Kohout vs. Boučková: Rozkoly a sblížení

Je to čtyřicet let, kdy vznikala Charta 77. Jak jste prožívali přelom let 1976 a 1977?

Boučková: Ne úplně dobře, těsně předtím došlo k hlubokému rozkolu s tátou. Myslela jsem, že spolu už asi nikdy nebudeme mluvit. Pak se to ale rychle otočilo.

Jak jste tu dobu prožíval vy?

Kohout: V jednom kole. Celá akce si vyžádala jistého kvapného jednání počínaje sběrem podpisů, psaním a rozesíláním toho textu, takže jsme neměli moc času na jiné záležitosti. Rok 1976 jsme pak končili velmi euforicky. Sešlo se nás asi patnáct signatářů a protančili jsme silvestr s vědomím toho, že příští rok asi nebude příliš klidný. Ale na místě samém byla moc dobrá nálada. Všichni jsme měli pocit, že je všecko dobře.

Varoval jste dopředu svoji bývalou ženu a svoje děti, že se něco takového chystá a že na ně bude pravděpodobně zase upřena větší pozornost bezpečnostních orgánů?

Kohout: Své děti jsem varoval už v letech 1969 a 1970, že přichází doba, v které se budou muset rozhodnout, jestli půjdou za svým štěstím, jaké jim nabízí režim, anebo jestli zůstanou věrní vlastním pocitům. Přes všechny možné rodinné problémy jedno zůstávalo stejné, a to byl náš tehdejší vztah k režimu a potřeba nebýt jeho součástí.

Při přípravě Charty 77 jsme se dohodli, že ji nebudou podepisovat naše ženy, také proto, aby nám nebylo předhazováno umělé navyšování počtu signatářů, a že vynecháme děti, aby nepřišly o šance na studia.

To se u mě moc nepovedlo. Protože má žena Jelena trvala na tom, aby byla dopsána mezi signatáře. A dvě mé děti se signatáři staly o něco později, Ondřej i Tereza, zatímco Kateřina už měla tehdy nakročeno ke svobodnému životu ve světě.

Terezo, co vy jste si pomyslela, když jste poprvé uslyšela o Chartě 77?

Boučková: My jsme o ní slyšeli z televize, ze zpráv jsme se dozvěděli, že táta – a nejen táta – něco spískal. Potom ve mně velmi rychle uzrálo rozhodnutí, že bych u toho chtěla být.