Před dezinformacemi nás lépe ochrání vzdělání než úřad

Boj proti dezinformacím není v dnešní době pouhou službou veřejnosti, ale národním zájmem státu. Rozhodnutí vlády zřídit pro tento účel specializovaný odbor (Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám) by proto mělo být vítáno bouřlivým potleskem ze všech stran. Místo aplausu – už za onu elementární vládní snahu – však slyšíme nanejvýš pleskání facek dopadajících na novou instituci ještě dříve, než stačila zahájit činnost.

V jistém směru to nevadí. Úřad nemá mít cenzurní pravomoc a pokud někomu překáží prosté porovnávání nesprávných informací s realitou, říká nám o sobě mnohé. Zároveň však lze zdvořile pochybovat o úspěchu entity, která nedokáže účinně čelit ani dezinformacím ohledně sebe samotné.

Důvěru nepřidává ani začlenění úřadu pod ministra vnitra Chovance, jenž zvládá být lecčím, ale symbolem transparentního informování vskutku nikoliv – viz lánský puč či reforma policie. Jistě, Petr zapřel Krista hned třikrát a přesto má svatozář. Petr ovšem také dokázal uzdravit mrzáka a jiné zázraky, zatímco největším divem ministrovým zůstává přeměna cizí maturitní otázky na kus vlastní bakalářské práce, což je poněkud rozdíl.

Leč i kdyby vnitro skutečně zplodilo výkonný úřad proti lživé propagandě, jeho efektivita bude nepatrná. Racionální opravy senzačně znějících post-pravd se dočkají malého zájmu a řada lidí to navíc bude považovat za další propagandu, jen z jiné strany. A nelze je šmahem odsoudit jako hlupáky, vždyť orientovat se v dnešní změti zdrojů není snadné ani pro profesionály, tím méně pak pro veřejnost, která neměla šanci se této schopnosti naučit.

Učivo bychom měli, učitelé chybí

Aby mohl být boj s jakoukoli propagandou účinný, potřebujeme mediální gramotnost rozvíjet už od povinné školní docházky. Ne zařadit do výukových plánů, kde se bude dělit o povinně volitelnou hodinu týdně s psychologií pro začátečníky, nýbrž učinit ji jednou z priorit českého vzdělávacího systému.