechat tu povalovat sebemenší papírek je prohřešek číslo jedna.

Třetího dne dojde k malé vzpouře: James a Even jsou z Hongkongu zvyklí na jiný způsob trekkingu a dají to mírným reptáním najevo. Nejde o odpadky – i vajgly z cigaret si ti dva způsobně ukládají do igeliťáku. „U nás taky chodíme do přírody, ale batoh má maximálně šest kilogramů. Navíc každou chvíli zastavujeme, pouštíme si muziku… A hlavně chodíme pomaleji, abychom přitom mohli kouřit,“ vysvětlují.

Nakonec jsme s pomocí náplastí, tej­pování a nějakých těch prášků proti bolesti došli do cíle všichni, přestože počasí bylo prý nejhorší od roku 2004, kdy se „Classic“ konal poprvé. Nejvyšší bod celé trasy (průsmyk Tjäkta ve výšce 1 150 metrů) dokonce den poté, co jsme  ho zdolali, zasypal čerstvý sníh. Není divu, že enormní byl i počet lidí, kteří to letos vzdali: téměř stovka.

Důležitou  součástí startovného je to, že vás odtud v případě nouze pořadatelé dostanou: po trati se pohybuje stovka dobrovolníků s vlaječkami na batohu, kteří mají kromě lékárničky i vysílačku. Byli jsme pyšní, že pro nikoho z nás nemusela přiletět helikoptéra (po zemi sem žádný stroj s motorem nesmí, jen čtyřkolky či sněžné skútry sámských pastevců), ale i na to, že se vždycky našel někdo, kdo nás v pravou chvíli rozesmál: „Konečně chápu, proč máte vy Evropani tak rádi slunce!“ pobavila nás třeba Punnai z Bangkoku, když jsme zase jednou balili mokré stany. Ta, která statečně nesla pět dní na zádech batoh jen o něco lehčí, než je ona sama... 

 

Co je nejvzácnější

První ročníky Fjällräven Classic připomínaly závod, ostatně byli vyhlašováni i vítězové. Běžci se na trati sice objevují i dnes (letos ten nejrychlejší zvládl oněch 110 km za necelých třináct hodin), ale oficiálně jim už není věnována zvláštní pozornost, stupně vítězů z cíle zmizely. Potlesk si vyslouží každý, kdo projde slavobránou na okraji městečka Abisko, kde dostane poslední razítko do své „vandrovní knížky“, brusinkový čaj a číslo do tomboly, v níž může vyhrát stan, batoh či spacák

Na závěr malé přiznání: první den pochodu jsem si říkal, že naše Jizerky či Krkonoše, které mají podobný severský šmrnc, nejsou o nic méně krásné. A že jsou Švédové nekritičtí, když krajinu pod svojí nejvyšší horou Kebnekaise (okolo 2 100 metrů podle aktuální výšky ledovce) uctívají jako chrám a mluví o ní jako o poslední opravdové divočině v Evropě. Teď už je chápu, putovat tudy je něco nezapomenutelného.  A velkou vzácností je i to, že tady není signál. Protože být oflajn, to je dnes možná největší dobrodružství. 

 

S liškou ve znaku
Za pochodem severním Švédskem stojí firma vyrábějící outdoorové oblečení a další potřeby
Firma Fjällräven si dává záležet na pevnosti svých materiálů a chlubí se tím, že oblečení, stany či batohy této značky se ve švédských rodinách dědí z generace na generaci. Mimořádné jsou ovšem i ceny – a někdy je těžké rozpoznat rozdíl mezi superkvalitou a chytrým marketingem. Některé metody jsou každopádně hodně neotřelé: personál ve značkových prodejnách například učí své zákazníky voskovat bundy či kalhoty, aby se zvýšila jejich odolnost a trvanlivost. Švédové tuto snahu oceňují, jen zřídkakdy potkáte ve zdejších horách a lesích člověka, který by na sobě neměl emblém polární lišky.
Galerie (8) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat