Příběh

Až v katedrále přistane jumbo jet

08 / 04 / 2018

Při dostavbě chrámu v roce 1929 se odborníci rozhádali, takže vznikl jen provizorní nástroj. Další pokus přišel za války. Potřetí byl plán vzkříšen v době pražského jara, místo varhan však přijely sovětské tanky. Dnes má katedrála svatého Víta historicky největší šanci, že dostane zvuk, jaký sem patří. Na nové varhany už Češi vybrali šedesát milionů korun. Co může překazit dovršení snu mnoha generací?

Při dostavbě chrámu v roce 1929 se odborníci rozhádali, takže vznikl jen provizorní nástroj. Další pokus přišel za války. Potřetí byl plán vzkříšen v době pražského jara, místo varhan však přijely sovětské tanky. Dnes má katedrála svatého Víta historicky největší šanci, že dostane zvuk, jaký sem patří. Na nové varhany už Češi vybrali šedesát milionů korun. Co může překazit dovršení snu mnoha generací?

Dómský varhaník Josef Kšica vytahuje svazek klíčů a s omluvným gestem kyne mladým Španělům, kteří si u bočních vrat do katedrály pořizují selfie. Do chrámu vcházíme z Vikářské ulice přes kapli svatého Zikmunda. Abychom se dostali do hlavní lodi, musíme ze stojanů odepnout lano, které odděluje prostor pro turisty od zbytku chrámu. „Tak to je ona,“ ukazuje varhaník Kšica k západnímu portálu, v jehož středu září růžicová vitráž – skleněná mozaika, kterou podle námětu vikáře pražské diecéze Antonína Podlahy z roku 1920 dotvořil o šest let později malíř, scénograf a designér František Kysela. 

Právě kolem této rozety s motivy stvoření světa se zřejmě brzy strhne velká debata, neboť nové varhany by ji měly částečně překrýt – k nelibosti památkářů. Důležitý bude postoj Kanceláře prezidenta republiky, která zde vykonává vlastnická práva. Jak známo, katedrála po mnoha soudních peripetiích zůstala majetkem státu, jenž ji ovšem spravuje společně s církví, kterou reprezentuje Metropolitní kapitula u sv. Víta.

„Pojďte,“ vede nás regenschori Kšica – varhaník, který má na starosti hudbu v katedrále – k točitému schodišti, po němž vzápětí stoupáme na Wohlmuthovu kruchtu. Bonifác Wohlmuth byl povolán k opravám Pražského hradu po jeho požáru v roce 1541, jedním z jeho zdejších počinů bylo právě vybudování hudebního kůru. „Můžu vám zahrát, chcete?“ říká Josef Kšica. Na zdi visí zarámovaný ručně psaný seznam osmadvaceti dosavadních varhaníků. První, označený jako „kanovník Petr“, sem nastoupil kolem roku 1277, u jména Kšicova předchůdce Martina Poruby je uveden letopočet jeho nástupu 1994. 

Ozvou se první tóny varhaníkovy improvizace a kroky turistů se zastaví. Za chvíli už směrem k Wohlmuthově kruchtě míří desítky mobilů v rukách vztyčených nad hlavou. Zvuk rozléhající se monumentálním prostorem působí úchvatně, takže když Josef Kšica o patnáct minut později vstane a vypne varhanní soustrojí a lampičky, těžko se nezeptat: proč vlastně katedrála potřebuje nové varhany za desítky milionů korun? 

 

Největší na světě

Když za první republiky spěla k cíli dostavba západní části katedrály, dovršená vztyčením dvou novogotických věží, sílily hlasy na pořízení „důstojných“ varhan. A důvod nebyl jen symbolický: dokončením hlavní lodi se délka chrámu zdvojnásobila na více než sto metrů, a protože dosavadní barokní varhany se ocitly v příčné lodi neboli v transeptu, nová část svatostánku by zůstala zvukově ošizena.

Sen o velkolepém nástroji zhatilo víc okolností, za zmínku stojí například rozhodnutí Jednoty pro dostavbu svatovítského chrámu, že výroba může být zadána pouze tuzemské firmě, která navíc musí zaručit, že všechny součástky budou domácí výroby; mimo hru tak zůstaly nabídky německých firem či podniků s židovskými majiteli. K národnostním třenicím se přidaly spory týkající se konstrukce a zvuku varhan, zmatek ještě prohloubilo, když část Jednoty odmítla nést za dokončení varhan odpovědnost. Své způsobilo i velikášství: cílem bylo postavit největší varhany na světě čili překonat varhany v pasovském dómu svatého Štěpána, které mají přes 17 tisíc píšťal. 

Ostudu dovršily finanční potíže, proto se nakonec oslavy svatováclavského milénia v září roku 1929 musely obejít bez nových varhan. Jejich stavitel Josef Melzer je nakonec alespoň zčásti nainstaloval v říjnu 1930, celý nástroj byl zkompletován o rok později. Šlo však o pouhé torzo původního záměru vybudovat soustavu čtyř svébytných částí na čtyřech ochozech katedrály. Melzerovy varhany mají víc nedostatků, nevyhovující je ale zejména jejich zmiňované umístění „naštorc“. Tísní se ve spodním patře boční Wohlmuthovy kruchty, zatímco prostorný kůr nad centrálním vchodem do katedrály, kde měla být hlavní část plánovaných varhan, zůstává už téměř sto let prázdný.

„Nechci ten nástroj odsuzovat,“ říká Josef Kšica, který nastoupil na místo svatovítského varhaníka v roce 2001, když skončila dvouletá rekonstrukce Melzerových varhan za pět a půl mi­lionu korun. „Restaurátoři odvedli skvělou práci. Ale když přijdete do katedrály a zůstanete v první třetině u vchodu, nic moc neuslyšíte. To pozná i laik. Nové varhany by měly zaříznout prostor tak, aby zvuk prošel celou jeho délkou.“ 

 

Varhaník, podezřelý živel

Po fiasku z roku 1929 už nedostali Češi příliš času na to, aby vznikly varhany, které by odpovídaly velikosti i významu národního velechrámu. Místo nich záměr oživil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich – německé varhany v porobené Praze, notabene na nejposvátnějším místě české státnosti, takové sousto si Hitlerův chráněnec nechtěl nechat ujít. „Slyšel jsem, že paní Heyd­richová sem dokonce chodila na mše, ale tomu se mi nechce věřit,“ říká Josef Kšica. „Četl jsem její paměti a nezdálo se mi, že by byla zbožná. A už vůbec mi to nejde dohromady s tím, aby někdo chodil do kostela, a přitom posílal statisíce Židů na smrt.“ Jak známo, Heydrich předsedal nechvalně známé konferenci ve Wannsee, kde nacisté stvrdili plány na „konečné řešení židovské otázky“.

Heydrichovo působení v Praze nakonec trvalo jen osm měsíců, po jeho smrti upadla myšlenka na nové varhany na dlouhé dekády v zapomnění. Klement Gottwald s manželkou Martou si ještě nechal po svém zvolení prezidentem 14. června 1948 požehnat od arcibiskupa Josefa Berana při Te Deum. (Gottwaldovi prvorepublikoví předchůdci Masaryk a Beneš takovou poctu neměli, neboť byli oba evangelíci a na katolickou církev hleděli odtažitě – traduje se Masarykův výrok, že by v chrámu sv. Víta mohla vzniknout sokolská tělocvična.) Pak už ale hra na zbožné komunisty skončila. Kardinál Beran byl v červnu 1949 internován, v roce 1954 Gottwaldův režim prohlásil za vlastníka katedrály „československý lid“. A dokonce i varhaníci se ocitli na seznamu ideologických nepřátel: „Nějací varhaníci byli potřeba v krematoriích, ovšem hrát v kostele už bylo podezřelé. Proto se to oficiálně psalo třeba na prarodiče, aby si mladý člověk nekoledoval – staré lidi komunisti spíš nechávali dožít,“ vypráví svatovítský kapelník, který se narodil v roce 1952 a uvedené praktiky zažil během normalizace. Pamatuje si i na vzepětí okolo svatovítských varhan v uvolněném období šedesátých let, kdy nový nástroj nabízela Československu jistá švýcarská firma jako dar. „Než se to ale pohnulo, přišla invaze – a byl zase konec,“ říká Josef Kšica. Bezprostředně po roce 1989 měli Češi jiné radosti a starosti, takže na varhany na Pražském hradě opět nedošlo.

Podle lidí z pražského arcibiskupství to byl právě Josef Kšica, kdo navrhl kardinálovi Dominiku Dukovi, aby se začalo uvažovat o nových svatovítských varhanách. Potvrzuje to rovněž organolog Štěpán Svoboda, který má kromě šesti stovek varhan v českých kostelích odborně pod palcem právě katedrální projekt. „Řekl bych to takhle: pan Kšica tu myšlenku propagoval a u pana kardinála Duky zarezonovala.“ Vznikl Nadační fond Svatovítské varhany, který nastartoval uskutečnění plánu, včetně výběru dodavatelské firmy. Přidalo se Společenství Svatovítské katedrály, které pomáhá hlavně se sháněním větších mecenášů. Získávání podpory ze strany široké veřejnosti si vzal na starost nadační fond Bohemian Heritage Fund, který se věnuje ochraně a rozvoji kulturního dědictví.

 

Chasa se hlásí

Důležitým mezníkem byly sedmdesáté narozeniny Dominika Duky v dubnu 2013. „Oslavenec dal najevo, že nejlepším dárkem pro něj bude, když gratulanti přispějí na nové varhany. Tímto způsobem se vybralo prvních tři sta tisíc korun,“ říká vedoucí arcibiskupova sekretariátu a trvalý jáhen Vojtěch Mátl. Pokračování nicméně bylo rozpačité. „Scházela se širší skupina lidí, kteří hýřili nápady, ale byli to spíše teoretici. Některá ta jednání trvala třeba čtyři hodiny, ale za dva roky se to nikam neposunulo.“ Věci se daly do pohybu, když se původní grémium rozpustilo a vznikl tříčlenný pracovní tým, který kromě Vojtěcha Mátla tvoří zmíněný organolog Štěpán Svoboda a Jakub Skřejpek z Bohemian Heritage Fund. „Scházíme se každý pátek, vyhodnotíme a rozdělíme si úkoly, za hodinu je hotovo,“ říká Mátl.  

Kardinál Duka se mezitím obrátil osobním dopisem na české krajany v zahraničí a na českou šlechtu, z nich největší sumu darovala orlická větev Schwarzenbergů (k níž náleží i bývalý prezidentský kandidát) – šlo o tři mi­lio­ny korun. Co se týče velkých podniků, jako první přispěla Sazka (pět milionů), následoval ČEZ (deset milionů) a Škoda Auto (pět milionů). Částky okolo jednoho milionu korun věnovaly firmy Madeta, Alfa-Helicopter či Annexe Energy, dále Arcibiskupství pražské, řád křižovníků s červeným srdcem a nadační fond Kéž jsou všechny bytosti šťastny. 

Zájem byl rovněž o takzvanou adopci píšťal (nechat si vygravírovat jméno na těle těch největších stojí 300 tisíc korun). A s velkou odezvou se setkala sbírka, kterou vyhlásil Svaz měst a obcí. „Vzhledem k tomu, že Praha dala milion korun, nabízelo se vybírat jednu korunu za každého obyvatele. A napsal nám třeba starosta třísethlavé obce, že mu bylo stydno posílat tři stovky, tak vybrali deset tisíc,“ říká Vojtěch Mátl. Nevídanou smršť štědrosti pak odstartoval benefiční koncert, který se přímo v katedrále konal loni v říjnu a moderoval jej Marek Eben. „Díky přímému přenosu České televize a Českého rozhlasu se o sbírce dozvěděly miliony Čechů. Pod náporem dárců nám zkolaboval web, suma na účtu se znásobila,“ líčí arcibiskupský ceremoniář. Dary od jednotlivců tak tvoří podstatnou část dosavadní sbírky, odhadem jde o pětadvacet mi­lio­nů korun. 

„Nepřestáváme být dojatí, jsou to desítky telefonátů, dopisů i osobních rozhovorů. Nedávno zavolal pán z malého města, jestli ještě vybíráme, načež povídá: ‚Výborně, v pondělí vám pošlu milion.‘ Podobných lidí je víc, často nepoužívají e-mail ani internet. Když s nimi pak sedíme, abychom sepsali darovací smlouvu, a posloucháme jejich životní příběhy, je to něco úžasného. Důchodce, který má osm vnuků, koupil každému k Vánocům jednu píšťalu po dvou tisících. Nebo přišla babička a přinesla tři sta tisíc, prý na památku manžela, který měl rád hudbu. Tři sta tisíc dal také podnikatel, kterému se narodila dcera a on jí ke křtinám nechal vyrýt na jednu z píšťal jméno. Měl podmínku, že až bude dceři pět let, rád by ji přivedl do katedrály přímo k nástroji, aby jí mohl říct: ‚Tahle píšťala je tvoje.‘“

