Komentář

Turecký sultán hledá kamarády v Africe

22 / 11 / 2017

Turecko si svoji obnovenou velmocenskou pozici pod vedením prezidenta Erdogana potvrzuje i na africkém kontinentu. Zvyšuje investice, rozšiřuje diplomatická zastoupení, otevírá letecká spojení do Istanbulu. Pro Afriku je Turecko vítaný partner, který může vybalancovat vliv bývalých koloniálních mocností a dravé Číny.

Turecko si svoji obnovenou velmocenskou pozici pod vedením prezidenta Erdogana potvrzuje i na africkém kontinentu. Zvyšuje investice, rozšiřuje diplomatická zastoupení, otevírá letecká spojení do Istanbulu. Pro Afriku je Turecko vítaný partner, který může vybalancovat vliv bývalých koloniálních mocností a dravé Číny.

V říjnu tohoto roku nastaly třem tisícovkám senegalských dětí nečekané prázdniny. Dveře škol, které spravuje hnutí islámského kazatele tureckého původu Fethullaha Gülena, zůstaly zavřené a hlídané policisty. Radost z náhlého volna byla však předčasná. Soukromé vzdělávací instituce byly převedeny pod správu turecké ambasády, která tam nominovala vyučující podle svého gusta.

K zabrání škol hlásících se k odkazu teologa Gülena, který býval spojencem a nyní je největším nepřítelem tureckého prezidenta Erdogana, už došlo také v Somálsku, Nigeru, Čadu, Guineji, Gabonu, Gambii, Mauritánii, Mali a Maroku. Nyní Ankara tlačí také na další státy v Africe, aby učinily totéž. I tak se projevuje sílící vliv autokrata, který zde objevil další pole velmocenského působení.


Istanbul, předsíň Afriky

Od března 2003, kdy se Erdogan stal premiérem, se Turecko pozvolna odklání od své dlouhodobé orientace na Evropskou unii. Oprášilo zanedbané vztahy s arabskými sousedy i etnicky spřízněnými zeměmi postsovětském prostoru, ale také začalo nově hledět za Saharu, kam jeho vliv nesahal ani v dobách největšího rozkvětu osmanské říše.

Nejlépe můžeme tureckou expanzi vypozorovat z letového řádu Turkish Airlines, které se z lokálního hráče proměnily ve společnost s největším počtem destinací na africkém nebi. Letos se dá z Istanbulu, který se díky jednoduchému vízovému on-line režimu a nízkým cenám letenek stal křižovatkou při cestách na trase Afrika – Evropa, přímo doletět do šestatřiceti zemí černého kontinentu. 

Stejně rapidně roste i počet ambasád. Zatímco v roce 2009 jich mělo Turecko v Africe jen tucet, letos už jich je devětatřicet a cílem je mít velvyslanectví v každé tamní metropoli.

Sám Erdogan věnuje dlouho opomíjenému světadílu hodně svého času a pomocí osobních návštěv, na které bere početné podnikatelské delegace, se snaží navazovat přátelské vztahy se všemi africkými lídry – ať už jsou ve svých domovinách tyrany nebo legitimně zvolenými vládci. Jen během loňského roku navštívil deset zemí, ve své diplomatické ofenzívě navíc na rozdíl od západních politiků „neobtěžuje“ řečmi o lidských právech a férových volbách.

Například v Somálsku je za hrdinu, jeho návštěva před šesti lety se tam stala událostí roku. Byl totiž prvním neafrickou hlavou státu, která se do válkou a terorismem zkoušené republiky po dvaceti letech od vypuknutí konfliktu odvážila. Přivezl nabídku stipendií pro 1200 somálských studentů a velkou humanitární a rozvojovou pomoc. Při další návštěvě v roce 2015 otevřel největší nemocnici v Mogadišu, kterou jeho země kompletně financovala.

Proč se Turecko najednou Africe tolik věnuje? Stejně jako další globální velmoci těžké i střední váhy cítí, že podceňovaný světadíl hospodářsky stoupá, a hledá obchodní příležitosti pro své firmy. Jako první to vycítila již na přelomu tisíciletí Čína, která promyšlenou politikou nahradila západní státy v roli hlavního ekonomického partnera subsaharských zemí. Erdogan tyto možnosti také rychle pochopil.

 

Každý potřebuje přátele

Ve hře však nejsou jen hospodářské zisky z podnikání na riskantním teritoriu: mít s Afrikou dobré vztahy se vyplácí i z dalších důvodů. Například v OSN mají africké státy (byť zdaleka ne pokaždé vystupují jako jednotný blok) velkou váhu, protože tvoří čtvrtinu členů, což může mít dopad při hlasováních ve Valném shromáždění.

Text z loňského června publikovaný na internetových stránkách televize al-Džazíra, kterým se Erdogan vlísával do přízně Afričanů, rozvíjí přísloví z rovníkové oblasti: „Skutečnou chudobou je nedostatek přátel. Nyní a navždy Turecko bude přítelem a partnerem Afriky.“ Erdogan, který se otevřeně hádá se svými dosavadními spojenci na Západě a má minulostí obtěžkané vztahy s ruským sousedem, vskutku potřebuje najít přátele jinde.

Už v roce 2005 se Turecko stalo pozorovatelským členem Africké unie. V polovině kontinentu jí budování velmocenské pozice usnadňuje společná víra ve slovo Alláhovo a Korán. Ale ani v křesťanských zemích není Erdogan odmítán. V oblasti pod Saharou vůči Turkům necítí nechuť, kterou mají vůči Evropanům z dob kolonizace. Naopak je berou jako bratrský národ z utlačovaného „jihu“, který se dokázal postavit bělochům a který jim může dát návod, jak se dostat z bídy bez hraběcích rad ze Západu.

Zároveň afričtí politici začínají cítit, že dali až příliš velký prostor Číně, takže by Turecko mohlo posloužit k vybalancování jejího vlivu. Vidět to můžeme například v Etiopii. Druhá nejlidnatější země světadílu, která je odříznuta od všech moří, buduje kvalitní železniční síť, jež by ji propojila se zbytkem planety. Nemá však dostatek vlastní odborné pracovní síly, aby tak mohla učinit sama. Položením kolejí na východ pověřil její diktátor Číňany, zatímco dráhu k severním hranicím budují právě Turci.

Předvojem tureckých zájmů v Africe byl v úvodu zmíněný islámský kazatel Gülen, který tu jako mnohde jinde v muslimském světě z příspěvků svých početných příznivců budoval levné a zároveň kvalitní soukromé školy. Až do roku 2013, kdy se Gülen s Erdoganem rozhádali kvůli korupční aféře v nejbližším Erdoganově okolí, platili za hlavní spojence při pozvolné islamizaci Turecka. Loni po nezdařeném armádním puči obvinil Erdogan někdejšího přítele z organizace tohoto převratu a provedl masivní čistky. 

Novodobý sultán Erdogan se rovněž rozhodl vyhnat Gülena z Afriky. Senegalský prezident Macky Sall mu původně nechtěl  ustoupit, protože Gülenovy školy mají velkou prestiž a navštěvují je i žáci z vlivných rodin. Převážila však snaha ukonejšit rozzlobeného muže na Bosporu, za jehož vlády se obchodní výměna mezi oběma zeměmi zdesetinásobila na zhruba 3,75 miliardy Kč.

A do roku 2023 slibuje Erdogan tuto sumu navýšit o další desetinásobek. Při takové (byť hodně nejisté) vyhlídce stojí za to dát několika stovkám žáků pár dní volna navíc.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat