O Pelikánech v pohybu

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán jede do práce.

Jiří Pánek / iDNES.cz / Profimedia

Katařan, Ind a Filipínec přijeli do Prahy. Z čeho byli nejvíc udivení?

Nedávno jsem zase vzal skupinku kolegů a jeli jsme do Prahy něco natáčet. V Praze se totiž točí skvěle a česká produkční studia odvádějí stejně dobrou (nebo i lepší) práci než ta v Londýně nebo Barceloně, ale pořád si ještě říkají o východoevropské peníze. Což je mimochodem syndrom celého Česka, který nás všechny žere, že, ale o tom dneska psát nechci.

Naše první návštěva měla poněkud neslavný průběh – mé naivní kolegy obral každý taxikář, na kterého se jen koukli, místo korun jim dali běloruské rubly atd. atd., všechny ty radosti třetího světa, kterými je Praha proslulá a kvůli kterým si ty východoevropské peníze asi pořád zasloužíme, že. Ale při druhé návštěvě už vše bylo bez problémů a mým kolegům utkvěl v hlavě úplně jiný zážitek.

Šli jsme Celetnou ulicí a bravurně jsme zvládali takový ten typický slalom mezi mladými Brity, kteří vrávorají, protože zrovna vypili Novoměstský pivovar, mezi Italy středního věku, kteří vrávorají, protože z designových důvodů nosí i v českém pošmournu sluneční brýle, a mezi staršími Korejci, kteří vrávorají, protože couvat k Prašné bráně se selfie tyčí je docela záhul.

A jak tak jdeme a držíme svoje trdelníky, najednou vidíme, že mezi lidmi se obratně proplétá fešný mladý muž na bicyklu. Jeho tvář má známý hlas, co to melu, jeho tvář mi připadá povědomá. No ano! Mávám rukou a ukazuju kolegům – hle, tohle je náš ministr spravedlnosti, mladý pan Pelikán.

Nastalo veliké divení. Cože, váš ministr tady jen tak jede na kole? – ptá se kolega Katařan. Kde je kavalkáda limuzín, kde jsou drony s kamerami, kde je celá bezpečnost? Kde jsou uvítací sbory, ptá se kolega Ind, proč ta ulice není zavřená a proč tu není pár škol s dětmi, které by zatancovaly na uvítanou? Co je to spravedlnost, ptá se můj filipínský kolega, no to přeháním, to on samozřejmě ví, ale i on říká, že doma na Filipínách by průjezd ministra spravedlnosti rozhodně vypadal jinak, tam když jede prezident nebo vláda, tak máte štěstí, když vás rovnou na ulici neodbouchnou jako feťáka. Ministr na kole všem přišel jako pohádka, kterou je možné spatřit jen v Evropě.

A já jsem si uvědomil, že tohle byla excelentní ukázka toho, čemu se učeně říká power distance neboli vzdálenost od moci. To je naprosto seriózní termín, který měří, jak moc padáte na kolena před svými šéfy nebo vládou. Nejmenší power distance je ve Skandinávii, kde jsou si všichni rovní, největší v Asii, kde se i malý šéf chová jako král a král se chová jako bůh.

No a tenhle ukazatel má údajně vliv na všechno. V zemích s malou power distance jsou prý lidé sebevědomější (v tom bychom se tedy mohli zlepšit), ale zase tam prý bývají horší služby, protože lidi nejsou tak submisivní a v obchodě kolem vás tolik neposkakují (to již plníme na 200 procent).

Buď jak buď, jakkoli nechci hodnotit ministra Pelikána nebo nedejbože jeho hnutí, v tu chvíli jsem byl na Česko hrdý. Protože je vždycky dobré žít v zemi, kde se papaláši nechovají jako papaláši. Kéž nám to zůstane – i když teda v obchodech bychom trošku úslužnější být mohli!

Podpořte Reportér sdílením článku