Názor

Před dezinformacemi nás lépe ochrání vzdělání než úřad

12 / 01 / 2017

Nepravdivým zprávám je nutné čelit především mediální gramotností. Školy ani sdělovací prostředky to však zatím příliš nezajímá. Právě jejich spolupráce přitom představuje naději na skutečnou změnu.

Nepravdivým zprávám je nutné čelit především mediální gramotností. Školy ani sdělovací prostředky to však zatím příliš nezajímá. Právě jejich spolupráce přitom představuje naději na skutečnou změnu.

Boj proti dezinformacím není v dnešní době pouhou službou veřejnosti, ale národním zájmem státu. Rozhodnutí vlády zřídit pro tento účel specializovaný odbor (Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám) by proto mělo být vítáno bouřlivým potleskem ze všech stran. Místo aplausu – už za onu elementární vládní snahu – však slyšíme nanejvýš pleskání facek dopadajících na novou instituci ještě dříve, než stačila zahájit činnost.

V jistém směru to nevadí. Úřad nemá mít cenzurní pravomoc a pokud někomu překáží prosté porovnávání nesprávných informací s realitou, říká nám o sobě mnohé. Zároveň však lze zdvořile pochybovat o úspěchu entity, která nedokáže účinně čelit ani dezinformacím ohledně sebe samotné.

Důvěru nepřidává ani začlenění úřadu pod ministra vnitra Chovance, jenž zvládá být lecčím, ale symbolem transparentního informování vskutku nikoliv – viz lánský puč či reforma policie. Jistě, Petr zapřel Krista hned třikrát a přesto má svatozář. Petr ovšem také dokázal uzdravit mrzáka a jiné zázraky, zatímco největším divem ministrovým zůstává přeměna cizí maturitní otázky na kus vlastní bakalářské práce, což je poněkud rozdíl.

Leč i kdyby vnitro skutečně zplodilo výkonný úřad proti lživé propagandě, jeho efektivita bude nepatrná. Racionální opravy senzačně znějících post-pravd se dočkají malého zájmu a řada lidí to navíc bude považovat za další propagandu, jen z jiné strany. A nelze je šmahem odsoudit jako hlupáky, vždyť orientovat se v dnešní změti zdrojů není snadné ani pro profesionály, tím méně pak pro veřejnost, která neměla šanci se této schopnosti naučit.

 

Učivo bychom měli, učitelé chybí

Aby mohl být boj s jakoukoli propagandou účinný, potřebujeme mediální gramotnost rozvíjet už od povinné školní docházky. Ne zařadit do výukových plánů, kde se bude dělit o povinně volitelnou hodinu týdně s psychologií pro začátečníky, nýbrž učinit ji jednou z priorit českého vzdělávacího systému. 

Nejde tu o seznamy dobrých a špatných zdrojů. Jistě není od věci upozornit na weby, které systematicky šíří lži a manipulují veřejnost. Ale mystifikace se může objevit kdekoli, navíc mnohdy se fámy šíří bez kontextu sociálními sítěmi a musíme dohledat jejich počátek. Naučit se těmto schopnostem je náročné, přitom však pro život v moderní společnosti zásadní – a přesto ví běžný maturant víc o lumírovcích nežli o médiích. Pokud ubereme čas věnovaný větným rozborům či chemických vzorcům ve prospěch orientace v informačním chaosu, studentům to jedině prospěje (totéž platí pro gramotnost finanční či právní).

Jenže tady se skrývá háček. Učivo bychom měli, zato učitelé chybí. Současní pedagogové potřebné znalosti náročného tématu nemají, čekat několik let na nové si nemůžeme dovolit. Neobjeví-li se jiné řešení, skončíme u tělocvikářů přeučených víkendovým seminářem na mediální experty. 

Jedno „jiné řešení“ však existuje, pokud se k němu najde dostatečná vůle: má-li výuka mediální gramotnosti smysl – a podle autora tohoto textu jednoznačně má – musí se do ní zapojit sami novináři a jejich zaměstnavatelé. 

 

Lež má sedmimílové boty

Novinářská práce není poslání, jak se občas tvrdí. Je to zaměstnání jako každé jiné, které žurnalistům umožňuje platit složenky. Ale má značný vliv na společnost a tomu odpovídá i míra sdílené odpovědnosti. Má-li novinářská profese mít nějakou budoucnost, je nutné rozšířit hranice její odpovědnost za hranici vlastních článků. Mediálních výstupů je dnes k dispozici více než kdy dříve, notně však klesá množství lidí, kteří jim rozumějí. Už dávno neplatí, že lež daleko nedojde – dnes má nohy dlouhé jak Gaultierovy modelky a na nich obuté sedmimílové boty.

Ambicí tohoto textu není vymyslet, jak konkrétně by zapojení vydavatelství a jejich pracovníků do mediální výchovy mělo vypadat. Podstatné je, aby k tomu došlo. Jisté rčení říká, že pokud je někdo jediný, kdo něco může udělat, pak to udělat musí. A médiím nikdo, snad vyjma pár akademiků, nerozumí tak dobře jako lidé z médií. Navíc by to znamenalo vzácnou příležitost pro Syndikát novinářů (ano, existuje!) prokázat svoji smysluplnost a využít hromadu peněz vysouzených od státu, na kterých už přes dva roky sedí.

Také samozřejmě nemusejí média dělat nic a nechat vše na dvaceti zaměstnancích ministra Chovance. V budoucnu na to doplatí mezi prvními: lidé, kteří nerozeznají kvalitní informace, za ně těžko budou ochotni platit.

Autor je publicista a ředitel vývojářské firmy Blue M

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat