Reportáž

Do Chorvatska na kole už nikdy. Vlastně ani bez něj

22 / 08 / 2018

Brzy pochopíme, proč jsme už hodinu nepotkali žádného cyklistu. Pozorujeme funící auta a řidiče s pedály přilepenými k podlaze, jak se snaží přesvědčit své vozy, aby krpál vyjely. Ne všem se to podaří. Stojíme, koukáme a propadáme zoufalství. Od Slovinska nás dělí kopec smrti, kterému se cyklisté zásadně vyhýbají… Další díl vyprávění o putování mladé dvojice na elektrokolech z Česka do Řecka.

Brzy pochopíme, proč jsme už hodinu nepotkali žádného cyklistu. Pozorujeme funící auta a řidiče s pedály přilepenými k podlaze, jak se snaží přesvědčit své vozy, aby krpál vyjely. Ne všem se to podaří. Stojíme, koukáme a propadáme zoufalství. Od Slovinska nás dělí kopec smrti, kterému se cyklisté zásadně vyhýbají… Další díl vyprávění o putování mladé dvojice na elektrokolech z Česka do Řecka.

Přejet do Slovinska z Villachu se nám zdálo nejjednodušší. Proč naši kamarádi přejížděli až ve Ferlachu, který je vzdálený sto kilometrů odtud, nás nenapadlo se zeptat. Byla to chyba. Na cestě z Čech do Řecka jsme už týden. Cíl se přibližuje pomalu a my už zažili více problémů, než se zdálo, že je vůbec možné. A teď tenhle kopec. Nezbývá, než mezi výpary z motorů táhnout naše neskromně naložené bestie vzhůru. Po hodině a půl jsme na vrcholu a konečně vidíme první slovinské vrcholky.

 

Přestěhovat se sem. Hned!

O Slovinsku jsme toho příliš nevěděli. Netušili jsme, co mimo nádherné přírody můžeme čekat. Překvapení na nás čekalo hned po překročení hranic: najeli jsme na perfektně udržovanou cyklostezku a projížděli dokonale uklizenými horskými městečky.

„Nemůžeme tady žít?” ptá se Lukáš a poznamenává si, jak se řekne slovinsky pozemek k prodeji, když jednu volnou parcelu míjíme. Jsme jako očarovaní. Ať už je to příjemnými, veselými lidmi a vtipnými nápisy ve slovinštině (například Odpŕto / Zapŕto – Otevřeno / Zavřeno) nebo tyrkysovými řekami, tajemnými lesy a horami tyčícími se k nebesům.

5b7d00009c4050e97015bfdf MEDIA_ITEM image
Jezero Bled.

„Bled je krásný, ale přeplněný a předražený, kempy nemají volno. Najděte si raději ubytování jinde,” čtu zprávu od kamarádů, ale už je pozdě. Jsme v Bledu, nohy ztuhlé, dál už nedáme ani o kilometr navíc. Zastavujeme u kempu, který má přes půlku příjezdové silnice nápis Obsazeno. Podíváme se na sebe, pokrčíme rameny a rozhodneme se ho ignorovat.

„Řekni když tak, žes ho neviděl,” radím Lukášovi. K mému překvapení tahle strategie funguje. Lukáš zamrká na recepční, prohlásí, že s malým stanem se přece někam vejdeme a hned tak činíme – přímo na břehu jezera. Jsou tu teplé sprchy a internet, ráno po kempu jezdí na kole prodavač s čerstvým pečivem.

„Nemůžeme tady zůstat?” říkáme si. Procházíme Bledem, cachtáme se v jezeře, Lukáš do sebe cpe jednu zmrzlinu za druhou. Nakonec tu strávíme celý den a kdyby nás výčitky nehnaly dál, asi bychom zůstali. A kéž bychom to udělali, říkáme si už o tři dny později.

 

Nový nepřítel: vítr

Cestou k dalšímu jezeru Bohinj mi spadlo kolo na hlavu. Pokud se ptáte, jak se to může stát: stačí, když si pod něj sednete a začne foukat opravdu silný vítr.

Jen jsme si chtěli odpočinout a provětrat náš dron, když mě naše šedesátikilová obluda praštila do hlavy a já se skutálela z kopečka. Naštěstí jsem měla helmu a konečně tak vyzkoušela, že není jen k poslechu hudby a k blikání, ale že taky chrání hlavu.

Ano, náš nový problém má jméno vítr. Musíme šlapat, i když jedeme z kopce. A co teprve do kopce.

Ani druhý den vítr neustal a nás čeká osmdesát kilometrů do Lublaně. Naší útěchou je oddělená cyklostezka – alespoň se nemusíme bát, že nás strhne vítr pod kola projíždějících aut.

Postupně si zvykáme, posloucháme audioknihy, nicméně nabíráme zpoždění, takže to vypadá, že místo v půl šesté dorazíme do Lublaně v půl deváté. Navíc jsme nedokázali najít ubytování a ani náš plán přespat na nádraží se neukázal šťastný: zjišťujeme, že železniční stanice se na noc zavírá.

Nezbývá, než příjezd do Lublaně odložit a přečkat noc dvacet kilometrů před slovinskou metropolí. Přijíždíme do ní až další den. Křižovat města s našimi bestiemi není nikdy zábava. Dostat se s nimi po strmé pěší cestě na hrad byl tentokrát velký boj. A úpěli jsme ještě víc, když jsme zjistili, že nahoru vede i silnice.

Pořád nevím, jak Lublaň popsat. Je to příjemné město s perfektní atmosférou, kde toho ale kromě hradu a pár hezkých zákoutí k vidění vlastně moc není.

 

Jezero utopených mobilů

Chceme si zkrátit cestu do Rijeky, míříme proto na vlak, který nás má popovézt o sto kilometrů dál. Stejný nápad ale nemáme zdaleka sami, peróny jsou plné cyklistů s objemnými brašnami i vozíky pro psy. Hned několikrát navíc musíme sundávat a nandávat brašny, než se dostaneme na správné nástupiště a do správného vagonu.

Operace je ukončena a my sedíme v kupé s Marcusem, který jede na kole do Chorvatska ze Švýcarska. Pochvalujeme si ohleduplné a přátelské Slovince, načež to Marcus zakončí slovy: „To se v Chorvatsku změní. Chorvati z vás budou chtít dostat peníze i ušima a kvalitní servis za to nedostanete.”

Mysleli jsme, že Marcus přehání, přece jen je to Švýcar. Brzy se ale přesvědčíme, že měl naprostou pravdu.

Byli jsme z Chorvatů a Chorvatska opravdu nešťastní: ceny vysoké, služby neodpovídající, lidé protivní. To vše v ostrém kontrastu s romantickým kopcovitým pobřežím Dalmácie. Zapomněla jsem ale napsat, proč jsme do Chorvatska tak spěchali, že jsme zvolili vlak.

Lukášův strejda, který zrovna cestuje s rodinou na dovolenou k moři, nám nabídl, že když dorazíme včas, vezme nás autem na Plitvická jezera, kam bychom se s koly jen těžko dostávali.

Od půl osmé ráno už je u Plitvic masovka, my si ale užíváme den s příbuznými a bez kol. A přemýšlíme, kolik mobilů už se ve zdejších jezerech asi utopilo… Za těch pět hodin, co jsme zde strávili, spadly do vody při focení dva.

 

Vzhůru na ostrovy

Toužili jsme projet chorvatské ostrovy. A to ze dvou důvodů: Za prvé, je tady menší provoz, za druhé, těšili jsme se na menší stoupání než na kopcovitém pobřeží. Jasně, máme elektrokola, říkáte si. Ale aby baterka vydržela, nemůžeme to s pohonem přehánět. Takže to bývá docela dřina.

Jenomže ne všechny trajekty berou kola. Celkem pohodlně jsme ještě projeli z Krku na Rab, ale dál to nešlo.

Rab má prý nejkrásnější pláže, cestovní kanceláře dokonce tvrdí, že jsou jako v Karibiku. Pravdy je na tom velmi málo. I když pláže nejsou špatné, my jsme si jich tolik neužili. Na údajně nejslunečnějším ostrově nám jeden den propršel, navíc foukal silný vítr.

5b7d000a9c40fce19e125950 MEDIA_ITEM image
Ostrov Rab.

Poté, co nám promokly všechny věci, zamířili jsme k trajektu směr ostrov Pag. Odkud přesně vyplouvá, se nám ale nepodařilo zjistit. Malý přístav jsme projeli několikrát sem a tam, po trajektu ani stopy.

Blížil se čas odjezdu, tak jsem zamířila do infocentra. Muž za přepážkou pokrčil rameny, vytočil nějaké číslo, bez úspěchu. Pokrčil rameny podruhé a pak konečně promluvil: „Měl by jet. Ale možná se kvůli větru a bouřce zdržel.”

Poděkovala jsem a zamířila zpátky za Lukášem, kterého mezitím oblehli provozovatelé vodních taxi, kteří se mezi sebou přetahovali, kdo z nich nás odveze. „Žádný trajekt, který by vozil kola, na Pag nejezdí,” snažili se nás přesvědčit všichni, až na jednoho: „Maslina jezdí dvakrát denně. Pokud nepřijela, pojede zítra v poledne. Přijďte ráno.” Nesvezl by nás? „Tak pojďte.“

Moře bylo rozbouřené a my pluli na opravdu malé bárce. Křečovitě jsme se drželi, nohama zapírali kola a mezi hrudníkem a koleny svírali brašny s cennostmi. Když jsme konečně dorazili ke břehu Pagu, spatřili jsme Maslinu – trajekt, na který jsme předtím hodinu zbytečně čekali.

Obrovský kemp, ve kterém jsme tu noc přespali, měl vlastní obchody, restaurace, bazény, kurty i bike shop, který jsme potřebovali nejvíc. Už několik dnů mi totiž opět nebrzdila zadní brzda. Potřebné nářadí na opravu tady ale neměli.

 

Slzy před Zadarem

Chtěli jsme brzy vstát a odjet, ale zase zuřila bouře a fučel vichr. „V tomhle nikam nemůžeme,” prohlásila jsem, jenomže Lukáš mávl rukou, že prý je to v pohodě. Vyrazili jsme.

Poté, co nás vítr několikrát shodil z vozovky, jsme po třech kilometrech skončili na benzínové pumpě, kde už se shromáždili rovněž naši větší bráchové – motorkáři. I oni usoudili, že v tomhle počasí nemohou pokračovat.

Ve tři odpoledne se vítr trochu zmírnil alespoň tak, že jsme dokázali nasednout a odjet. Následovalo nejhorších osmdesát kilometrů za celou naši cestu.

Naše trasa vedla buď po kamenitých tankodromech nebo v plném provozu po hlavní silnici. Několikrát jsme z kola spadli a v jednom úseku jsme kola museli vést, abychom neskončili pod auty. Tekly mi slzy a chtěla jsem se okamžitě vrátit do Česka.

Všechno nás bolelo. Hlava, oči, ruce, nohy… Vyřvala jsem si hlasivky, jak jsem nadávala svému kolu i celému světu všemi hnusnými slovy, které mě napadly. Nejvíc ve chvíli, kdy to vypadalo, že budeme muset kola vést celých třicet kilometrů na nádraží v Zadaru. Navíc nám zbývala už jen hodina a čtvrt do úplné tmy.

Když vítr konečně ustal, neměli jsme už dostatek elektřiny v baterce, vodu ani sílu a chuť někam jet. Do cíle zbývalo dvacet kilometrů, padala tma.

Dodnes nevím, jak jsme se do Zadaru dostali. Osmdesát kilometrů jsme nakonec dali za neuvěřitelných 4,5 hodiny – i s přestávkami. Za cedulí ZADAR jsem sesedla z kola a celá uřvaná vyhrožovala, že pojedeme domů. To jsem neměla dělat…

 

Vzdáme to?

Probudili jsme se v zapáchajícím kempu a já zjistila, že už možná opravdu nikam nedojdeme. Zápěstí mě bolelo už včera, ale teď jsem s ním nemohla ani hnout. Po pěti minutách v sedle jsem dostávala křeč a nevypadalo to, že bychom mohli někam dojet.

Natažené šlachy, zněl verdikt lékařů na telefonu a zkušených cyklistů, se kterými jsme se rovněž radili. Ideálně týden, ale minimálně několik dnů bych prý ruku měla nechat v klidu.

Měli jsme ale obrovský skluz a nebylo jak si další cestu na jih zkrátit. Trajekty braly kola jen ve speciálních obalech, koleje naším směrem nevedou a autobusy elektrokola vůbec neberou.

Navíc nám v Zadaru nikdo nedokázal opravit mojí zadní brzdu – z osmi servisů nás vyhodili hned ve dveřích, neměli čas ani chuť.

Každý další den v Chorvatsku jsme považovali za utrpení a slibovali si, že už se sem nikdy nevrátíme. Chtěli jsme co nejrychleji pryč, každý den nás navíc stál docela velké množství peněz.

Hrozilo také, že když teď budeme pokračovat dál na jih, zkomplikujeme si možnost návratu na sever – pokud by se moje zápěstí ještě zhoršilo.

A hlavně, začal nás tlačit čas.

Otočíme to?

 

Autorka je digitální nomádka, podrobnosti na cestovatelském blogu Loudavým krokem

Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat