Rozhovor

Josef Koudelka: Všichni jsme chtěli létat

03 / 05 / 2018

Nejslavnější český fotograf je na rozhovory skoupý, nerad je dává někomu, koho nezná. Nakonec to dobře dopadlo, sešli jsme se pár dní před vernisáží velké výstavy Návraty v jeho pražském bytě kousek od Vltavy. „No tak vás vítám. Heleďte, dáte si čaj, kafe, slivovici?“ halasil hned ve dveřích. Osmdesátiletý muž, kterého jeho čeští fanoušci tolik obdivují i pro nespoutaný způsob života, tentokrát odpověděl i na osobnější otázky.

Nejslavnější český fotograf je na rozhovory skoupý, nerad je dává někomu, koho nezná. Nakonec to dobře dopadlo, sešli jsme se pár dní před vernisáží velké výstavy Návraty v jeho pražském bytě kousek od Vltavy. „No tak vás vítám. Heleďte, dáte si čaj, kafe, slivovici?“ halasil hned ve dveřích. Osmdesátiletý muž, kterého jeho čeští fanoušci tolik obdivují i pro nespoutaný způsob života, tentokrát odpověděl i na osobnější otázky.

Letos v lednu jsem stál v tramvaji a pode mnou seděl chlapík s vytištěnou mapou Holešovic. Poprosil mě o radu, kde má vystoupit, a při loučení mi povídá: „Moc jsem se do Prahy těšil, jedu totiž na oslavu narozenin svého velkého přítele. Je to slavný český fotograf, jmenuje se Kudelka.“

To musel být Chiquito Banana! Výbornej kamarád, známe se asi třicet let.

 

Prý jste se dlouho neviděli.

On je nakladatel, hlavně díky němu existuje moje kniha Invaze v mnoha vydáních. Jednou přijel do Prahy velkým mercedesem, do kterého jsme v Paříži naložili věci, co jsem tady potřeboval. Chtěl se sejít s Viktorem Stoilovem (patří mu nakladatelství Torst – pozn. red.), a tak jsme se potkali a Viktor povídá: „Brzy bude čtyřicet let od invaze. Měli bychom udělat knížku.“ On už mi tohle Viktor jednou nabízel, ale tehdy jsem odmítl. Měla to být první knížka té jeho čtvercové edice, jedna fotka vlevo, další vpravo, a to mě vůbec nezajímalo. Já chtěl udělat jinou knížku, víc žurnalistickou. A Chiquito nám řekl: „Jestli budete mít maketu do tří měsíců hotovou, vezmu ji na frankfurtský veletrh.“ A tak jsme si s grafikem Alešem Najbrtem pospíšili a Chiquito se vrátil s šesti nakladateli. Nyní kniha existuje ve dvanácti jazykových vydáních.

 

Chiquito Banana, to bude asi přezdívka…

Ano. Když jsme se seznámili, neuměl jsem ještě moc francouzsky, a tak jsme spolu mluvili španělsky. Jmenuje se Hervé Tardy.

 

Jak proběhla pražská oslava vašich osmdesátin? Pocházíte z Moravy, ví se o vás, že máte rád lidovou hudbu – zahrál jste si na dudy?

Já ne, ale zahráli mi jiní. Přijely i moje tři děti, abychom si udělali soukromou oslavu. Blízcí přátelé s rodinou mi pak připravili překvapení, pozvali skvělou moravskou muziku a všechny moje nejbližší kamarády ze světa. Nic jsem předem nevěděl. Skoro až do rána jsme zpívali moravské písničky, bylo to úžasné.

 

Komunisti jsou líní a poroučí

Když vám bylo devětadvacet, dal jste výpověď v zaměstnání a začal se naplno věnovat fotografii. To asi nebylo úplně jednoduché rozhodnutí, musel jste si hodně věřit. Jak na to dnes vzpomínáte?

V roce 1961 byla moje první výstava v Semaforu, pak jsem šel na vojnu na Slovensko, kde jsem začal poprvé fotografovat cigány. Potom jsem nastoupil do zaměstnání v Československých aero­liniích. U velkých dopravních letadel to bylo hodně sešněrovaný, a tak jsem přešel k práškařům do podniku Agrolet. To byli takoví kovbojové s malými letadly, což mě nesmírně bavilo. Současně jsem ale věděl, že bych měl věnovat víc času fotografii. Naštěstí šedesátý roky už byly volnější, takže jsem mohl občas požádat o neplacenou dovolenou a šéf mi vyhověl, protože mě potřeboval. Navíc jsem se stal členem Svazu výtvarných umělců, což mi umožňovalo dostat štempl a nebýt příživníkem. I to mi pomohlo zaměstnání opustit. Ty aero­plány mají nějakou životnost, závady se pořád opakují, na žádnýho vedoucího jsem neaspiroval…

 

Ani létat vás nelákalo?

To mě velice lákalo! Už když jsem přišel jako čtrnáctiletý kluk na leteckou průmyslovku, bylo to moje velké přání. Všichni jsme chtěli létat. Ale byl jsem z rodiny, která údajně neměla kladný postoj k tehdejšímu politickému zřízení, jak se tehdy říkalo, takže mě nepustili ani na větroně.

 

Jak se ten záporný postoj rodičů ke zřízení projevoval?

Tatínek byl domácí krejčí, do politiky se nepletl, ale vždycky říkal, co si myslel o místních komunistech u nás ve vesnici – že lžou, chtějí jen poroučet a nelíbí se jim pracovat. To stačilo, abych i já měl špatný kádrový posudek. Paradoxní bylo, že u mě ti prověření piloti dělali kaž­dý rok zkoušky.

 

Nikdy jste nepilotoval?

Ale jo, když jsme třeba seděli sami dva v tom brigadýru (hornoplošník Aero L-60 – pozn. red.), pustili mě občas za knipl. Oficiálně to ale nešlo a nesl jsem to docela těžce.

 

I proto jste praštil se zaměstnáním inženýra?

To ne, ale po sedmi letech jsem zjistil, co jako inženýr dokážu, a chtěl jsem zkusit něco jiného. Nechtěl jsem umřít ve třiceti letech. A fotografie se pro mě stávala pořád důležitější, chtěl jsem jí dát všechno. Zajímavý je, že aeroplány mám dodnes velice rád, ale přitom jsem je skoro nikdy nefotografoval. V mojí biografii ale jeden snímek s letadlem je, sedím tam s kamarádama na čmelákovi.

 

Jak to bude s obživou, tím jste se při odchodu na volnou nohu netrápil?

Heleďte, v té době inženýři vydělávali míň než metaři. A já už jsem naštěstí fotografoval divadlo. Navíc když Krejča viděl (Otomar Krejča, režisér a zakladatel Divadla za branou – pozn. red.), jak na tom jsem, dal mi k těm penězům za fotografie, který ode mě kupoval, ještě plat kulisáka.

 

Svůj první foťák ještě máte?

Jistě. Bakeliťák československé výroby, nepravá zrcadlovka. Vydělal jsem si na něj sběrem lesních jahod.

 

To musela být piplačka. Dneska se už nic takového nedělá, aby někdo vykupoval lesní jahody.

V Boskovicích byl zmrzlinář, kterej dělal vynikající zmrzlinu, a ta byla skutečně z lesních jahod.

 

Boskovice uvádíte jako místo narození, ale mluvíte o nich málokdy.

Narodil jsem se v Boskovicích, ale jenom proto, že když se přede mnou narodila sestra, měla maminka těžký porod a tatínek měl strach, aby při druhém porodu neumřela. A tak ji odvezl do Boskovic, kde byl nejbližší lékař, pan doktor Mareš. Pak jsme se zase vrátili do Valchova, kde jsme žili a kde jsem vyrůstal. Valchovští se na mě za to místo narození zlobí, že prý se za ně stydím. Tak to ale není, prožil jsem tam hezké dětství.

 

Já musím být sám

Poprvé jsem vás spatřil na vlastní oči na Velikonoce v roce 1993 v českých vesnicích v rumunském Banátu. Zjevil jste se tam ve své oblíbené uniformě – vojenské košili a černých kalhotách – a můj kolega fotograf na vás koukal jako na svatý obrázek. Na krku jste měl, pokud si to vybavuju správně, Olympus OM2.

No jo, v Banátu jsem byl několikrát. A máte pravdu, tehdy jsem fotil olympusama.

 

Taky jste v té době ještě fotil lidi.

Nikdy jsem s tím neskončil. Ale je fakt, že je fotím pořád míň.

 

Nicméně kurátoři a kritici nalajnovali tu čáru, kdy jste přestal fotit lidi, dokonce už do roku 1986.

Ano, v té době mě začal zajímat panoramatický fotoaparát, kterým se lidi moc fotit nedaj, víc se hodí k fotografování krajiny. Ale když jsem jel do Polska nebo do Rumunska, vůbec jsem ho s sebou nebral. A pokračoval jsem normálně v tom, co jsem dělal do té doby.

 

Ty fotky už ale nikde neukazujete.

Protože jsem se ještě nedostal k tomu je zpracovat. Od každého filmu mám udělaný kontakt a všechno je to očíslovaný, na víc jsem zatím neměl čas. Dlouhé roky jsem si říkal: „Josefe, chválabohu, že se ráno probudíš a nic tě nebolí. Proč bys měl trávit čas v temné komoře nebo se hrbit nad monitorem? Foť co nejvíc, dokud můžeš. Až jednou nebudeš moct, pak se budeš zabývat tím ostatním.“ A myslím, že ta doba teď nastává.

 

V dokumentu, který před časem běžel v České televizi, říkáte: Není nic krásnějšího než špacírovat krajinou a čekat na sluníčko a na stíny.

Nebo se probudit před východem slunce.

 

V jiném filmu o vás, který se jmenuje Koudelka fotografuje Svatou zemi, se válíte po zemi, abyste získal co nejlepší úhel záběru, někdy se vyloženě plazíte v prachu a štěrku.

To už je pár let. Dal jsem si metu vydržet do osmdesáti a to jsem naštěstí dodržel. Člověk má dělat jisté věci v jistém životním období, a to se mi chválabohu daří. Moje tělo fungovalo výborně, ale moc jsem ho nešetřil. Takže bylo jasný, že se jednou začne hlásit. Jsem na to připravenej. Měl jsem tak fantastickej život, a vlastně ještě mám, že si nemůžu stěžovat. Hlavně nemůžu říct, že bych někdy dělal něco, co by mě nebavilo nebo co by bylo proti mé vůli. Vždycky jsem dělal jenom to, co chci a co mě zajímá.

 

Trochu to zní, jako kdybyste se s fotografováním loučil.

Heleďte, říkám vám to z toho důvodu, že začínám mít potíže. Chtěl bych, aby se moje nohy daly zase do pořádku, ale kdyby se tak nestalo, jsem schopen to přijmout. Všechno, co jsem chtěl fotografovat, jsem fotografoval. Vezměte si třeba ten můj projekt Ruiny, se kterým jsem začal před dvaceti sedmi lety. Cítím, že je to dodělaný. A že nastal čas, abych dal ty svoje archivy do kupy do takové míry, aby to jednou nikdo nedokázal zvorat. Jestli tam je něco dobrého, to ještě nevím, ale musím to prohlédnout a vybrat dřív, než to vybere někdo jiný.

 

V rámci svého pražského pobytu nyní říkáte, že vám stačí tři dobré fotky za rok. Pamatuju si ale váš dřívější výrok, který byl ještě radikálnější: Když se povede jediná fotka, byl to dobrý rok.

To je asi pravda. Když jsem se blíže seznámil s Cartier-Bressonem (jeden ze zakladatelů agentury Magnum – pozn. red.), přinesl mi jednou všechny svoje knížky a povídá: „Josefe, vyber fotky, které se ti skutečně líbí.“ A já mu z jeho celoživotního díla vybral dvanáct fotografií. A z té jeho knížky, jak o ní všichni píšou, že to byla bible fotografie (The Decisive Moment, česky Rozhodující okamžik – pozn. red.), jsem vybral šest fotek. Co tím chci říct: fotografie je jediné médium, kde uděláte dobrou fotografii i náhodou – v malířství to nejde, v sochařství taky ne. Udělat dvě dobrý fotky, to už musíte mít štěstí. Tři, to je téměř vyloučený. No a udělat knížku ze samých dobrých fotografií a zároveň tím něco říct, to je v podstatě nemožný.

 

Musí pro vás být hrůzná představa, že jednou začnou kolovat po světě vaše fotky, které jste nevybral.

To mám celkem zařízený, ale pochopitelně člověk nikdy neví. I proto se toho snažím ještě stihnout co nejvíc. Za dva roky bude výstava, která shrne, co jsem dělal kolem Středozemního moře. Kaž­dou tu zemi jsem navštívil aspoň dvakrát, fotografoval jsem i na územích, do kterých je obtížný přístup, jako byla Libye nebo jako je dnes Sýrie. Na druhou stranu, i kdybych už nic neudělal, můžu být spokojený. Po vernisáži výstavy v Getty Center v Los Angeles vyšel ve Wall Street Journal článek, kde ten novinář napsal: „I kdyby Koudelka neudělal nic jiného než ty svoje Cikány, zasloužil si svoje místo na světě.“

 

Chápu, to musí být úleva. Vy jste velký vzor pro nové a nové generace mladých fotografujících mužů, kteří touží toulat se světem a na nikoho a na nic se nevázat. A také se proslavit. Jenomže takový koudelkovský sen se může splnit jednomu z milionu. Co byste jim poradil, na co se mají připravit?

Spávat ve spacáku a nic nemít, to vám nezaručuje, že uděláte dobrou fotografii. Vy v tom spacáku spíte a vystačíte s málem, protože chcete dělat jistý druh fotografií. A proto musíte být na stejné úrovni jako lidi, se kterými se stýkáte a které fotografujete.

5ae6f1f79c40c8d4907f80fb MEDIA_ITEM image
Autor rozhovoru Marek Šálek s Josefem Koudelkou. Uprostřed kurátorka Irena Šorfová.

Je vám někdy na cestách smutno?

Ne! Já jsem strašně rád sám a v tomhle je to se mnou čím dál horší. Kdybych fotografoval a byla u toho třeba žena, která by mě chtěla chytit za ruku, to bych nevydržel! (hurónský smích) Já musím být sám. To neznamená, že bych neměl rád lidi, naopak jsem mezi nimi velice rád, z toho důvodu jsem taky pětadvacet let fotografoval lidové slavnosti. Ale teď fotím nejvíc krajinu a v ní nechci nikoho vidět.

 

Jak dlouho vaše cesty obvykle trvají?

V žádné zemi jsem nebyl déle než tři měsíce. A to cestuju už čtyřicet osm let. Dělám to tak úmyslně, neboť když jsem na jednom místě, přestávám vidět. Tam­hle na stole leží můj deník. Od té doby, co jsem v Praze, což budou asi tři týdny, v něm nepřibyla ani jedna poznámka. A stoprocentně vím, že kdybych sednul do vlaku nebo do aeroplánu, hned si začnu zase něco zapisovat. Cestování je skutečně moje základní potřeba. Mám čas na myšlení, víc se dívám. Teď jsem tady, abych udělal výstavu, a honím se z jedné věci do druhé. Pochopitelně že se nějaké věci taky dějí, ale ani to nechci psát.

 

Překrásné jak peklo

V letech 1990–1994 jste jezdil fotografovat do severních Čech, výsledkem byla kniha Černý trojúhelník. Co vás tam táhlo?

Krajinu zničenou těžbou uhlí jsem chtěl fotografovat ještě před svým odchodem z republiky, ale už jsem to nestihl. A tak jsem se k tomu vrátil, jakmile to šlo.

 

Velkou zásluhu na vydání té knihy měl tehdejší ministr životního prostředí Josef Vavroušek, který brzy poté zahynul pod lavinou v Tatrách.

To byl vynikající člověk, takových je málo. Pamatuju si, jak mě fotograf Pavel Štecha jednou pozval do své chalupy někde v horách, poprvé po odchodu do exilu jsem tam znova stál na lyžích. Bylo tam několik kamarádů a jeden z nich s námi další ráno nejel, protože se připravoval na nějaké jednání. Ostatní mi říkali, že se právě stal ministrem. Později jsme se seznámili blíž a rád na to vzpomínám.

 

Ochránci přírody se na vás tehdy vrhli, že prý ta zhuntovaná krajina vypadá na vašich snímcích příliš romanticky.

Moc si to nepamatuju, ale pochopitelně si lidi můžou vykládat fotografie způsobem, jakým chtějí. Pro mě je důležité fotografovat, jak nejlíp můžu. Když se mi to podaří, lidi mají chuť se na ty fotografie podívat. A vyberou si z toho něco, ať už je to cokoliv.

 

Tehdy vrcholil boj o vesnici Libkovice, která měla být – a nakonec taky byla – zbouraná kvůli těžbě uhlí. Lidé, kteří bojovali za její záchranu, si od vás možná slibovali, že svými snímky podpoříte jejich úsilí. A byli pak rozčarovaní, protože vy jste ukázal spíš zrůdnou krásu té krajiny.

Ano, však taky v návštěvní knize té výstavy někdo napsal: Překrásné jak peklo!

 

Jak jste se v těch uhelných jámách pohyboval, kde jste přespával?

Chodil jsem pěšky, spával jsem většinou v noclehárnách. Ráno jsem vyšel a večer někde skončil. Někdy jsem přespal u kamaráda Petra Pakosty, což je bývalý horník a už za komunistů se z něj stal buřič proti ničení životního prostředí, tenkrát mi tam dělal takového šerpu. Výstavu v Salmovském paláci na Pražském hradě si pak přišlo prohlédnout čtyřicet tisíc lidí.

 

Před vámi fotil ničení severočeské krajiny také Josef Sudek, který rovněž používal panoramatický formát, říkal těm fotkám nudle nebo jitrnice. Ovlivnilo vás to nějak?

Já o tom vůbec nevěděl. Ale něco vám řeknu… Plánuju darovat jeden soubor fotografií do Moravské galerie v Brně a tamní kurátor Tony Dufek stojí o cyklus Černý trojúhelník. Protože tam mají právě toho Sudka, a on už dokonce jednou udělal výstavu, kde jsme byli oba dohromady. A bylo zajímavé, jak rozdílné ty fotografie jsou, což je dáno mimo jiné technikou. Sudek to měl ve své době daleko obtížnější než já, udělal jednu fotku a hned musel založit nový film, byla tam i další omezení. Já si to tam vyšiju, jak chci, třeba horizont si můžu nastavit šikmo podle toho, co kompozice vyžaduje.

 

Musíte mít ze severních Čech kvantum materiálu. Už pro tu dokumentární hodnotu by stálo za to ukázat i nějaké další fotografie.

Pro mě je to skončený. Co jsem chtěl říct, to jsem řekl. Co ale není skončený, je moje obecná práce o krajině. Domlouvám se s Národní galerií, že bychom z toho v budoucnosti udělali velkou výstavu. A při té příležitosti bych jim chtěl věnovat čtyřicet velkých fotografií z cyklu Průmysl, každá měří tři metry.

 

Co vás na fotografování krajiny, a nejen té zničené, tolik láká?

Když fotografové stárnou, skoro každý končí fotografováním krajiny. Tak to je. Protože nejtěžší je právě fotografování lidí. K tomu musíte mít energii, naběháte se kolem toho, a hlavně vám pořád něco uniká. Zato když fotografujete krajinu, je to naopak: musíte si počkat.

 

Focení mobilem? To mě čeká

Ptal jsem se několika fotografů, na co by se vás chtěli zeptat. Například Libu Taylor, která odešla na Západ dva roky před vámi, zajímá, proč jste si i po odchodu z Československa navíjel filmy sám. (V nuzných poměrech východního bloku fotografové často kupovali levnější metráž, kterou pak rozstříhali a sami navíjeli do filmových kazet — pozn. red.)

To bylo jen na začátku, když jsem žil v Londýně. Tam někdo kradl filmy na Fleet Street ve velkém, takže jsme všichni fotili na kradený filmy, tenkrát to byl Tri-x 400. Škatule plný kodaků za pár šesťáků. A jistou dobu jsem to dělal, protože mi Markéta Luskačová (významná česká fotografka, později rovněž odešla do ciziny – pozn. red.) posílala nějakou metráž, později už to nebylo možné. Takhle jsem si to vždycky přehodil kolem krku (vstává, aby postup názorně předvedl), tady u pytlíka jsem to ustřihl a bylo toho akorát třicet šest políček.

 

Vybavíte si, kdy jste byl naposled v temné komoře?

Ale jo, bývám tam občas i dnes. Mám kamaráda, který moje starší fotky zvětšuje, a já chci být při tom.

 

Zasteskne se vám někdy po vyvolávání filmů a zvětšování fotek?

Ne. Myslím si o sobě, že umím dobře zvětšovat, ale nemám trpělivost zůstávat v komoře moc dlouho. Ostatně i na mé pražské výstavě můžete teď nějaké ty moje zvětšeniny vidět. Tenkrát byla bída o papír, používal jsem, co jsem mohl. Ale jiné neexistují. A já jsem chtěl, aby v téhle republice zůstala jedna kompletní sada Cikánů mnou vlastnoručně nazvětšovaná.

 

Kolem vašeho daru Uměleckoprůmyslovému museu bylo jeden čas docela dusno. Jak je to dnes? Jsou vaše podmínky splněny?

Chtěl jsem, aby v zemi, kde jsem se narodil, zůstalo to nejlepší, co jsem ve fotografii udělal. Dar je výsledek dlouhého jednání, kdy jsme se snažili vše smluvně ošetřit tak, aby fotografie byly nejenom dobře uskladněny, ale aby mohly být také vystavovány. A celá ta věc by se nakonec vůbec neuskutečnila, nebýt Ireny (kurátorka Koudelkova díla Irena Šorfová – pozn. red.). Nenechala se odradit – ani jednou stranou – a dotáhla to do konce. Pochopitelně dokud jsem živý, chci kontrolovat, co se s mými fotografiemi děje a jak je o ně postaráno. Proto je to podmíněný dar.

 

Tím, jak se snažíte kontrolovat svůj mediální obraz, a pečlivostí až úzkostlivostí, s níž dbáte o veřejné výstupy, připomínáte jiného českého umělce žijícího ve Francii – Milana Kunderu. Jak tohle vzniklo? Jinak jste přece bezprostřední člověk.

Podívejte, já vždycky říkal, že dobrých fotografií je tak málo, že se s nimi musí umět zacházet. A když mluvíte o tom Kunderovi: právě on prohlásil, že paměť nefilmuje, ale fotografuje. Ve francouzštině ta citace zní líp, ale já myslím, že je to pravda. Moje fotografie z invaze to potvrzují.

 

Trochu jste utekl od otázky.

Když si vezmete Cikány, vytvoření toho cyklu trvalo čtyřicet let. Exily – pětadvacet let. Krajina – třicet let. Nemůžete se divit, že tolik lpím na všem, co s tím souvisí.

 

Nejobsáhlejší a nejosobnější rozhovor s vámi udělal Karel Hvížďala. Vyšlo to pak v knize, kterou už jste zmínil, u Viktora Stoilova v Torstu.

Udělat dobrý rozhovor je těžké, tenhle jsme vedli s přestávkami deset let. Pak si pamatuju ještě na jeden důležitý rozhovor se mnou, to bylo hned zkraje, co jsem byl venku – ten už byl v angličtině, kterou jsem tehdy moc neovládal. A po mým návratu jsme udělali ještě jeden strašně dlouhý rozhovor s Anetou Fárovou (Anna Fárová, 1928–2010, historička umění – pozn. red.). Chvála pánubohu, že existuje.

 

Karel Hvížďala se vás v závěru odvážil zeptat na osobní vztahy. Odpověděl jste mu: „Nejsem nejsnadnější.“ Víc jste k tomu neřekl a on v tom dál nevrtal. Jak jste to myslel?

Já myslím, že každý, kdo chce udělat něco pořádnýho, nemůže být pro ostatní lidi snadný.

 

Sám jste říkal, že na oslavu osmdesátin přijely do Prahy i vaše děti. Dá se tedy říct, že to nakonec dobře dopadlo.

Dopadlo to výborně! Podívejte, já ten svůj život řídím, jak nejvíc můžu. Ale když ho neuřídím, tak to přijmu a snažím se to využít k dobrému. Mému prostřednímu dítěti, dceři Lucině, je dvaatřicet let. Domníval jsem se, že s její matkou budu do konce svého života. Ale ona už toho měla dost a skončila to se mnou, plným právem. Týden jsem chodil jako zmlácený boxer. Ale pak mi došlo, že život je o něčem jiném než o lásce k jedné ženě. A řekl jsem si, Josefe, koukej si najít jinou, abys tohle období nějak přežil. Dnes jí děkuji, že mi dala fantastickou dceru a také že mi dala zpět moji svobodu.

 

Co dělají vaše děti?

Lucina tady teď byla a pomáhala nám s přípravami pražské výstavy. Dlouhou dobu ji vůbec nezajímalo, co dělám, teď ji to asi poslední čtyři roky zajímá. A údajně o mně dělá film.

 

Nevíte to jistě?

Nevím. Vidím ale, že pořád filmuje a že ji to baví. Což mě těší.

 

A další dvě děti?

Klukovi je dvaadvacet, studuje a žije v Itálii. A pak mám ještě jednu starší dceru, která žije v Anglii.

 

Co teď fotografujete?

Dneska jsem v tiskárně fotil, jak vzniká moje nová knížka k výstavě ve Veletržním paláci.

 

Fotíte už na mobil?

Zatím ne. Ale to mě čeká. •

 

 

Legendární fotograf
Josef Koudelka se narodil v roce 1938
 
Po absolvování ČVUT pracoval jako letecký inženýr (1961—68). Jeho série ze sovětské invaze do Československa obletěla svět, jako autor ale zůstal v anonymitě — snímky byly publikovány pod iniciálami P. P. (Prague Photographer), a tak to zůstalo až do smrti jeho otce, kterému nechtěl způsobit potíže. V roce 1970 získal azyl ve Velké Británii, o čtyři roky později se stal členem agentury Magnum Photos, v roce 1980 se přestěhoval do Paříže. Soubory svých fotografií shromažďuje do cyklů, kterým dal jméno Začátky a Experimenty, Divadlo, Cikáni, Invaze, Exily a Panoramata (sem patří soubory Chaos, Průmysl nebo Ruiny).

 

Chci darovat
Český fotograf si vyřizuje účty s vlastí: daruje své dílo zdejším muzeím a galeriím
V březnu se v Praze otevřely dvě jeho výstavy – jedna v Uměleckoprůmyslovém museu (Návraty) a druhá v Národní galerii (De-creazione), obě potrvají do 23. září. Při té příležitosti se setkal se svými fanoušky v kině Světozor, kde mimo jiné prohlásil: „Prostě si chodím po světě a mám to štěstí, že si můžu dělat, co chci. Hledám místa, kde na mě čeká nějaká fotografie, a když to místo najdu, pak se tam snažím vrátit. Právě to opakování je nesmírně důležité. Co se týče hodnocení, já své fotografie nikdy nevysvětluju, snažím se na ně dívat jako na kus potištěného papíru. Vlastně se pokládám spíš za sběratele svých fotografií než za fotografa.“
Ve věci darování svých fotografických cyklů, což je iniciativa, které nyní věnuje hodně času a energie, se nechal slyšet: „Poslední roky jsem neprodával žádné fotografie a to mi dalo velkou svobodu — strašně nerad totiž něco prodávám, strašně nerad se bavím s galeriemi. A díky tomu teď mám fotografie, které můžu darovat. Sérii Exily dostalo pařížské Centre Pompidou, protože Francie mi v začátcích velmi pomohla. A myslím, že i s touhle republikou si vyřizuju svůj účet dobře: velkou část mé sbírky dostalo Uměleckoprůmyslové museum, jednám i s ostatními, dojde i na cigány. Jsem rád, že jsem v pozici, kdy můžu něco dávat těm, kteří mi něco dali.“

 

Nenechte se zmást
Kurátorka Irena Šorfová spolupracuje s Josefem Koudelkou dvacet let. Toto jsou úryvky z jejího textu v katalogu k výstavě Návraty
5ae6f1f89c40c8d4907f810f MEDIA_ITEM image
Kurátorka Irena Šorfová.

 

Snad nikdy jsem nepotkala člověka, který by tolik pracoval, tak málo spal, tak často se smál. Mluví hlasitě, svou přítomností vždy zaplní celou místnost.
Spolupracovat s ním není lehké, vždy říká přímo a jasně, co si myslí, rozhodně není diplomat. Už při prvním setkání mě zaujal svou cílevědomostí až umanutostí. Nic neponechává náhodě, pečlivě si vybírá, čemu věnuje svůj čas. Někteří mohou považovat jeho přímočarost za aroganci nebo sebestřednost. Když ale navrhnete řešení, které ho zajímá, ocení to — a často vás donutí vymyslet ještě něco lepšího. Je perfekcionista a jde po podstatě, povrchní věci a lidé ho nezajímají.
Často dostávám otázku, zda je pravda, že nevlastní počítač ani auto a na rok mu stačí dvě košile. Není to legenda a nejde o nějakou přehnanou skromnost či asketismus. „Co nemám, to nepotřebuju,“ říká. Všechny ty zbytečné věci by ho zdržovaly od fotografování. S technikou by se musel naučit zacházet, o auto by se musel starat a vozit ho do servisu, a to by stálo vzácný čas. Nicméně nenechme se zmást: jeho živelný temperament a smysl pro humor mu umožňují být milovníkem života.
Nyní začíná přemýšlet o návratu ke svým archivům, na které neměl dříve čas. Na zpracování tak čeká třicet tisíc kontaktů filmů, jinými slovy asi milion fotografií.
 
Galerie (8) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat