Podtrženo, sečteno

Tomio Okamura, Andrej Babiš a Vojtěch Filip, říjen 2013.

Michal Růžička / MAFRA / Profimedia.cz

Dozvídáme se, že demokracie je překonaná. Jenže Babiš, Okamura ani komunisté nepřinášejí nic nového, jsou to jen ideje ze starých časů. Demokracie se nepřežila, z dějin nezmizí.

Všechno bude jinak. Krize, která dnes všude je, to ohlašuje. Fanatici změn šíří teorie, že něco končí a nová epocha jak u nás, tak všude začíná. Co končí, je naše polistopadová doba liberální demokracie, ve světě prý přichází konec liberalismu vůbec. A to, co začíná, se vysvětluje mnohomluvně jako epocha digitální, mediální, bitcoinová, postdemokratická nebo tekutá (?), jako epocha globálního postkapitalismu, doba mediokracie, kterou Václav Bělohradský chápe jako důkaz, že demokracie je překonanou formou vlády. To, co se hroutí, popisuje Bělohradský jako „epochu bezmezné zabředlosti, z níž nás může vyvést jen naivně přátelská společnost“. Pro jiné je „starý vyspělý svět uvězněn na konci čtvrté Kondratěvovy vlny“. (Kondratěv byl ruský levicový ekonom popravený Stalinem, který vypracoval teorii, podle níž se hospodářství a společnost vyvíjí ve vlnách. Proběhly už čtyři. Příchod páté se „zadrhl“.) To je také příčina dnešní krize.

Jsou ale i další teorie, ezoterická terapeutka Iva Drdová to vše shrnuje se středověkou jasností. „Systémy, které jsou postaveny na špatném nebo negativním záměru, se hroutí. Nahradí je pozitivní a dobré.“ To je program každého proroka, od dávnověku až po ezoterické anděly a čarodějky dneška.

Tak tohle všechno máme na krku. Po „odstranění přežité demokracie“ ještě zbývá „svoboda“ lidí. Moc se o ní nemluví. Potřebuje ji ještě někdo, nebo je to trčící rekvizita z mizejících časů? Ani na to se nikdo neptá. Možná je u nás konec polistopadového liberalismu, nikoliv ale konec liberalismu. Nenastupuje dosud neznámá „nová epocha postdemokracie“, nýbrž revival starých idejí a zvyků z komunistické éry. Považovali jsme je za mrtvé, ale oživly. Nic nového to není. Po porážce Napoleona přišla „restaurace Bourbonů“. Kritizovala krutost, fanatismus a pak Napoleonův imperialismus, v němž se udusila francouzská revoluce. Kyvadlo šlo zpátky ke království, ale valná část revolučního dědictví zůstala. Král už nevládl z boží milosti, nýbrž z milosti poměrů. A z chyb revoluce.

Tak na tom nyní jsme. Babišova technokracie, zmatený Okamurův populismus a blouznění komunistů nejsou žádné nové ideologie, žádné inovace směrem vpřed, nýbrž jen exhibice idejí ze starých časů. K moci se dostávají z milosti poměrů, jako čirý důsledek momentálního kolapsu občanské demokracie. Myslet si, že tento mocenský a ideový konglomerát přináší novou dobu, je naivní. Přináší kusy starých totalitních poměrů, kombinovaných se zbytky toho, co z polistopadové éry přežije. K moci je nekatapultovala žádná „síla pokroku“, jak si budoucnost proroci vždy představují, nýbrž jen a jen momentální občanská neschopnost, inspirovaná složitostí zrychlené instalace demokracie v komunisty zplundrované zemi.

Součet příčin, které vedly polistopadové reformátory k úpadku, si může pořídit každý občan. Nebyly to „špatné ideje liberalismu“, nýbrž opak – postupně se rozkládající praxe vládnutí a záměna idejí svobody za jejich karikaturu. Ani návrat Bourbonů po Napoleonově pádu nenastal proto, že by volnost, rovnost a bratrství byla perverzní hesla, nýbrž proto, že nad nimi převážily zplodiny revoluce – fanatismus, vraždění, korupce a francouzský imperialistický na­cionalismus. Přesto se království už nikdy nestalo těžištěm Francie a myšlenky občanských svobod platily dál.

Podpořte Reportér sdílením článku