Pozvánka

Divadelní hra o šílené Babišově době

31 / 03 / 2018

Experimentální prostor NoD v Praze představil divadelní hru s názvem Pravda o 17. 11.. Nastudoval ji soubor 11:55, čili „za pět dvanáct“. Inscenace však není rekonstrukcí sametové revoluce. Je to výpověď mladé generace o absurdní politické době, kterou prožíváme. Pokud místy obsahuje fikci, je to bohužel fikce velmi reálná.

Experimentální prostor NoD v Praze představil divadelní hru s názvem Pravda o 17. 11.. Nastudoval ji soubor 11:55, čili „za pět dvanáct“. Inscenace však není rekonstrukcí sametové revoluce. Je to výpověď mladé generace o absurdní politické době, kterou prožíváme. Pokud místy obsahuje fikci, je to bohužel fikce velmi reálná.

V tištěném programu divadelní hry Pravda o 17. 11., kterou minulý týden v premiéře uvedl experimentální prostor NoD křičí přes celou dvoustranu heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Jenomže pod ním jsou miniaturními písmeny v závorce další dvě slova: „Ani piču!“

Už v tom lze najít odkaz na současnou politiku, kterou reprezentuje oligarcha Andrej Babiš, jenž na jedné z nahrávek zveřejněných v roce 2017 na twitterovém účtu Julius Šuman něco podobného zvěstoval ve věci svého pohledu na pravdu a lásku („Nech jdou do piči“).

Pokud někoho zneklidňuje, že v divadle narazí na politiku, garantuju mu, že se od první minuty bude bavit. Repliky jsou vtipné, humor důmyslný. Úsměv na tváři ovšem tuhne, když si člověk uvědomí, že se směje skutečným postavám, které sedí ve vládě a v parlamentu.

Politika tu zdaleka není jen kulisa. Představení je postaveno na skečích o politicích a o politice, a to formou pořadů parodujících zejména debaty na TV Barrandov. Vše je zasazeno do alternativní budoucnosti roku 2023, kdy je policejním prezidentem jistý Zdeněk Ondráček…

 

Vlašáková demokracie

„Máme se pokoušet analyzovat problém a hledat řešení? Máme se snažit své diváky rozesmát a tím jim poskytnout úlevu? Nevíme. Možná se pokoušíme najít novou roli divadelní fikce v surreálné skutečnosti. Anebo je to všechno brak…,“ píší v programu autoři. Režie se ujala Petra Tejnorová, pod dramaturgií je podepsán dramaturg činohry Národního divadla Jan Tošovský.

Šestice mladých herců říká, že v každé společnosti existují témata, o kterých se nemluví, nebo mluvit neumí. Dodává však: „Do určitého věku se neptáš. Pak se ale vzbouříš a začneš se ptát.“ Inscenace Pravda o 17. 11. se ptá, jak se mohlo stát, že tu devětadvacet let po sametové revoluci vládne bývalý agent Státní bezpečnosti, navíc trestně stíhaný a ještě v demisi. Proč to voličům nevadí? Jak to, že je nevzrušuje otázka, proč dáváme vládu – byť nepřímo – do rukou komunistům a okamurovcům. Proč se necháváme opíjet rohlíkem od prezidenta Miloše Zemana a pokleslou zábavou a dezinformacemi z dílny TV Barrandov?

Tohle všechno zachytili tvůrci a herci velmi dobře ve scéně takzvané debaty politiků, v níž moderátor zesměšňuje a upozaďuje zástupce „demokratické žumpy“. A naopak dává přednostně slovo dvěma reprezentantům strany ANO 2011, které to ve studiu spíše nebaví až obtěžuje, protože chtějí hlavně „makat a nekecat“. Více ke slovu se dostává politik SPD, který po vzoru poslance Miloslava Roznera vybrušuje nevybrusitelné nic. Představitelka KSČM během debaty vytáhne z kabelky deset deka vlašáku a s gustem se pustí do jídla – v duchu teze, že blaho nepřijde jen z Lidlu, nýbrž z lidu a samo a jaksi samozřejmě.

Za vrcholnou scénku lze považovat debatu intelektuálů, kteří ve studiu hledají antonymum slova: pravdoláskař. Absurditu dovádějí k dokonalosti, když „si uvědomí“, že opakem proradného a zlého světonázoru je vlastně lžonenávistec, lhářonenávistivec či nenávistolhář. „To jsme jako my? Ti lepší?” kladou si otázku herci, kteří v tu chvíli ztvárňují kritiky pražské kavárny.

Výtečná je i scéna psychologické poradny, do níž přijde pološílená matka s divným chlapcem, který čte knihy Václava Havla. Psycholožka (Daniela Šišková) mu – aniž to přímo vysloví – diagnostikuje závažnou nemoc dobrosera a sluníčkáře. Následuje převýchova a nucené vypití lektvaru, který z chlapce udělá opak havloida – tupého, stádního přikyvovače bez stopy kritického myšlení.

 

Trefa do černého

Scéna je jednoduchá. Divák vidí v jednu chvíli herce u zeleného pozadí (jako v televizním studiu) a zároveň na plátně, kde je vstup propojen s reálným prostředím z náměstí či z knihovny, odkud se hlásí redaktor imitující živé vysílání. Ocitáte se v realitě natáčení a zapomínáte, že sedíte v divadle. Herecké výkony působí tak autenticky, že se často přistihnete, že byste po tom „Babišovi“ (Michal Bednář) nejraději hodili botu, komunistickou aparátčíci (Tereza Volánková) máte chuť odeslat z jeviště rovnou do Číny a přibalit k ní i pokleslého moderátora „Soukupa“ (Martin Dědoch).

Domnívám se, že jde zřejmě o dosud nejpovedenější politickou satiru na divadelních prknech. Povedený byl i Ovčáček čtveráček, vtipná byla Blonďatá bestie, ale Pravda o 17. 11. stojí podle mého názoru výš. Nedostatků je minimum. Aby mělo představení úspěch i u „nehavloidů“, čili mimo okruh „pražské kavárny“, bylo by dobré méně rozdělovat společnosti na metropoli a zbytek světa. Větší důraz by šlo klást i obrácený efekt, tedy na agresivitu části pražské kavárny vůči odlišným názorům – přestože i to v některých dialozích rezonovalo.

Každopádně je dobré, že se mladá generace takto probouzí, a že se inscenace, kteru můžete vidět v experimentálním prostoru NoD, nezaměřuje jen na snadný a zasloužený terč – tedy Miloše Zemana. Upozorňuje totiž na daleko nebezpečnější fenomén dnešní doby: na všehoschopného trestně stíhaného oligarchu a někdejšího agenta StB, spojeného s komunisty a xenofobními okamurovci. Jsem totiž přesvědčen, že tohle může polistopadový vývoj zničit daleko víc než zkorumpovaný systém kmotrů a lobbistů, s nímž si svobodná a demokratická společnost vždy nějak poradí.

 

Snímky si můžete prohlédnout v galerii, podrobnosti o inscenaci zde.

 

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat