Příběh

Rypadla, Bůh a bundesliga

10 / 10 / 2016

Philipp Irmer přesídlil před třinácti roky z Německa do Mariánských Radčic. Bývalému poutnímu místu hrozila kvůli těžbě uhlí do roku 1996 úplná likvidace. A loňské prolomení limitů se této obce hned vedle Horního Jiřetína dotklo nejvíce. Přesto se vesnice umístěná mezi litvínovskou chemičku a uhelnou jámu vzpamatovává z nejhoršího. A německý farář k tomu přispívá nebývalou měrou.

Philipp Irmer přesídlil před třinácti roky z Německa do Mariánských Radčic. Bývalému poutnímu místu hrozila kvůli těžbě uhlí do roku 1996 úplná likvidace. A loňské prolomení limitů se této obce hned vedle Horního Jiřetína dotklo nejvíce. Přesto se vesnice umístěná mezi litvínovskou chemičku a uhelnou jámu vzpamatovává z nejhoršího. A německý farář k tomu přispívá nebývalou měrou.

Potetovaný muž v kraťasech a triku si nechá natočit pivo, posadí se na dřevěnou lavici, koukne na jednoho z okolostojících mužů a pronese obstojnou češtinou: „Tak jak vypadá to s tim?“ Řeč je o vyřízení občanství na litvínovském úřadě, se kterým mu dotyčný pomáhá. „No co! Chci volit, tady pořád je samej komunista.“ 

Podmínkou pro získání českého občanství je minimálně desetiletý trvalý pobyt v zemi a čistý trestní rejstřík. Philipp Irmer obojí splňuje, z následující konverzace nicméně vyplyne, že do říjnových krajských voleb už občanský průkaz získat nestihne. „No tak příště,“ mávne rukou, načež rázně vykřikne: „Doufám! Potřebujeme to tady změnit!“ 

Je třetí zářijová sobota a v Mariánských Radčicích se koná mariánská pouť – další z pokusů o navázání na slavnou tradici. Kdysi sem každý rok v tyto dny proudily desítky tisíc věřících. Nocovali u kostela, přes den postávali ve frontách na zpověď, těm největším šťastlivcům se podařilo vmáčknout na bohoslužbu.

 

Pípa v křížové chodbě

Prší a je chladno. Stánkaři s uzeninami a sladkostmi nemají mnoho zákazníků, téměř pusto je i kolem pódia. Nejútulněji je za vraty kostelního areálu, který je dnes otevřený dokořán a každý jím může bloumat dle libosti. Nakouknout se dá i do sakristie, největší obdiv ale budí nedávno obnovené vitráže. Pod jednou okenní mozaikou je mosazná cedulka s poděkováním sponzorovi, kterým byl v tomto případě Vladimír Budínský – ministr za ODS z dob Václava Klause, v letech 2006–2015 ředitel „strategie a komunikace“ podniku Severočeské doly.

Většina návštěvníků začíná nebo končí prohlídku poutního místa u pivní pípy, nainstalované u příležitosti mariánské pouti přímo v ambitu. Křížová chodba s vyřezávanými zpovědnicemi a klenutými arkádami sloužila dřív poutníkům jako přístřeší k modlitbám, nyní tady farář se svými pomocníky nabízí gyros, souvlaki a pizzu. Čepuje se dvanáctistupňový nefiltr z cisterciáckého kláštera v nedalekém Oseku.

Necelé tři kilometry na západ od Mariánských Radčic začíná areál chemických závodů Unipetrol, jehož součástí je i největší rafinerie v zemi. Větší dobrodružství ale čeká zvědavce, který se vydá na východ od vsi. Silnice dál nepokračuje, zato přibývá výstražných cedulí: „Nevstupovat! Nebezpečí úrazu. Dobývací prostor.“ Jak slábne štěkot psů od posledních stavení, nabírá na síle hukot důlních strojů a další techniky. 

V podzimním oparu lze spíš tušit než vidět rypadla, přepravníky, náklaďáky… Jsou odtud vzdáleny půldruhého kilometru, ale v důsledku loňského prolomení limitů se budou moci přiblížit na pouhých pět set metrů. „Předevčírem jsem byl na lince umýt auto. Přijďte se podívat, jak vypadá dneska,“ říká celník Pavel Kováč, který tu žije od narození. Dodává: „Dřív bylo ticho aspoň u vody, kam chodím na ryby. Dneska už je ten randál slyšet až k rybníku.“ Jinak místní lidé ale nemají moc rádi, když se o jejich kraji mluví jako o vybagrované pustině.

 

Znovuzrození odepsané vsi

Tady je chvíle pro osobnější vsuvku. Poprvé jsem se v Mariánských Radčicích ocitl na podzim 1993, kdy vrcholil boj o sousední Libkovice. Ty byly zatím poslední obcí zlikvidovanou kvůli uhlí, kterých je víc než stovka (přesnější údaje se různí). V několika domech tehdy vzdorovala už jen hrstka obyvatel a sousední Mariánské Radčice byly nejbližším místem, kde se dalo koupit něco k jídlu. 

Upřímně řečeno, rozdíl mezi tehdy již odepsanými Libkovicemi a na poslední chvíli zachráněnými Mariánskými Radčicemi (vděčit za to mohou právě územním limitům těžby, o kterých rozhodla v roce 1991 vláda Petra Pitharta) nebyl v té době na první pohled nijak propastný. Opuštěný kostel s farou mlely z posledního, v žluté smradlavé mlze postávalo u koloniálu pár postav s lahváči, tu a tam projela po návsi demoliční četa směrem na Libkovice. Nadějně tady nevypadalo vůbec nic.

Když jsem se na stejném místě ocitl po téměř čtvrtstoletí, nevěřil jsem svým očím. Většina domů je opravená, chodníky vydlážděné, puch síry je pryč. V obci s pěti stovkami obyvatel (před odsunem jich tu žilo tisíc, na konci osmdesátých let sotva tři stovky) jsou dvě restaurace, přibyly informační cedule a stojany na kola. Největší znovuzrození však zažil poutní areál s kostelem Panny Marie Bolestné a rozlehlou farou. 

 

Já už ani nebyl funkční!

O zdejším faráři jsem se dozvěděl od známých, kteří pro něj pracovali jako geodeti či restaurátoři. Poprvé jsem za ním přijel letos v lednu, zrovna se vrátil z nákupu. „Ahoj, já jsem Philipp,“ přivítal mě tehdy a okřikl psy, jejichž štěkot se rozléhal chodbou. „Promiň, musím vařit,“ omluvil se a kopl do dveří, aby mohl pronést přepravky s jídlem, které předtím vynosil z dodávky s německou espézetkou. 

Když rozdělil hromady žrádla do misek pro osm psů (bernardýn, bernští salašníci, teriér, mopslové), začal chystat jídlo pro nás. „Já jsem tady normální dělník, to není nic zajímavýho pro český novina,“ odbýval první pokusy zapříst rozhovor, z něhož by vyplynulo, co ho to napadlo usadit se v roce 2003 právě tady. Později odpoledne se přece pustil do řeči: „Byl jsem jáhen na německo-nizozemské hranici. Münster, znáš? Nosil jsem odpovědnost pro družstvo mladých a oni chtěli navštívit klášter Osek. Já o tom předtím neslyšel, bylo to moc daleko. Ale řekl jsem: ‚Dobře, můžeme podívat, ale bereme všech devadesát dětí, které tady máme.‘ To byly Velikonoce 1995 nebo 1996.“ 

Z dalšího Philippova vyprávění stojí za to ocitovat ještě tohle: „Ale ten mráz tady! U nás když padne sníh, je to zázrak. A tady všude bílo bylo! Nic nebylo opravený, pokoje byly... no... jednoduchý. Topili jsme uhlím, to taky bylo něco úplně novýho. V kostele ale kamna nic, mše trvala hodinu a půl, já už nebyl ani funkční! Ale kluci byli nadšení: ‚To bylo supr, jak ten opat furt křičel a hrál divadlo!‘“ 

 

Alibaba a 40 loupežníků

Tehdejším opatem oseckého kláštera, kam se Michael-Philipp Irmer vypravil, byl Bernhard Thebes. Dolnosaský křesťan, který se v mládí živil na lodích a na stavbách a na prahu třicítky vstoupil do kláštera v Porýní. Důležitou roli v jeho dalším životě sehrálo setkání s mnichem, který po komunistickém puči v roce 1948 uprchl z kláštera ve Vyšším Brodě. Nasměrovalo ho to k zájmu o pronásledování řeholníků za totality, a i proto byl v červenci 1990 zvolen představeným kláštera v severočeském Oseku. Ten sloužil v letech 1950–1953 jako internační tábor pro kněze, dalších čtyřicet let tu byly soustředěny jeptišky různých řádů. Pak se řeholnice rozešly za svou prací a Bernhard Thebes nabídl ubytování a stravu bezdomovcům z okolí a propuštěným vězňům – výměnou za práci. 

„Třeba přišel nováček s tím, že chce dělat mnicha, ale ráno se ukázalo, že něco ukradl a zmizel. V lepším případě někoho přivezli policisté s tím, že ho našli spícího na silnici. Zkrátka policie u nás byla skoro denně,“ vzpomíná ve zpravodaji Duchcov naše adresa jeden z mužů tehdejší sestavy – kubánský voják José Moré, který bojoval v Angole a za odměnu mu režim Fidela Castra dopřál život v tehdejším Československu. „Podobné případy vynesly osazenstvu kláštera u místních obyvatel přezdívku ‚Alibaba a 40 loupežníků‘,“ uvádí autor citovaného článku, místní kronikář Patrik Linhart.

A právě do této doby spadá i první pobyt Philippa Irmera na severu Čech. „My šli s opat pěšky venku jako poutníky, on nosil před sebou velký kříž, všude těžba, žádná cesta, my šlapali jako v džungle. Pak vyšli na kopec, opat dal pauzu a ukázal: ‚Vidíte ten kostel? Tam stály Libkovice.‘ (Libkovický kostel padl k zemi v roce 2002, pozn. red.). A naše mládež mi pak večer říkala: ‚To je tady jako kriminálka!‘ Líbilo se jim, že tady není to sterilní jako v Münster. Říkal jsem ‚dobrý, tak musíme pomáhat tady‘.“ 

Po návratu do Německa začal Philipp Irmer organizovat sbírky na záchranu oseckého kláštera a verbovat mladé brigádníky. „Oni milovali totálně to, co tady bylo. Anebo říkali ne, tady už v žádným případě nikdy nepřijdeme.“ V roce 2003 tehdy šestatřicetiletý kněz Irmer získal dobrozdání své domácí farnosti k působení v Čechách, současně požádal o totéž litoměřickou diecézi. A přestěhoval se do Oseka. „To už jsem uměl objednat česky pivo a řízek. Čili hlad jsem neměl, ani žízeň. A to pro začátek stačilo.“

Biskupství v Litoměřicích podmínilo svůj souhlas lepší znalostí češtiny, Philipp proto začal učit na gymnáziu v nedaleké Krupce němčinu a náboženství. „Tak jsem se naučil i česky, i když pořád ne úplně dobrý,“ směje se. Soužití s oseckým opatem (zemřel v roce 2010) nebylo podle pamětníků úplně snadné, a tak Philipp, který měl také svou hlavu, využil příležitost a v roce 2004 se nastěhoval do polorozpadlé fary v Mariánských Radčicích.

 

Žádná svatá póza

Znovu jsem za Philippem Irmerem přijel v den zářijové mariánské pouti. „Ach so, Pražák je tady!“ pronesl na uvítanou a šel se převléknout do kněžského roucha. Mezitím ještě stačil zpucovat jednoho z pomocníků, kteří chystali v podloubí kostela stánek s občerstvením: „Už jíš a nic jsi nepracoval?!“ Kostel se na zdejší poměry nebývale plní, tři desítky katolíků z širšího okolí doplňuje autobusová výprava saských evangelíků. Farář jim věnuje prvních deset minut kázání v němčině, pokračuje česky. 

Hlavní část mše je věnovaná Panně Marii: „Ona a Ježíš Kristus, to byla vlastně první adoptivní akce!“ říká kněz a zapáleně gestikuluje. „Absolutně intenzivní spojení. Ona byla zvláštní a výjimečný člověk. Ale důležité pro nás je, že ona trápila se, jako my se trápíme. Nosila bolesti, jako my nosíme.“ Philipp při kázání popochází mezi lavicemi a svou řeč moc neprotahuje. Končí slovy: „Není nic strašnějšího než vidět dítě, jak umírá. A ona to vydrží všechno. My myslíme, že žijeme navěky, ale to jenom myslíme. Když přijde útok, vidíme, jak náš život slabý je.“

Po mši se farníci rozcházejí do deště, když ale přijde řeč na jejich kněze, ochotně se zastavují. Jitka a Petr Ptáčkovi jsou oba učitelé, na mši přijeli s dvěma dětmi. „Patříme do farnosti Hrob (městečko mezi Osekem a Dubím, pozn. red.), ale občas zajedeme i sem, protože pan farář rád vtipkuje, jeho kázání jsou živější a odlehčenější. Někteří tradiční katolíci s tím mají problém, ale nám se to líbí.“ Irena Wittmannová, která dorazila z Chomutova, doplňuje: „Z pana faráře vyzařuje radost, to musí vidět každý. Žádná svatá póza. A umí povzbudit.“

 

Za šéfa bych ho nechtěl

Již zmíněný mariánskoradčický celník Pavel Kováč je věřící křesťan, páter Irmer mu křtil děti. „Philipovi chvíli trvalo, než pochopil zdejší mentalitu a přestal tlačit na pilu. Pamatuju, jak mu v sobotu přestal fungovat kotel, tak zavolal opraváři, který mu řekl, že přijede v pondělí. ‚Jak v pondělí? Proč ne dneska! Jak se mám umýt!‘ křičel na něj Philipp nechápavě. Čili za šéfa bych ho nechtěl, ale kamarád je to výbornej. A nezkazí žádnou akci. V létě je v areálu kostela festival s muzikou, v zimě máme na faře zabijačku, každou chvíli zve lidi k sobě na nějakou oslavu. A často u něj koukáme na fotbal.“  

Vášeň Philippa Irmera pro fotbal stojí za to přiblížit podrobněji. Je totiž náruživým fanouškem Borussie Mönchengladbach, na jejíž stadion má doživotní permanentku. „Těžko bych si vybavil někoho z jeho okolí, kdo tam s ním ještě nebyl,“ směje se Pavel Kováč, který s knězem jezdil sedm set kilometrů na bundesligu a občas také do Mostu, když tamní klub hrál nejvyšší soutěž. „Pamatuju, jak šel koupit lístky a přišel rozčílenej, jak to tu máme drahý. Spletl si totiž fronty a koupil dva lístky po sedmi stovkách – jenže to byly legitimace na celou sezonu. Hulákal, že my Češi máme ve všem bordel a že měl být raději misionářem v Africe.“ 

Pod duchovní správu Philippa Irmera patří rovněž bazilika v Bohosudově a opatský kostel v Oseku. Kromě práce kněze a faráře se věnuje shánění peněz na další etapy rekonstrukcí, převážně z německých zdrojů. A hlavní úsilí směřuje do oprav poutního areálu v Mariánských Radčicích – včetně fary, která nyní nabízí zázemí pro šest desítek nocležníků. Stojí za to zmínit i jeho zásluhu na tom, že se loni přímo v oseckém klášteře začalo vařit pivo: tak dlouho se přimlouval za obnovu cisterciáckého pivovaru, až se to podařilo. Ostatně zdejší dvanáctka se jmenuje právě po něm – Philipp.

 

Jednou milej, jednou rapl

„Náš pan farář je výjimečnej. Jednou milej, jednou rapl, ale máme ho rádi,“ říká Helena Sloupová, která na faře pracuje jako pomocnice. „Začátky byly takový trošku divný, ale potom to bylo hezký,“ doplňuje ji Mária Kováčová, kterou si farář najal v roce 2003 jako kuchařku. „První roky jsme dřeli jako koně. Venku bylo všechno zarostlý, uvnitř plesnivý. Samý bourání a stavění, většinou jen my dva. Ježíš, to byla hrozná práce! Jednou jsme si koupili plachtu, takovou pergolu, abychom se mohli v létě aspoň posadit do chládku a vypít si pivo. Jenže v noci přišla vichřice a odnesla nám ten stan někam do lomu. Philipp se ráno chechtal a povídá: ‚Podívej, Marie, zase nic nemáme!‘“ 

Vařit, uklízet, prát… A do toho návštěvy, brigády, kurzy. Tak vypadá každodenní provoz na faře. „Na léto vždycky přijede třicet cizinců, kteří chtějí pracovat v Německu a potřebují se naučit německy. Od nás mají nocleh a třikrát denně jídlo. Jsou tu tři týdny, odjedou, sotva stačíme zamést a přijede jich dalších třicet,“ přibližuje Mária Kováčová. Ve zbytku roku se v Mariánských Radčicích střídají turnusy brigádníků z celé Evropy: kopou, natírají, obkládají, sečou, hrabou… Mária je od letošního roku v důchodu, ale na faru chodí pracovat dál. „Muž mi nadává: ‚Jsi blbá, dělala jsi za peníze a teď děláš za děkuju?‘Jenže z druhý strany do mě hučí Philipp: ‚Musíš přijít, kdo mi pomůže?‘ A když večer odcházím, vždycky se zlobí: ‚Už jdeš? Proč jdeš?‘ – ‚Kam bych šla, domů jdu,‘ povídám. A že prej, co tam budu dělat, když ten můj stejně pořád leží na kanapi a kouká na televizi.“ 

Zpočátku se farář Irmer snažil kázat ve všech třech chrámech třikrát týdně. „Já do něj hučela, že to nemá cenu, když tam skoro nikdo nechodí. ‚I když tam budeme ty a já, má to smysl,‘ nedal si říct. Že prý třetí budou Bůh a kostel plnej andělů,“ vzpomíná Mária Kováčová. Philipp a Mária mají letitý zvyk, že spolu každou neděli vyrazí na oběd do restaurace v některém z okolních měst – do Litvínova, Mostu, Duchcova, Bíliny, Krupky… „Chce si mě udobřit,“ směje se žena, která od pátera Irmera dostala k šedesátinám zájezd do Egypta. „Složili se na to farníci, jeli jsme tři, bylo to hezký. Dokonce jsme si udělali mši na hotelovém pokoji – Philipp přinesl to svoje nádobíčko, za oknem kvíleli muezíni.“

 

Mít trošku víc

Několikrát do roka jede Philipp Irmer do Německa – za bývalými spolužáky, církevními přáteli… a za rodiči. „Byla jsem tam s ním víckrát a už nechci. Vždycky se u nějakého kamaráda namaže a pak za něj musím řídit. A já v noci špatně vidím, navíc jsou tam všechny baráky stejný. On na mě řve, že jsem úplně blbá, když ani tohle nezvládnu. Tak mu vysvětluju, že jsem stará, ale on spustí: ‚Nevymlouvej se, ty nejsi stará!‘“ vypráví Mária Kováčová. 

Než se stal knězem, pracoval Philipp jako kuchař v několika restauracích. A vážně uvažoval, že by se tím živil. „Pak jsem ale dostal zabalit každý den tisíc šnyclů. A to není moje fazole, jak se u nás říká, to já jdu hned pryč.“ Chtěl někdy vzdát i svoje působení v severních Čechách? „Ne. Mám tady plány. Ale vadí mi tu hloupnost! A těžba. Ale ne ten špína a rámus. Že lidi neprotestujou! Že neříkají nic a koukaj jenom na to svoje: ‚Hlavně, že já to mám dobrý, zbytek mě nezajímá.‘ Žádný snaha mít trošku víc. Jako Švejk! Tohle nemůže vestfálský člověk vydržet. Ale jinak dobrý. Nejsem smutný, že jsem tady.“ 

Mariánské Radčice jsou obklopené uhelnými elektrárnami, faru ale vytápí teplo z dřevěných pelet, což určitě není nejlevnější zdroj. Co Philippa k takovému kroku přivedlo? „To je snad jasný, podívej na ty díry a komíny všude kolem, jak to tady lidi zničili!“ reaguje podrážděně muž, kterému bude přespříští rok padesát. Když má říci, co považuje za svůj největší zdejší úspěch, mluví o dobrovolnících, kteří sem opakovaně přijíždějí. Například o slepém sirotkovi, který se tu objevil, když mu bylo devatenáct. „Byl úplně letargický a bez energie. Dneska má svůj život, dělá ve špedici a posílá mi pozitivní dopisy.“

Nedávno se farář Irmer vrátil z  Chorvatska, odkud si přivezl další plán: „Koupíme tam barák, takový spálený ruina. A uděláme šest prázdninových bytů pro naše farníky.“ Za okny mariánskoradčické fary už je tma, nepřestává pršet. Kdy bylo za posledních třináct let zdejšímu knězi nejhůř? „V roce 2011.“ Co se přihodilo? „Borussia skončila v bundesliga třetí od konce, musela hrát baráž o záchranu. Ale zvládli jsme to,“ říká a jde si načepovat další půllitr.

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat