Rozhovor

Fotografka Štuková: Bývá mi do breku, že musím pryč

07 / 02 / 2017

Nedávno fotila v Iráku hořící ropné vrty, které zapálili prchající bojovníci Islámského státu. Předtím dokumentovala utajenou kamerunskou praktiku, která spočívá v „žehlení“ prsou. Jarmila Štuková však nezaznamenává jen hrůzy tohoto světa: když natočila příběh bangladéšských skejťáků, ozval se průkopník skateboardingu Tony Hawk, jestli video může sdílet.

Nedávno fotila v Iráku hořící ropné vrty, které zapálili prchající bojovníci Islámského státu. Předtím dokumentovala utajenou kamerunskou praktiku, která spočívá v „žehlení“ prsou. Jarmila Štuková však nezaznamenává jen hrůzy tohoto světa: když natočila příběh bangladéšských skejťáků, ozval se průkopník skateboardingu Tony Hawk, jestli video může sdílet.

Vystudovala jste DAMU, až pak se z vás stala fotografka. Jak se to přihodilo?

Když jsem byla malá, rodiče mě brali na výstavy, chtěli ze mě mít umělkyni. Po přijímačkách na výtvarku jim ale řekli: „Ona to vidí, ale nenakreslí to.“ Začala jsem zpívat, pak jsem se dostala na DAMU na divadelní produkci. Chtěla jsem dělat pohybové divadlo, mít svůj spolek a jezdit po celé zeměkouli. Zjistila jsem ale, že nejsem typ na to, být pořád s jednou partou. V té době už jsem také fotila a byla to od začátku velká láska.

 

Co nakonec rozhodlo, že z toho bude vaše profese?

Seděla jsem jednou s reportéry Markem Vítkem a Radanem Špronglem u piva. Byli tehdy na odchodu z České televize a zakládali firmu A-News, která měla nabízet dokumenty a zpravodajství ze světa. A šla jsem do toho s nimi. Měli jsme mrňavou kancelář a já byla taková holka pro všechno. Vařila jsem kafe, vyřizovala klukům víza – od Gruzie přes Afghánistán po Kongo. Občas jsem jim pomáhala s natáčením a moc mě to bavilo. 

 

Kafe jste ale moc dlouho nevařila, začala jste také cestovat a fotit.

Moje první zásadní cesta byla do Indie, kde jsme s Michalem Novotným dělali reportáže o starém bojovém umění kalari a o nemocných s AIDS. Na jejich základě mě vzali do magazínu Pátek Lidových novin, jako píšící novinářku – měla jsem štěstí, dostat se bez studia žurnalistiky na tak skvělé místo bylo něco mimořádného. Ale hlavně jsem si tenkrát uvědomila, jak strašně chci vidět věci na vlastní oči. 

 

Redakce vám v té době cesty platila?

Ty kratší cesty ještě ano, případně jsme se domluvili na neplaceném volnu. Já ale chtěla tak moc jezdit ven, že jsem kromě psaní a focení ještě prodávala oblečení, abych si na cesty naspoříla. Věděla jsem, jaká témata chci zpracovat, a že si to radši sama zaplatím, než abych se musela doprošovat. 

 

Jakým způsobem cestujete?

Snažím na tom místě strávit co nejdelší čas. Žít s lidmi u nich doma, ne v nějakých hotelech. Jedině tak může člověk aspoň trochu pochopit tamní prostředí. Poslední roky se soustředíme hlavně na Sýrii a Irák. 

 

Považujete se za válečnou fotografku?

Ne, vůbec. Zajímají mě hlavně příběhy. Když sledujete osud konkrétního člověka, třeba vojáka z frontové linie, musíte nafotit co nejvíce z jeho života, včetně rodiny. Zajímá mě všechno okolo, válka je jen jedním ze střípků toho příběhu. Proč se stal vojákem? Kvůli penězům, nebo je to rodinná tradice? A tak dále… Ano, jezdím do válečných oblastí, ale ne primárně kvůli tomu, abych fotila někde na frontě. Ačkoliv… zrovna před pár týdny jsme odjeli s mým mužem Andrejem a Lenkou Klicperovou přímo do Mosulu. Chtěli jsme vidět, jak irácká armáda bojuje proti Islámskému státu. 

 

Bála jste se?

No jasně, ale zároveň je to práce. Jezdíme do toho regionu už od roku 2012, v Iráku jsem byla za poslední rok čtyřikrát. Když chcete alespoň trošku pochopit, co se tam děje, musíte se na místo vracet. Zažít různé frontové linie, podívat se do uprchlických táborů, vidět i oblasti, které už jsou osvobozené. Hodně přitom záleží, ke komu se dostaneme. Existuje třeba Golden Division, tedy zlatá divize, která válčí hodně sofistikovaně – ti vojáci jsou lépe vycvičeni, není to taková divočina. Častěji ale vidíte potyčky kluků, kteří mají na nohou žabky nebo sandály, nemají neprůstřelnou vestu ani helmy a chaoticky někam odpalují RPG (protitankový granát, pozn. red.). 

 

Co byl váš nejhorší zážitek? 

Naposled to byly hořící ropné vrty v irácké Kajjáře. Islámský stát za sebou všude nechává děsivou spoušť, ale tady je to opravdu katastrofální. Kdybych tam mohla zůstat týden, reportáž by měla mnohem větší sílu. Našla bych člověka, který se vrty pokouší uhasit, rodiny, které se dusí. Když jsme odtud odjížděli, bylo mi do breku… že musíme pryč.

 

Myslíte, že pro fotografy je dnes nutné i filmovat? Nejsou fotoreportáže už trošku zastaralá forma dokumentární práce?

Myslím, že ne. Zastavený obraz, který zachycuje realitu, má pořád velký dopad. Dokazují to i výzkumy: lidé se nejdřív podívají na fotku a teprve pak si k tomu přečtou co nejkratší textík. Vjemů je hodně, často nemáme čas a kolikrát ani chut’ se zabývat něčím tak dlouhým, jako je film. My jsme začali točit proto, aby se nám vrátily náklady. A také kvůli zachycení zvuku a pohybu. Pořád jsem duší víc fotografka, ovšem natáčení mě baví čím dál víc. 

 

Fotografie se díky digitálním technologiím hodně změnila…

Myslím, že obecně je dnes fotka taková zparchantělá. Než jsem se naučila používat clonu, čas a další parametry, nedovolila jsem si moc experimentovat. Dnes se nejčastěji fotí na automat, a to by bylo, aby ze stovek fotek jedna nebyla povedená! Přitom vidím, že to nemá koncept, nápad, sílu, emoci.

 

V loňské soutěži Czech Press Photo jste byla oceněna za snímky z nočního klubu v Kamerunu. Jak jste se tam ocitla?

S Olgou Šilhovou, Lenkou Klicperovou a Markétou Kutilovou jsme natočily dokument Nezlomené. Sleduje příběhy tří žen v Afghánistánu, Kamerunu a Indii, které se vzepřely osudu. A v Kamerunu jsme objevily zvláštní praktiku, která spočívá v žehlení dívčích prsou. A díky dvěma českým chlápkům, kteří dlouhodobě žijí v Douale, jsme pronikly i do místního podsvětí – do klubu, kde se dějí velké neřesti. Nejdřív nás tam nikdo nechtěl pustit, protože tam chodí spousta bělochů, kteří si kupují za málo peněz místní holky. Neradi by se pak viděli v médiích. 

 

Jak to, že jste tam tedy mohly fotit?

Chodily jsme tam několik dní, ale fotit nám dovolili jen dvakrát, a to jen na malou chviličku. Vděčíme za to hlavně Olině Šilhové, která nějak dokázala přesvědčit zfetované manažery, že si to prostě vyfotit musíme.

 

Jak vznikala reportáž o žehlení prsou? Afričani nesou nelibě, když někdo dokumentuje jejich zvyky, na které by se běloši mohli dívat s nelibostí.

Byly jsme domluvené s místní studentkou, která proti žehlení prsou dlouhodobě vystupuje. Slíbila, že nám domluví schůzky se ženami, které s tím mají vlastní zkušenosti, a že budeme moci spát přímo ve vesnici. Realita byla nakonec úplně jiná. Nic domluvené nebylo, ale něco jsme přece jen natočily, i když ne  podle našich představ. Ta praktika se odehrává za zavřenými dveřmi. Moc se o tom neví, dokonce i Kamerunci žijící ve městech tvrdí, že už se to nedělá. Není to pravda.

 

Proč se to vlastně děje a jak to probíhá?

Kamerunky dospívají mnohem dřív než například Evropanky. Menstruovat začínají v devíti letech, obvykle jim narostou i prsa. A bývají často znásilňovány, neboť pro místní muže jsou prsa nejvíc sexy na ženském těle. Žehlení vzniklo vyloženě jako prevence proti znásilňování. Aby holčičky nepůsobily vyzývavě, vezmou matky věc, která vypadá jako baseballová pálka nebo sukovice, načež vší silou jezdí po prsou nahoru a dolů – ve snaze zpomalit jejich růst. Pak vezmou na ohni zahřátý žulový kámen a tím také zatlačují prsa dovnitř. Dělají to každý den po dobu tří, čtyř měsíců. 

 

Opravdu to růst prsou zpomalí?

Zčásti ano. Pak ale najednou prsa stejně vyraší, ale jinak a divně: třeba jedno prso je velké, druhé malé. Takto znetvořené ženy nám říkaly, že se tím poškozuje mléčná žláza, což komplikuje kojení. A mají problémy i při sexu: když jim muž sáhne na prsa, vybaví se jim, co prožily. Přesto se to praktikuje dál. Ženy chtějí, aby se jejich dcery hned nevdávaly, aby alespoň dokončily základní vzdělání, aby předčasně neotěhotněly. Proto raději volí tuhle příšernou věc.

 

589350579c40f761ff93d7cc MEDIA_ITEM image
Jarmila Štuková v iráckém uprchlickém táboře.

S manželem Andrejem Štukem jste se pustila rovněž do projektu One Blood Project. Jak byste jej přiblížila?

Začali jsme s tím v pásmu Gazy. Každému naskočí: Hamás, rakety, válka, Palestina, Izrael. My chceme ale maličko bourat zavedené představy o místech, kam jezdíme. A tak jsme v pásmu Gazy našli kluky, kteří tancují breakdance. Kluk jménem Mohamed nechtěl tancovat tradiční tanec dabke, protože ho nudil. A na internetu objevil breakdance. Nechtěl být “západní”, jen se chtěl naučit točit na hlavě a dělat další triky. Postupně se nabalovali další a dnes mají v Gaze etablovaný spolek Camp Breakerz. To poslední, co by ti kluci chtěli dělat, je házet rakety na Izrael nebo se přidávat k Hamásu. Většina nesouhlasí ani s Fatahem, jejich motto je „Tancujeme proti násilí“. Snažíme se hledat podobné subkultury i v dalších oblastech, kde by je nikdo nečekal. 

 

Můžete upřesnit, jaká je vaše role a jaký to má výsledek? 

Snažíme se podobné skupiny propojovat, aby si mohly vyměňovat zkušenosti – ať už dělají rap, graffiti, skatebording nebo třeba parkour (překonávání libovolných překážek jen za použití vlastního těla, pozn. red.). Například jedna mladá boxerka z Kambodži přijela na zápas do Česka a dnes už je v kontaktu se zdejšími boxerkami. Pozvali jsme k nám také ugandského rappera MC Burnieho, který vyrůstal bez táty ve slumu v Kampale. Domluvili jsme mu vystoupení na Hip hop kempu s kapelou Union. Natočili jsme taky příběh bangladešských skejťáků a když jsme dali krátké video na náš facebookový profil, ozvala se nám manažerka slavného průkopníka skateboardingu Tonyho Hawka, jestli to můžou sdílet. Pro místní kluky je to obrovská satisfakce a mladí lidé za hranicemi se díky tomu začnou zajímat, co se to v těch zemích vlastně děje, že se tam nedá normálně žít. V létě jsme v Alžírsku natočili metalovou kapelu, která musí v koncertovat i zkoušet v utajení, jednoho z muzikantů kvůli tomu, že vyznává takový druh hudby, dokonce zavřeli a vyhrožovali mu zabitím. Víme taky o případu v Iráku, kdy byl umlácen jeden kluk k smrti za to, že byl přistižen při sprejování graffiti.

 

Přesto… nepronásleduje vás pocit, že ty lidi využíváte? Vyfotíte je, poděkujete, odjedete zpátky do pohodlí Evropy…

To je pochybnost, kterou se zabývám pořád. Ptám se sama sebe, co přesně tam dělám, jestli to moje cestování není jen nějaký druh voyerství. Třeba na Haiti jsem s tím měla velký problém, protože tam bylo 300 tisíc lidí pod sutinami a já tam chodila a fotila. Ano, párkrát jsem udělala nějaké gesto, třeba jsem někomu dala ze svých zásob tyčinku. Později jsem ale zjistila, kolik se díky mým fotkám nasbíralo peněz na pomoc místním, a to je pro mě nejdůležitější. 

 

Hodně cestujete a vůbec pracujete, přitom jste vdaná. Máte vůbec čas třeba na vaření?

Jasně! Miluju jídlo a taky strašně ráda jím. Když cestuju, tak si jídlo všude užívám, i když někdy není nejlepší. Třeba v Kongu se jí fufu, což je něco jako naše knedlíky – používá se na to mouka z cassavy, to je kořenová zelenina, velmi užitečný zdroj karbohydrátů. Ale současně je to fakt hnusné. Pokud jde o moje vaření, nedělám to sice často, ale když už, jdu do toho s velkým nadšením.

 

Myslíte na založení rodiny?

Nechci být bezdětná. Zároveň vím, že jako matka bych nebyla ten typ, který odjíždí někam do válek a doma nechává malé dítě. Takže je to obrovské dilema. Vyjíždět do problematických zemí je můj život – hodně mi to dává, naplňuje mě to. Dítě sice taky chci, ale pořád ještě si neumím představit, že bych kvůli němu tuhle svoji práci opustila. A závidím holkám, které v tom mají jasno.

 

Soubor fotografií Jarmily Štukové najdete v galerii.

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal