Do Chorvatska na kole už nikdy. Vlastně ani bez něj

Přejet do Slovinska z Villachu se nám zdálo nejjednodušší. Proč naši kamarádi přejížděli až ve Ferlachu, který je vzdálený sto kilometrů odtud, nás nenapadlo se zeptat. Byla to chyba. Na cestě z Čech do Řecka jsme už týden. Cíl se přibližuje pomalu a my už zažili více problémů, než se zdálo, že je vůbec možné. A teď tenhle kopec. Nezbývá, než mezi výpary z motorů táhnout naše neskromně naložené bestie vzhůru. Po hodině a půl jsme na vrcholu a konečně vidíme první slovinské vrcholky.

Přestěhovat se sem. Hned!

O Slovinsku jsme toho příliš nevěděli. Netušili jsme, co mimo nádherné přírody můžeme čekat. Překvapení na nás čekalo hned po překročení hranic: najeli jsme na perfektně udržovanou cyklostezku a projížděli dokonale uklizenými horskými městečky.

„Nemůžeme tady žít?” ptá se Lukáš a poznamenává si, jak se řekne slovinsky pozemek k prodeji, když jednu volnou parcelu míjíme. Jsme jako očarovaní. Ať už je to příjemnými, veselými lidmi a vtipnými nápisy ve slovinštině (například Odpŕto / Zapŕto – Otevřeno / Zavřeno) nebo tyrkysovými řekami, tajemnými lesy a horami tyčícími se k nebesům.

„Bled je krásný, ale přeplněný a předražený, kempy nemají volno. Najděte si raději ubytování jinde,” čtu zprávu od kamarádů, ale už je pozdě. Jsme v Bledu, nohy ztuhlé, dál už nedáme ani o kilometr navíc. Zastavujeme u kempu, který má přes půlku příjezdové silnice nápis Obsazeno. Podíváme se na sebe, pokrčíme rameny a rozhodneme se ho ignorovat.

„Řekni když tak, žes ho neviděl,” radím Lukášovi. K mému překvapení tahle strategie funguje. Lukáš zamrká na recepční, prohlásí, že s malým stanem se přece někam vejdeme a hned tak činíme – přímo na břehu jezera. Jsou tu teplé sprchy a internet, ráno po kempu jezdí na kole prodavač s čerstvým pečivem.