Rozhovor

Surrealistický banalismus Jaroslava Kučery

17 / 12 / 2016

Proslavily ho snímky z bezútěšné normalizace a z divokých devadesátých let. Nyní Jaroslav Kučera slaví sedmdesátiny a vystavuje v nové pražské galerii.

Proslavily ho snímky z bezútěšné normalizace a z divokých devadesátých let. Nyní Jaroslav Kučera slaví sedmdesátiny a vystavuje v nové pražské galerii.

Vystudoval jste stavařinu na ČVUT. Jak se inženýr stane fotografem?

Nejsem jediný, Josef Koudelka je taky inženýr. Já fotil od malička, protože otec byl docela dobrý amatérský fotograf. Měl Voigtlander, takový malinký měchový přístroj, který zmizel, když mě vykradli, což mě dodnes mrzí. Táta fotil hlavně rodinu, sám si fotky vyvolával, ve vesnici byl jediný, kdo vystudoval střední školu. On mě učil fotografovat a vyvolávat, dokonce mi koupil aparát Fokaflex (jednoduchý aparát na svitkový film – pozn. red.). Ve skříni byl zvětšovák, mističky, sám jsem si míchal vývojky. Na střední škole jsem už měl Ljubitěl a tím jsem fotil kamarády. Jako vysokoškolák jsem pak v roce 1969 spoluzakládal Fotoklub Strahov. 

 

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl fotografií věnovat vážněji?

Když mě sebrali při první demonstraci proti sovětské okupaci. Rozšlapali mi expozimetr Leningrad, protože si mysleli, že je to špionážní aparát. A při výslechu na služebně v Krakovské mě strašně mlátili. Kopali do mě, ať vytáhnu film z aparátu a já přitom věděl, že tam mám fantastický fotky. Třeba demonstranta, jak hází na jednoho z velitelů zásahu velkej  odpadkovej koš. Nakonec jsem ten film vytáh a tím ty fotky zničil… Pak mě převezli na Pakrác, kde mi to nějak sepnulo a poprvé jsem si řekl, že by mě bavilo být reportérem. 

 

Chtěl jste zaznamenávat případy bezpráví?

To ne, spíš obyčejný život. Já nikdy neměl touhu svými fotografiemi něco kritizovat. Snažil jsme se o snímky, které by si člověk rád pověsil na zeď. Právě proto jsem toho reportéra nakonec nikdy nedělal. Reportážní fotky se dají velice snadno zneužít, může se pod ní objevit text, který je naprosto lživý. To je pak průser.

 

Zajímají vás hlavně lidé z okraje společnosti. Proč?

Protože je to oblast, kam se málokdo dostane a nikdo o ní nemá moc zájem. Myslím všechny ty bezdomovce, prostitutky, somráky, cikány… A když o ně projevíš zájem a mluvíš s nimi, vyjeví ti celou duši. Proto si k fotkám píšu krátké glosy a vzpomínky na ty konkrétní lidi. Vtáhneš tím obecenstvo do příběhu.

 

Jeden z vašich velkých projektů jsou Sudety. Jak se to přihodilo?

Chtěl jsem ukázat, jak to tam bolševik za těch čtyřicet let zničil. Ani ne tak fyzicky, jako hlavně lidsky. A jak to tam do značný miry ničil i hurákapitalismus v devadesátých letech. Teď mám o Sudetech výstavu, ale dnes už to tam takhle nevypadá. Žije tam i spousta jiných lidí, nejen ti ubožáci z okraje společnosti. Já za ty svoje Sudety hodně vděčím Zbyňkovi Ilkovi, který tam dělal fotografické dílny, některé trvaly třeba dva týdny. Nedělal jsem ovšem klasickou pouliční fotografii, nebyl jsem náhodný pozorovatel. Tak jsem fotil na začátku, když jsem se ostýchal, třeba v případě santusáků, kteří chodili dojídat zbytky do Koruny na Václaváku. Pak už ne, většinou jsem se s těmi lidmi skamarádil. 

 

Napadl vás někdo, když jste fotil?

Nenapadl, ale občas se jim to nelíbilo. V Praze na Masaryčce, jsem jednou seděl v bufetu naproti dvojici, která se líbala. Pil jsem limonádu a pozoroval je, Leicu jsem měl na stole a fotil jsem takzvaně od pasu. Párkrát jsem cvaknul, ti dva nereagovali. Ale najednou přišel někdo zezadu a zmáčkl mi spoušť. Tak jsem se otočil, tam stál chlap a povídá: „Dávej si bacha, nikoho nefoť.“ Byl to jeden z těch bezďáků, kteří na nádraží skoro bydleli a sledovali cvrkot. Kluka s foťákem si nemohl nevšimnout, tak jsem dopil limonádu a radši se vytratil.

584ac58c9c40b4dd006b52b3 MEDIA_ITEM image
Jaroslav Kučera

Také jste fotil v Rumunsko, což je jedna z mála zemí, které jste navštívil.

Já v cizích zemích nefotím. Pokud tam nemám zázemí, abych tam mohl žít, nemůžu tu zemi pochopit. Do mimokřesťanských zemí bych ani nejel, protože mě to nezajímá. Jiné obličeje, jiná mentalita, tomu my nerozumíme a rozumět nikdy nebudeme. Nicméně Rumunsko bylo jeden čas mojí druhou domovinou. První manželka byla rumunská Moldavanka, v osmdesátých letech jsme každý rok jezdili do její rodiny. Bydleli jsme v domě pravoslavného popa, se kterým jsem vyrážel po vesnicích a chlastal cujku, příšernou pálenku, po které mě třeštila hlava, chodil s námi ještě kostelník a zvoník. Byla tam tehdy strašná chudoba. Bohužel jsem měl jen asi třicet filmů na měsíc, takže jsem musel šetřit každý políčko. 

 

S Garikem Avanesjanem jste cestoval i po některých bývalých sovětských republikách.

Párkrát jsem byl s Garikem v Arménii. Byli jsme očekávaní, mohli jsme bydlet v rodinách, prostě jako doma, to se mi líbilo. Ale já přesto nejradši fotím tady.

 

Jedním z vašich velkých projektů hned po roce 1990 byly židovské hřbitovy.

To jsme tenkrát dělali se skupinou Signum, vymyslel to Radek Bajgar (novinář, scenárista, režisér – pozn. red.). Chtěli jsme ty hřbitovy zdokumentovat soustavně a perfektně, bylo nás pět a každý dostal na starost určitou část republiky. Měli jsme mapy od doktora Fiedlera, což byl strašně hodnej pán a přitom genius, mapoval hřbitovy pro Židovskou obec. Uměl hebrejsky a věděl o tom naprosto všechno. S Pepou Ptáčkem jsme to fotili na velkej formát a vyvolávali v pyrokatechinových vývojkách, aby to bylo takříkajíc sudkovský.  Chtěli jsme to mít kvalitní.

 

Brzy oslavíte sedmdesátiny. Ještě fotíte?

Já fotím furt, budu mít totiž v únoru v Leica Gallery výstavu úplně novejch fotek! Ale pozor, není na nich jedinej člověk! Daniela Mrázková (kritička a kurátorka, zakladatelka soutěže Czech Press Photo – pozn. red.) to pojmenovala surbanalizmus, čili surrealistickej banalismus. Bude se to jmenovat Tiché dialogy.

 

Neříkejte, že jste skončil s focením lidí?

Vůbec ne, tohle mě jen tak napadlo. Ono to vzniklo už v osmdesátých letech, když jsem fotil pražský štíty, na velkej formát. Teď to nebudou štíty, přestože je pořád fotím. Začal jsem si všímat takových jednotlivostí, světlo, stín… Začal jsem s tím jednou cestou z tenisu, když jsem si všiml, jak tu nafukovací halu zvláštně osvětluje sluníčko. Byly tam nádherný fleky po roztání sněhu a v humpoláckým květináči taková subtilní rostlinka. Pak jsem se do toho vrhl a teď už dva roky jezdím po Praze jako pošuk a fotím takový banality. Občas se na některá místa vracím, abych našel správnou chvíli, kdy je tam zajímavé světlo.

 

Pořád hrajete tenis?

Jasně. A se spoluhráči plánujeme, že budeme všichni hrát minimálně do osmdesáti. Zároveň ovšem musíme myslet na dorost a nalákat na kurty alespoň nějaké pětašedesátníky, aby běhali za nás.

 

Jaroslav Kučera
Narodil se 19. prosince 1946 v Ředhošti u Litoměřic. Vystudoval stavební průmyslovku v Mělníku, v roce 1973 absolvoval stavební fakultu ČVUT. Během normalizace střídal různá zaměstnání, po převratu v roce 1989 stál u zrodu agentury Signum. Výběr z jeho cyklů: Setkání, okamžiky, samoty (70. léta), Komunistické slavnosti, Mělnická vinárna, Pražská periferie, Sametová revoluce, Židovské hřbitovy, Sudety, I taková je Praha, Pasáž, Pražské hospody. V nově otevřené galerii Czech Photo Centre v  pražských Stodůlkách vystavuje do 15. ledna svůj cyklus ze Sudet.
Galerie (13) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat