Rozhovor

Ami Vitale: Jsem jako pitbul, nikdy se nevzdám

15 / 11 / 2017

Jednu z jejích fotografií tweetovala i Michelle Obama. Ami Vitale však požádala BBC, která fotku jako první začala šířit, aby snímek okamžitě stáhla. Co se tehdy přihodilo si můžete přečíst v dalším rozhovoru ze série, kterou připravuje Liba Taylor se svými slavnými kolegy. Kmenová autorka National Geographic přijala už podruhé pozvání do poroty Czech Press Photo.

Jednu z jejích fotografií tweetovala i Michelle Obama. Ami Vitale však požádala BBC, která fotku jako první začala šířit, aby snímek okamžitě stáhla. Co se tehdy přihodilo si můžete přečíst v dalším rozhovoru ze série, kterou připravuje Liba Taylor se svými slavnými kolegy. Kmenová autorka National Geographic přijala už podruhé pozvání do poroty Czech Press Photo.

Ami, já tě znám jako fotografku lidí, ale v poslední době vidím, že portrétuješ hlavně zvířata – pandy, nosorožce… Vyhýbáš se focení lidí?

Neutíkám před světem. Příběhy, které vyprávím, jsou navenek pozitivní, jsou to vlastně sladké příběhy o zvířatech a divočině. Ale jsou vždy také o lidech a o našem propojení s přírodou. 


Jsi fotografka-aktivistka?

Byla jsem vycepovaná v klasickém žurnalistickém stylu: hledat co nejskandálnější příběhy, protože ty se dobře prodávají. A jak asi sama dobře víš, je celkem snadné takové dramatické situace a obrazy najít. Ale už dávno jsem si uvědomila, že je to vždy přinejlepším jen zlomek příběhu a v nejhorším i lež. Protože každý příběh, ať se týká válečného konfliktu, životního prostředí nebo uprchlické krize, skrývá ještě něco víc. Naší novinářskou povinností je jít víc do hloubky a pomáhat lidem hledat řešení. A přemýšlet o našich individuálních rolích v této velké a husté pavučině. 

5a007adf9c40ae67394d6a5e MEDIA_ITEM image
Čína.

Fotografický průmysl se v poslední době hodně změnil. Ty už jsi pracovala v mnoha zemích a udělala spoustu reportáží, máš skvělou pověst. Změnilo se něco v tvé situaci?

Dřív jsem dělala hlavně reportáže s tématikou lidských práv a sociálních problémů. Teď si zase všichni myslí, že fotografuji divokou zvěř, což je legrační – ve skutečnosti vyprávím příběhy o nás a o naší planetě. Ale musím se neustále posouvat kupředu a využívat každý nový nástroj.


Jako například?

Příští měsíc budu režírovat film. Je to vzrušující, ale mám strach. Musím kvůli své práci také hodně mluvit na veřejnosti a vysvětlovat, co dělám. Přitom jsem v podstatě introvert a zpočátku to pro mne bylo strašně těžké. Než jsem vyšla na pódium, tak jsem často i brečela. Teď přednáším, učím, píšu, fotografuju, točím filmy. Prostě se nutím k vyjadřování v nejrůznějších formách. Člověk si zpočátku myslí, že to nedokáže, ale nakonec to většinou jde. Musíme překonávat své vlastní bariéry. 


A jak se tedy podle tebe mění fotografický byznys?

Dnes už si těžko někdo může myslet, že se uživí jako  fotožurnalista. Sociální média osobně nemám moc ráda, ale chápu jejich význam. Jsou důležitá pro příběhy, které se snažím vyprávět a šířit. Situace v oboru se změnila, každý si teď musí dělat manažera sám. 

 

Máš ještě nějaké zakázky od klasických médií – z novin a časopisů?

Když mě dneska National Geographic někam pošle, je to na čtrnáct dní, a když mám štěstí, tak na tři týdny. Naštěstí jsem již dříve investovala do těchto příběhů spoustu času a energie. Chápu, že člověk není placený za úplně všechno, co dělá. 

 

Nedávno jsi zažila oněch příslovečných pět minut slávy díky kampani Bring Back Our Girls (Vraťte nám naše dívky, pozn. red.).

Jedno ráno jsem se probudila a na internetu jsem spatřila fotografii dívek, kterou jsem kdysi pořídila v Guinea Bissau. Moje sestra tam žila a pracovala jako dobrovolnice organizace Peace Corps a já tam za ní na půl roku odjela. A najednou byla jedna z těch fotografií všude, stala se součastí reklamní kampaně Bring Back Our Girls. Nastala komplikace. Ta kampaň se věnovala dívkám, které byly uneseny v Nigerii. A tohle byla fotka z Guinea Bissau. 

 

Je to opravdu tak skandální?

Nemůžete vzít fotografii někoho, kdo žije v zemi vzdálené tisíc kilometrů a použít situaci, která s únosem nemá nic společného. Ano, mnoho lidí se mě ptalo, proč z toho dělám takový problém. Ale jak by se stejní lidé cítili, kdyby šlo o jejich dceru a snímek by ji mylně ukazoval jako dívku, která byla unesena a sexuálně zneužitá? Navíc to nabralo obrátky: Michelle Obama, hudebník Chris Brown a ještě několik slavných lidí to začalo tweetovat. Napsala jsem do BBC, aby publikovali moji výzvu a šíření té fotky se zastavilo. A oni mi vzkázali, že teď už je to jedno, protože to bylo retweetováno stotisíckrát. Spustila jsem velký boj, aby se fotografie z internetu stáhly. Stálo to velké úsilí, ale zároveň jsem zjistila hodně o tom, jak chránit sebe a lidi, které fotím.

 

Jaké sis z toho vzala ponaučení?

Že si člověk nemá všímat ničeho, co o něm lidé říkají, ani těch dobrých věcí. A dělat svou práci. Protože chvála ani napadání nic neznamenají. Všichni musíme dělat to, co si myslíme že je správné. Nejhorší je, když si lidé myslí, že o problému něco vědí a vlastně nevědí nic. Vědí jen maličko, a to je nebezpečné.  

 

Jak bys popsala etapu, ve které se právě nacházíš?

V posledních letech se v mém životě hodně změnilo. A já konečně nacházím svůj hlas. Jsem z generace, kdy se od žen očekávalo, že budou tiché, zdrženlivé a slušné. A teď se od toho konečně cítím osvobozena, už vím, že nemusím být hodná a ostýchavá. Chci proto učit ženy, menšiny a vůbec lidi z okraje společnosti, že k nám také patří, a že mohou zakopnout a udělat spoustu chyb, ale že to všechno je součástí jejich života. Nikdo se nenarodil jako expert.

5a007aec9c40ae67394d6c09 MEDIA_ITEM image
Čína.

Máš zřejmě čuch na témata, například tvoje reportáž o pandách byla velmi úspěšná.

Věř nebo nevěř, ale když jsem to redakci National Geographic poprvé nabídla, řekli mi, že to nechtějí. Že prý pandy dělali před osmi lety… Ale vlastně každý můj námět nejdřív odmítnou, ještě se mi nikdy nestalo, že by něco vzali hned napoprvé. A myslím, že to tak má většina úspěšných fotografů a filmařů, že za jejich úspěchem je prachobyčejná vytrvalost a oddanost práci.


Potřebuje to hodně odvahy?

A jak! Právě proto do většiny reportáží zpočátku investuji ze svého. Nafotím první obrázky, abych mohla něco ukázat. A takhle jsem pracovala vždycky, protože jsem pochopila, že ani od člověka, který vyhrál všechny světové fotografické ceny, nikdo nekoupí jen nápad. Jsem jako pitbul, nikdy se nevzdám.

 

Rozsáhlou galerii snímků Ami Vitale si můžete prohlédnout zde.

 

 

Ami Vitale
Fotografka a filmařka
Narodila se v roce 1971 na Floridě. Její profese ji přivedla do více než osmdesáti zemí světa, kde zachycovala občanské nepokoje, válečná zvěrstva, ale i sílu lidského ducha. Pracovala pro téměř všechny významné mezinárodní časopisy včetně National Geographic, Newsweek, Time, Newyorker, Geo, Le Figaro, Paris Match a Smithsonian. Její fotografie byly vystaveny v řadě světových muzeí a galerií, jsou také součástí soukromých sbírek. Je nositelkou několika cen World Press Photo, Daniel Pearl Award for Outstanding Reporting, nositelkou titulu Magazine Photographer of the Year. List Photo District News Magazine ji prohlásil za jednu z třiceti nejlepších současných fotografů. Stala se hrdinkou pětidílné dokumentární filmové série Over the Islands of Africa. Je stálou fotografkou National Geographic Magazine, koncem devadesátých let pracovala jako reportérka i v Praze. V roce 2013 byla členkou poroty Czech Press Photo a pozvání do poroty přijala i pro ročník 2018.
Galerie (20) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat