České počiny

Pod vrcholem Nobelovky

13 / 11 / 2016

Ceny Neuron za přínos světové vědě včera přebrala šestice Čechů. Jedním z nich je profesor Josef Michl, který strávil větší část profesní dráhy v USA. Jeho životní příběh vyšel v listopadovém Reportéru.

Ceny Neuron za přínos světové vědě včera přebrala šestice Čechů. Jedním z nich je profesor Josef Michl, který strávil větší část profesní dráhy v USA. Jeho životní příběh vyšel v listopadovém Reportéru.

Patří mezi nejcitovanější české vědce, jeho šéf jej kdysi nazval pětihvězdičkovým generálem světové armády chemiků. Po srpnu 68 odešel do Ameriky a v tamní tvrdé konkurenci obstál natolik, že mu Nobelova cena letos unikla možná jen o vlásek. Stejně jako miluje švestkové knedlíky, nenávidí větu: Nejde to.

 

Pokud bychom si měli zapamatovat jedno jediné motto profesora Michla, mělo by to být toto:

„Jednoduché problémy necháme ostatním, my si vybereme ty složité.“ 

Josef Michl ho dodržuje důsledně a systematicky, a to i v osobním životě. Takhle jej líčí jeho přítel a kolega Zdeněk Havlas, který tu a tam přebývá u Michlových doma v americkém Coloradu:

„Jeho systematičnost se projevuje už v tom, že své ženě věnuje přesně daný počet chvil. Když se navečeří, jeho povinností je uklidit horizontální povrchy. Tedy stůl a kuchyňskou linku. To je vše. A v sobotu s ní chodí na lyže nebo jen tak do hor. Jinak veškerý čas zaujímá věda. A tak vlastně ani nevím, zda je manuálně zručný. Jednou se jim doma rozbil odpad pod umyvadlem. Stačilo ho utáhnout, ale on to striktně odmítal, protože to není práce, jíž by se chtěl zabývat. Tudíž jsem to udělal já.“

Jednoduché věci zkrátka nejsou hodny toho, aby jim byla věnována pozornost. Buď že už je někdo vymyslel, nebo prostě z principu. Možná právě to se Josefu Michlovi stalo v jednom ohledu osudným.

 

Když jackpot nepadne

Nobelovu cenu za chemii získává…Francouz, Brit, Nizozemec. Čechoameričan Josef Michl mezi nimi není. A přitom byl tento rok tak blízko, možná nejblíž, co kdy během opakovaných nominací na nejprestižnější vědeckou cenu byl. Protože Nobelovku letos udělili za miniaturní stroje z molekul, jimž se sedmasedmdesátiletý profesor Michl v životě věnoval nejvíc.

„Škoda,“ okomentoval to Zdeněk Havlas. „Skoro bych si tipl, že mu musela utéci o kousek. Další přijde v této oblasti nejdřív za dvacet let. Takže Pepík už tu šanci nemá. Muselo ho to mrzet, i když mi to nepřiznal.“

„To víte, že by mě to bývalo těšilo,“ potvrdí mi o pár dnů později sám Josef Michl. „Ale oni to dělali líp. Holt to musí být tady,“ letmo se dotkne rukou hlavy. „Invence.“

Je to ale jen skromnost a pokora, které dělají velké  muže skutečně velkými. Protože nedostatkem invence nemůže trpět člověk, který kdysi cestou ve vlaku v Itálii vymyslel stavebnici z molekul. Něco na způsob figurek z kaštanů a špejlí, které stavěl jako malý kluk. „Nebo si představte lego,“ vysvětluje názorně další z Michlových kolegů, profesor Pavel Hobza. „Na povrchu třeba zlata či rtuti stavíte věže, na tu věž dáte vrtuli, a když bude foukat, tak se vrtule roztočí.“

Vypadá to jednoduše až na to, že jde o stavebnici v miniaturním světě atomů a molekul, kde se vše měří na nanometry čili miliardtiny metru. Mobily a počítače by mohly být při použití tohoto postupu ještě dokonalejší a rychlejší, stejně jako lékařské přístroje, takže třeba taková dialýza by trvala ne několik hodin, ale minut. Ovšem v hodně vzdálené budoucnosti. To, co vzniká v laboratořích, jsou zatím jen jakési molekulové hračky.

Ani ona oceněná trojice nobelistů nesestavila nic, co by šlo vzít a rovnou přenést do reality; tak to ani ve vědě nechodí. Většina největších objevů vznikne mimoděk, v pouhé naději, že to jednou bude k něčemu dobré. Vědecké štěstí stojí na náhodě, že právě vám padne jackpot. Na rozdíl od hazardního hráče však vědec nebádá proto, aby vyhrál. A nepřichází o vše, pokud jackpot nepadne. 

Jak říká Pavel Hobza: „Věda je jako pyramida. Postupujete patro od patra výš – a vždycky položíte nějaký základ, který, když ne vy, využije někdo jiný. Nic není zbytečné. Josefova teorie byla geniální, ale možná až moc složitá, takže přišli jiní a udělali to jednodušeji. A dostali Nobelovku.“

Jak již totiž víme, jednoduché věci Josef Michl nedělá…

„To nic nemění na jeho velikosti,“ podotýká Hobza. Možná právě naopak.

Nobelova cena v říjnu Josefu Michlovi unikla, teď v listopadu dostane v Praze jinou – českou cenu Nadačního fondu na podporu vědy Neuron za celoživotní dílo.

 

Permanentně v oblacích

Josef Michl žije ve Spojených státech, kde pracuje na Coloradské univerzitě v Boulderu, ale vědeckou základnu má i v Praze.

Momentálně je se svým týmem zcela ponořen do fotovoltaiky, kde zkouší vyvinout účinnější a levnější solární články. Až totiž jednou lidstvu dojde uhlí, nafta i zemní plyn, tak jediné, co zbude, bude právě sluneční energie. Od nanometrů se posouvám pro změnu k femtosekundám čili tisícinám biliontin sekundy.

Profesor Michl přednáší po celém světě, střídá jeden kontinent za druhým, ročně třikrát až čtyřikrát obletí zeměkouli. A tak se scházíme stylově ráno na letišti před jeho odletem, v nabitém programu má na mě rovných šestatřicet minut (což je, uznávám, při převodu na femtosekundy nadpozemsky luxusní čas). V harmonogramu den předtím jsem neměla šanci, předběhlo mě jedenadvacet lidí, s nimiž se během své pražské otočky potřeboval nutně sejít.

„Je neuvěřitelné, že Pepík téměř vůbec nemívá jetlag (pásmovou nemoc),“ konstatuje  Zdeněk Havlas. „Ale je pravda, že coby systematik si schůzky plánuje na americký čas, takže poslední má třeba v deset večer,“ dodává, což ovšem Josef Michl posléze relativizuje, tou dobou už prý seděl doma a jedl čabajku.

Ráno vstává v pět, aby stihl vyřídit maily, večer ho najdete s knížkou v ruce. Buď s nějakou kovbojkou od Louise L’Amoura, jako by se pořád tak trochu cítil průkopníkem na Západě, akorát nenosí proklatě nízko kvér. Anebo s odbornou publikací, případně slovníkem.

Brilantně totiž ovládá jazyky. V šesti přednáší, dalšími šesti se domluví, nejnověji se naučil japonsky. „Měl jsem možnost ho pozorovat, jak v Budapešti radil v maďarštině taxikáři,“ líčí Havlas.

Kromě fenomenální paměti má ještě další dar: jeho přednášky jsou považovány za malá umělecká díla. „Vědci obecně přednášejí velice špatně, dokonce platí, že čím lepší vědci, tím horší přednášející a větší uspávači hadů,“ říká otevřeně profesor Hobza, jinak též garant Neuronu v oboru chemie. „Ale tohle on umí. Přesně ví, co chce říci a jak. Jeho přednášky mají logickou stavbu a taky krásnou angličtinu.“

„Chvíli jsem jako kluk přemýšlel, zda nemám studovat jazyky,“ potvrzuje Michl, přičemž jeho čeština pro změnu postrádá jakýkoli americký přízvuk a je nádherně čistá. „Ale pak jsem si řekl, že je lepší mít chemii jako zaměstnání a jazyky jako koníčka než naopak.“

Lásku k přírodním vědám zdědil patrně po otci. „Za války, když bylo zle, sedával u své pracovní desky a řešil integrály, aby zapomněl, co se okolo děje,“ líčí.

Žije střídmě a k obědu si většinou nosí jen krajíček chleba a jablko. Podobně přísně vychovával i svého nejmladšího syna, dnes úspěšného architekta. „Pamatuji si, jak ještě jako kluk přijel k nám do Poděbrad, kde žiji, a na nohou měl opravdu velké boty,“ vzpomíná doktor Havlas. „Dostával totiž na měsíc deset dolarů, z nichž si musel kupovat i oblečení, a spočetl si, že velké boty mu vydrží rovnou tři roky.“

Ale přece jen, připouští Havlas, není u Michlových vše tak asketické. „Zcela nestřídmý je Josef při pojídání švestkových knedlíků a švestkového koláče, který mu při každé návštěvě Boulderu musím upéct.“

 

Stvořen pro Ameriku

Česká, respektive Československá republika přišla o nadějného vědce v roce 1968. Coby žák slavného chemika Rudolfa Zahradníka v Ústavu fyzikální chemie získal Michl stipendium ve Švédsku a nějaký čas strávil v Norsku na letní škole kvantové chemie. „Jednoho rána mi buší dva spolubydlící z Izraele na dveře sprchy: Už jsou u vás tanky.“

Nastalo dvoutýdenní dilema. Na jedné straně vah stálo riziko, že již neuvidí rodiče ani bratra a sestru. Na druhé obavy o profesní budoucnost. „Trochu jsem se zapojil do pražského jara, byl jsem jedním ze zakládajících členů Klubu angažovaných nestraníků. Nebylo jasné, co s námi bude. Budu někde dělat metaře? Tato nejistota přispěla k rozhodnutí zůstat venku.“

A taky se oženil. S Američankou Sárou se seznámil v Praze osm let předtím, byla zde se skupinou studentů a on jim tlumočil. Vídali se, ale ona do Prahy natrvalo nechtěla. „Okupace tak vlastně všechno usnadnila. Jsem Brežněvovi vděčný za mnohé,“ zasměje se Josef Michl.

Civilní svatbu měli v Dánsku, církevní v Rakousku, kam mohli přijet i rodiče. „Jsme oddaní dvakrát a říká se, že dvakrát šitý líp drží.“

Říká se též, že rolí manželky vědce je starat se o vědce, čemuž Sára plně dostála, když se vzdala vlastní kariéry. Spolu také ustáli i „dědičné prokletí“ rodiny, kdy jim rakovina vzala hned dvě děti ze tří. První syn umřel ve dvou letech, dcera v sedmadvaceti.

Díky sňatku s Američankou nebyl Josef Michl zcela typickým emigrantem, a když se poměry uvolnily, přijel v roce 1986 v rámci výměny americké a československé akademie na tři měsíce do Ústavu organické chemie a biochemie, kde se potkal se Zdeňkem Havlasem. „Půjčil jsem mu svůj kutloch, ale zároveň se sem na ty tři měsíce nastěhoval člověk od tajné policie. Byl naštěstí nesmírně líný, s Pepíkem nepřišel do styku a spokojil se s přehledem, jaký má pracovní program, který jsem beztak rozesílal všem.“

Sám Josef Michl si z pobytu odnesl ještě jeden poznatek a takto jej vylíčil před dvěma lety pro časopis Vesmír, když obhajoval důslednější efektivitu v české vědě: „Vzpomeňte si, že počátkem 90. let Rudolf Zahradník v čele akademie propustil třetinu zaměstnanců a ústavy zavřel. Mnohé z nich jsem osobně znal. V roce 1986 jsem během svého tříměsíčního pobytu dostal kancelář s jediným telefonem, který na patře byl. Tím pádem jsem chtě nechtě slýchal, co zaměstnanci po telefonu řeší. Jestli byla desetina telefonátů o vědě, tak přeháním. Jedna paní si stavěla chatu a sháněla cihly. Jiný pán sbíral známky a neustále je vyměňoval. Ti lidé dělali vědu, protože za to dostávali plat, ale vůbec je nezajímala.“

On sám se musel v Americe otáčet, i když sám nic takového nepřizná, všichni prý na něj byli „neuvěřitelně hodní“. Podle profesora Hobzy byl Josef Michl prostě „typ na Ameriku“ a její soutěživé prostředí. „Jako když jel osadník z Východu na Západ. Nebyl-li tvrdý, nepřežil. Ale kdo přežil, postavil Ameriku.“

Mladí začínající vědci dostanou od univerzity do vínku dvě věci: takzvané start-up money na zařízení laboratoře – a samostatnost. Částky se pohybují mezi půlmilionem a milionem dolarů, ale během následujících let je třeba přijít s originálními myšlenkami a vybudovat vlastní skupinu. „Je to těch nejstrašnějších pět let ve vašem životě. Dovolená? Nepřichází v úvahu. Musíte něco předvést, abyste dostal další grant a mohl pokračovat. Druhou šanci už vám nikdo nedá,“ podotýká profesor Hobza. „Myslím, že v tom tkví úspěch americké vědy, aniž by tamní studenti byli lepší než naši. Když si vezmete první desítku nejlepších univerzit, budou to ty americké. Když první dvacítku, najdete tam možná Cambridge a Oxford. Chcete se ptát, kde je Karlova univerzita? 550.? Nebo 650.? A je to o penězích, ne že ne. Když máte peníze, máte nejlepší profesory. Když máte nejlepší profesory, máte nejlepší studenty. A když máte tohle všechno, tak máte nejlepší vědu.“

Sám Josef Michl vyjmenovává tři předpoklady úspěchu: umět vědu, umět komunikovat (tedy psát i mluvit) a umět vycházet s lidmi.

 „Tvrdý šéf? Ne, nebyl jsem nikdy tím, kdo v osm někomu dýchá na krk, co už udělal. Nechávám lidem hodně volnosti a ono se zrno samo oddělí od plev.“

Tak je to koneckonců nejen ve vědě, ale i v celém životě. 

 

 

6 otázek z chemie pro Josefa Michla
Váš nejoblíbenější chemický prvek: Bor.
Vaše nejhorší známka z chemie: Jednička.
Největší objev v dějinách chemie: Hückelova zjednodušená teorie molekulárních orbitů.
Největší riziko chemie pro lidstvo: Chemofobie, tj. neuvážený strach z čehokoliv, co v sobě má chemické sloučeniny (ony jsou ve všem).
Největší naděje chemie pro lidstvo: Využití sluneční energie pro lidské potřeby.
Největší mýtus o chemii: Pověra, že lidmi připravené sloučeniny jsou jiné a jedovatější než ty, které se nacházejí v přírodě.
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat