Na jaké místo už se nechcete nikdy vracet?
8. dubna 2018
Reportér 04/2018 · Číslo 44
ZvětšitProfimedia.cz
Nemocnice v Jablonci nad Nisou, podchod v Přerově, Severní Korea, Afghánistán... Taková místa si vybavuje kvarteto, na které jsme se obrátili s anketní otázkou pro dubnové vydání magazínu Reportér.
ZvětšitNemocnice za mřížemi
V žádném případě bych se nechtěla vracet do budovy jablonecké dětské nemocnice na sklonku minulého režimu, jelikož jsem tam jako malé dítě opravdu proležela půlku letních prázdnin. Ve vzpomínkách mi ten zážitek připomíná vězení – návštěvy bývaly jednou týdně na dvě hodiny a každý rodič chodil zvlášť. Všechna okna zamřížovaná, dokonce i okénko ve dveřích bylo s mříží, v pokoji nebyl předmět, o němž by se dalo mluvit jako o ozdobě. Vzpomínám i na veliké kovové injekce, na sestry bez sebemenší empatie a říkám si: „Zaplaťpánbůh, že je ta doba navždy pryč.“
ZvětšitPodchod v Přerově
Vracím se rád téměř kamkoli, ale nechtělo by se mi znovu do podchodu v Přerově, kde jsme při natáčení dokumentu kráčeli s kamerou po boku staršího elegantního muže z dnes už neexistující fašistické strany a jeho drsné ochranky s baseballovými pálkami. Řekl mi tehdy pompézně: „My nejsme proti cikánům, my jsme jen proti nepřizpůsobivým občanům.“ – „Víte, pro mě jste nepřizpůsobivý občan vy,“ vypadlo ze mě. Naštval se a zrudl, ale povel k útoku svým pálkám nedal. V tom podchodu mi hezky nebylo. Občas projíždím kolem a pokaždé se mi ta situace vybaví…
ZvětšitKLDR mám deprese
Jediná země, ve které jsem se nemohl dočkat odletu a ze které mě dodnes přepadá deprese, se jmenuje Severní Korea. Během pobytu jste pod neustálým dohledem tajných policajtů – bez nich nemáte šanci vyjít ani před hotel, ve kterém jsou odposlouchávané pokoje. Dostanete se jen na místa, která se vám rozhodnou ukázat. Místní obyvatelé mají strach z trestů, které hrozí za kontakt s cizincem, tak odvracejí zrak; nepopovídáte si. A to nemluvím o pracovních táborech, brutálním mučení, popravách… Poznal jsem i jiné odporné režimy, ale se severokorejskou hrůzou se nic z toho nedá porovnat.
ZvětšitKandahár roku 2001
Obecně se nechci vracet na místa, která mě dojala nebo nadchla – pravděpodobně mě tam totiž čeká zklamání. Do panenských míst pronikla turistika, lidi, které jsem si zamilovala, už tu nejsou, změnila jsem se já… A konkrétně bych nerada znovu zažila Kandahár roku 2001. Písečné bouře, trosky, dusno. Profízlovaná nedůvěra. Ulice bez žen. Zákaz hudby, hlasitého mluvení (kromě modliteb). Veřejné bičování. Prcháme v autobuse, který přepravuje stádo ovcí, tálibánskou kontrolu projíždíme skryti pod jejich těly. Řidič nás zachránil, protože je muslim – a ten přece musí pocestným pomáhat.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
