České počiny

Všude samej Kovanda

12 / 02 / 2017

Tvrdit, že je outsiderem české výtvarné scény, by bylo přitažené za vlasy; lze se nicméně shodnout, že existují slavnější jména. A přesto ambicióznímu žebříčku, který pomáhá veřejnosti i sběratelům zorientovat se na trhu s uměním, kraluje s velkým náskokem právě Jiří Kovanda. Čemu vyučený zedník, kterému letos bude čtyřiašedesát let, vděčí za takový úspěch? U příležitosti čerstvě ohlášeného čtvrtého Kovandova triumfu v řadě otevíráme článek z únorového Reportéra.

Tvrdit, že je outsiderem české výtvarné scény, by bylo přitažené za vlasy; lze se nicméně shodnout, že existují slavnější jména. A přesto ambicióznímu žebříčku, který pomáhá veřejnosti i sběratelům zorientovat se na trhu s uměním, kraluje s velkým náskokem právě Jiří Kovanda. Čemu vyučený zedník, kterému letos bude čtyřiašedesát let, vděčí za takový úspěch? U příležitosti čerstvě ohlášeného čtvrtého Kovandova triumfu v řadě otevíráme článek z únorového Reportéra.

Následující text si můžete rovněž zdarma poslechnout  zde. Všechny články z magazínu Reportér načtené hercem Davidem Viktorou pořídíte v našem e-shopu (předplatné KOMPLET a DIGI PLUS). Každý měsíc si rovněž můžete zakoupit audioverzi kompletního nového čísla na portálu Audiotéka.cz (zde).

 

Nepoučený návštěvník procházející galerií, kde vystavuje Jiří Kovanda, nevychází z údivu, může být i pohoršen. Zvlášť pokud se k němu doneslo, že umělec má na svém kontě hattrick v jediném tuzemském odborném hodnocení, které řadí české výtvarníky podle konkrétních, měřitelných kritérií. Nejinak tomu bylo v mezaninu pražského Veletržního paláce, kde v režii Národní galerie po uplynulé čtyři měsíce (do 5. února) probíhala rozsáhlá výstava ke čtyřicátému výročí počátku Kovandovy tvorby. Jmenovala se Třetí mysl a (ne)možnost spolupráce a jubilant k ní přizval třináct kolegů a kolegyň, se kterými měl v minulosti co do činění.

Vitrína z plexiskla, na které zvenčí visí dvě lžíce na obouvání a uvnitř stojí dva páry bot – červené lodičky a černé polobotky. Dva trojúhelníky z kartonu a přes ně položená větev. Hromada koberců, horní napůl srolovaný a zpod něj vykukuje ručně psaný dopis od Kovandovy první lásky. Papírový model kancelářské lampy stojící na překližce položené šejdrem přes stavební tvárnici. 

„Aspoň mi kustodi nešlapou po patách v obavě, že něco rozbiju nebo ukradnu,“ může si laik říkat v duchu. Názvy v orientaci příliš nepomohou, ostatně většina exponátů je označena cedulkou s nápisem Bez názvu. Nebyl by takový div, kdyby se leckdo uprostřed expozice bezradně rozhlédl a odešel. Kdo se však naladí na hravou Kovandovu notu, nepospíchá a je zvědavý, může to zvládnout do konce. Narazí pak ještě na celer, který si hoví na krabici od bot umístěné na dvou lahvích od piva. Také na starý vysavač opřený o neuměle natřený sádrokarton. Nebo na dvě židle, které jsou různě pochroumané, a přesto drží pohromadě.

 

Hledím do očí člověku

Je trochu nefér popisovat umělecká díla takhle odtažitě a stroze, ovšem samotný Jiří Kovanda si v podobně neutrálním přístupu docela libuje. V sedmdesátých letech se zapsal do povědomí performancemi, z nichž se jako dokumentace zachovaly papíry A4 opatřené černobílou fotografií a záznamem vyťukaným na psacím stroji. 

Například: „15. dubna 1978 / Jankowice, Polsko / Lehl jsem si na břicho na dosah od hromady kamenů. Potom jsem kameny rukou přisunoval těsně ke svému tělu.“ Nebo: „23. ledna 1978 / Praha, Staroměstské náměstí / Dal jsem si sraz s několika přáteli… stáli jsme v hloučku a hovořili… náhle jsem se rozběhl, utíkal jsem přes náměstí a zmizel v Melantrichově ulici.“ Asi nejznámější Kovandovou performancí  se stala ta, která se konala 3. září 1977 na Václavském náměstí. Tehdy čtyřiadvacetiletý zaměstnanec podniku Vojenské stavby se postavil na pohyblivé schody v podchodu uprostřed Václavského náměstí – zády ke směru jízdy. Ke dvěma fotkám připsal: „Na eskalátoru… otočen hledím do očí člověku, který stojí za mnou.“ 

Pro západní kunsthistoriky, kurátory a další teoretiky představoval Jiří Kovanda (začali ho ovšem objevovat až po roce 1990) zjevení svobodného ducha za železnou oponou. Jeho snahu rozvíjet soudobé umělecké výboje v bezčasí normalizačního Československa vykládali takřka výhradně politicky, byť autor něco takového soustavně a dost vehementně odmítá.

 

Je to na vás

Po roce 1990 došlo k explozi zájmu o uměleckou scénu z východní Evropy a kolem roku 2000 začala na Kovandovu adresu pršet pozvání z prestižních galerií. To už se o něm vědělo, že dokáže připravit výstavu šitou na míru jakémukoliv prostoru, případně si něco vymyslet přímo na místě. A brzo se propracoval do pozice asi nejžádanějšího žijícího českého výtvarníka.

V londýnské Tate Modern se líbal s návštěvníky přes sklo. V madridském Palacio de Cristal, který je součástí Muzea královny Sofie, propletl monumentální oranžerii z 19. století změtí provázků, do níž důmyslně ukryl dva zlaté prstýnky. K jeho věhlasu přispívaly i některé historky, jako třeba ta, když z galerie zmizelo v noci před vernisáží koště, které bylo součástí čerstvě nainstalované expozice – odnesla ho uklízečka, která ocenila, že si na ni vedení galerie konečně vzpomnělo a pořídilo jí nový smeták. 

Kovanda se ochotně účastní i tuzemských výstav, ať už se konají kdekoliv. „Každé nabídky si vážím a pokaždé chci vyhovět. Jsem rád, když je o moje věci zájem, je to přece součást mojí práce,“ říká při osobním setkání v pražské kavárně V sedmém nebi. Například v České Skalici pozvané hosty vyzval, ať přinesou z domova své oblíbené věci, a ty pak v rámci vernisáže společně s nimi všelijak upravil a uspořádal. Výstavu pojmenoval Je to na vás.

 

Žádný praktický smysl

Odborníci jej zařazují po bok umělců, jako byli Vladimír Boudník či Jiří Kolář. A bodování, na jehož základě vzniká takzvaný J&T Banka Art Index, jim dává za pravdu: Kovanda tento žebříček výtvarníků narozených po roce 1950 ovládl ve velkém stylu již potřetí za sebou (tento text vyšel krátce před jeho čtvrtým triumfem, který by oficiálně vyhlášen v třetím únorovém týdnu, pozn. red.) „Vlastní hodnotu umění nelze objektivně změřit, lze však posuzovat umělcovy veřejné aktivity. Index zohledňuje účast na výstavách, výtvarná ocenění, zastoupení galeriemi a další počiny, jako jsou knižní monografie či realizace ve veřejném prostoru,“ vysvětluje Jan Skřivánek, šéfredaktor časopisu Art+Antiques, který tuto zprávu o aktuálním stavu české výtvarné scény zveřejňuje. Pro zajímavost umístění některých dalších výrazných osobností: 2. Eva Koťátková, 3. Kateřina Šedá, 5. Krištof Kintera, 8. Jiří David, 11. Josef Bolf, 27. David Černý, 46. František Skála, 57. Jaroslav Róna, 72. Lukáš Rittstein, 83. Jiří Surůvka…

Jak se vyučený zedník stane umělcem takového mezinárodního významu? „Když jsem byl malý, těšilo mě, když ode mě holky chtěly obrázky do památníčků a měly z toho radost,“ začíná Kovandovo až dětsky prosté vyprávění. Jako školák chtěl být přírodovědcem, jenomže pak se jeho směřování převrátilo vzhůru nohama: „Na podzim 1967 jsem byl se spolužáky na svém prvním bigbeatovém koncertu – v Kulturním domě barikádníků, kde vystupovala skupina Olympic. Bydleli jsme ve Strašnicích a konalo se to odpoledne, takže nebyl takový problém, aby nás rodiče pustili.“ Jiřímu Kovandovi bylo tehdy čtrnáct let. „Domů jsem přišel úplně uchvácený. Do té doby jsem se pokoušel hrát fotbal, ale tohle mě proměnilo. Sekl jsem s fotbalem, začal číst knížky, chodit do kina, na výstavy… A přestalo mě zajímat učení.“

Při zkouškách na gymnázium pohořel. „Pamatuju, jak táta povídal: Co teď budeš, kruci, dělat, když jsi to takhle podělal!? A mně už to bylo úplně jedno. ‚Dej mě, kam chceš,‘“ řekl jsem mu. „Tak mě přihlásil do učňovské školy v Malešicích.“ Po třech letech dostal Kovanda výuční list na zedníka a pokračoval nástavbou – už při zaměstnání. Po maturitě začal pracovat u geodetů, kteří zaměřovali tunely budoucího metra. „Dělali jsme hlavně pod Václavským náměstím, takže ty moje akce většinou vznikaly cestou z práce. Fotil to kolega, který u sebe nosil foťák.“ Z této doby pochází i další Kovandova legendární performance, z níž se opět zachovala jen „á čtyřka“ s textem: „Pokus o seznámení / 19. října 1977 / Praha, Staroměstské náměstí / Pozval jsem přátele, aby se podívali, jak se pokusím seznámit s dívkou.“ Na sérii čtyř snímků je zachycen zarostlý mladík v saku, jak zevluje s rukama v kapsách mezi hloučky lidí. 

Má Kovandovo úsilí navozovat trapně a směšně působící momenty nějaké osobní kořeny? „Určitě to má souvislost s nějakou mojí bázlivostí, stydlivostí, uzavřeností. Hlavně si ale myslím, že je dobré občas nabourat pocit vlastní důležitosti, potrápit svoje ego,“ říká. A jak jeho dávný pokus o seznámení dopadl? „Nic se nestalo, nikoho jsem neoslovil, nenašel jsem odvahu. Jak situace dopadne, už není důležité, jde o to, ji vytvořit,“ objasňuje. Ve stejném roce se Kovanda schovával před pražskými chodci za popelnicí. Jaké bylo vyústění? Bafnul na někoho? „Ne, vůbec. To nemělo být schovávání před někým nebo před něčím. Nikdo si toho ani nevšiml, lidi mě prostě minuli a tím to skončilo. Nemělo to mít žádný praktický smysl,“ říká Kovanda a dodává: „Jsou to maličké intervence, ale zase natolik nepatřičné, až jsou nápadné.“ 

V osmdesátých letech Kovanda formu svých akcí částečně proměnil. V zimě 1981 na jednom z pražských mostů vysypal na jednu hromádku (podél rohu) sůl a na druhou (podél oblouku) cukr. K fotografii připsal: „Slaný roh, sladký oblouk.“ O rok později obalil koncovku zábradlí u schodů na Střeleckém ostrově plyšovou kapsou chlupem dovnitř. Vzniklý snímek pojmenoval Kožich. Na černobílé fotce z podzimu 1982 je listí spadlé ze stromů na Kampě, přičemž dva listy jsou spojené miniaturní kancelářskou svorkou. „Není to skoro vidět, že jo? Ale kdyby si toho někdo náhodou všiml, bude mu to divný a bude o tom dumat,“ říká Jiří Kovanda. V té době už nepracoval u Vojenských staveb, ale v depozitáři Národní galerie. A založil rodinu, jeho žena Jarmila tehdy pracovala jako hygienička u Českých drah. V roce 1980 se jim narodil syn Lukáš a v roce 1982 dcera Eliška. 

 

Zajímá mě důvěra

Kovandovým oblíbeným materiálem jsou všední a dostupné prefabrikáty – překližka, různé latě, polystyren… Po roce 1990 však přibývá i potravin, jak vypovídají názvy či popisky jeho děl: „Deset sušenek vlepených do předem připravených otvorů v omítce.“ – „Zazděná klobása.“ – „Špagety uvařené v malém množství vody (aby dobře lepily) a naházené na stěnu.“ Proč zrovna jídlo? „Víme, že by se s ním nemělo plýtvat, že je určené k něčemu jinému, než jsou umělecké výtvory, a že se může zkazit. Zajímá mě ten kontrast a nestálost,“ vysvětluje autor gastronomických hlavolamů a doplňuje: „Jídlo používáme, abychom doplnili kalorie, takže jsou v něm také jiné energetické proudy než třeba v molitanu, není to chladný materiál.“ A jaký smysl má zazdít klobásu? „Není v tom žádná symbolika, to já nedělám. Tohle bylo na dvoře na Smíchově, kde studenti provozovali prostor, který nazvali CO14 – každých čtrnáct dní tam dělali nějakou akci. Mě taky pozvali a já chtěl udělat něco neviditelného. Tak jsem vyndal cihlu, dal tam klobásu a zase to zazdil. A lidi tomu měli věřit, nebo nevěřit. To mě právě taky zajímá – důvěra.“

V této souvislosti Kovanda připomíná i akci, kterou uspořádal před šesti lety v Paříži: „Šlo o to, že se posadím zády k ženě, která se svlékne donaha, vyfotí mně a pak se zase oblékne. Čili ona měla věřit mě, že se na ni fakt nekouknu, a já zase věřit jí, že bude opravdu nahá. A že tomu všemu pak uvěří i divák.“ Jediným zachovaným artefaktem je opět černobílá fotografie, na níž jsou vidět záda postaršího muže, jak ve vytahané mikině sedí mezi holými stěnami na kancelářské židli. A text: „Požádal jsem o spolupráci fotografku. Seděl jsem zády k ní tak, abych ji neviděl. Ona se svlékla a fotografovala mě nahá.“ Stejného druhu jsou i další Kovandova díla z poslední dekády, například akce nazvaná Bonbon. Dívka v černém kabátě stojí přitisknutá k prknu, popisek zní: „Skleněná stěna dělí výstavní prostor od ulice. Zevnitř je k ní přistavěna překližková deska s rozměry přibližně 2,3 x 1,5 m. V ní je malý kruhový otvor. Modelka přistoupí těsně k desce a do otvoru vloží nahou bradavku. Jinak je normálně oblečená, takže v galerii to nikdo netuší. Po půlhodině odchází a do otvoru je vložen růžový bonbon.“ 

Česká výtvarná kritika má pro něj slabost, zvlášť její ženská část. „Neznám jiného úspěšného umělce, který by postrádal samolibost tak jako on. I proto je tak oblíbený u svých studentů,“ říká Lenka Lindaurová, která dřív vedla časopis Umělec. „Mám moc ráda specifický humor a erotický podtext některých jeho prací,“ vyznává se Edith Jeřábková, která učí na UMPRUM a s Kovandou spolupracuje jako kurátorka či spoluautorka. „Nerad zbytečně zaměstnává ostatní lidi včetně sebe samotného. Řešení různých produkčních a instalačních problémů díky tomu mohou být mnohem jednodušší. Strašně ho nebaví něco konstruovat, nesnáší něco shánět a extra nakupovat. Rád zachází s tím, co je nejblíž, co se dá snadno použít, co má kolem sebe. Zatímco mnozí umělci se často koncentrují právě na ten vizuální konec, on má myšlenku a tomu přizpůsobí formu – podle toho, s čím se potká.“ S tím souhlasí i již zmíněná Lenka Lindaurová: „Všimne si věcí, které lidé míjejí, a dá je do kontextu galerijního provozu. Takže se vám pak může stát, že přijdete do kumbálu s harampádím a řeknete si: ‚Jé, tady je to samej Kovanda!‘“ 

 

Zpeněžit se dá všechno

Samouk Jiří Kovanda dnes učí na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Kvůli svým zahraničním výstavám musí hodně cestovat, ačkoliv jej přípravy na opuštění jeho domovské Letné hodně stresují. „Pak už se mi to líbí, ale chystání na cesty jsou vždycky nervy,“ říká muž, který nikdy neměl vlastní ateliér. „Když jsem pracoval v depozitáři, dělal jsem ty věci tam. Často je ale dávám dohromady normálně doma v kuchyni,“ říká Kovanda, který je od roku 2003 vdovec. Jaký osud čeká po skončení výstav jeho exponáty, které… by si asi málokdo chtěl doma pověsit na zeď? „Většina se rozebere a přestane existovat – kromě fotek, koláží a podobně. Je to tak podle mě správné, ty věci si může sestavit každý sám a znova, kdyby měl zájem, klidně mu k nim namaluju plánek,“ nabízí autor. Mluvit s výtvarným umělcem o prodejních cenách jeho díla je specifická disciplína, ptám se tedy alespoň, zda je pro něj pedagogická činnost ekonomickou nutností. „V devadesátých letech to tak bylo, neměl jsem téměř žádné prodeje. Od té doby jsem toho prodal hodně, vlastně skoro všechno, takže dneska už nemusím učit kvůli penězům – i proto, že jsem důchodce.“

Jednu z největších sbírek Kovandových děl – hlavně obrazů a koláží z devadesátých let – má brněnský galerista Richard Adam. „U Jirky doma už dneska nic nenajdete. Pro každou výstavu dělá nové věci nebo se půjčují z galerií, institucí či soukromých sbírek,“ říká Edith Jeřábková, která má exkluzivní přístup do zákulisí Kovandovy tvorby. „Když jsme chystali výstavu, půjčil mi i pověstné zápisníčky, do kterých si poznamenává nápady,“ přibližuje kurátorka. „Na druhou stranu platí, že trh s uměním dnes dokáže zpeněžit takřka všechno. Jirka udělal v Paříži akci, při které dal pokyny dvojici, aby si stoupla ke zdi těsně k sobě, jako při objímání. Pak se ti dva měli zout a obuv tam zanechat. Dnes jsou ty čtyři boty velmi dobře obchodovatelné. Stejně jako třeba lem sukně, který odstřihl instruovaný performer jedné slečně při vernisáži.“ Jiří Kovanda je také jedním z hrstky českých výtvarných umělců, kteří mají svoje galerijní zastoupení i v cizině. Jan Skřivánek z časopisu Art+Antiques, který koncem února zveřejní výsledky čtvrtého ročníku hodnocení J&T Banka Art Index, ke Kovandově současnému postavení na domácí scéně říká: „Vzhledem k jeho bodovému náskoku není pravděpodobné, že by jej někdo v nejbližší době vystřídal.“ •

 

Táta na špici
Úspěch Jiřího Kovandy analyzuje jeho syn Lukáš Kovanda, hlavní ekonom společnosti Cyrrus:
„Investování do umění je náročnou disciplínou, a to i v porovnání s mnoha dalšími druhy investování. I nemovitosti, možná dokonce akcie podléhají módním vlnám, ale objektivní faktor, ‚fundament‘, je vždy určující. V případě investic do umění tomu tak není. ‚Měřit‘ umění je zkrátka obtížnější, ne-li nemožné. Je však kýžené se o objektivizaci světa umění snažit. I proto, že to pomůže dlouhodobému rozvoji českého trhu s uměním, neboť jej to zpřehlední a nastaví určitá šířeji přijímaná kritéria a vodítka. Hlavně z tohoto hlediska je zmíněný index záslužný počin. Jsem potěšen, že se v žebříčku umístil již čtyřikrát po sobě na prvním místě můj táta, ale výše uvedené bych říkal, i pokud by tomu tak nebylo.“ 
Aktuální žebříček J&T Banka Art Index byl zveřejněn 21. února 2017 a můžete si jej prohlédnout zde
Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat