Reportáž

Islámský stát v Libyi. Na čáře života a smrti

08 / 08 / 2016

Otevíráme fotoreportáž Stanislava Krupaře, kterou jsme publikovali v srpnovém magazínu Reportér. Právě za tuto sérii dostal nyní autor cenu Czech Press Photo 2016 v kategorii Problémy dnešní doby.

Otevíráme fotoreportáž Stanislava Krupaře, kterou jsme publikovali v srpnovém magazínu Reportér. Právě za tuto sérii dostal nyní autor cenu Czech Press Photo 2016 v kategorii Problémy dnešní doby.

Tahle válka nemá zákopy, místo nich jsou zde pískové valy.  Ať do rozpálené libyjské země kopete sebevíc, vždy se jáma po chvíli zhroutí a zasype. Mnohem pohodlnější – ale také nebezpečnější – je písek přihrnout a vytvořit z něj vcelku průstřelnou pískovou hromadu. Tak vypadá první linie nelítostných bojů proti takzvanému Islámskému státu, které probíhají na libyjském pobřeží, nějakých 600 km od italských hranic. Nevycvičení a špatně vyzbrojení muži zde umírají v bitvě  s teroristy. Bojují i za Evropu.

Ten mladík vypadá jako šílený tanečník. Krčím se tak nízko u země, jak to jen jde, strkám hlavu do asfaltu – co nejdál od kulek, které sviští kolem. V tom se chlapec narovná, odrazí a najednou je dvěma skoky na vrcholku pískové barikády vysoké půldruhého metru; náspu, za kterým se schováváme. Žlutý prach se pod bosými chodidly mladíka propadá, víří a lepí se na naše zpocená těla. Chlapec se boří, ale běží po hřebenu dál a dál, nadšeně výská. Jako by tančil čardáš, skákal přes býky nebo přebíhal po rozžhaveném uhlí. Po pěti vteřinách je zpátky, nezraněný. Hluboce dýchá a směje se. Pak popadne kalašnikov, vztyčí se a vyprázdní všech třicet nábojů ze zásobníku jednou dlouhou dávkou někam do prostoru před námi.

Jsme na čáře mezi životem a smrtí. V první linii války. Po naší levé ruce se blankytně třpytí Středozemní moře, někde za jeho horizontem leží Evropa napjatě sledující své fotbalové mistrovství a sto metrů před námi začíná území Islámského státu.

 

Zamrzlý postup

Získat novinářské vízum, které umožní vstup do Libye, je mimořádně těžké. Země se od roku 2011, kdy se zbavila diktátora Kaddáfího, propadá do čím dál hlubšího chaosu. V současné době má tři různé vlády, které se vzájemně potírají; pozice kabinetu národní jednoty je velmi nepevná. S vízy z Paříže vás nepustí do Benghází a s těmi z libyjského zastupitelství z Tuniska se nedostanete do Misuráty. Dávná jednota se rozdrolila v městské a kmenové státy, které někdy spolupracují, většinou spolu však válčí. Kdysi bohatá ropná mocnost zchudla a jediné, co poslední roky produkuje, je spirála nekonečného násilí, proud migrantů a uprchlíků – a také islamistický terorismus.

Za naší primitivní pískovou hradbou, za kterou se schováváme, začíná území, které si nárokuje další vláda na území Libye – vláda Islámského státu. Jeho ďábelsky krutí bojovníci se tady v Syrtě objevili před dvěma roky, snadno ovládli pobřeží o délce 250 km, které prohlásili za své území – první mimo Irák a Sýrii. A také nejbližší k Evropě, jen 600 kilometrů od italských břehů.

Radikální islamisté ve městě okamžitě zavedli krutovládu práva šaría praktikovanou v té neprimitivnější a nejbarbarštější podobě. Zakázali televizi, ale začali s vlastním rádiovým vysíláním plným modliteb na 94,3 FM. Zrušili univerzitu, zavedli morální policii, která trestala ty, kteří se odmítli podřídit. Za krádeže sekání rukou. Za rouhání, homosexualitu a kouření shození zaživa z balkonu. Veřejné popravy. Křižování na náměstí. Ve své teritoriální rozpínavosti došli teroristé osmdesát kilometrů k půlmilionovému městu Misuráta, kde na silnici postavili vlastní checkpoint a začali vybírat mýto a daně.

V té chvíli došla misurátským trpělivost. 12. května tohoto roku začaly obávané misurátské milice – ty, které vybojovaly vítězství nad diktátorem Kaddáfím během arabského jara – útok proti fanatickým islamistům. V boji je podpořila jedna z libyjských vlád: ale protože je chudá, veškerá tíha války ležela na Misurátě. Nástup proti Islámskému státu byl velkolepý, během pár týdnů se podařilo osvobodit ohromná území, misurátští došli až k Syrtě a vedoucí protiislamistického tažení začátkem června vydal prohlášení, že „vítězství je otázkou dní a ne týdnů“. Jenže boj ve městě byl něco úplně jiného než v pusté rovině. Syrtu proměnil IS ve svou pevnost, která už druhý měsíc působila skoro nedobytně.

Vleklá válka, v níž dosud padlo víc než 400 mužů a 2 000 bylo raněno, se pro misurátské stala vyčerpávající a drahou. Každý další den a týden byl naopak triumfem pro islamisty. Nikdo nevěděl, kolik se jich ve městě ukrývá. Podle údajů Pentagonu bylo na začátku konfliktu v Syrtě až 6 000 bojovníků. Jiné odhady ale mluvily jen o několika stovkách, které však využívají chytrou strategii, při níž se přelévají na nejexponovanější úseky a ty ostatní drží v nepřehledném městském terénu jen s pomocí pár kulometů, snajprů a zaminovaných ulic. Kolik zůstalo v původně osmdesátitisícovém městě civilistů, také nikdo nevěděl.

 

Bílá kost lebky

Ostřelovači jsou pro nás v Syrtě na začátku července ten největší problém. Islámský stát musí mít prvotřídní střelce. Zahvízdá to a zadýchaný chlapec za pískovou barikádou jen dva metry a o kus výš ode mne se najednou chytne za hlavu a hned nato se začne na celé kolo smát. Projektil mu vytvořil dvanácticentimetrovou pěšinku uprostřed vlasů, bílá kost lebky prosvítá jen chvilku, rychle se zaplní krví, která mu slepí vlasy a stéká mu dolů na ramena. Kluci z misurátské brigády, která si říká Údolní lvi, se umírat nebojí. „Pro každou misurátskou rodinu je tou největší ctí, když může obětovat syna pro blaho revoluce,“ vysvětluje mi okázalé pohrdání smrtí dvacetiletý Khalid, jeden z bojovníků této jednotky, když odvede zraněného kamaráda do bezpečí.

V rukou má PKT, Kalašnikovův kulomet, který patří správně do tanku, ale tanky tu nikdo moc ovládat neumí – a poté, co jim ve třech stařičkých sovětských obrněncích T-55 explodovala uvnitř munice a jejich posádka uhořela, Údolní lvi z nich kulomety radši vymontovali a používají je jen tak.

Khalid si těžkou zbraň hodí přes jedno rameno, černý polstrovaný popruh původně patřil k obalu na laptop. Tak jako většina ostatních jsou i tihle sotva dvacetiletí kluci doma v Misurátě studenty místní univerzity. Kulomet má podomácku vyrobenou dřevěnou pažbu, chybí mu ale mířidla, nemá ani mušku, ani hledí. Khalid se prudce vztyčí nad barikádu a od pasu kropí neviditelného nepřítele před námi. Zbraň požírá pás a vyplivuje stovky patron. Přidávají se další, zvedají své útočné pušky vysoko nad hlavu a střílí a střílí. Jenomže ve válce zvítězí ne ti, kteří mají nejvíc mučedníků, ale ti, kteří přežijí.

Syrta se stala symbolem celého libyjského zoufalství. Nejmilovanější město bývalého vládce Muammara Kaddáfího a jeho rodiště; místo, z něhož chtěl ve svých fantazmagorických megalomanských plánech učinit hlavní město Spojených států afrických. Tady ho misurátští revolucionáři 20. října 2011 zastihli a potupně zabili. Kaddáfího chlouba, výstavní komplex konferenčního centra Ouagadougou, betonové monstrum s dvěma podzemními patry, je dnes nedobytnou pevností zpátečníků z Islámského státu. Misurátské jednotky na něj už týdny opakovaně útočí po smrtící kilometrové rovné pláni. Vždy se dostanou až k jeho zdem a pak se musí kvůli těžkým ztrátám stáhnout zpět do svých původních pozic v příměstské čtvrti zvané District 400.

Půl hodiny po začátku ranního útoku se do improvizovaného špitálu kilometr za frontou, který dřív sloužil jako benzinová pumpa, začnou řítit auta. Sanitky i vozy bojových jednotek.

V první toyotě leží chlap, který to schytal z dvaceti metrů z RPG. Tedy to, co z něj zbylo. Hlava, ruce a nohy. Přímý zásah. Vesta je rozprsklá a smíchaná s kaší z šedých střev. Hakem a další dva dobrovolníci z Červeného půlměsíce vlezou do korby, brodí se krví, Hakem vyhodí rozervanou neprůstřelnou vestu, vytáhne ze slizu hliníková stabilizační křidélka raketové střely a snaží se nasoukat pocuchané beztvaré lepkavé tělo do černého pytle na mrtvoly. Nakonec se to podaří. Tmavě rudá mazlavá krev protéká čůrkem skrz otvor ve dveřích korby. Třicetiletý Hakem, vystudovaný ekonom, který jinak pracuje v misurátské bance a jehož bratr má v centru Prahy luxusní kavárnu, seskočí na zem. Padne na kolena a zvrací a zvrací. S divokým troubením přijíždí další a další auta, najíždějí skoro do nás, co nejblíž k lékařům. Najednou nám lehátka nestačí, pokládáme další a další zraněné přímo na asfalt. Zatraceně dobří snajpři, samé průstřely hlavy.

Táhnu nosítka, Hakem objímá chlapa, co mu trčí mozek z hlavy, ale oči má stále ještě otevřené a dýchá, ale už je vlastně mrtvý. Drží ho kolem ramen, hladí po vlasech slepených krví, tvář ztrácí žlutý odstín a šedne. Hakem stále opakuje vyznání víry šaháda, kterou každý věrný muslim musí znát a kterou se také loučí s tímto světem. „Slyšíš mě, zopakuj to, zopakuj to! Lá iláha illálláhi wa Muhammadun rasúlulláhi. Není božstva kromě Boha a Mohamed je posel Boží,“ Jenže rty se už nepohnou.

Devatenáctiletého řidiče sanitky, veselého kluka, kterého tu všichni milují, trefí snajper přes tvář tak, že mu přeruší míchu v prvním obratli. Doktor Mohamed, předčasně zešedivělý osmatřicátník, se pak bude tajně každodenně modlit, aby chlapec zemřel v nemocnici v Tunisku, kam ho dopraví na léčení na náklady misurátského obchodníka, který tak jako mnoho dalších byznysmenů tuto operaci proti islamistům podporuje. Alláh jeho prosby naštěstí po týdnu vyslyší… Naopak přežije vytáhlý kudrnáč s děsivým zásahem, který mu rozdrtil spodní čelist, a s další, skoro nenápadnou dírkou v hrudníku, které si všimneme až po čase. I když se mu dvakrát zastaví srdce, dvakrát se ho podaří rozmasírovat a nakopnout injekcemi adrenalinu. Během jediného útoku, při němž misurátští nepostoupili ani o píď, je zraněno 143 jejich mužů a 23 jich padne.

 

A pak na Benghází

Tahle válka je bez zajatců. Podle toho, co si vojáci šeptají, existuje tajný rozkaz nebrat živé – nikoho ostatně nešetří ani protivník. Bojovníci DAEŠ, jak zní zkratka Islámského státu v arabštině, jsou Libyjci jen z menší části. Většina z nich pochází se sousedního Egypta, Tuniska a z jižní Nigérie, kde operuje jejich partnerská organizace Boko Haram, s níž mají libyjští teroristé živé styky.

„Podle mě je to naprostá hloupost,“ stěžuje si na nekompromisní přístup Ahmed, pozdní čtyřicátník, který má na starosti zásobování jedné z katíb, dobrovolnických brigád. „Samozřejmě, že je musíme zabít, nic jiného si nezaslouží, strašným způsobem pošpinili naši víru, a proto si nezaslouží než smrt. Ale podle mého by je bylo lepší vyslechnout, dostat z nich co nejvíce informací. Kde přechází hranice? Kolik jich vůbec je? A zastřelit je až pak, třeba po pěti dnech. Protože jich se zbavit musíme, jsou jako rakovina.“

Podle místní šeptandy dokonce misurátští mezi zabitými islamisty objevili Somálce s americkým občanstvím a pasem. Problém je, že fanatičtí bojovníci jdou na jistou smrt, pod šaty skrývají výbušniny, a když se dostanou do rukou protivníkovi, odpálí se, aby jeho ztráty zvýšili. „Mimochodem, kdyby se něco pokazilo, tak musíš udělat všechno pro to, aby ses nedostal do rukou Daeše. Nás by nejspíš zastřelili, ale s tebou by si pohráli...“ varuje mě zjizvený Ahmed, který si mě tu adoptoval. Pak dodá: „Proč nám Západ nepomůže? Přece víte, že bojujeme i za vás. Nestojíme o vaše vojáky, proč nám ale nedodáte lepší zbraně, než jsou tyhle staré křápy? Kevlarové přilby a neprůstřelné vesty? Proč nám nepomůžete rozsekat centrum Ouagadougou z letadel? Za dva dny by mohlo být po všem. (USA nakonec 1. srpna zahájily letecké útoky na Syrtu – pozn. red.)“ Ahmed si zapálí další cigaretu, ve čtyřicetistupňovém vedru mu na spáncích vyrážejí kapky potu, spojují se v proud, který mu kape na ramena.

A pak ještě dodá. „Ale my tu zvítězíme. A hned jak dobudeme Syrtu, přijde další válka. Misuráta s Bengházím.“

Doplňující informace o Libyi a Islámském státu čtěte zde.

Galerie (25) Diskuze Sdílet

Autor také napsal