Stopem po Africe

Poláček v Africe: Přespal jsem u zambijského krále

30 / 10 / 2017

Tohle se může stát jedině na stopu. „Vezmu tě do svého paláce,” prohlásil řidič veliké terénní toyoty a já ukázal na chatrče kolem cesty: „Myslíte jako jsou tyhle?” Zavrtěl hlavou a dlouze se mi zadíval do očí: „No. I‘m His Royal Highness Chief Lundu the 10th Mr. Boniface Chisupa. Jeden z necelých tří stovek zambijských králů.”

Tohle se může stát jedině na stopu. „Vezmu tě do svého paláce,” prohlásil řidič veliké terénní toyoty a já ukázal na chatrče kolem cesty: „Myslíte jako jsou tyhle?” Zavrtěl hlavou a dlouze se mi zadíval do očí: „No. I‘m His Royal Highness Chief Lundu the 10th Mr. Boniface Chisupa. Jeden z necelých tří stovek zambijských králů.”

Nejprve ale k tomu, kde a v jakých podmínkách teď píšu. Městečko se jmenuje Mpalunga, je na jižním břehu obrovského jezera Tanganika a přivezli mě sem tři katolíci, kteří mají za úkol vysvětlit mladým lidem v zaostalých oblastech, jak a k čemu se používá antikoncepce.

„Opravdu jste katolíci s autem plným pilulek proti početí a kondomů?”

„Opravdu. Tohle je přece jenom práce, víra je víra.”

„Dobře. Mám prosbu – hoďte mě do nejlepší lodge v celé Mpalunze, chci se rozšoupnout.”

V Zambii se téměř nepoužívají slova jako „hotel” nebo „hostel”, jsou tu prostě „lodge”. Můžou být velmi strohé, jenom s postelí a moskytiérou, nebo taky krásné, designové, a v takové teď sedím já. Jmenuje se Great Lake Lodge, cena na místní poměry vysoká, pětatřicet dolarů, pro mě zatím největší africký finanční odvaz, jenže velkou radost mít nemůžu.

Dostal jsem chaloupku jak pro Taťku Šmoulu; se sprchou, splachovacím záchodem, plochou televizí na stěně a běloskvoucí širokou postelí, ale netrpělivě jsem pravil: „Nádhera, teplou sprchu si dám hned, ale pak už vlastně potřebuju jedinou věc, zato nutně: heslo k vaší wifině.”

„Á”, vzdychl jeden z mnoha mladých černochů, kteří se o turisty jen zřídka navštěvovaný komplex na břehu jezera starají, čili sem tam zametou už takhle čistou cestu, pak taky počítají listy na bambusech, a když zatroubí auto, hrnou se otevřít vrata; třeba by to mohl být někdo mého typu, člověk s pětatřiceti dolary navíc, “nám se zrovna dnes wifina rozbila.”

„Á”, vzdychl jsem já, „tak to jdu hledat jinou lodge.”

„A”, zasmáli se oni, „tak to držíme palce. Jestli ji objevíte v tomhle městě, jste fakt dobrej.”

Byla už tma, ale vyrazil jsem do terénu, tmy se nebojím. Já se zatím nebojím vlastně ničeho, tedy kromě toho vědomí, že se nebojím. Mít strach je dobré, na cestě po Africe určitě. A já ho nemám: „Do háje,” napadne mě po půl hodině chůze, „co to tady vlastně předvádíš? Chodíš tmavým městem, ve kterém má většina obyvatel dolar na den, a máváš kolem sebe rozzářeným mobilem za osm set (nebo kolik vlastně) dolarů, protože před každým kadeřnictvím s biliardovým stolem a opravnou bot (tady jsou obchody sice malé, zato víceúčelové) lovíš internet, ačkoli víš, že není a nebude…

Těžko říci, jak se lidi kolem tváří, ve tmě jsou skoro neviditelní, ale hulákají na mě přátelsky, takže ve své sisyfovské činnosti pokračuju, dokud neprojdu celé město. Teprve pak internet vzdám a ve vývařovně si objednám obrovskou pečenou pražmu, která mě na půl hodiny smíří s životem bez internetu. Kdesi jsem četl, že je Afrika drahá, ale zatím to moc nechápu – moje večeře by v Evropě byla porcí pro dva lidi, lepší rybí maso jsem nejedl, přílohou jsou hranolky plus salát, dohromady platím českou stovku.

Dostanu nápad – vrátím se do lodge a všechnu práci si připravím. Napíšu důležité texty, a až je budu mít, klidně si vezmu taxi, které mě zaveze za prvním internetem, byť by to mělo být třicet kilometrů daleko; za pár minut všechno odešlu a bude.

Jo, to by asi šlo. Kdybys ale nezapomněl, blázne, že jsi v Africe. Ani do této chvíle se skoro nikde nesvítilo, a když dojím, tma vůkol je úplná.

Nefunguje elektřina. Musím se podívat, jak dlouho vydrží baterka v mém počítači – dvě a půl hodiny. Tak psát, rychle, než se vybije! A uvidíme zítra… (Tuhle větu jsem napsal v neděli o půl desáté večer a nezbývá než doufat, že si ji v pondělí přečtete. Bude to znamenat, že se u Tanganiky rozběhl proud a já tu nějakým zázrakem sehnal funkční internet.)

 

 

Jak jsem se ocitl v Malawi

Zatím nejhorším místem mé cesty byla Lusaka, hlavní město Zambie – přelidněná, plná aut v dopravních zácpách, hlučná, špinavě chudá. Existují dva druhy chudoby, jedna je usměvavá – lidi, co mají málo, skoro nic, ale pořád ještě jsou šťastní. Obyvatelé Lusaky mi šťastní nepřipadali, jen totálně ztrhaní z nekonečného vedra, ve kterém se snaží prodat, dejme tomu, rajčata nebo pantofle, ale nikdo nic moc nekupuje, tak ve stánku spíš poklimbávají a nechávají nenáročný provoz na dětech: „Kdyby chtěl někdo rajčata/pantofle, tak mu je buď prodej, nebo mě vzbuď, dcero.”

Vím to, protože jsem si vygoogloval bar, ve kterém prý mají nejlepší čepované pivo, a neváhal jsem do něj vyrazit šest kilometrů pěšky, takovou jsem měl chuť. A skutečně jsem tu irskou hospodu našel, měli v ní hned čtyři pípy. „Ty ale nefungují,” usadili mě číšníci, „musíte si dát lahváče.” Uff. No dobře, ale do Lusaky už se v životě nevrátím, slibuju sám sobě a po třetím lahvovém pivu i pinglovi. Krčí rameny a z lednice vytahuje čtvrté…

Když ale vyjedete z Lusaky ven, směrem na východ, brzy se zase nadšeně nadechnete, a to doslova. Ne venkově vzduch překrásně voní – asi jako kdybyste vstoupili do sauny, ve které před hodinou kdosi pekl cukroví.

Jedete horami plnými banánovníků a když auto přibrzdí, vrhne se k němu tucet prodavaček s plnými koši: „Kolik kilo to bude, pane?” Banány jsou malé, zelené, ale neuvěřitelně sladké a asi i dobré, nevím, už jsem dospělý, jako dítěti by mi každopádně šíleně chutnaly.

Při stopování to tady vypadá jako obvykle – nejdřív tragédie, potom štěstí; takhle to asi nebývá jenom při autostopu, ale v životě obecně.

Hodinu jsem marně mával rukou mezi odpadky na dohled od lusackého letiště, bylo čtyřicet stupňů a já nevěděl, jestli mě víc bolí hlava nebo ruka, pak zastavil obchodník s drahokamy jménem Jacob a vzal mě sedm set kilometrů daleko až k hranicím s Malawi. Mohl jsem u něj přespat, vyrazili jsme hluboko do buše, kde byla díra v zemi, naložili jsme do auta osm velkých šutrů, které měly vyšší cenu než to auto, Jacob řekl, že má šťastný den a jeden zelený diamant mi věnoval, o čemž bych se ovšem raději rozepsal až ve chvíli, kdy opustím Zambii.

Opět jsem se dostal z asfaltek na písečné cesty, kde nic nejezdí, a kde moc nefungují pravidla – o den později najednou zjistím, že jsem v Malawi, což je země, do které nemám potřebné vízum, ale nevadí, žádné uniformy jsme nepotkali.

Do městečka Chama mě přes ten kousek Malawi vezl James, auto měl plné kvokajících slepic a odpovídajícího smradu, někam telefonoval, načež se ke mně nadšeně otočil: „Asi máš štěstí. V Chamě je zrovna na nákupech náš král a mohl by tě odvézt o dalších dvě stě kilometrů dál!”

A takhle jednoduše jsem se seznámil s Jeho královskou výsostí Bonifacem Chisupou.

 

 

Tomášova aktuální poloha. Tato mapa se aktualizuje každé tři minuty.

 

 

Vyspíš se s mým otcem

Jako král nevypadá, ale je to sympaťák, štíhlý šestačtyřicátník, pohyby jak kočkovitá šelma. Vyslechne si můj příběh, načež řekne: „Hodím tě ke svému paláci, kolik dáš?”

Beru to jako legraci, tak začnu vytahovat všechny mince, které mám zrovna v kapse, a počítám: „Jedenáct, dvanáct, třináct… Můžu vám dát třináct kwacha.”

Deset kwacha je jeden dolar a Bonifac mě podle očekávání plácne do zad: „Tak to si nechej, jedeme.”

Vyrážíme do hluboké buše směrem k městečku Matumbo, a i když máme auto jako na Dakar, při některých skocích nebo průjezdech říčkami musím obdivovat královo řidičské umění. „Tohle celé je moje království” chlubí se, “sedm tisíc hektarů divočiny.”

Ano, je to divočina, z čehož vyplývá, že má tento panovník jen málo poddaných. Řekl bych, že postupně u všech zastavíme – je to vždycky rodina žijící v chatrčích mezi slony. Poddaní kleknou na jedno koleno, král poděkuje, zeptá se, co nového, jestli něco nepotřebují a jedeme dál.

Uprostřed zapařeného údolí narazíme na neuvěřitelnou civilizaci, totiž safari-tábořiště s elektřinou a wifinou. „O to se mi starají tihle,” představuje mi král dva bělochy (sakra, kolik dní já už nepotkal bělocha!) původem z Jižní Afriky, ti se ptají, odkud jsem já, a když to řeknu, rozzáří se: „Musíš pozdravovat Milana a Ivu Holíkovy, byli tady v červnu” – což tímto činím.

Dnes je tábořiště bez turistů, ale za pár dnů prý zase někdo dorazí: „To víš, v listopadu se loví lvi...”

Nesmírně se už těším do paláce, protože očekávám, že by mi tam Jeho výsost mohla věnovat lví zub pro syna, ale nejprve nám rupne nádrž a teče z ní palivo, potom přestanou fungovat světla. Až teď zjistím, že nás v autě sedí patnáct – zatímco já jsem vedle krále, za mnou jeho starý otec a bodyguard s puškou, jedenáct poddaných se mačká v zavazadlovém prostoru. Ti vždycky vyběhnou a buď zalepí nádrž, nebo strčí nějaká dřívka do motoru; neptejte se mě na podrobnosti, ale vše zvládají v naprostém klidu a král je zjevně hodný, takže jim pomáhá. Jo, funguje to. Jedeme dál.

Po čtyřech hodinách jízdy mezi houštím a nezvykle zkroucenými stromy vidíme ceduli s nápisem „Blížíte se k paláci jeho výsosti, vítejte!”, tak jsem celý natěšený, ale je to jen taková vilka, která by se u nás dala pořídit za pět milionů. Chci se vykoupat, dostanu lavor s pěti litry vody, chci se vyspat, dostanu společnou postel s královým otcem (odmítnu, zdřímnu si v křesle), žádné lví zuby mi nikdo nenabídne – lev tu sice je, jenže pouze plyšový.

V pět ráno s králem obejdeme okolí, rozdáme úkoly probouzejícím se poddaným, a mimo jiné narazíme na chatrč s antimalariky, tak o jednu dávku požádám; v noci to kolem mě docela bzučelo. Král se chechtá: „Na to nemáš, musel bys zaplatit padesát kwacha!”

Padesát kwacha je pět dolarů, takže z kapsy vytahuju bankovku a najednou vidím, že je překvapený. Hele, on si vážně myslel, že jedu po světě úplně bez peněz. Možná chtěl opravdu zaplatit za odvoz, je to dost pravděpodobné!

Teď už si ovšem netroufne, teď by se to nehodilo.

Když jsem ho včera o půlnoci pozval jménem České republiky na oficiální návštěvu, přijal. Možná ale nepojede na Hrad, nýbrž do Špindlu – jednou v životě by prý chtěl vidět a ochutnat sníh.

 

Fotografie si můžete prohlédnut v galerii.
 

 

Přehledová mapa Tomášovy cesty. Tato mapa se aktualizuje v delších časových intervalech.

 

Galerie (17) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat