Stopem po Africe

Poláček v Africe: Nejlepší autostop! Aha, tak nic…

16 / 10 / 2017

No konečně, říkám si za městečkem Beaufort West, konečně nic nejezdí! Usedám na patník a rozvážně žvýkám sušené pštrosí maso. Kolem je polopoušť, ze které na mě chvíli zírá žirafa. Namířím na ni foťák, prchá. Teď už mám úplný klid.

No konečně, říkám si za městečkem Beaufort West, konečně nic nejezdí! Usedám na patník a rozvážně žvýkám sušené pštrosí maso. Kolem je polopoušť, ze které na mě chvíli zírá žirafa. Namířím na ni foťák, prchá. Teď už mám úplný klid.

Přesně takhle to má být, mudruju v té polopoušti o hodinu později, ale přeci jen už vyhlížím první auto.

O dva dny dříve jsem přiletěl do Kapského města a netušil, je-li vůbec reálný můj plán, totiž dostopovat přes celou Afriku domů, do Prahy.

Ty první dva dny byly tak snadné, až mě to vystrašilo – tohle přece není normální, říkal jsem si, to se mi buď jen zdá, nebo to je podezřelé.

Nutně už jsem se potřeboval zaseknout, a povedlo se.

Chvíli sedím. Chvíli stojím. Kousek popojdu. Zase chvíli sedím. Zapálím si. Házím si s kamínky. Zpívám Mňágu a Žďorp. Potom zase kousek popojdu…

Správné stopování je jako rybolov, povídám si sám se sebou, je to meditace, ideální příležitost ke třídění myšlenek. Ani rybář by nechtěl tahat jednu štiku za druhou, a já jsem zatím lovil auta bez jakékoli námahy, s prstem v nose.

Opravdu mě to baví, čekat hodinu na auto.

Celkem mě to baví, čekat dva hodiny.

Dá se to přežít, trčet tady tři hodiny. Hele, auto! Ale nezastavilo…

Čtyři hodiny meditace by už mohly stačit, ne? Tak jedem, jedem, Afričani! Jedem a zastavujeme!

Po pěti hodinách nadávám zhruba desátému řidiči, který kolem mě projel a nezastavil: „Seš sobeckej vůl, chlape!“

Pak se ale uklidňuju: Ty sis vážně myslel, že to napořád půjde stejně dobře jako třeba včera? První vyhrání z kapsy vyhání, a tobě se to stalo, hochu, máš vyhnáno, klidně tady můžeš trčet do setmění – však už taky slunce klesá a slábne…

 

Jak to začalo

O dva dny dříve přesně v poledne jsem přiletěl do Kapského Města, byl čtvrtek. Prý to je krásné město, ale nemůžu soudit – já se vymotal z letiště a po kilometru došel k nájezdu na dálnici.

„Co tady vyvádíš,“ brzdí vedle mě černoch na bicyklu a bezzubými ústy pokračuje: „Tady není nejbezpečnější místo, klidně by tě mohli sejmout gangsteři.“

Netuším, jak s touto informací naložit, protože i on by z fleku mohl hrát ve filmech gangstera, navíc já stopovat musím.

„Je to pravděpodobný?“

Zamyslí se: „Mohlo by se to stát – jsi v Kapským Městě.“

„Já to risknu.“

Pokrčí rameny, šlápne do pedálů, já chvíli přemýšlím, jestli se bojím, a dojdu k závěru, že vůbec. Věřím na intuici, která mi naznačí, až bude zle, a ona naznačuje přesný opak. Půjde to. Auta tady jezdí. Většinou pěkná. I počasí mám pěkné, jako by byl český květen. Jaro.

Túúúú. Túúúú.

Troubí na mě první auto a v něm běloch jménem Lovell, opravář televizí. Radí: „Nikdy nestopuj za tmy a dávej pozor ve velkých městech… Podívej na tem obrovskej koráb vlevo, vidíš ho? Tam se natáčeli Piráti z Karibiku… Jak vidíš, doprava řídne, město končí. Čeká tě venkov, kde bych se lidí fakt nebál.“

Druhé auto řídí černoch Echim: „Jsem uprchlik ze Zimbabwe,“ vysvětluje, „což je naprosto zplundrovaná země, takže nás tady pracují miliony. Například já rozvážím kytice.“

Na jakousi svatbu dodáme padesát bílých růží pro nevěstu a Echim povídá, že mu před čtvrt rokem umřela žena, tak ho pozvu na capuccino.

Kolem cesty jsou vinice, jabloňové sady, stáda ovcí, celkově to je velká nádhera, a nádherně jde i stop. „My tě viděli na letišti,“ zastavuje bílá rodina Manleyových, „taky se vracíme z Evropy, měsíc jsme šli pěšky do Santiaga de Compostela.“

Z dálnice se dávno stala okreska. Projíždíme vesnicemi a městečky, které vůbec nevypadají africky, spíše německy. Kostel, pár statků, naprostý pořádek – na zemi neleží jediný nedopalek.

 

 

Do reality mě vrací čtvrtý řidič Roland, což je čtyřicetiletý černoch s dredy na hlavě, který se hrdě hlásí k rastafariánství. „Mám jedenáct dětí s několika ženami,“ vyráží mi dech. „Měl jsem jich třináct, ale dvě zemřely...“

Říkám mu, že jsem stejný ročník a děti mám dvě.

„To víš,“ směje se Ronald, což je mocný zážitek, protože má všechny zuby zlaté, „já začal brzo – v patnácti. A není to jednoduchý, musím se ohánět, mám malej autobazar tady v Bredasdorpu, kde tě vysadím. I ty se budeš mít co ohánět, nechť tě opatruje bůh Jah. No nic – teď vyraž doprava a po čtyřiceti kilometrech se dostaneš na nejjižnější místo Afriky.“

 

Na Střelkovém mysu   

„Jak se tak na tebe koukám,“ povídá Niel Jonker, který mě nabral po třech minutách čekání, „na masovýho vraha nevypadáš. My máme na Střelkovém mysu barák a kdyby bylo po mém, můžeš přespat. Zavolám ženě, snad bude souhlasit i ona. Mimochodem, co říkala tvoje žena na to, kam ses vypravil?“

Odpovídám popravdě: „Byla naštvaná, chvíli to vypadalo na rozvod.“

Zasměje se: „To znám, já jsem zase nadšenej motorkář. Tak moc nadšenej, že to občas vypadá na rozvod i u nás… Haló? Zlato? Může u nás přespat stopař z Čech? Tak my tam za pět minut budeme, jo?“

Všechno je mnohem lepší, než jsem si vysnil.

Střelkový mys jsem si představoval jako nablýskanou turistickou atrakci, ale teď v říjnu tu turisté nejsou, jenom pár rybářů a celá pláž je pro mě. Koupat se nedá, a to ani v jednom z oceánů, které se tu do sebe vpíjejí. Indický je prý teplejší než Atlantický, ale vím to jenom teoreticky – jsem v zimní bundě a vichr se mi snaží sundat čepici.

Dostal jsem klíče od baráku, a když se za soumraku vrátím s lahví vína, na stole jsou špagety. Připadám si jako doma.

„Já si nedám, jsem vyléčenej alkoholik,“ říká Niel.

„Já jo,“ uklidní mě jeho žena Erica: „A po večeři bychom se mohli v televizi kouknout na fotbal, dávají Brazílii proti Chile...“

Proč ne?

Spím ve velké posteli, když se trochu zvednu na loktech, přes okno vidím (Indický) oceán, ráno si prý ke kávě nutně musím dát sladký piškot, kterému se tady říká „rusk“, ale stopařská pohádka teprve začíná.

 

Jsem v ráji

„Zajímají tě pštrosi?“ ptá se ráno řidič jménem Niel Jonker, který je starý jako Jaromír Jágr a taky je Jágrovi podobný, jen trochu menší a štíhlejší – nesmírný sympaťák. „Protože jestli jo, tak jedu na pštrosí farmu, ale k Oudtshoornu, což je úplně mimo tvůj směr.“

Zase se ozve intuice: Vyraž s ním, času máš dost!

Nejdřív jedeme podél Indického oceánu, kolem cesty jsou čerstvě sklizená pole a eukalyptové stromy. „Tys snil o takových cestách od dětství?“ ujišťuje se Niel a nabízí mi sušené pštrosí maso: „Já zase od dětství kreslil karikatury učitelů a teď se živím jako malíř, sochař a umělecký pekař...“

Cože? Ne, nepřeslechl jsem se – Niel mi ukazuje jeden ze svých pecnů chleba, vypadá jako obličej, jako socha. „Učím to na workshopech například i v Namibii, tam se těš, to je mimořádně příjemná země.“

Alespoň kotníky si smočíme v oceánu, abych o tom mohl vyprávět doma, a potom zatočíme do vnitrozemských hor – neuplyne ani půlhodina a najednou jsme v polopoušti. Z Niela pomalu vyleze, že vlastně jede na návštěvu za svými rodiči, a ti rodiče že mají pštrosí farmu, kde můžu přespat.

Jak se blížíme k Oudtshoornu, přibývá reklam na farmy, kde se turisti můžou na pštrosovi svézt. „Svezu se u vás taky?“ zeptám se a Niel obrátí oči v sloup: „To je hrozná blbost, nic než cirkus, například já mezi pštrosy vyrůstal a nikdy jsem na žádným nejel, není to přirozený.“

V Oudtshoornu mě vyloží, ať prý si městečko prohlídnu, on si zatím cosi zařídí, a mně až po chvíli dojde, že jsem u něj v autě nechal krosnu. No a co? Intuice mi říká, že je to borec, a on je. Za hodinu se vrátí a má pro mě na další cestu dárky, například jelení lůj, kilo sušeného masa a zázračné bylinky proti všem nevolnostem světa.

Mezitím jsem poznal městečko: černošky na ulici prodávají obří pštrosí pera, bílá, růžová nebo fialová, taky pěkně pomalovaná vejce, je to fotogenické. „Vejce by se ti rozbilo a peří ti dám, kolik chceš,“ veze mě Niel polňačkou ještě o dvacet kilometrů dál – pořád to jsou červené polopouštní kopce, ale v nich najednou tisíce a tisíce pštrosů.

„Kolik jich máte?“

„Nevím. Tři tisíce měsíčně jich zabíjíme na maso.“

Pštrosi se k nám zvědavě hrnou, nechávají se hladit.

„Neublíží mi?“

„Kdyby byl některej agresivní, zvedni nějakej klacek nad hlavu, abys vypadal vyšší než on, to stačí – lekne se.“

Couráme se farmou a já se nepřestávám divit, jak je tu všechno naprosto čisté, vymetené, vymazlené, jako z katalogu. Niel nechápe, čemu se divím: „Pštros má přece emoce,“ říká mi. „Kdyby tu byl nějakej bordel, vystresuje ho to a projeví se to na peří, na chuti masa, na všem. Na, tady máš aspoň pět ocasních pér, jsem fakt zvědavej, v jakým stavu je dovezeš až domů. Jedno dej Kunderovi, jestli ještě žije – to je můj nejmilejší spisovatel...“

„A já zas miluju Franze Kafku,“ vítá mě o čtvrt hodiny později Nielova sedmdesátiletá matka, „když jsem byla v Praze, největší dojem ve mě zanechal židovský hřbitov.“

Skoro ji nevnímám, protože jsem v šoku z toho, kam jsem se dostal. Obrovský dům, nebo spíše menší palác s pětimetrovými stropy, na podlaze zebří kožešiny, stůl pro dvacet lidí, kožená křesla, regulérní bar, kulečníkový stůl, bazén, na zahradě golfová tráva, rozkvetlé kaktusy, orchideje, samozřejmě palmy, a potom taky stromy, které mají deštníkově rozložité koruny – ráj.

Tak tady spím.

Paní domu upeče kuře s rýží, fazolemi a několika záhadnými ingrediencemi, kterým pracovně říkám dejme tomu dušené avokádo, ale ve skutečnosti vím jen tolik, že mi to chutná. Znovu jsem tak nějak přirozeně zapadl do rodiny – všichni jsou evidentně rádi, že mě tu mají: „To víš,“ říká Nielova maminka, „já vyrůstala vedle kostela a když nějaký pocestný potřeboval nocleh, moje máma na něj volala z okna: Můžeš spát u nás!“

Na zahradě bzučí cikády, na nebi je pětkrát více hvězd než v Evropě, napočítám jich plus minus milion, pak se ještě podíváme na rugby, ale v devět se jde spát, protože jsme na farmě, a tady se vstává už kolem páté. To je snad jasné, ne?

 

 

Tomášova aktuální poloha. Tato mapa se aktualizuje každé tři minuty.

 

 

Bílá fata morgana

Tohle ale vážně není stop – farmáři mi vymysleli odvoz. Ráno v devět přijíždí kamion a černý řidič Alfred volá: „Nasedej, můžu tě hodit skoro až k Namibii, mám tam práci.“

Loučím se s milovanou rodinou a Alfred přikyvuje: „Jo, dvacet let jsem pro ně pracoval. Jsou dokonalí...“ A pak zatroubí na stádo paviánů, kteří obsadili silnici.

„Hele, Alfréde,“ říkám mu po hodině, „je to s tebou pohodlný a bezvadný, ale mně se zatím z Jižní Afriky nikam nechce, vyhoď mě tady v Beaufort West, dál se vydám nějakou hodně úzkou silnicí – intuice mi říká, že to je fajn nápad.“

„Máš dost vody?“

„Dva litry. A kilo sušenýho masa.“

„Tak hodně štěstí...“

Čímž se dostávám k onomu neradostnému momentu, kdy čekám v polopoušti šestou, a potom sedmou hodinu. Ušel jsem za tu dobu zhruba deset kilometrů, a teď už přemýšlím, kam zalehnu a jestli mě náhodou nemůže kousnout had anebo pavouk, ale najednou zastaví auto nacpané černochy – je jich v něm šest.

„Můžeme tě vzít pětatřicet kilometrů, máš peníze?“

Lžu: „Nemám. Ale dám vám sušené maso a pár cigaret.“

A tak je nás teď v autě sedm.

Dojedeme k čemusi, co vypadá jako romská osada na východním Slovensku, a v nejbližší papundeklové boudě prý můžu na zemi přespat. Tak jo. Jenže mně se spát nechce. V jedné chatrči to žije, tak se vnutím s bankovkou: „Tady máte na pár litrů vína, ale dám si s váma, jo?“

Víno je v pet lahvích, příšerně sladké a hnusné, prostě čůčo.

Ženské s dětmi se k sobě choulí v kuchyni u kamen, chlapi si ve druhé místnosti pouštějí africký pop a tancují. Moc pěkně! Tak nějak by tančil Michael Jackson, kdyby čuchal toluen. Rozumíme si? Jsou jako hadroví panáci při epileptickém záchvatu.

Na klín si mi sedá malá holčička, ta jediná mě očividně bere, u ostatních si nejsem jistý. Snad. Nepoznám to. Holčička neustále smrká a kašle, asi má tuberu, nebo tak něco. Marně čekám, že mi někdo nabídne chleba, vodu, nebo dokonce kafe. Chlapi jsou opilí, začínají se hádat. Raději mizím do své chatrče, uléhám v prachu.

V noci uslyším spoustu křiku, dvakrát kdosi vtrhne ke mně do místnosti s baterkou a huláká cosi afrikánsky. Je to zážitek – ale na pštrosí farmě jsem se cítil o trochu líp.

Ráno vstanu spolu se sluncem už před šestou, a chci stopovat dál, ale nejde nic. Možná proto, že je neděle; možná touhle štěrkovou cestou směrem na městečko Loxton nejezdí nikdy nic. Nevím.

Čtyři a půl hodiny se loudám s patnáctikilovou krosnou na zádech, auto neprojede žádným směrem. Najednou jsem smířený s faktem, že takhle půjdu několik dní. Jen škoda, že mi dochází voda. Ale jistě přežiju i bez ní, vedro není, sotva dvacet stupňů…

A pak najednou fata morgana. Tak ne. Skutečný bílý džíp.

„Nasedej,“ zvou mě manželé Nelovi, „chtěl by sis prohlídnout vodopády v Augrabies zhruba šest set kilometrů odsud? My tam máme farmu, dvě stě hektarů. Pěstujeme spoustu vína, ostatně, hrozny vozíme i do Česka. Taky antilopy nebo buvoly tam máme, všechno ti ukážeme. Můžeš přespat. Ugrilujeme kozu a vypereme ti oblečení, bereš? Hlavně žádnej stres, kamaráde, jsi v Jižní Africe...“

Vystřelíme stopadesátikilometrovou rychlostí, a o čtyři hodiny později si vybaluju krosnu v dalším paláci. Štípnu se. Všechno je to pravda!

A pak jdu nakrmit antilopy granulemi…

 

 

Přehledová mapa Tomášovy cesty. Tato mapa se aktualizuje v delších časových intervalech.

 

Další snímky v galerii.

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal