Komentář

Burky a nikáby zakazuje už i Maroko

06 / 02 / 2017

Výrobci a prodejci burek v Maroku dostali začátkem letošního roku nařízení z ministerstva vnitra, aby do osmačtyřiceti hodin zlikvidovali veškeré zásoby tohoto ultrakonzervativního oděvu a odstranili jej z obchodních pultů.

Výrobci a prodejci burek v Maroku dostali začátkem letošního roku nařízení z ministerstva vnitra, aby do osmačtyřiceti hodin zlikvidovali veškeré zásoby tohoto ultrakonzervativního oděvu a odstranili jej z obchodních pultů.

„Rozhodli jsme se implementovat striktní zákaz týkající se dovozu, výroby a propagace burky ve všech městech království,“ citoval v lednu zpravodajský web Le360 vysoce postaveného úředníka ministerstva vnitra.

Marocké království se tímto krokem zařadilo mezi čím dál početnější skupinu severoafrických zemí, které z důvodu možného zneužití při teroristických útocích omezují nebo přímo zakazují úplné zahalení obličeje na veřejných místech. Jako první, v červenci 2015, k tomuto kroku přistoupil Čad, následoval Senegal a některé regiony v Nigeru a Kamerunu. V Tunisku se podobný zákon projednával loni v březnu a podle průzkumů jej podporuje 93 procent obyvatel. Schválen dosud nebyl.

Nové marocké opatření je však v něčem výjimečné: formálně nezakazuje nošení burky na veřejnosti, místo toho se snaží snížit dostupnost tohoto typu oděvu pro veřejnost a upozornit na bezpečnostní rizika.

 

Ohavné popření ženy

Zmíněné zákazy se – s výjimkou Kamerunu – týkají států s většinově muslimským obyvatelstvem, proto pochopitelně dochází k protestům. V Maroku se sice burka afghánského typu prakticky nevyskytuje, ale krok ministerstva vnitra se vztahuje i na výrobu a distribuci nikábu, tedy závoje zahalujícího celou tvář ženy kromě očí. A právě nikáb se v Maroku v posledních letech rozšířil v souvislosti s nárůstem příznivců puristické interpretace islámu propagované ze Saudské Arábie, známé jako salafismus. 

Hasan Kettani, vlivný salafistický kazatel v minulosti vězněný kvůli podezření z napojení na terorismus, označil na Facebooku krok ministerstva vnitra za „katastrofu“. Mezi další prominentní kritiky patří imám Hamád Kabbadž, proslavený svými antisemitskými výroky a tím, že mu bylo zakázáno kandidovat v parlamentních volbách. V polovině ledna v marocké metropoli Rabatu demonstrovaly desítky militantních salafistů s hesly jako „Lid chce svobodu nosit nikáb!“ a „Žijeme v islámské zemi!“

Představitelé vládní strany Právo a spravedlnost (PJD), která se hlásí k umírněnému islamismu, se zatím k záležitosti nechtějí vyjadřovat. A řada Maročanů zákaz výroby a prodeje burky a potažmo nikábu přivítala. Za „důležitý krok v boji proti náboženskému extremismu“ jej označila Nouzha Skalliová, bývalá ministryně pro solidaritu a ženská práva. Spisovatelka Leila Slimaniová se nechala slyšet: „Burka není oděv jako každý jiný. Je to nástroj utlačování, ohavné popření ženy a urážka lidskosti.“

 

Import ze Saudské Arábie

Utrakonzervativní klerik Muhammad Fizazi upozornil na zajímavý aspekt celého sporu, a sice, že burka a nikáb představují kulturní import ze zemí, jako jsou Afghánistán, Pákistán a Saudská Arábie. „Oděv je kulturní charakteristika. A já jsem proti jakémukoli dovozu cizích kultur, které potlačují kulturu domácí. Nemám žádnou povinnost podřídit se afghánskému zvyku, když máme navíc vlastní burnus či dželabu,“ vyjádřil se kazatel Fizazi na Facebooku.

Nikáb a burka skutečně nemají nic společného s marockou tradicí, objevily se v omezené míře ve velmi nedávné době zejména díky saúdskému vlivu. Maročanky stejně jako další ženy z maghrebského regionu v minulosti nosily dlouhý bílý, případně černý oděv známý jako haïk, zpravidla doplněný závojem přes dolní polovinu obličeje. Takto oblečené ženy je dodnes možné spatřit v odlehlých venkovských oblastech Maroka.

Mizení haïku začalo po roce 1956, kdy se odložení závoje stalo jedním ze symbolů marocké nezávislosti. Konec tradičního zahalování žen a jejich vstup do veřejného života tehdy podpořil král Muhammad V., který svou dceru Lallu Aišu přiměl vystoupit s projevem na veřejnosti bez závoje, čímž inspiroval davy marockých žen ke stejnému kroku – na protest proti francouzskému protektorátu. Marocká královská rodina je od té doby proponentem umírněného a tolerantního výkladu islámu, což se projevuje mimo jiné tím, že královny a princezny nejenže nenosí závoje, ale ani jinak nezakrývají vlasy na veřejnosti.

Zahalování žen přesto v Maroku zůstává kontroverzní, vysoce zpolitizovanou otázkou. Zatímco zákaz nikábu nebo burky pobuřuje jen malé procento obyvatelstva a mnoho vykladačů islámu kompletní zakrytí obličeje tvrdě odsuzuje, vášnivější spory se vedou o muslimské šátky. Nošení či naopak nenošení takzvaného hidžábu je možné považovat za vyjádření politické pozice a viditelně reprezentuje nejisté přešlapování marocké společnosti mezi islámskou tradicí a modernitou. 

Většina marocké elity, která je do dnešních dnů velmi ovlivněná francouzským sekularismem a vazbami na tuto bývalou koloniální velmoc, nošení muslimského šátku vášnivě odmítá. Hidžáb je rovněž výslovně zakázán v armádě, v policejních silách i na místních francouzských školách. A proti jejich používání na pracovišti se vymezují také některé domácí podniky.

 

Identita střední třídy

Oproti tomu v sílící střední třídě včetně nové politické elity, soustředěné kolem strany PJD, se muslimský šátek rozšířil a stal se důležitým aspektem její identity. Mezi oběma částmi společnosti nejen v tomto bodě panuje napětí a občas propukají konflikty – týkají se například vylučování studentek, které se odmítly vzdát šátku, z francouzských vzdělávacích institucí.

Na druhou stranu by se dalo říct, že hidžáb se v Maroku stal určitým druhem mostu mezi tradicionalisty a modernisty. Kolem nošení šátku vyrostl dynamický módní průmysl, adaptující pokrývku hlavy různorodým nárokům a požadavkům ohledně barvy, stylu i míry odhalení. Pro některé Maročanky je dnes nošení hidžábu spíš estetickou než náboženskou volbou a tvoří součást svébytného nového stylu, kombinující panarabské, tradiční marocké a evropské trendy v odívání.

Pro Maročanky z konzervativního náboženského prostředí zase užívání šátku umožňuje plnohodnotně se zařadit do společnosti, studovat a pracovat mezi muži. To se projevuje například tím, jak prudce roste podíl žen ve všech sférách společnosti – od univerzit, přes státní správu a firmy, až po politická zastupitelstva.

 
Slovníček
589851c29c400e1e0b9774dc MEDIA_ITEM image
Typy zahalování muslimských žen.

 

Burka
Svrchní oděv zahalující celé tělo na veřejnosti. Na rozdíl od nikábu zakrývá i oči jeho nositelky, i když v některých zemích se slovem „burka“ rozumí oba druhy zahalení. Původ burky se datuje do starověku a je rozšířená v Afghánistánu, v pohraničních oblastech Pákistánu a na severu Indie. V řadě islámských zemí je naopak z bezpečnostních důvodů zakázaná.
 
Čádor
Dlouhý, nejčastěji tmavý oděv zahalující celé tělo s výjimkou tváře. Pochází zřejmě z Mezopotámie a je nejrozšířenější v Íránu, kde se jeho užívání vrátilo spolu s Íránskou islámskou revolucí (1978).
 
Hidžáb
Termín obecně může znamenat jakoukoli formu zahalení ženy v souladu s normami cudnosti. Dnes se pod pojmem „hidžáb“ rozumí převážně muslimský šátek, zakrývající vlasy a krk. Šátek je nejobvyklejší formou zahalení v převážně muslimských zemích a jeho provedení se regionálně liší. Vzkvétá kolem něj módní průmysl.
 
Nikáb
Závoj, který zahaluje celý obličej s výjimkou očí. Je nejrozšířenější v zemích Perského zálivu, kde jeho nošení vyžadují vládnoucí salafisté. Se salafistickou ideologií se šíří také do dalších muslimských zemí, přestože jeho nošení zpravidla zůstává okrajovým jevem.
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat