Stopem po Africe

Poláček v Africe: Poslední stop a s pánem Bohem, nejspíš umírám

22 / 12 / 2017

Přesně vím, kdy to začalo, bylo devátého prosince večer. Chvíli poté, co jsem přijel v kamionu plném velbloudů přes celou Mauritánii do hlavního města Nouakchott. Najednou jsem se poprvé za celou cestu přes Afriku sesypal, ztratil skoro všechnu sílu, ucítil bolest. Lekl jsem se, že domů nedojedu.

Přesně vím, kdy to začalo, bylo devátého prosince večer. Chvíli poté, co jsem přijel v kamionu plném velbloudů přes celou Mauritánii do hlavního města Nouakchott. Najednou jsem se poprvé za celou cestu přes Afriku sesypal, ztratil skoro všechnu sílu, ucítil bolest. Lekl jsem se, že domů nedojedu.

Celý svět stopem jsem dokázal objet mimo jiné díky tomu, že jsem odmalička zdravý – na nic netrpím, nic mi nebývá, můžu například sníst cokoli a nebolí mě břicho, zásadně neberu žádné prášky, v životě jsem ještě nepotřeboval nemocnici. A teď najednou v Mauritánii (příjemné, bezpečné a neškodně působící zemi) taková slabost, že skoro nemůžu chodit.

Ale dobře, tentokrát se z toho ještě vyspím. V noci se vypotím a ráno je mi dobře, jedu dál, pouští na sever.

O tři dny později se potíže vracejí v Západní Sahaře. Ke slabosti, zimnici a horečce se přidává blouznění. Hrozná noc! Druhý den nemůžu stopovat – ležím v zimní bundě na pláži a nechávám slunce, ať vyžene tu „chřipku“, jak svojí chorobě říkám. 

Trochu síly naberu, ale opravdu jen trochu.

Nějak už si nejsem jistý, jestli s „chřipkou“ můžu dojet zimní Evropou až do Prahy.

 

Těžká chřipka!

Je patnáctého prosince okolo poledne. Jakýsi vzorný arabský syn s laskavou matkou mě právě hodili do města Laayounne na samém severu Západní Sahary a pozvali na půl kila smažených langust – cholesterol nic moc, ale pořád ještě se cítím jakž takž.

Potom se překvapivě zaseknu – na další auto čekám snad hodinu, což je v muslimských zemích nezvyk. Zastaví marocký kamion vracející se ze Senegalu a v něm řidič Mohammad, můj ročník, bezvadný kluk – hned nabízí fíky a mléko. Po kvalitní silnici jede rychle, posloucháme arabský hip hop, nic nám nechybí.

Cesta je příšerně nudná, pořád jenom kamenitá poušť. Pouště dovedou být vzrušující, pestré, krásné, ale to bohužel není případ té, která vede z Mauritánie do Maroka, ta je jenom k uzoufání.

Stmívá se. Zastavujeme v rybářské vesnici Akhfennir na kafe, podíváme se s ostatními kamioňáky na fotbal, hraje Swansea s Manchesterem City, Mohammad mi nedovolí zaplatit.

Vracíme se ke kamionu, je mi obrovská zima. Taky mě začíná bolet hlava: „Počkej chvíli,“ poprosím Mohammada a zajdu si do lékárny pro aspirin. 

Pozdě. Kamion se rozjede nocí směrem k Agadiru a já se složím. Hlava třeští.

Nejprve mám pocit, že zmrznu, a pak se najednou začínám svlékat – nejraději bych byl nahý. Vedro!

Tiše brečím, protože mám pocit, že umřu. Co si beze mě děti počnou?

Mohammad se ptá: „Jsi v pohodě?“ – „Ale jo,“ lžu mu. Věřím, že se to zlepší. – „Lehni si na postel nad našima hlavama,“ ukáže. 

Dlouho tam nemůžu vylézt, jsem příliš slabý. Potom se zachumlám do dek a na chvíli nejspíš usnu, ale vzbudí mě vlastní zoufalý křik. Zase jsem blouznil. Byl jsem červem v bludišti, z něhož není žádný východ – plazil jsem se tam, zpátky, tam, zpátky…

Přežiju noc a ráno si zase dokážu sednout vedle Mohammada, slunce mi vždycky pomáhá.

Aspiriny jím jak bonbony, ale hlava už bolí trvale, navíc se nepřestávám potit. To bude těžká chřipka!

Dojedeme až do města na severu Maroka, které se jmenuje Settat, Mohammad mi ukáže levný a pěkný hotel. Bez sprchy a oblečený padám do postele.

Trpím v ní den a půl.

Napíšu do Reportéra, že je mi opravdu špatně a potřebuju domů. Kolegové mi objednávají letenku z nedalekého Rabatu na sedmnáctého prosince ráno, to už je zítra, výborně! Jenomže co když cestu nezvládnu?

Volám do nemocnice Na Bulovku panu profesoru Machalovi, odborníkovi na infekce: „Nemůže to být malárie?“ Samozřejmě může. „Co mám dělat?“ Raději zajít do nemocnice už v Maroku, protože se klidně může stát, že zkolabuju a po pár hodinách umřu.

 

Padám a stoupám

Nemocnice v Settatu nemá test na malárii, ale dají mi tam infúzi, po níž se cítím báječně. Autobusem přejedu do Rabatu, kde dokážu v kavárně napsat stovku (!) pohledů.

Po půlnoci zamířím na letiště, kde se převaluju v křesle. Zase je to špatné. Vydrž! Po obědě jsi doma, v pražském špitále!

Pak svítá, jsem odbaven, čekám ve frontě do letadla. Sune se zoufale pomalu, ale přece. Za pět minut vkročím na palubu. Jsem zpocený. Začínám se motat. Po levé ruce mám pilotní kabinu, po pravé stojan s novinami.

Přesně tady padám letušce do náručí.

Tak to je konec, uvědomuju si. Kolaps. Za pár hodin smrt… Následují převozy z jedné nemocnice do druhé a nikdo nic moc neví, jenom já už jsem si jistý: „Je to malárie,“ křičím na ně, „lečte malárii!“

Maroko je vyspělá země a Rabat velké město, takže doktoři po pár hodinách skutečně začnou s léčbou. První noc bojuju (alespoň mám ten pocit) o život, druhou noc je mi špatně jako nikdy, a pak to najednou jde. Jak říkám, mám dobré tělo – celý život mě drží.

Je dvacátého prosince a můžu letět Na Bulovku: „Léčili to strašně dobře,“ chválí lékaři své marocké kolegy, „o moc líp bychom to tady neuměli.“

A potom už je dvacátého prvního. Ráno mě mí nejbližší vzbudí s přáním k narozeninám. No jo, je mi čtyřicet let.

Skončilo mládí – nebo přinejmenším teď to tak vnímám. A skončilo i stopování, Mohammad byl mým posledním řidičem.

Do Prahy jsem nedojel, ale nevadí mi to ani trochu. 

Opravdu mě těší, že jsem přežil malárii. 

Že jsem přežil stopování po celém světě.

Že jsem přežil své mládí…

 

Portrét posledního Tomášova řidiče Mohammada i stopařův chorobopis z Nemocnice Na Bulovce najdete zde  
 

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat