Komentář

Kurdistán bez pozlátka

07 / 11 / 2017

Vystudovaná arabistka a průvodkyně po zemích Blízkého východu nabízí trochu jiný pohled na problematiku Kurdů, než jaký se v poslední době rozšířil. Obraz hrdých horalů a krásných žen jako neohrožených bojovníků proti islámskému terorismu doplňuje o některé méně známé skutečnosti.

Vystudovaná arabistka a průvodkyně po zemích Blízkého východu nabízí trochu jiný pohled na problematiku Kurdů, než jaký se v poslední době rozšířil. Obraz hrdých horalů a krásných žen jako neohrožených bojovníků proti islámskému terorismu doplňuje o některé méně známé skutečnosti.

Události posledních let, završené zářijovým referendem o nezávislost iráckého Kurdistánu, vystřelily zájem o Kurdy a jejich oblibu v Evropě do nebývalých výšin. Výborně zvládnutá propaganda, která tak ráda předvádí hrdé irácké Pešmergy nebo krásné Kurdky z Rojavy, jak bojují proti islámským teroristům, však brání širším rozhledu a přemýšlení o problémech, se kterými se syrští a iráčtí Kurdové potýkají. Nebo přesněji: se kterými se potýkají jejich sousedi.

 

Kde nakreslit hranice?

Na konci září irácký Kurdistán (KRG) i přes nelibost Iráku a celého mezinárodního společenství naprostou většinou vyjádřil touhu po vzniku nezávislého státu, o jehož existenci zahájí jednání s vládou v Bagdádu. Otázka referenda byla jediná, byť položená ve čtyřech jazycích: „Přejete si, aby se Kurdistán a kurdská území mimo regionální administraci stala nezávislým státem?“ Dotaz je to více než prostý, skrývá ale v sobě několik záludností. 

Ihned po invazi USA do Iráku v roce 2003, během které byl sesazen režim Saddáma Husajna, propukl v Iráku chaos, který zasáhl celou zemi – s výjimkou dobře konsolidované autonomní oblasti Kurdistánu, ležící na severovýchodě země. Toto území bylo pevně v rukou Kurdů již od roku 1991, přičemž z konce husajnovského autoritářského režimu a nástupu slabé centrální vlády Kurdové jen profitovali: výrazně rozšířili svou sféru vlivu a začali bohatnout na obchodu s ropou. 

Ihned po invazi Američanů začala sektářská válka mezi sunnitskou a šíitskou odnoží islámu, která hluboce ovlivnila všechny regiony Iráku. Sunnitské milice, silně podporované sunnitskými mocnostmi v regionu, zahájily v roce 2003 válku proti USA a jejich spojencům, tedy šíitské vládě, která se díky změně režimu dostala k moci. Největší obětí této války se ale staly náboženské menšiny: křesťané, jezídi, sabejci-mandejci, šabakové a další, kteří dohromady tvořili asi čtyři procenta irácké populace, se stali snadným terčem pro radikální sektářské milice. Situace byla záhy kritická zejména v oblasti Ninivských plání, což je území na severovýchod od Mosulu, kde byla koncentrace menšin tradičně velmi vysoká. 

V roce 2004 byla situace tak špatná, že irácká vláda a Američané požádali kurdské Pešmergy, aby jim pomohli zajistit bezpečnost tohoto území, které s Kurdistánem sousedí. Od té doby se o Ninivských pláních – území, které je bohaté na úrodnou půdu i na ropu – oficiálně mluví jako o „sporných oblastech“ mezi Irákem a KRG. V budoucnosti by se mohly tedy snadno stát oněmi „kurdskými územími mimo regionální administraci“. A právě zde můžeme vystopovat záludnost oné prosté otázky kurdského referenda, neboť kurdské nebo Kurdy ovládané území má velmi rozmazané hranice: díky své politice totiž Kurdové zasahují do dění daleko od své původní domoviny. A Ninivské pláně jsou toho krásnou ukázkou. 

 

Na sporných územích

KRG se k ochraně menšin na Ninivských pláních, zejména křesťanů, postavila čelem hned od roku 2004. Autonomní oblast přijala desítky tisíc uprchlíků, nabídla jim ubytování, zaměstnání a další podporu. Kurdové se na Ninivských pláních chopili rovněž financování a výcviku křesťanských milic, které měly tyto tradiční komunity chránit. Díky tomu získali Kurdové záhy silné pozice v lokální správě.

Už od roku 2005, kdy probíhaly první volby v novém, svobodném Iráku, se ale začaly množit zprávy, že kurdské milice brání křesťanům účastnit se voleb, nebo je přímo nutí k hlasování pro kurdské strany. Objevily se také hlasy obyvatel samotného Kurdistánu, kteří si stěžovali na zábory půdy, zastrašování či nemožnost podnikání bez kurdského společníka. Před volbami roku 2009 dokonce řada příslušníků menšin obvinila Kurdy, převlečené za Araby, z útoků na majetky a zastrašování. 

Nervozita z kurdské přítomnosti na Ninivských pláních pomalu rostla mezi křesťany i muslimskými Araby a nakonec vedla ke kurdské prohře v komunálních volbách v roce 2009, kdy byli poraženi sunnitskou koalicí al-Hadba se silnou protikurdskou rétorikou. Volební porážka ale kurdský vliv omezila jen dočasně, po vpádu Islámského státu v létě 2014 se zde Kurdové opět dostali na politické výsluní.

Poté, co Pešmergové na přelomu let 2016 a 2017 Ninivské pláně od islámských radikálů osvobodili, KRG znovu začala získávat podporu mezi zdejšími obyvateli, a to díky financování výstavby, milic, politických stran a vůdců. Křesťanská komunita byla otázkou příklonu k Iráku či ke KRG rozpolcena: zatímco jedni spatřují v KRG hrozbu, která je zbaví důležitých svobod, další nevěří Iráku, že bude schopen menšiny v budoucnu uchránit od dalších pohrom.

Nový otazník nad budoucností sporných území přineslo již zmíněné kurdské referendum o nezávislosti vyhlášené na 25. září 2017, které vzbudilo strach mezi ninivskými křesťany, toužícími po vlastní autonomní provincii na tomto území. Dlouhou dobu totiž panovala obava, že by do něj byla zahrnuta i křesťanská území Ninivských plání. To vedlo některé křesťanské milice, zejména Brigády Babylonu, napojené na proíránské Lidové mobilizační síly (PMU) a loajální vůči Iráku, k výhrožování útoky na volební stanice. 

Konečné rozhodnutí zahrnulo do referenda z křesťanských území na Ninivských pláních pouze město Al Qoš – právě jeho obyvatelé si před referendem opakovaně stěžovali na zasahování KRG do politického prostředí. Šlo například o odstranění zvoleného starosty a nástup nové starostky, členky Barzáního KDP. Opakované demonstrace proti tomuto postupu neměly ohlas, kampaň na sociálních sítích také nikam nevedla; křesťané se tedy alespoň mezi sebou povbuzovali k odevzdání negativní odpovědi. Co se průběhu referenda týče, jezídi i křesťané z některých oblastí a zejména z uprchlických táborů hlásili, že byli Pešmergy odvedeni do volebních místností, kde dostali volební lístky s předem vyplněnou odpovědí. 

Zbytek Ninivských plání má ještě tíhu rozhodování před sebou. KRG podle slov bývalého prezidenta Barzáního, který byl od roku 2005 do listopadu 2017 v čele tohoto autonomního regionu, plně podporuje vznik nezávislé provincie Ninive pod křesťanskou správou a následně uspořádání referenda o připojení ke Kurdistánu, případně o setrvání v Iráku. Křesťanskou komunitu i ostatní menšiny tedy ještě čeká mnoho otázek ke zvážení. Nejasnou budoucnost má ale i Kurdistán.

 

Vnitrokurdská krize

KRG se potýká s dlouhou a vleklou ekonomickou krizí. Ozývají se dokonce hlasy, které tvrdí, že referendum mělo pouze odpoutat pozornost od ekonomických problémů – například od neschopnosti státu vyplácet pravidelně mzdy. 

Spolu s tím se objevují problémy politické. Region je ovládaný klanem Barzání, jehož dva nejdůležitější představitelé jsou dnes již bývalý prezident Masúd Barzání a jeho syn Masrúr Barzání. Opozice kritizuje nejen obrovskou míru korupce, do které jsou Barzáníové namočeni, ale také státní zakázky – nejslavnějším případem poslední doby se stala smlouva s ruským gigantem Rosneft. 

Krátce před referendem totiž Masúd Barzání podepsal dvacetiletou smlouvu s Rosneftem na konstrukci potrubí, které má v roce 2020 dodávat třicet miliard kubíků surové ropy ročně. Opozice kontrakt považuje za netransparentní, neboť k jejímu podepsání nebyl přizván parlament. A spekuluje se, o kolik kurdská ropa musela zlevnit, aby Rosneft smlouvu podepsal. 

Vedle toho je Barzání obviňován z nepotismu (množství společností v zemi patří rodovému klanu), jeho strana KDP byla v minulosti spojována i s případy pašování ropy či občasného „zmizení“ příliš kritických novinářů. Je ovšem spravedlivé zmínit, že rovněž hlavní konkurenční strana PUK, donedávna vedená v září 2017 zesnulým Džalálem Talabáním, je terčem podobných obvinění.

 

Mezitím v Sýrii

Zářijové referendum o nezávislosti Kurdistánu dodalo nový impuls diskusím o budoucnosti syrských Kurdů ve Federaci severní Sýrie – Rojavě. Přestože jde o kurdské regiony a obě strany v minulosti spolupracovaly při boji proti Islámskému státu, jejich vztahy nejsou dobré. Důležitou roli v tom hraje severní soused obou oblastí, Turecko. Turecko a irácký Kurdistán, respektive jejich vůdci, spolu mají tradičně velmi dobré vztahy, které byly pokaženy až nedávným referendem. Kurdistán coby turecký spojenec tedy odmítá existenci Rojavy, která je Turkům trnem v oku, a podílí se i na ekonomické blokádě. V roce 2014 dokonce KRG nechalo na hranicích s Rojavou vykopat příkop. Z tohoto důvodu ani KRG není v Rojavě oblíbená. 

Dalším důvodem k nesnášenlivosti je rozdílnost státních uspořádání. Zatímco KRG je v podstatě pod vládou jednoho silného vůdce, Rojava je liberalistický, federalistický a místy anarchií zavánějící státní útvar, složený ze tří kantonů. Je ale nutno dodat, že i ve společnosti, která se snaží být liberální, lze najít řadu nedostatků.

Asayesh, policejní jednotky Rojavy, jsou obviňovány z útoků na řadu ideologických odpůrců. Provinění, která stačí k zatčení, je mnoho: odmítnutí povinného narukování, ukrývání těch, kteří odmítli narukovat, „aktivismus“ proti vůdčí Sjednocené demokratické straně (PYD), často spojený s podporou konkurenční probarzáníovské Demokratické strany Syrského Kurdistánu (PDK) či účast na demonstracích na podporu referenda v Iráckém Kurdistánu. 

Demokratické centrum pro lidská práva v Kurdistánu, které na tyto věci upozorňuje, tak činí pouze v arabštině. V jazycích přístupných evropským čtenářům informace o šikaně ze strany PYD nalézt nelze. Informace o Kurdistánu, nebo spíše Kurdistánech, které se k nám dostávají, jsou málokdy kompletní, přičemž cílí na naše sympatie s „největším národem bez státu“ (tím jsou ve skutečnosti dvakrát početnější Tamilové). 

Komplexní obrázek nám tak zůstává skryt pod pozlátkem hrdých horalů a bojovníků proti terorismu. 


Autorka je arabistka

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat