Dobrý den, sousede!

Scházíme se při předvánočním pečení perníčků...

foto Marek Šálek

Vyjít ze dveří, potkat souseda, jít si po svých. Tak to asi zná většina lidí, zvláště těch, kteří žijí ve větších městech. Existují ale místa, kde je sousedské soužití náročnější a intenzivnější. Víc natěsno. Pro někoho noční můra, pro někoho splněný sen. Navštívili jsme tři lokality, kde si takový způsob bydlení pochvalují: Tejnku, Prysk a Podprůhon. První se nachází v pražském Břevnově, druhá v Lužických horách a třetí ve stínu kladenského sídliště.

Bylo odpoledne po Štědrém večeru. Seděli u nás sousedi, chtěli jsme si povídat. Jenomže s dětmi to bylo k nevydržení: „Hele, a dost! Oblíkněte si kombinézy, tady máš kulicha, rukavice, a mazejte ven!“ „A co tam budeme dělat?“ zněla logická otázka chlapečků a holčiček ve věku od pěti do osmi let. „Tak si něco vymyslete. Zkuste třeba prodávat cukroví,“ plácli jsme v nouzi.

Nadchnout děti v tomhle věku takřka pro cokoliv naštěstí není tak těžké. Pomohli jsme jim vynést ven stolek a přehodili přes něj vánoční ubrus. A ulicí procházel dostatek svátečně naladěných lidí na to, aby malým prodavačům nezůstaly oči pro pláč.

Příští Vánoce to děti chtěly zopakovat. Protože jsme měli z loňska trochu výčitky, podupávali jsme před domem v lezavém počasí s nimi. Aby nám to utíkalo, svařili jsme víno. Kdo z kolemjdoucích si od dětí koupil cukroví, tomu jsme nalili kelímek pro zahřátí – jako pozornost podniku. A protože svařáku bylo dost, nechtělo se nám domů ani za tmy.

Třetí rok se sousedi už v listopadu ptali, jestli „to“ bude zase. Nechtěli jsme nic podcenit, vytáhli jsme proto z kůlny stavební kolečko, do kterého jsme naložili ráfek z kola od náklaďáku – základ ohniště. V naší ulici se narodila nová tradice.

Návrat kočičích hlav

Bude nyní férovější nechat čtenáře nahlédnout do redakční kuchyně a vysvětlit, proč o tom vlastně píšeme. Prosincové vydání, které držíte v ruce, už bylo skoro naplánované, ale něco v něm chybělo.

Podpořte Reportér sdílením článku