Další rozměr se sbírce snaží vtisknout již zmíněný Bohemian Heritage Fund. „Pražské arcibiskupství má dlouhodobě problémy s oslovováním lidí, mediální komunikaci zkrátka moc neumíme. Proto jsme rádi, že to lidé z tohoto nadačního fondu vzali na sebe, velmi si toho vážíme, je to pro nás obrovská pomoc,“ říká Vojtěch Mátl z arcibiskupství. „Bylo to nesmírně zavazující, i proto jsme to chtěli pojmout velkoryseji, než zde bývá zvykem. Nechtěl jsem zkrátka oblepit zemi billboardy,“ říká prezident fondu Pavel Smutný z advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný. Požádal proto kardinála o osobní pověření a obrátil se – dopisem psaným na ručním papíře, jak zdůrazňuje – na čtyřicet lidí: ředitele veřejnoprávních médií, rektory významných univerzit, Českou bankovní asociaci, Svaz průmyslu, Hospodářskou komoru, instituce typu Národní divadlo, Národní muzeum, Národní galerie. 

Žádný politik mezi adresáty nebyl? „Ne. Pan kardinál mi řekl, že klíčníci (mj. prezident, předseda vlády a předsedové obou parlamentních komor – pozn. red.) jsou pro, takže jsme je mohli vynechat. A to je myslím správné, neboť tenhle projekt si žádá maximální pokoru a nebylo by vhodné, aby si jej kdokoliv začal přivlastňovat.“ A pak se stal zázrak, jak říká Pavel Smutný: „Všech čtyřicet oslovených souhlasilo. A nejen to! Připadal jsem si jako ve vánočních koledách, když chasa hlásí, kdo co udělá – ten vezme kozu, další basu, ten přitáhne lidi ze dvora. Pršely nabídky koncertů, výstav, přednášek. A vy jen žasnete, jak je všechno najednou jednodušší, když máte opravdu velké téma.“ 

 

Škoda Auto i Zaha Hadid

Česká firma se tentokrát při výběru dodavatele ani nedostala do hry, neboť vyrobit tak rozsáhlý nástroj v současné době není v silách žádné z nich. Ve finále se rozhodovalo mezi staviteli varhan z Německa, Rakouska, Švýcarska a Španělska, až volba padla na Gerharda Grenzinga, dnes šestasedmdesátiletého Němce, který svůj podnik založil v roce 1972 ve městečku El Papiol poblíž Barcelony. Momentálně se na okraji katalánské metropole rozjíždí výroba píšťal, předcházely tomu náročné akustické zkoušky. 

„Původní testy prováděla pražská firma Soning, loni v říjnu přijeli intonéři od pana Grenzinga a provedli vlastní zkoušku,“ přibližuje arcidiecézní organolog Štěpán Svoboda. „Sestavili na západní kruchtě varhánky s desítkami zkušebních píšťal, které byly vyrobené na míru katedrále. A všichni jsme byli překvapeni, jak se ten prostor při reá­lném varhanním zvuku choval jinak než při ohledání akustickým signálem.“ Organolog volí slova pečlivě, nezakrývá však, že nastal poprask: „Ano, situace se zkomplikovala, projekt na to musel zareagovat.“

5ac612f59c40f7ef134127b7 MEDIA_ITEM image
Pohled směrem k západnímu kůru a hlavnímu vchodu. Právě před vitráží s motivy stvoření světa by měly být příští rok umístěny nové varhany za osmdesát milionů korun.

Testy intonérů ukázaly, že katedrála je postavená z natolik pórovitého pískovce, že pohlcuje zvuk. A že bude potřeba umístit varhany co nejvýše, aby se zvuk varhan mohl šířit přímo pod klenbou a nebyl příliš odrážen a pohlcován zdivem. Což obnáší i částečné zakrytí již zmíněné Kyselovy rozety – růžicovité vitráže nad hlavním vchodem do chrámu. „Zadání pana kardinála od začátku bylo, aby rozeta zůstala nezakrytá. Nová měření do toho vnesla trochu nový prvek, ale pan Grenzing udělal určité ústupky a šel na samou hranici toho, co si ten nástroj žádá.“ Co to konkrétně znamená? „Při čelním pohledu z opačného konce chrámu by neměla být rozeta zakrytá vůbec. Při pohledu z transeptu (z příčné boční lodě – pozn. red.) se bude zdát, že do ní varhany malinko zasahují,“ říká Vojtěch Mátl. Ani jeho opatrným formulacím se nelze divit, čeká jej jednání s hradními památkáři. „Myslím, že to dopadne dobře. Spolupráce je korektní, oni mají katedrálu také velmi rádi.“

Prospekt čili viditelná první řada píšťal každopádně získá moderní podobu. „Panuje shoda, že vzhled varhan by měl být minimalistický, bez nějakých ornamentů. Nebudu ovšem zastírat, že v této věci dochází k určitým třenicím. Leckterý architekt či designér by se chtěl projevit a podepsat pod takové dílo, přičemž různí lidé na to mají různý názor,“ říká Vojtěch Mátl. Nikdo z arcibiskupství to nechce oficiálně potvrdit, nicméně existují vizualizace dodané mladoboleslavskou Škodovkou a rovněž konkurenční návrh ze studia Zaha Hadid Architects. 

„Ano, nějaké varianty jsme panu Grenzingovi předložili, ale víc nemáme právo do toho vstupovat, on je garantem,“ tlumí Vojtěch Mátl dohady o konkrétních jménech. Nejodvážnější představy o podobě nového nástroje má každopádně regenschori katedrály, varhaník Josef Kšica: „Mezi námi, kdyby se tam ty varhany postavily hned na začátku, nikdo by tyhle detaily neřešil. Když se podíváte po světě, spousta katedrálních nástrojů částečně překrývá nějaké to okno. Neměli bychom být malicherní, jen ať je pěkně vidět, že žijeme v jedenadvacátém století.“

Píšťaly pro pražské varhany už se začaly vyrábět, celkem jich bude přes pět tisíc. Nejmenší měří sedm milimetrů, naopak nejdelší přesáhne délku sedm metrů. Po dokončení bude nástroj vážit kolem dvaadvaceti tun, zhruba deset milionů korun z potřebných osmdesáti tudíž spolknou náklady na statické zajištění západního kůru (včetně elektroinstalace). 

Přeprava svatovítských varhan od Barcelony do Prahy si vyžádá osm kamionů, existuje ale i úvaha, že by se tohoto úkolu mohly ujmout například České dráhy, které by pro novou národní chloubu vypravily speciální vlak. 

 

Na svatou Cecílii?

A jak dopadnou Melzerovy varhany, které chrám ozvučují od roku 1930? „Zůstanou na svém místě, velké liturgie si žádají dva varhaníky,“ říká Josef Kšica, pro kterého je v tomto směru vzorem pařížská katedrála Notre Dame. „Kaž­dou neděli v pět odpoledne jsou tam nešpory, následuje mše, při které spolu varhany komunikují. A to je tedy opravdu světová špička,“ vypráví svatovítský varhaník. 

Když všechno dobře dopadne, nové varhany se v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha, jak zní její plný název, poprvé slavnostně rozezní příští rok na podzim. Kdy přesně, o tom panují dohady. Nabízí se 28. říjen jako 101. výročí samostatného státu, církevní hodnostáři však nabízejí ještě jiné datum: 21., případně 22. listopadu. „Jedenadvacátého (v roce 1344 – pozn. red.) položil Karel IV. základní kámen katedrály. A dvaadvacátého slavíme svatou Cecílii, patronku duchovní hudby a zejména varhaníků,“ vysvětluje Vojtěch Mátl, pravá ruka kardinála Dominika Duky.

Wohlmuthova kruchta potemněla, sestupujeme s dómským varhaníkem Josefem Kšicou po schodišti do přízemí katedrály, kde šumějí davy turistů. „Když tady dohraju velkou pontifikální  mši, která trvá dvě hodiny, a utichnou poslední tóny, připadám si, jako kdybych přistál boeingem na Kennedyho letišti v New Yorku,“ směje se.  „A řeknu vám, ty nové varhany... to bude jumbo jet.“

Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat