Příběh

Jeleni, bacha, na Hradě je kravál!

03 / 06 / 2018

Toho dvoudenního mejdanu se koncem jara roku 1998 zúčastnilo všehovšudy sedm tisíc lidí. Jména kapel, které vystoupily, dnes už nikoho moc neohromí, děti tehdejších návštěvníků je nejspíš neznají – největšími hvězdami (a zároveň potížisty) byli The Orb. Zajímavé ovšem je, že kdo na festival do Jeleního příkopu na Pražském hradě přišel a zachoval si jakžtakž čistý mozek, ten na tu akci dodnes vzpomíná. Žádná podobná se opakovat nebude.

Toho dvoudenního mejdanu se koncem jara roku 1998 zúčastnilo všehovšudy sedm tisíc lidí. Jména kapel, které vystoupily, dnes už nikoho moc neohromí, děti tehdejších návštěvníků je nejspíš neznají – největšími hvězdami (a zároveň potížisty) byli The Orb. Zajímavé ovšem je, že kdo na festival do Jeleního příkopu na Pražském hradě přišel a zachoval si jakžtakž čistý mozek, ten na tu akci dodnes vzpomíná. Žádná podobná se opakovat nebude.

Zásadní postavy tohoto přesně dvacet let starého příběhu jsou dvě.

Anebo tři, pokud budeme počítat i prezidenta Václava Havla, který počátkem devadesátých let bezelstně razil heslo, že se má Pražský hrad co nejvíc otevřít veřejnosti a že by si tam měli najít svou zábavu i mladí.

Dvě výše zmíněné a ještě důležitější osobnosti se prezidentova slova rozhodly naplnit, ačkoli bylo od počátku jasné, že jejich akce bude nejspíš příliš divoká i na Havla.

Festival Jelení příkop by se neuskutečnil bez Martina Mařana, který ve svých třiceti letech šéfoval programové divizi Správy Pražského hradu; druhým klíčovým mužem byl o něco málo starší dýdžej a pořadatel koncertů David Urban, který dnes vypráví: „Na Hradě se tehdy za Martina Mařana občas nějaké koncerty konaly, například v Míčovně. Jednou jsme spolu popíjeli a on najednou říká, jaká je škoda, že se zatím nic neuspořádalo v nádherném Jelením příkopě, a že by se mu líbilo udělat tam festival s kapelami, které do Česka vozím já, jako jsou například Transglobal Underground, Tribal Drift, Fun-Da-Mental nebo Zion Train. Když jsem pokrčil rameny, Martin dodal: Hele, mně je jasný, že ze vstupenek se to zaplatit nedá, ale jestli bude třeba, Správa Hradu na to dva miliony přispěje… možná klidně i tři… Tehdy jsem nadšeně kývl a začal pracovat na jedné z nejhezčích akcí svého promotérského života.“

 

Pane Medku, dechovka ne

Martin Mařan se dnes směje: „Ano, bylo to hezké, pro české fanoušky elektronické taneční hudby unikátní, ale ona byla výjimečná celá ta éra. Vždyť si vezměte, že mi v nějakých pětadvaceti dali do ruky Hrad a řekli, udělej si tady v podstatě, cokoli tě napadne – fascinující.“

Pár týdnů před festivalem se Martin Mařan vypravil do kanceláře za hradním kancléřem Ivanem Medkem, což byl v mládí muzikolog, hudební kritik a spolupracovník dirigenta Václava Talicha. „Opatrně jsme mu říkali,“ vzpomíná Mařan, „že máme v plánu hudební festival v Jelením příkopě, on se rozzářil, povídá, hoši, naprosto souhlasím, tam by byla krásná třeba stará dechová hudba, nějaké ty lesní rohy, tak jsme ho upozornili, pane Medku, my bychom chtěli něco přece jen o malinko modernějšího, a nechali mu tam pár cédéček s The Orb anebo Zion Train, a když jsme se potkali za týden, Medek říká: Hoši, tak jsem si to poslechl a bylo to velice zajímavé, ale v téhle hudbě už se nějak zvlášť neorientuju, takže to uděláme tak, že já odjedu před začátkem toho vašeho festivalu do Vídně, a budu věřit, že se nestane průšvih.“

 

Trochu zdemolovaný domeček

Britská skupina The Orb, která nádherně propojovala taneční elektroniku, dub a ambient, byla tehdy na vrcholu slávy.

Do Česka přiletěla vůbec poprvé a stala se největším tahákem na plakátech.

Vystoupit mohla právě díky tomu, že s financováním akce pomohl Hrad – jinak by to nešlo, byla drahá. David Urban má na čísla paměť: „V té době byly vysoké už jenom náklady na transport, letenky byly mnohem dražší než dnes. Libra stála skoro šedesát korun a The Orb si řekli o honorář deset tisíc liber, což dnes nic není, ale tehdy to byl ranec, šest set tisíc korun. Plus ty letenky, samozřejmě. Plus fakt, že jsme ty výtečníky ukecali, ať přespí na Hradě, abychom ušetřili za hotel, a oni souhlasili, načež ovšem tak trochu zdemolovali prezidentský domeček...“

The Orb byli nadšení, protože si připadali, jako by měli hrát v Buckinghamském paláci, a dvoudenní pobyt v Praze pojali ve velkém stylu. Kromě honoráře si přáli taky hektolitry piva, vína a vodky, které jim primárně sloužily k zapíjení několika dekagramů ne úplně lehkých drog.

„Bavili se královsky,“ popisuje Martin Mařan. „Potkal jsem je v sobotu po půlnoci, jak po sobě na konci příkopu hážou bahno, tak říkám, kluci, už před hodinou jste měli začít hrát na hlavním pódiu, a oni jenom: Vždyť dobrý, my tam dorazíme.“

Nad poničeným interiérem onoho „domečku“, který dlouhá léta využíval Gustáv Husák, později mávla Správa Pražského hradu docela chápavě rukou: „No tak jsme to tam nechali zase vymalovat, stanou se horší věci.“

 

Poslední symbol devadesátek

Svoje vystoupení zvládli rozjaření The Orb skvěle. „Byla to tenkrát moje oblíbená kapela,“ říká například dýdžej Josef Sedloň, „takže jsem se těšil, a byl to naprostý úlet – nejen kvůli obrovské energii jejich muziky, ale taky kvůli výborné projekci a světlům, což u nás do té doby nebylo obvyklé.“

Podobně hovoří i Jan Muchow, který v Jelením příkopě vystoupil s kapelou Ecstasy of St. Theresa: „The Orb byli skvělí, ale nejvíc ze všeho na mě zapůsobil Jelení příkop jako celek, to velké dvoudenní nadšení. Já festivaly vlastně nemám moc rád, ale nedávno jsem našel ve skříni krabici plnou různých backstage pasů. Protože nebývám sentimentální, nic moc mi to už neříkalo, ale dva pasy jako by na mě z té krabice barevně svítily – okamžitě mi spustily krásné vzpomínky na dva festivaly z roku 1998. Na jeden nás pozvali do New Yorku, a tím druhým byl právě Jelení příkop.“

Na hradní vystoupení vlastní kapely si Jan Muchow příliš nepamatuje, jinak ale skoro na všechno: „David Urban tam přivezl přesně tu muziku, která mě zajímala, a já si opravdu vážil toho, že můžu stát na témže pódiu jako nejen The Orb, ale taky spousta dalších kapel, které k nám později jezdívaly často, ale v osmadevadesátém roce byly pořád ještě vzácné… Nejvíc mě ovšem nadchlo to místo, Jelení příkop, a pak třeba i to, že jsme měli zázemí pro vystupující kapely v Míčovně, což působilo nezvykle důstojně. Mám pocit, že i diváci byli rozněžnělí, protože si uvědomovali výjimečnost místa; všichni jsme tušili, že to není běžný zážitek, a vážili si toho.“

Ve stejném duchu hovoří i dýdžejka Babe LN, která v pátek odpoledne osobně rozjížděla program a potom dva večery poslouchala další vystupující. „Kouzlo Jeleního příkopu tkvělo i v tom, že byl vlastně komorní a bez nějakých přesunů jsem mohla vidět všechno, co mě zajímalo, dalo se na to soustředit… Pro mě byl Jelení příkop možná posledním výrazným symbolem těch skvělých devadesátých let, během kterých se v Praze plnila všechna velká a zdánlivě nesplnitelná přání...“

Pro devadesátá léta je typický ještě jeden detail, totiž absence uniforem v Jelením příkopě. O dva týdny dřív totiž Prahou prošel velký antiglobalizační průvod, jehož radikálnější čelo se střetlo s policií a desítky demonstrantů skončily v celách. „Domluvili jsme s policií a hradní stráží,“ říká David Urban, „že tu část návštěvníků, která je teď na uniformy alergická, nemusíme provokovat, a skutečně jsme si pořádek na místě ohlídali víceméně sami.“

 

Škola do zbytku života

Blaho umělců měla na starosti tehdy třiadvacetiletá Martina Kafková: „Byla to moje první práce na velikém festivalu,“ vzpomíná dnešní majitelka agentury M-ocean, „a už navždy jeden z nejlepších hudebních zážitků. V Praze byl hlad po živých kapelách, které hrajou taneční hudbu, byl to nový a u nás zatím vzácný zvuk, a na Hradě zněl najednou celé dva dny – kdykoli jsem měla pár minut volna, kousek koncertu jsem si dala a nezapomenu třeba na Fun-Da-Mental, kteří radikálně diktovali text z pódia a pod sebou měli neskutečnej kotel… Hodně mě bavili Transglobal Underground, ale taky jsem tehdy zjistila, jak jsou někteří umělci úplně jiní v zákulisí a na pódiu – taková zpěvačka Natacha Atlas byla podle mě jako jediná vystupující až nepříjemná, ale pak přišla na scénu a já najednou spatřila orientální princeznu, duchovní bytost… Celou dobu jsem tam pobíhala se dvěma vysílačkami, ale i tak jsem se právě v Jelením příkopě seznámila s desítkami lidí, které potkávám dodnes. Vlastně jsem se tam seznámila i se svým současným manželem Danem. A vůbec, ten festival mi dal do života hodně. V posledním týdnu před ním jsem spala dvě hodiny denně, ale k vlastnímu překvapení jsem to zvládala, a to bez jakýchkoli podpůrných substancí. Zakousla jsem se tehdy s pár dobrými lidmi do něčeho, co mě bavilo, a došlo mi, že za takových okolností zvládnu cokoli. Což platí i po dvaceti letech.“

 

Příště už nic!

Václav Havel se sice festivalu nezúčastnil, ale věděl o něm mimo jiné z toho důvodu, že na Hrad přišlo pár stížností, nejčastěji na hluk. Nebylo divu – hudební produkce, povolená do půlnoci, končila až ve tři ráno.

David Urban šel podat vysvětlení na policii: „Jenomže tehdy se nic neměřilo,“ znovu upozorňuje na specifika devadesátých let, „tak jsem je ujistil, že to bylo do hranice povolených sedmdesáti decibelů, a konec, zdraví tě tvá Máňa.“

Jedinou pokutu nakonec zaplatil Martin Mařan ze Správy Pražského hradu, ale i ta byla zvláštní. „Na městském úřadu Prahy 1 mě vlastně poprosili, jestli můžou napsat pokutu tisíc korun za rušení nočního klidu na mě, coby fyzickou osobu, protože jinak by Hrad musel zaplatit třeba stonásobek, což jsem rád přijal, a to pro mě byla po takhle riskantním podniku jediná reálná újma...“

Všichni účastníci se těšili na další ročník, na němž měla vystoupit například skupina Orbital, ale v roli kancléře vystřídal Ivana Medka přísnější Ivo Mathé a Jelení příkop zatrhl – nechápal, proč dávat spoustu peněz na podezřelou akci, po níž zcela jistě přijdou opět stížnosti.

Hlavní organizátor David Urban se na něj tehdy zlobil, ale dnes je starší a smířlivější: „Už to docela chápu.“ •

 

Galerie (14) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat