Chartista Pithart: Bojím se nacionalismu

Jedenáct rozhovorů s prvními chartisty vychází v prosincovém vydání magazínu Reportér. V náhledu na dnešní svět se často výrazně liší. Petru Pithartovi je dnes 75 let. Před čtyřiceti lety pracoval jako podnikový právník, hned po podpisu Charty byl vyhozen. Dnes učí coby docent na Právnické fakultě UK.

V prosinci roku 1976 byl ještě Petr Pithart podnikovým právníkem Petr Pithart, ale za pár týdnů o svou práci přijde. Na podpis Charty 77 má dvě silné vzpomínky: „Tou nejsilnější v dobrém slova smyslu byla euforie z rychlého navazování známostí s tolika skvělými lidmi, o kterých člověk do té doby jen slyšel – náhle jsme byli přátelský kroužek! Byli jsme k sobě jakoby přituleni v obraně před nepřátelským světem moci – po čase jsem se ovšem z toho ‚tulení‘ začal trochu ošívat.“ A nejsilnější vzpomínka ve špatném slova smyslu? „Každý den v novinách další a další seznamy těch, co podepsali antichartu, mezi nimi také nemálo známých či obdivovaných. I pár přátel… Fuj s těmi vzpomínkami!“

Cítíte potřebu podepisovat nějaké petice?

Skoro vůbec. Podepsal jsem Kroměřížskou výzvu, to je všechno za mnoho let. Dokáži si to představit jen v situaci pod velikým tlakem, což bylo uprostřed normalizace, kdy se zdálo, že se zalkneme mrtvolným tichem a pachem strachu.

Co vám po listopadu 1989 přineslo největší zklamání?

Iluze většiny lidí o tom, jak snadno se dostaneme z marasmu, do kterého jsme se všeobecným přičiněním dostali. Já od začátku varoval. Věděl jsem, mluvil a psal o tom, že to bude dlouhé, bolavé, těžké. S tím se ale volby nevyhrávají… Dokumenty Charty 77 podávaly v úhrnu dosti přesnou zprávu o stavu země – i proto většina chartistů nepodléhala netrpělivosti, nebyla zklamána a neoddala se radikalismu. Ale také proto Občanské hnutí prohrálo v roce 1992 volby: nevyvezlo se na vlně radikalismu a hledání viníků, kádrování…

Co považujete za největší hrozbu pro Českou republiku?

Jak řekl Adam Michnik: „Posledním stadiem komunismu je nacionalismus.“ Bojím se českého provincialismu, strachu před vnějším světem, nedůvěry dokonce i ke spojencům. Mnohde roste národovectví a nacionalismus, jenže uzavřenost před světem a Evropou je cesta ke zkáze.

Máte koho volit?

Musím mít, volby nejsou soutěží královen krásy – v nejhorším volíme z pudu sebezáchovy. Větu „Nemám koho volit“ pokládám za projev občanské negramotnosti, lenosti a lehkomyslnosti. Také ovšem nezodpovědnosti. Kdo nevěří, ať si nalistuje stránky dějepisu, nadepsané „Německo koncem dvacátých a začátkem třicátých let“. Mnoho slušných lidí tehdy nevolilo, a tím zvolili – víme koho. Příští rok budu volit křesťanské demokraty a držet palce Starostům a nezávislým.

Obáváte se výsledků příštích voleb do Poslanecké sněmovny?