Cestopis

Fjällraven Classic: Polární byznys

12 / 09 / 2016

Před startem letošního ročníku Fjällräven Classic nocovala naše výprava uprostřed lesů u městečka Kiruna. A čekali nás zde zajímaví hostitelé.

Před startem letošního ročníku Fjällräven Classic nocovala naše výprava uprostřed lesů u městečka Kiruna. A čekali nás zde zajímaví hostitelé.

Houby? Sbírat? To tady nikoho vůbec nenapadne, diví se muž za volantem. „Houby jsou minus,“ řekne po chvíli. Když si uvědomí, že to Středoevropanovi pro pochopení nestačí, dodá: „Houby jsou pro zvířata. Sobi a losi jedí houby, my jíme jejich maso. Kdybychom chodili po lese kvůli houbám...“ Chce říct něco jadrného, nakonec dodá: „Nemůžeme nazdařbůh plýtvat kaloriemi. To je energeticky nevýhodné.“

Kenth Fjellborg se tady narodil a kromě dvou sezon, které strávil na Aljašce, odtud víceméně nevytáhl paty. Jeho rodu, který se zde usadil před pěti generacemi, patří rozsáhlé lesy včetně sobích stád – ta sice v průběhu roku migrují za potravou až stovky kilometrů daleko, ale díky zvyku využívat k tomu víceméně stejné trasy a v poslední době i díky GPS čipům na obojcích je jejich pohyb dobře zmapovatelný. 

Nyní však směřujeme na jedno z míst, která Kenthovi zajišťují největší část obživy: u křišťálově čistého jezera stojí sedm chatek, které si milovníci divočiny rezervují dlouho dopředu, a to i během polární zimy – aby odtud pod jeho vedením a v doprovodu psích spřežení vyráželi na několikadenní výpravy do tmy, mrazu a sněhu. Mezi stromy jsou rozeseté desítky prkenných bud, Kenthovy smečky čítají celkem sto třicet huskyů.

 

Věnujte se chodidlům!

U ohniště, obkrouženého lavicemi s kožešinami,  si podáváme ruku s profesionálním zálesákem Johanem Skullmanem, což je pro vyznavače outdooru opravdová celebrita. Bývalý důstojník dlouhé roky pracoval jako šéf výzkumu pro švédskou armádu, dnes ho ve stejné roli zaměstnává firma Fjällräven a je i autorem několika příruček pro přežití v přírodě. Teď je připraven předat nám své zkušenosti během hodinové one-man show. 

Pokleká na rozprostřenou deku k pečlivě sbalenému batohu, odkud pak postupně vytahuje jednotlivé kousky výbavy – s patřičným výkladem. Nad některými radami může našinec s elementární skautsko-trampskou minulostí trochu zívnout, někdy ale přece zbystří. Třeba když Johann vysvětluje, proč si do extrémnějších podmínek vozí pět párů rukavic: kožené na běžné tábornické práce, „chňapky“ na vaření, flísové na spaní, vlněné zimní palčáky a jedny náhradní.

Johanova důkladnost má svůj důvod: kočuje po světě od jedné expedice k druhé a potřebuje zůstávat v „použitelném“ stavu. Velký důraz klade zejména na chodidla: „Proč na ně zapomínáme a tak málo o ně dbáme? Myslím, že je to tím, že jsou z celého našeho těla nejdál od hlavy,“ říká a nabádá nás věnovat chodidlům třicet minut denně. Načež loví z batohu krém, struhadlo na peeling, pudr...

 

Společná vášeň

Dalo by se říci, že švédskou vášeň pro pobyt venku mají v krvi i Češi. Je tu ale jeden rozdíl: zatímco u nás máme sklony říkat si „ono to nějak dopadne“, Skandinávci neponechávají nic náhodě a zásady přežití berou o poznání odpovědněji a vážněji. Nabízí se logické vysvětlení: zůstat trčet bez pomoci v severské pustině může mít mnohem dalekosáhlejší následky než si vyvrtnout kotník na pěšině někde v Českém ráji.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat