Fotoreportáž

Česká hvězda na Dakaru

15 / 01 / 2017

Plasticky si vzpomínám, jak jsem ho před sedmi lety potkal v Argentině. Dvacetiletý, adekvátně svému věku vyjukaný kluk ze Vsetína, začínající student práv. Už tehdy trochu fotil – hlavně svého staršího bratra Viktora, který na Rallye Dakar závodil. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se z něj po pár letech stane světová hvězda mezi fotografy motorového sportu.

Plasticky si vzpomínám, jak jsem ho před sedmi lety potkal v Argentině. Dvacetiletý, adekvátně svému věku vyjukaný kluk ze Vsetína, začínající student práv. Už tehdy trochu fotil – hlavně svého staršího bratra Viktora, který na Rallye Dakar závodil. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se z něj po pár letech stane světová hvězda mezi fotografy motorového sportu.

Jednou mě překvapil větou: „Já jsem naprosto nedotčený analogem, fotil jsem vždycky jenom na digitál.“ Tehdy mi došlo, jak je mladý – ročník 1989.

Svůj první foťák dostal Marian Chytka teprve před devíti lety: „Celá naše rodina jezdila na závody, a protože já se nějak odrodil a závodit nechtěl, bylo mě tam třeba zabavit. A tak jsem teda cvakal, i když bez většího zájmu, ani jsem se neplánoval kdovíjak zlepšovat – ale aspoň jsem nečuměl do blba...“

Tehdy v Argentině jsem poznal i Marianova tátu Marka, který kdysi velmi úspěšně jezdíval offroadové závody (a když se vážně zranil, stal se snad největším tuzemským propagátorem disciplíny cross country rallye), a bráchu Viktora, který závodil na Dakaru dvakrát v osobním autě a jednou v kamionu. 

„A já nic,“ směje se Marian. „Dnes mám možnost projet se nejlepšími dakarskými auty, a dobrý, nestěžuju si, ale to je tak všechno.“ 

Koncem prosince roku 2009 přiletěl poprvé v životě do Buenos Aires a dodnes na tehdejší ročník Dakaru vzpomíná hlavně jako na výlet. „Tenkrát jsem opravdu fotil hlavně bráchu, a kdybych večer fotky nedodal, nic strašného by se nestalo. Občas jsem se dokonce mohl zastavit na víno nebo na koupališti...“

Focení ho ale konečně začalo bavit: „Navíc když jsem se pak vrátil domů a zpětně se na dakarské fotky podíval, došlo mi, že nejsou úplně špatné.“

Následovaly další zlomové situace – v létě onoho roku odjel na prázdninovou brigádu do islandského hotelu, kde ho focení chytilo ještě víc. „Island je snad nejfotogeničtější zemí na světě,“ vysvětluje, „a já měl dost času na to, abych ho celý procestoval.“ Navíc vydělal dost peněz na lepší techniku, se kterou začátkem roku následujícího vylezl na vrchol Kilimandžára.  

Hned po návratu z Afriky v březnu roku 2011 vyrazil na závod mistrovství světa do Itálie, kde mezi nejlepšími světovými jezdci startoval i jeho bratr. Po návratu nahrál své fotky na Facebook, označil u nich pár konkrétních závodníků nebo stájí – a stal se z něho profesionál. „Tři týmy se hned ozvaly, že by ty fotky chtěly, a jestli prý bych nepřijel na další závod; takhle jednoduché to bylo.“

O čtrnáct dnů později tedy fotil v Abu Dhabi, kde mu spokojení klienti řekli, ať se ukáže i příště v Tunisku, a už se nezastavil. „Pomohlo mi,“ uznává, „že tou dobou skončil fotograf u BMW, neboli u týmu, který si dnes říká MINI, a ten mě začal okamžitě využívat, což platí dodnes – je to můj největší a nejlepší klient.“  

 

Kamarád Peterhansel

Marian se ovšem žádné stáji exkluzivně neupsal, fotí hned pro několik z nich, dokonce pro stále větší množství. „Zpočátku jsem jezdil nízkonákladově, na místě často přejížděl i autobusem, přespával ve stanu, ale zlepšovalo se to.“

Že fotí pro několik týmů, to je systém výhodný pro všechny: „Oni ušetří, protože za mě nemusí platit jakékoli další náklady, neboli letenky, hotely, půjčování aut anebo akreditace. Tohle si zařídím sám, ale na oplátku dostávám honoráře z několika stran. Kdyby mě někdo chtěl na Dakaru exkluzivně, vyšlo by ho to se vším všudy třeba na čtyřicet tisíc eur, takhle ho mé fotky vyjdou třeba jen na pět. A já mám výhodu, že nejsem nikomu za nic zavázaný a můžu pracovat pro kohokoli, ale pochopitelně z toho vyplývá i fakt, že musím fotit spoustu aut a závodníků.“ 

Otázka proč si týmy oblíbily právě Mariana, je trochu zbytečná ve chvíli, kdy ho znáte. Je to sympaťák, oblíbí si ho každý a hned. „To nevím,“ brání se, „ale určitě je pravda, že jsem se na závodech od začátku snažil s každým bavit co nejpřátelštěji, a dnes snad můžu říct, že mám i mezi těmi nejlepšími jezdci kamarády.“

Tak to mě zajímá – koho třeba? A Marian naprosto nevzrušeným hlasem jmenuje hvězdy tohoto sportu. „No tak lidem, jako je Stéphane Peterhansel, Násir al-Attíja nebo Nani Roma můžu zavolat asi kdykoli, když budu něco potřebovat,“ mluví o třech posledních vítězích Dakaru. Když vidí, že jsem v šoku, ledabyle ještě dodá: „Jinak ty přece sám víš, že Dakar jezdí hodně, ale hodně bohatí lidé. V poušti se s nimi dostaneš do důvěrné blízkosti, je to úplně jiné než v luxusním hotelu, protože tady se stírají sociální rozdíly – a tak se mi už párkrát stalo, že jsem vyrazil na dovolenou za nějakým arabským šejkem...“ 

Další Marianovou výhodou je ochota a schopnost vystřídat během jediné etapy několik stanovišť nebo fakt, že své snímky zajímavě edituje. „Na práci s každou fotkou mám u počítače zhruba čtyřicet vteřin, ale i tahle chvíle stačí k tomu, aby výsledek vypadal o dost líp. Spousta fotografů to zatím nějak nepřijala nebo nepochopila, takže působím jako něco nového, zajímavého, a závodníky to nejspíš takhle baví.“

 

Teď se nespí

V těchto dnech je Marian Chytka na svém šestém Dakaru: o roce 2010 už byla řeč, roku 2013 si pronajal místo v cizím autě, roku 2014 si pronajal celé auto pro sebe, roku 2015 už měl vlastní auto, ve kterém pronajímal místa, loni ve svém voze nikomu nic nepronajímal a letos má k dispozici auta hned dvě – zaměstnává bratra a dva pomocníky.

Právě Dakar je jednoznačným a nejnáročnějším vrcholem sezony. Marian je rád, když se tam na dvě hodiny vyspí, občas mu na spánek nezbude jediná minuta. „Doma se nejsem schopný vyhrabat před devátou z postele,“ říká, „ale v Jižní Americe se to najednou záhadně změní. Vím, že musím vyrazit chvíli po druhé ranní, už před prvními motorkáři, a do bivaku se vracím po kamionech, kolem osmé večer. Už v autě při návratu edituju fotky, v bivaku je musím naposílat klientům, pokud možno si to tam projít a nafotit ještě něco, navečeřet se, osprchovat studenou vodou, naplánovat zítřek a buď na chvíli zalehnout, nebo zase vyrazit...“

Práva sice Marian vystudoval, ale nevěnuje se jim. „Devět měsíců z roku jsem v cizině,“ vysvětluje, „z toho zhruba čtvrt roku v pouštích.“

Ptám se: „Uživí tě to slušně?“

A on pokrčí rameny: „Určitě líp, než kdybych byl průměrným advokátem.“ 

 

Prohlédněte si galerii

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat