Rozhovor

Kohout vs. Boučková: Rozkoly a sblížení

15 / 01 / 2017

Před čtyřiceti lety je na čas sblížila Charta 77, pak ještě společné bytové divadlo. Potom se jejich cesty na dlouho a hluboce rozešly. Nakonec se dcera a otec, Tereza Boučková a Pavel Kohout, opět sblížili. V unikátním společném rozhovoru mluví o situaci po Chartě i po Listopadu.

Před čtyřiceti lety je na čas sblížila Charta 77, pak ještě společné bytové divadlo. Potom se jejich cesty na dlouho a hluboce rozešly. Nakonec se dcera a otec, Tereza Boučková a Pavel Kohout, opět sblížili. V unikátním společném rozhovoru mluví o situaci po Chartě i po Listopadu.

Je to čtyřicet let, kdy vznikala Charta 77. Jak jste prožívali přelom let 1976 a 1977?

Boučková: Ne úplně dobře, těsně předtím došlo k hlubokému rozkolu s tátou. Myslela jsem, že spolu už asi nikdy nebudeme mluvit. Pak se to ale rychle otočilo.

 

Jak jste tu dobu prožíval vy?

Kohout: V jednom kole. Celá akce si vyžádala jistého kvapného jednání počínaje sběrem podpisů, psaním a rozesíláním toho textu, takže jsme neměli moc času na jiné záležitosti. Rok 1976 jsme pak končili velmi euforicky. Sešlo se nás asi patnáct signatářů a protančili jsme silvestr s vědomím toho, že příští rok asi nebude příliš klidný. Ale na místě samém byla moc dobrá nálada. Všichni jsme měli pocit, že je všecko dobře.

 

Varoval jste dopředu svoji bývalou ženu a svoje děti, že se něco takového chystá a že na ně bude pravděpodobně zase upřena větší pozornost bezpečnostních orgánů?

Kohout: Své děti jsem varoval už v letech 1969 a 1970, že přichází doba, v které se budou muset rozhodnout, jestli půjdou za svým štěstím, jaké jim nabízí režim, anebo jestli zůstanou věrní vlastním pocitům. Přes všechny možné rodinné problémy jedno zůstávalo stejné, a to byl náš tehdejší vztah k režimu a potřeba nebýt jeho součástí.

Při přípravě Charty 77 jsme se dohodli, že ji nebudou podepisovat naše ženy, také proto, aby nám nebylo předhazováno umělé navyšování počtu signatářů, a že vynecháme děti, aby nepřišly o šance na studia.

To se u mě moc nepovedlo. Protože má žena Jelena trvala na tom, aby byla dopsána mezi signatáře. A dvě mé děti se signatáři staly o něco později, Ondřej i Tereza, zatímco Kateřina už měla tehdy nakročeno ke svobodnému životu ve světě.

 

Terezo, co vy jste si pomyslela, když jste poprvé uslyšela o Chartě 77?

Boučková: My jsme o ní slyšeli z televize, ze zpráv jsme se dozvěděli, že táta – a nejen táta – něco spískal. Potom ve mně velmi rychle uzrálo rozhodnutí, že bych u toho chtěla být. 

V těch letech 1969 a 1970, o kterých táta mluvil, mi bylo jedenáct dvanáct. A pak jsem se nedostala na gymnázium – i když to se později podařilo – a to byl první šok, že jsem trestána za názory, které nejsou moje. Podobný šok pak přišel po maturitě, kdy mne nikam nevzali, a opět kvůli názorům otce, který od nás navíc odešel, když jsem byla úplně malá. Když jsem se o Chartě dozvěděla, hned jsem jela k tátovi na Hradčany nabídnout své služby. Byla jsem ale odmítána právě proto, že do věci neměly být zatahovány děti. O něco později jsem pak Chartu podepsala u Vlasty Chramostové. Byla jsem moc ráda, že tu něco takového je a že mohu projevit svůj názor a že to konečně může být můj názor.

 

Nebyla to od režimu vlastně hloupost? Nebylo by od nich chytřejší, kdyby se snažili děti svých odpůrců dostat na svoji stranu? 

Boučková: Ze mě si udělali nepřítele, aniž bych vůbec chtěla nějakým nepřítelem být. Když vás od dětství někam neberou, protože jste něčí dítě, to je hrozná nespravedlnost. 

Kohout: Ten režim byl sestaven z hloupých lidí. Po roce 1969 bylo z různých postů vyhozeno asi pět set tisíc lidí. Na jejich místa nastoupili lidé třetí až čtvrté cenové skupiny. Počínaje politbyrem a konče posledním estébákem to byli prostě hloupí lidé. Ten režim měl strašnou nevýhodu v tom, že už nesměl mučit nebo zabíjet. Sovětský svaz chtěl Helsinskou dohodou vstoupit do evropského salonu, tak ani svým souputníkům oblíbené metody nepovoloval. Takže oni směli už jen těžce šikanovat a zavírat, ale to jsou věci, s nimiž musí každý občan počítat – dokonce i v demokracii, že?

 

Když se vrátím k 6. lednu 1977, měl jsem z popisů, které jsem četl, pocit, že aktérům připadalo zveřejnění Charty samozřejmě nebezpečné, ale že jej provázela i euforická atmosféra. Pletu se?

Kohout: Pro nás to byl samozřejmě dobrodružný den. Ale máte pravdu, že jsem nezažil signatáře, který se toho bál. Ten režim v tu dobu už neměl špičáky a řezáky. Tím spíš se divím antichartistům, že byli schopni toho hnusného prohlášení, když jim v podstatě nehrozilo o moc víc, než že jim zakážou výlet do Jugoslávie. A kdyby jich odmítla většina, ani to. 

Boučková: Hrozilo jim ale přece i to, že se jim režim bude mstít na dětech, které budou úplně bez naděje na slušnou práci, na studium a na jakoukoli profesi, která by je bavila. A to je podle mě docela silný motiv.

Kohout: No jistě, to taky respektuji. To je ostatně ona česká otázka, která se v minulém století opakovala vlastně třikrát, jak a co se poví dítěti. To znamená, že sám se jaksi vydám režimu v plen, ale doma se mu pokouším uškodit aspoň tím, že říkám svým dětem pravdu. 

 

Z mého pohledu byla velká odvaha těch, kteří se připojili ve druhé vlně, jako třeba tady Tereza. 

Kohout: Všichni pozdější signatáři byli skutečně hrdinové. U prvních se dá říci, že sice tušili, ale nevěděli, do čeho jdou. Ale ti další už to věděli bezpečně.

 

Anticharta: stud a překvapení

Dostali jsme se k Antichartě. Byl mezi jejími signatáři někdo, jehož podpis vás skutečně nemile zaskočil? 

Boučková: No, mě Jan Werich. To bylo strašně smutné. Jistě, když je člověk v určitém věku, tak třeba už není tak odolný. Ale mě to tehdy hrozně mrzelo.  

Kohout: Protože potom se ozvalo to známé – když může on, můžeme všichni! Werich měl problémovou dceru, na které mu záleželo, a chtěl se o ni postarat i tímto způsobem. Ale byla to rána, s ním padly hranice studu.

 

Myslíte, že kdyby odmítl, nepodepsalo by více lidí?

Kohout: Umělců, kteří nepodepsali, bylo jen pár desítek. Kdyby Werich nebo kdokoliv z těch lidí v pražském Národním divadle nepodepsal, tak jich bylo následně mnohem víc. 

Boučková: Když člověk viděl ty záběry z Národního divadla, tak tam byl opravdu málokdo usměvavý a odhodlaný – byly to samé smutné tváře.

Kohout: V ten den nás bylo osm – Vaculík, Mlynář, Sekaninová-Čakrtová a další –  pozváno na ministerstvo vnitra, aby nám nabídli odjezd s veškerým majetkem, rodinou, penzí a podobně. Všichni jsme to odmítli, a protože jsme byli zváni po půlhodině, domluvili jsme si setkání v kavárně Slavia. Ta se náhle zaplňovala lidmi v černém, bylo tam úplně narváno. A mezi námi, kdo jsme seděli v rohu, a ostatními byl příkop, řada z nich se nás usilovně snažila nevidět a my nevěděli proč. A najednou všichni odešli. Pak jsme je viděli v televizi a bylo to jasné. Oni se všichni, až na pár výjimek, styděli.

 

Už jsme se bavili o hloupém režimu. Nebyla Anticharta také hloupá reakce? O Chartě, kterou na počátku podepsalo 242 lidí, se kvůli reakci režimu dozvědělo skoro všech 15 milionů obyvatel Československa.

Kohout: V celé té záležitosti byly dva klíčové body, které způsobily, že se z toho stala světová záležitost. Tím prvním bylo, že náš německý přítel novinář Hans-Peter Riese zařídil u všech šéfredaktorů významných světových deníků, že vydají celý text Charty ve stejný den, 7. ledna. A tím druhým byla právě ta šílená reakce režimu. Oni ovšem pochopili, že těch nejprve 242 a potom dalších pár set lidí představovalo vějíř všech názorů, které v Československu tehdy existovaly. Lidé, kteří se neznali a často i nesnášeli, najednou našli společnou řeč. A to se tomu režimu zdálo strašně nebezpečné.

Boučková: Já myslím, že všechny ty reakce režimu byly pochopitelné v jednom směru. Všechno, co zavánělo nějakým svobodným aktem, muselo být potřeno v zárodku. Muselo se to zničit a veřejnosti ukázat: pozor, kdybyste to náhodou chtěli udělat taky, tak budete vyházeni z práce, vaše děti nebudou mít šanci, budete občany druhé kategorie, nebudete mít pas, nebudete se moci nikam dostat… 

Každý projev svobodného způsobu života musel být potlačen. Proč by jinak ti estébáci honili herce bytového divadla, kteří hráli Shakespeara? To je přece nelogické.  Ale prostě už to byl akt svobody: hrajeme si divadlo, chodíme na něj do bytu a je nám tam dobře. V tomhle směru režim zase tak hloupý nebyl, cílem bylo zastrašit lidi a mít je pořád dobře ovladatelné, což se dařilo skvěle.

 

Režim sice nesměl zabíjet, nicméně po dlouhém výslechu zemřel již v březnu 1977 profesor Patočka, jeden z první trojice mluvčích Charty 77. Vzpomenete si, kde vás zpráva o jeho smrti zastihla?

Boučková: Byla jsem tehdy nemocná, takže jsem ji slyšela nejspíše z Hlasu Ameriky. Kvůli nemoci jsem nešla ani na pohřeb. 

Kohout: My jsme věděli, že nás před pohřbem seberou, poněvadž to rádi dělávali. Tak nás, Jelenu a mě, Pavel Landovský přemluvil, ať se ukryjeme v bytě jeho sestry. Tam sice estébáci přišli, ale byli nějací venkovští, tak považovali pár Mašínová–Kohout za dvojici, která zahýbá partnerům, a nechali nás. Rychle jsme uprchli do bytu Marty Kubišové a potom s pršiplášti přehozenými přes smuteční šaty jsme došli kordonem policistů až na hřbitov. Takže jsme zažili tu neskutečnou scénu, kdy přikázali motocyklovému mužstvu Rudé hvězdy, jehož areál sousedil s břevnovským hřbitovem, aby celou dobu túrovalo motory. A aby toho nebylo dost, tak se nad tu rakev asi do výše třiceti metrů snesl vrtulník. Opravdu otřesné.

 

Přemýšleli jste někdy o tom, co to mělo za smysl?

Boučková: Aby to všechno zneuctili.

Kohout: Samozřejmě. Vždyť takhle ničili všechny pohřby. My jsme už nemohli pohřbít barda českého filmu Jana Procházku, protože to zakázali všem pražským hřbitovům. Až jsme našli jeden tak malinký, že na něj zapomněli. Ale když pohřeb začal, snímaly jej kamery umístěné v noci na stromech. 

 

Strach dvacetileté holky

Takovými akcemi si, jak říkala Tereza, režim musel nepřátele dál vytvářet.

Kohout: Ano, to je také případ našeho čtvrtého chartisty v rodině, Terezina staršího bratra Ondřeje. Byl v té době neškodný student a pivař a spadl do toho, když se konal onen slavný Ples železničářů, kam Jelena Mašínová a Rudolf Battěk koupili lístky asi pro sto padesát chartistů. Sám velesvazák Vasil Mohorita tam na nás uspořádal hon a já jsem tam od jednoho estébáka poprvé a naposledy v životě dostal těžkou ránu do hlavy, která mě zato bolí až dodnes. Nazítří Ondra, aniž mi to řekl, podepsal Chartu u Marty Kubišové. Skončilo to tím, že ač jako poslední z našich dětí ještě stihl vystudovat, směl pak pracovat jako čistič oken. Za tři roky se raději vystěhoval do Rakouska. 

 

Takže vy jste uklízela a brácha myl okna.

Boučková: Já jsem uklízela, ale zažila jsem i situaci, kdy mně nechtěli ani dovolit, abych se vrátila na místo uklízečky v podolské porodnici. Kádrovačka mi řekla, že k nim už nenastoupím. Tehdy ovšem bez zaměstnání hrozil paragraf příživnictví, a když člověk neměl razítko v občance, mohl být legálně zavřený. Tak jsem chtěla, aby mi dali aspoň potvrzení, že mě nechtějí vzít, abych mohla hledat dál a byla po tu dobu krytá. A ona, že ne, a já zase, že neodejdu, dokud mi ten papír nenapíše. Zavolala nejprve sanitáře, pak i policajty. Všichni z toho byli zaskočení. Na osobním seděla slušně vypadající holka a oni mě jako měli vyvést či vynést. Zase odešli. Protest ovšem skončil neslavně, protože jsem si po těch několika protestních hodinách potřebovala odskočit. Jakmile jsem kancelář opustila, zamkli ji a už mě tam nepustili. Každou chvíli jsem hledala práci, která by mě aspoň trochu bavila, anebo mě příliš nezmohla, aby mě nezavřeli, abych měla z čeho žít a abych se mohla i něco dál učit a trochu slušně žít.

 

Jestli se nepletu, tak vám bylo kolem dvaceti, to muselo být pro mladou holku celkem těžké.

Boučková: Bylo mi přes dvacet. Při výslechu po bytovém divadlu, který trval asi pět hodin a sebrali mě na něj přímo na chodbě našeho domu, kde byli schovaní, mi dva estébáci říkali: „Když podepíšete, že vám názory vašeho otce nejsou blízké, stačí to nějak naformulovat, jenom že s tím úplně nesouhlasíte, tak budete moct na DAMU, budete moct hrát divadlo, budete moct cokoliv.“ A druzí dva na mě zase řvali, že až mě z té Bartolomějské v noci pustí, že mě možná někdo přepadne a zmlátí. Bylo to strašně podlé a já je opravdu nenáviděla. Nic jsem nepodepsala, ani záznam o výslechu ne, a venku v Bartolomějské, která byla vždycky pustá, jsem se hodně bála, jestli mě fakt někdo zmlátí nebo ne. 

Ten systém moc dobře věděl, proč to lidem dělá a takhle se mstí. Nebylo jednoduché vydržet a žít s tím, že podobně už to bude na věčné časy.

Kohout: Režim po sobě zanechal v mém případě silnou stopu – tisíce stran spisu, ve kterém je veliká část vyhrazena také mým dětem. Takže i v tom výtahu, který udělali badatelé Petr Blažek a Radek Schovánek pod názvem Svazek Dialog, je partie těch Tereziných odmítnutí k práci a je zdrcující. Je prostě strašné, když si to čtete, že tím musel dvacetiletý člověk procházet.

Boučková: A oni mě vyhazovali třeba i z jazykové školy. Teď se k té době obloukem vracím, protože jsem před časem požádala o osvědčení účastníka třetího odboje. A to jsem ani nevěděla, jak moc budu takové přiznání potřebovat. Jsem totiž celkem čerstvá důchodkyně a můj důchod je necelých šest tisíc korun. Tři roky se nic nedělo a pak jsem se neoficiálně dozvěděla, že mi účastnictví v odboji nedají, protože jsem vlastně nic nedělala. Přitom jsem ke své žádosti dodala téměř sto stran materiálů. Měla jsem pocit, jako by ta komise, která je prý složena především z třicátníků, nechápala, že jsme většinu těch věcí dělali tajně, opisovali Chartu, roznášeli ji, opisovali další materiály. Nechlubili jsme se tím, ani si u toho nepořizovali dokumentaci. 

Přiložila jsem tam dopis, který jsem ve dvaceti napsala a poslala prezidentu Husákovi na Hrad. Protestní dopis. Kolik lidí mělo tehdy tu odvahu? Nakonec jsem to osvědčení dostala, ale až poté, co jsem řediteli toho odboru napsala velmi rozhořčený dopis a dodala tam i důkaz svého opisování (na tom má být totiž přiznání či nepřiznání třetího odboje postaveno) – dopis od Václava Havla, kde mě jednoznačně úkoluje.  Způsob dnešního hodnocení lidí z disentu je fakt divný a především velmi ponižující a neuctivý.

 

Divadlo a „odvrácení herci“

Vaše výslechy se týkaly představení Play Makbeth. Jak vlastně došlo k tomu, že jste v něm společně účinkovali?

Kohout: To vysvětlím velmi jednoduše. Poté co Vlasta Chramostová začala s bytovým divadlem, tak jsem si řekl, že nastala doba, kdy musíme kvality dokázat velkou hrou, sáhnout až na vrchol světové dramatiky. Jenže k dispozici byli jen Vlasta Chramostová a Pavel Landovský, oba geniální herci, ale jen dva. Pak už nikdo, protože se každý bál mít s námi sebemenší kontakt. Tak jsem nejprve přizval písničkáře Vlastimila Třešňáka, ale pak se ukázalo, že říkat verše neumí, a ze mě vypadlo zoufalé „tak to aspoň zazpívej“.

Boučková: No ale to bylo skvělé.

Kohout: Načež byl naprosto skvělý. On vlastně vytvořil žánr té bytové inscenace. Byli ale potřeba další herci. Tak jsem poprosil Terezu, o které jsem věděl, že moc a marně chtěla být herečkou, aby převzala všechny ženské role kromě Lady Makbeth – jméno postavy jsme psali jako skvělý překladatel Erik Saudek –, a navíc roli průvodce pro diváky, aby se vyznali, kdo je kdo. Zbylý tucet roliček jsem musel převzít sám. Hráli jsme to osmnáctkrát, než začali policajti chodit na všechna představení dřív a vždycky zatkli buď Makbetha, nebo Lady, anebo tady Terezu.

 

Zmiňoval jste, jak se od vás v době Play Makbeth ostatní raději odvraceli. To je pro mne i velmi silný motiv v knize Kde je zakopán pes. Vzpomenete si, jak jste se tehdy cítil? 

Kohout: Mám spíše dobré zkušenosti, že i ti, kteří mě potom zapřeli, se napřed omluvili. To je případ skvělého herce i životního přítele Jiřího Adamíry. Po Chartě za ním přišli a řekli: „Tak se rozhodněte, že buď budete kamarád Kohouta – poněvadž my jsme se stále stýkali –, anebo už si nezahrajete.“ On navíc tenkrát opustil svou ženu Ljubu Benešovou a byl v čerstvém vztahu s mladou herečkou Hanou Maciuchovou, která se bála, že ji také zakážou. Přišel a řekl: „Pavle, nezlob se, musel jsem se teď rozhodnout a nemám na to, abych šel do disentu.“ A já jsem mu odpověděl, že budeme přátelé do smrti. Po mém návratu z exilu jsme se pak objali, jako kdybychom se viděli včera. A přišel i chlapák všech chlapáků Radek Brzobohatý, aby mi vysvětlil, proč se se mnou on a jeho tehdejší žena Jiřina Bohdalová nebudou stýkat, neboť je ředitel televize Zelenka postavil před situaci, že buď já, nebo oni nebudou hrát.

 

Byl někdo, od koho odvrácení opravdu zabolelo?

Kohout: Nejvíc mne bolel mužský, kterého jsem měl moc rád, protože jsme spolu v podstatě vyrůstali, Josef Vinklář. Měl v roce 1977 patetické vystoupení v televizi, kde říkal, že naše lodi pluly dlouho společně, ale teď pluje každá jinam. Na to navazovala hezká historka z restaurace Olympia. Byli jsme tam a hrozně pršelo, vrchní nám zavolal taxík, a když přijel a ohlásil „je tu taxi“, Josef se k němu hnal. A vrchní mu říká – „pro vás, pane Vinkláři, přijede ta loď“. Po návratu se mi ještě asi pět let vyhýbal, on se styděl. Až nás jednou na silvestra v klubu Národního divadla přivedl k sobě Stanislav Milota, muž Vlasty Chramostové, a jakoby nás představil. A Josef mne tam objal a pak se celý večer omlouval.  

Boučková: Já mám s Vinklářem taky zvláštní historku. Když jsem se snažila dostat na DAMU, tak jsem mu, na máminu přímluvu, byla předvádět své monology. Se školou to samozřejmě nevyšlo. Ale pak, dlouho po Chartě, jsem ho potkala na ulici a on říká „jé, ahoj Terezko“, a já „dobrý den“. On se ptá „jak se máš, co děláš“ a já na to „jsem teď uklízečka“. A on povídá „to je mi strašně líto“ a po chvíli šel dál. Bylo to takové celkem smutné.

 

(Ne)šťastné shledání na letišti

4. října 1979 začal Kohoutův nedobrovolný exil. Co vy jste si, Terezo, pomyslela, když jste zjistila, že se váš otec do Československa nejspíš už nikdy nevrátí? 

Boučková: Už vlastně nevím, co jsem si myslela. Bylo to krátce potom, co jsme dělali bytové divadlo, což pro mne byla úžasná doba, jelikož jsem se na chvíli stala herečkou, a navíc to bylo spojené s onou odvahou a euforií a bylo to krásné. Ještě než tátu zbavili občanství, jsem dostala na půl roku výjezdní doložku. Táta si ale nepřál, abych byla v cizině déle než tři týdny, a pokud budu, ať s ním nepočítám. Paradoxně jsme se tam pak až na dvě tři výjimky vůbec nestýkali a neviděli. Že jsem nakonec kromě Švýcarska, kde jsem byla u sestry, pak i sama na vlastní pěst vycestovala do New Yorku, za to vděčím Havlovi. 

Po pár měsících v cizině jsem se musela rozhodnout, buď tam zůstanu jako emigrant, anebo se vrátím. Vrátila jsem se. Pak mi vzali pas a už jsem nemohla nikam. Mně se tehdy za hranicemi hrozně stýskalo, po mámě, po blízkých lidech, jako byla Vlasta Chramostová, nebo třeba Bendovi či Němcovi, k nimž jsem chodívala. Zjistila jsem tehdy, že nejsem typ na emigraci. Vrátila jsem se, i když jsem prožila ve Švýcarsku svoji první velkou lásku.

 

Další takový milník vašich vztahů s režimem byl 17. listopad 1982, kdy proběhla neohlášená návštěva emigranta Kohouta a setkání vás obou na ruzyňském letišti.

Kohout: No, na to máme asi každý jiný názor.

 

Proto se chci zeptat, zda mi můžete oba říci svůj pohled na tento den.

Kohout: Já začnu, poněvadž z mé strany to byla akce a z tvé, Terezko, reakce. Husák jel tehdy na státní návštěvu do Vídně, první pořádnou státní návštěvu na Západě. A my čekali, že při té příležitosti pustí disidenty, především Havla, který v té době už seděl. Pak se ukázalo, že nic takového neudělá. Tak jsme se domluvili s přítelem, novinářem Sternu Jürgenem Serkem, na zvláštní letecké cestě z Frankfurtu do Vídně přes Prahu a Curych. Přiletěli jsme na Ruzyni asi hodinu po Husákově odletu do Vídně. U baru se tam ještě veselili estébáci, které jsem měl tu smůlu poznat. Počkal jsem, až německé letadlo, kterým jsme přilétli, zase odletí, aby mne do něj nemohli posadit, a oznámil jsem na celnici, že jsem Pavel Kohout a chtěl bych mluvit se svou dcerou Terezou Boučkovou, kterou nesmím už třetí rok vidět. V tu chvíli začal poprask, protože pochopili, že nemohou nic dělat, jelikož kdyby mě sebrali, může jet prezident rovnou z Vídně domů. Takže dokonce nechali Terezu, aby tam přišla.

Boučková: No moment. Já jsem se tam s nimi dvě hodiny hádala a oni mě tam strašně masili na výsleších, ať se setkání odmítnu zúčastnit. To bylo hodně drsné.

 

Jak to tedy celé probíhalo?

Boučková: Táta zavolal, že je v Praze na letišti a že by mě rád viděl. Tak jsem tam obratem jela. Samozřejmě jsme měli odposlouchávaný telefon, takže tam předem začali všichni hrozně pobíhat. Odvlekli mne do nějaké místnosti, kde mě nutili, abych se toho nezúčastnila, zastrašovali mě a vydírali a já se s nimi hrozně hádala. Řekla jsem, že odtamtud neodejdu, dokud se neuvidíme, takže to nakonec vyšlo asi na dvacetiminutové setkání. 

Kohout: A k tomu tam ještě tehdy bývala taková skleněná stěna a za tou stála má bývalá žena Anička, Terezina maminka, a mávala na mě a já na ni. A redaktor Serke to celé dokumentoval. Po rozhovoru s Terezou jsem odletěl do Curychu a pak do Vídně. Všechny rakouské noviny vyšly ráno s titulky „Husák ve Vídni, Kohout v Praze“. Husák tehdy v Rakousku skoro se slzami v očích říkal, že chtěl ustavit normální vztahy, ale Kohout to zkazil. 

K dovršení všeho mi kancléř Bruno Kreisky řekl, že nemám rušit rakouskou politiku. Já jsem mu připomněl, že když nás s Jelenou nepustili do Čech, v parlamentu řekl: „Chceme, aby se Pavel Kohout cítil nadále československým občanem a myslel i jednal tak, jak je zvyklý.“ A tak jsem i jednal, protože šlo o to, aby se Havel dostal z kriminálu. Od té doby se mnou už Kreisky nikdy nepromluvil, ale kupodivu jsem pocítil, že jsem úplně svobodný, když už mě ani můj západní protektor nemá rád. 

Boučková: Já to pak viděla jinak a došla jsem k závěru, že tátovi o setkání se mnou nešlo. V tátových požadavcích bylo pouze, aby mohli vycestovat rodiče Jeleny a mohli se spolu vídat (Jelena Mašínová je třetí a současnou manželkou Pavla Kohouta – pozn. red.). Já v té době přece taky neměla pas a byla jsem persona non grata. Připadala jsem si potom zneužitá. Navíc se po téhle akci strašně oživily výslechy, přímo v kachlíkárně na Letné mě několikrát deptali, byla jsem z toho už hodně vyčerpaná a v beznaději. Tátovy dopisy z ciziny byly takové, že mi neustále vyčítal, že nic nedokončím a nedotáhnu. A mě přitom odevšad kvůli tlaku estébé vyhodili – což se táta dozvěděl až ze spisů po revoluci. Přišlo mi to strašně nespravedlivé. Nerada o tom mluvím a nerada na to vzpomínám. 

Kohout: No, rozhodně nás to nepřiblížilo. Ale jedno musím opravit: vždycky v těch dopisech byla i žádost, aby mohla vyjet tvoje máma Andulka. A šlo to tak daleko, že nám rakouští političtí přátelé pomohli zorganizovat, abychom se ve vstupní hale parlamentu potkali s Vasilem Biľakem při jeho návštěvě Vídně a mohli se ho s tvým bratrem Ondřejem zeptat před kamerami, proč Československo nepouští maminku Ondřeje a babičku jeho syna Mikuláše, aby se s nimi mohla vidět. Byl tak zaskočený, že to slíbil zařídit. 

 

A zařídil?

Boučková: Máma žádala o výjezd každoročně, třeba Ondrova syna Mikuláše znala, ale sestře Kateřině se v cizině narodily dvě děti a máma je vůbec nemohla vidět. Strašně tím trpěla. A na úřadech jí vždycky řekli „no jo, to jste si špatně vychovala ty své děti, když vás opustily“. Přitom máma vždycky byla, na rozdíl třeba od mých jasných postojů, apolitický člověk. Jenže měla za prvního muže Pavla Kohouta. A pak měla tu velkou lásku, Václava Havla.  Když šel na čtyři roky sedět, zatkli ho u nás v bytě.  Máma vlastně pořád nesla následky za své lásky, muže a své děti. Nakonec to povolení po akci s Biľakem dostala, ale to už bylo v roce 1989.

Kohout: Tereza učinila hrdinkou svého posledního románu Život je nádherný svou mámu Aničku, mou druhou ženu. 

V době, kdy jsem od Aničky a dětí odcházel, jsem byl na vrcholu přelomu z toho komunistického poblouznění do normálního života, psal jsem jako šílenec a cítil potřebu nějaké volnosti – abych mohl dělat, co chci. A Anička, přestože se mohla zachovat, jako to dělávají zhrzené a opuštěné ženy, nikdy v životě neudělala nic, co by naše děti se mnou znepřátelilo. Pokud chtěly, udělaly to samy, z vlastního rozhodnutí, a Andulka to vždy tmelila dohromady. Takže k ní dodnes cítím vroucí úctu.

Stejně jako ji cítím k Jeleně, protože nezapomenu, jak se těsně před naším návratem z té ještě oficiální návštěvy Rakouska dozvěděla, že se má dostavit do Bohnic, neboť ji chtěl vyšetřovatel Marcel Malkus uvrtat na tři až pět let do kriminálu. Za to, že když ji 11. ledna 1977 zatýkali civilisti a cpali do auta a jeden jí zacpal ústa, aby nemohla křičet, tak ho do té ruky kousla. Čtrnáct dní neschopnosti, těžké ublížení úřední osobě. Nabízel jsem jí tehdy, že pokud nechce zpět – přestože jsme to slíbili asi čtrnácti kamarádům na Hrádečku –, tak se nevrátíme. A ona mi řekla, že ne. 

Takže asi můžu být jen vděčný za ty, kteří kdy tvořili nejbližší okruh mého života.

 

Poučení z nové doby

Postupně jsme se dostali až do roku 1989. Pavel své zážitky z období kolem 17. listopadu docela obšírně popsal, jak jste to období prožívala, Terezo, vy?

Boučková: 17. listopadu jsem byla doma, protože jsem tehdy měla už dvě adoptované děti, a ten druhý chlapeček byl u nás teprve asi čtyři měsíce. Akcí, jako byl Palachův týden, se účastnil můj muž. Já měla strach, abychom o naše děti zase nepřišli, protože právě takové osobní msty uměl režim opravdu dobře. Sedmnáctý listopad jsem poslouchala na Hlasu Ameriky, ale když se začaly šířit zprávy o mrtvém studentovi, sepsala jsem k tomu pár slov a druhý den dopoledne jsem se rozjela na Národní třídu a tam to nahlas četla a přišli tam policajti a já na ně řvala, že jsou vrazi, a oni mě kupodivu nesebrali. Pak jsem se snažila zajít ke známým a dozvědět se víc a zapojit se. Šla jsem za Havlem, nebyl doma, k Bendovým, tam také nikdo… Všichni už někde schůzovali. Večer jsem se vrátila k dětem a revoluci prožívala u rádia a pak i u televize, když začaly přenosy z Václaváku… Moje role byla být doma s dětmi, které rok života v ústavu těžce poznamenal. 

 

Nevypadáte ale, že by vás to mrzelo.

Boučková: Já jsem pád režimu prožívala strašně euforicky. Byla jsem úplně přešťastná. Ale pak jsem celkem brzy dostala velmi zajímavou politickou lekci, a to přímo z míst nejvyšších.

Kohout: O jaké mluvíš?

Boučková: O tom, jak mi nemohl vyjít Indiánský běh a jak mi nechtěli dát Cenu Jiřího Ortena, na kterou mne za tuhle knihu navrhli koncem roku 1989. Vždycky za mnou někdo přišel, že bych měla z Indiánského běhu vyškrtat věty o Havlovi, protože on je teď prezident a v knížce je taková scéna, jak chce, aby se svlékla matka s dcerou, a že to je teď strašně nevhodné. Přestože před Listopadem všichni Indiánský běh velmi chválili, teď ho nechtěl nikdo vydat, když to neseškrtám. 

Na to jsem ovšem nemohla nikdy přistoupit. Vždyť to byla cenzura přesně v duchu totality.  Přišlo mi to úplně strašné. Člověk dokázal pochopit, když vás dusí estébáci. Bojíte se, ale můžete odporovat. Ale tady mě najednou dusili známí a kamarádi a lidi, kterých jsem si vážila. Tím to bylo horší. Kniha vyšla až koncem roku 1992 na Slovensku a v roce 1993 i v Česku.

 

Nakonec z vět o svlékání, pokud se pamatuji, žádný skandál nebyl.

Boučková: Nebyl. Ta knížka se prodává doteď, lidé ji rádi čtou. Ale já byla poučena a musím říci, že velmi tvrdě. 

 

Chtěl jsem se ptát na to, zda se vám po roce 1989 rozpadly některé vazby, o kterých jste byli přesvědčeni, že vydrží navěky. A odpověď se, zdá se, u Terezy už nabízí...

Boučková: S Vaškem jsme se úplně přestali stýkat. Chápu, že to, co žil po roce 1989, bylo něco výjimečného a potřeboval k tomu úplně jiné lidi. Nevím, jak moc byl on osobně angažován do toho, že má kniha nemohla nikde vyjít. Tlak na škrtání vycházel z jeho nejbližšího okolí. Nadlouho jsem si ho přestala vážit. Ale pak jsem si řekla, že všichni výjimeční lidé mají nějaké nedostatky. A on se vždycky nechal ovlivnit tím, kdo mu byl zrovna nablízku.

 

O rodičích a dětech

Vy jste, Pavle, také jednou z ústředních postav Terezina knižního Indiánského běhu. 

Kohout: Pro mě to byla brutální lekce. Když mi poslala knihu k šedesátým narozeninám, byl jsem v šoku. Položil jsem si otázku, proč je mezi námi takový příkop. A nejen s Terezou, ale i s její sestrou Kateřinou. Začal jsem si uvědomovat, jak se cítily otcem opuštěné. A ještě se to zkomplikovalo tím, že jsme se v roce 1968 s Jelenou stali patrony dalšího dítěte. Jelenin bratr tu totiž při emigraci „zapomněl“ dceru Jolanu. A já jsem si uvědomil, co asi mé dcery cítily, když jsem to, co bych měl prožívat s nimi, prožíval s jiným dítětem. Na druhé straně jsem vždy cítil, že Tereza je svébytná osobnost. Tou knihou poprvé ukázala, jak výrazné chce mít místo na slunci.  Jsem šťastný, že si ho dávno vydobyla a jako autorka má dnes daleko vyšší náklady knih než já. Asi i to, že má nade mnou autorsky navrch, pomohlo k vylepšení našich vztahů.

 

Cítíte to stejně, Terezo?

Boučková: Myslím si, že si to táta trošku zjednodušuje. Samozřejmě jsem měla pocit, že nás táta nechal ve štychu – o to těžší pocit jsem měla právě po té návštěvě Husáka a setkání na Ruzyni. Ale říkám si, že to nakonec byla asi dobrá škola, že jsem si musela všechno vydobýt sama a nestala se dobře prodávanou spisovatelkou proto, že by byl někdo zvědavý na Kohoutovou. Nakonec jsme se ale sblížili, protože život je nádherný a je jen jeden. Jsou věci, které člověk nesmí odkládat, nad svá zranění se musí povznést a prostě je neřešit. 

Kohout: Já jsem vůči svým dětem zavedl stejnou praxi jako můj otec ke mně. My jsme nebyli bohatí a já jsem nedostal nikdy žádný zvláštní dar. A totéž jsem uplatňoval na druhou stranu. Také si žádný z těch čtyř, kteří ke mně patří, nikdy o nic neřekl. Ani Ondřej, který se jako malíř, jenž trvá na svém stylu, módně neprodává, a proto žije velmi spartánsky. Jemu a jeho ženě malířce Evě jsem jen, když emigrovali, koupil televizi a zaplatil kurzy němčiny. O Kateřině vůbec nemluvě, protože ta je sama jako románová hrdinka razancí svého života. 

Považuji za skvělé, že jsou dnes všichni takoví, jací jsou.

 

Když jste mluvil o Tereziných knížkách, které její dílo máte nejraději jako čtenář?

Kohout: Opravdu Indiánský běh. To je knížka, která dodnes drží pohromadě, zrovna nedávno jsem ji znovu četl a moc jsem se u toho smutně bavil… Líbí se mi i film Zemský ráj to napohled, včetně pasáže, kterou chtěli vyškrtnout, kde Vetchý hraje Havla v té erotické scéně. A mám také rád Terezinu poslední knihu Život je nádherný, kde těžiště jisté rodinné kroniky, jaká byla i v Roku kohouta, přesunula na svou maminku a jejího přítele. Ale očekávám, že jednou napíše ještě opravdu „velký válec“ o rozsahu mnoha set stran.

 

A obráceně – které otcovo dílo máte nejradši vy?

Boučková: Já jsem s tím dost zápasila, protože kvůli tomu, že jsem měla k tátovi poměrně problematický vztah, jsem některé věci nemohla číst. Třeba knihu Kde je zakopán pes jsem nečetla dodnes a jiným, které jsou o konkrétních lidech a třeba i malinko o mně, se vyhýbám. Myslím si také, že tátovi až tak moc nejde psychologie postav, že si ty hrdiny dovádí, kam potřebuje. Z románů jsem ocenila Katyni a mám ráda jeho fejetony. Myslím, že laťka je nastavená hodně vysoko.

Kohout: Taky píšu divadlo…

Boučková: A to chci právě říci, že teď jsem třeba byla na premiéře hry August August, august a viděla jsem, jak ta hra pořád žije, když se okolnosti přizpůsobí dnešnímu světu. A tam jsem viděla, že tátovy nadčasové věci fungují. U těch necítím žádné brzdy, které mám u děl z reálného života. 

Kohout: Musím ještě něco dodat. V té knize, kterou jsi nečetla – Kde je zakopán pes –, je kapitola o takové dramatické situaci, která se týká vyděračů, kde současně rekapituluju svůj vztah k rodině a tam se snažím postihnout osobnosti Ondřeje, Kateřiny a Terezy. A přicházím tam – je to samozřejmě bonmot – ke zjištění, že každý z nich má třetinu mé povahy. Ondřej je byrokrat první třídy, daleko přesnější a byrokratičtější než já. Kateřina zdědila všechnu mou povětrnost a lehkost – ta opravdu skáče přes kaluže bez dopadu. Píšu, že Tereza zdědila všecky mé strasti a bolesti. Předvídám, že až Tereza bude mít děti nebo dílo, tak se určitě najednou najde. A až se najde, tak to bude opravdu něco. To byla předpověď z roku 1987. A vyšla náramně.

 

 
Z otce na dceru
Spisovatel a spisovatelka
Pavel Kohout (1928). S prožitkem světové krize kapitalismu a německé okupace — zapálený komunista. Se sílící zkušeností z totality — jeden z mluvčích pražského jara 1968. Po ruské okupaci — spoluautor Charty 1977. Od roku 1979 nedobrovolně v emigraci, dnes občan Česka i Rakouska. Autor více než padesáti her (August August, august, Vítězný únor…) , dvanácti románů (Katyně, Kde je zakopán pes…) i desítky televizních filmů. Otec tří dětí, Kateřiny, Ondřeje a Terezy.
Tereza Boučková (1957). Od útlého mládí osoba „nevhodného rodinného původu“. Nesměla studovat, podepsala Chartu 77, pracovala jako uklízečka, pošťačka či domovnice. Velmi zaujala hned svou první knihou Indiánský běh — na motivy knihy vznikl i film Zemský ráj to na pohled. V roce 2008 vydala bestseller Rok kohouta, kterého se prodaly desítky tisíc kusů. Loni v říjnu se objevila její dosud poslední kniha, Život je nádherný.
Otec a dcera, jejichž vztahy rozhodně nebývaly jednoduché, si právě předali štafetu v psaní fejetonů pro magazín Reportér. Pavel Kohout vydal svůj závěrečný fejeton rubriky Z onoho světa v prosincovém vydání, od tohoto čísla píše Tereza Boučková své fejetony v rubrice Po přeslici (najdete na straně 132).

 

58764a179c40aea49c060283 MEDIA_ITEM image
Ondřej Kohout
Prostě od narození
Ondřej Kohout o svém otci a sestře
Oba je znám již poměrně dlouho. Tátu od svého narození a Terezu od jejího. Je pravda, že byly periody, kdy jsme se tak často nevídali. S tátou to bylo dáno tím, že s námi po rozvodu s matkou nežil, až s mým přibývajícím věkem, schopností konzumovat alkohol a reflektovat onu neutěšenou dobu po okupaci náš vztah zintenzivněl. Nechtěl jsem plavat s proudem a stát se součástí mlčící většiny národa. V tom jsem u otce hledal a nacházel vždy oporu. Nemohu říci, že by to byl čistě vztah syn/otec, ale přidal bych k tomu i přítel/partner. To mě asi trochu odlišovalo od sester, které vždy hledaly otce. V rakouském exilu byl náš kontakt ještě rozšířen o ten profesionální, protože jsem měl možnost dělat výpravy k některým jeho hrám i v jeho režii a obálky jeho knížek.
S Terezou jsem se ve svém studijním, předemigračním období zase tak intenzivně nestýkal, protože jsem se snažil vypít všechno pivo U zlatého tygra, kam tak často nezavítala. Řekl bych, že jsme si v pohledu na tehdejší režim dost rozuměli, vážil jsem si její „tvrdohlavosti“ v neochotě se režimnímu tlaku podřídit, i když jsem to příliš najevo nedával.

 

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat