Reportáž

Tisíc mil na kole. Všechny bolesti Československa i ta má

08 / 08 / 2016

Netušil jsem, do čeho jdu. Anebo jistě – o tom, že jsou takzvané „Míle“, tedy ultramaraton jménem 1 000 Miles Adventure, jedním z nejtěžších vytrvalostních závodů v Evropě, jsem se dočetl, jenže co přesně mě čeká, to jsem si představit nedovedl. Každopádně nelituju. Například proto, že jsem poznal spoustu neuvěřitelných frajerů.

Netušil jsem, do čeho jdu. Anebo jistě – o tom, že jsou takzvané „Míle“, tedy ultramaraton jménem 1 000 Miles Adventure, jedním z nejtěžších vytrvalostních závodů v Evropě, jsem se dočetl, jenže co přesně mě čeká, to jsem si představit nedovedl. Každopádně nelituju. Například proto, že jsem poznal spoustu neuvěřitelných frajerů.

Pravidla pochopím za chvíli: vyrazíš z nejzápadnějšího místa v Česku a po pěšinách přes hory a doly pojedeš na kole do nejvýchodnější obce slovenské. Je to tisíc mil, sotva sedmnáct set kilometrů a stezku ti ukáže navigace – jinak se o sebe laskavě postarej sám, rozumíme si?

Jsa podprůměrným cyklistou, dávám si skromný cíl. Beru si jen týden volna a chci dojet na hranici se Slovenskem. A kdyby to náhodou nešlo, tak určitě do poloviny; na značku pěti set mil, která je v Jeseníkách.

Pár znalců tohoto závodu se přeptá, jestli si moc nefandím, ale považuju je za zbytečné pesimisty: „Ať to počítám, jak chci, vychází mi, že stačí dát sto dvacet kilometrů denně a za týden v té půlce budu. To snad musím dát i pěšky ne?“

Znalci jenom krčí rameny: „Když myslíš...“

 

První potíže

Na kole jezdit umím. Občas vyrazíme se šestiletou dcerou podél Vltavy k zoo, jenže tam to máme po rovince a téměř není třeba přehazovat, zatímco teď, okamžitě za startem v nejzápadnějším českém městečku Hranice, je to do kopce. Šlape se ztěžka, a tak bych nejspíš přehodit měl, jenomže to provedu prudce a ozve se rána. Vůbec nerozumím tomu, co se děje, ale kdosi volá, že mi přehazovačka vletěla mezi dráty a že prý jich pár přervala, což by mi nevadilo, kdybych po chvíli nezjistil, že měly ty dráty jistou funkci, a když ji náhle neplní, z mého zadního kola se rázem stává osma – smutné.

No nic, trapas, asi jsem skončil.

Kolem mě projíždí například šestatřicetiletý Radek Musil, jeden z favoritů na vítězství. V hospodě vyprávěl, že má letos najeto pět tisíc kilometrů (ale byli tam i borci, kteří prý od ledna zvládli trojnásobek). Do cíle chce dojet zhruba za osm dní a rozhodl se, že dnes v noci nezastaví. Během závodu už ho pochopitelně nespatřím, ale později mi o tom bude vyprávět: „Start byl ve tři odpoledne a únava na mě padla přesně po čtyřiadvaceti hodinách v pískovcích nad Hřenskem – sedl jsem si do dřevařské chajdy, nařídil budíka, hodinku si dáchnul a pokračoval... Ale další noci už jsem spal obvykle čtyři hodiny a na Slovensku i dýl, protože tam se za tmy do některých oblastí nesmí kvůli medvědům a povinně tak vyjíždíš až za svítání.“ 

Nešťastně zírám na polámané dráty a kolem mě jede i čtyřiapadesátiletá Blanka Nedvědická, vynikající horolezkyně a lyžařka, která se sice Mílí účastní prvně, ale kdo ji zná, ten má jasno: „Když Blanka dostane startovní číslo, tak chce vyhrát.“ Jistě, je skvělá, ale ani ona se nemohla připravit na to, jak bude závod těžký, a za dva týdny skončí ve špitále.

Pak kolem projede i osmatřicetiletý Pavel Johanides na koloběžce, což mě nejprve překvapí, ale jak se mi Pavel vzdaluje, vidím, že horším cyklistům stačí. 

Všichni se zatím usmívají, jen já jsem v háji, a potom je tu ještě jeden cyklistický tandem, na jehož zadním sedle šlape nevidomý kluk, šestatřicetiletý Vašek Fišer, a ten vypadá taky jaksi zmateně...

Já nakonec můžu pokračovat, protože při Mílích si závodníci tradičně pomáhají, takže u mě pár kluků zastaví a jeden rovnou hlásí: „Ty máš takový štěstí, žes mě potkal, ukaž, co s tím je?“ Začne mi ty dráty jaksi napínat, nevím, pro mě to je španělská vesnice, ale postrádáme důležité nářadí, takže jsme rádi, když nám ho půjčí další pan kolega – a z toho jsem v ještě větším šoku než z koloběžkáře, protože je mu přes sedmdesát, jmenuje se Honza Vlasák a prý chce ujet celých tisíc mil, což je bláhovost, protože má na nohou sandály a na kole klasický nosič. Vypadá spíš jako tramp, ale ještě že tu je, mé kolo bude po hodině pojízdné. „Sorry, chlapi, že jsem vás tak zdržel,“ vyrážím, a noví přátelé se smějí, že jim třeba jinde pomůžu já – je to nesmysl, protože já neumím vůbec nic, ani zalepit (nebo dokonce vyměnit) píchlou duši...   

... začalo pršet a nějak špatně se mi dýchá...

... zadek bolí...

... a už je tma, chce se mi spát, hodím si do lesa spacák...

... kolik že jsem to za první den zvládl? Sedmdesát kilometrů, to docela jde. I když skutečné kopce prý ještě nezačaly.

 

Rozsypaná koloběžka 

Překvapivě nevypadnu ze hry jako první. Dřív to zabalí například onen koloběžkář Pavel, což mi bude líto, protože jsme se cestou docela skamarádili – jel jsem o něco rychleji, ale on zase vstával už za svítání (já si sice večer sliboval totéž, ale ze spacáku jsem se do té kosy venku vyhrabal až v sedm). Proto jsme se s Pavlem v Krušných horách občas potkávali a znám jeho příběh:

Míle jel už dvakrát na kole, jednou je zvládl za výborných dvanáct a půl dne, ale tak jako mnoho jiných cyklistů se nakonec takříkajíc „přejezdil“ a začal dávat přednost koloběžce.

Když se bavíme třetí den kdesi na Cínovci, tak sice přiznává, že ho trochu bolí achilovky, ale vypadá naprosto spokojeně: „Takhle mě to baví – koloběžka je výborná třeba ve sjezdech těžším terénem, ovládáš ji snadněji než kolo; když potřebuješ, snadno z ní vystoupíš, a když už letíš přes řídítka, pády bývají bezpečnější.“

Na pevnějších cestách pro Pavla není problém sjíždět z kopce padesátikilometrovou rychlostí, ale i tak ho nakonec nechám kdesi za sebou a až zpětně se dozvím, co se vlastně stalo.

Jelo se mu dobře pět set kilometrů, až do Jizerských hor, na první ze tří checkpointů, což jsou místa, kde na vás čekají s dobrým slovem a občerstvením organizátoři. „Vadily mi samozřejmě dlouhé a táhlé kopce,“ připouští Pavel, „které vy na kole ještě pořád vyjedete, ale koloběžkáře to ničí. Konkrétně třeba České Švýcarsko, které tebe asi bavilo, mě utavilo. Bylo to nekonečné a nezáživné; myslel jsem, že nedám ani padesát kilometrů za den.“

Pavel by nevzdal, ale nakonec se rozsypala koloběžka: „Asi únava materiálu.“ Pár cyklistů mu sice pomáhalo s nejnutnějšími opravami, ale to bylo jen takové slepování, aby se dostal do civilizovaného Harrachova, kde by snad mohl sehnat nějakou náhradní. „Což se nepovedlo, a tak nezbylo než sednout na vlak a vyrazit k nám do Pardubic, kde jsem si domluvil koloběžku novou. Pak bych se zas vrátil do Harrachova, ale představ si – jak jsem třikrát přestupoval, v nějakém vlaku jsem nechal navigaci.“

A to je celé, protože bez navigace se pokračovat nedá. Nevíte, kudy jet, a pořadatel nemá kontrolu, zdali jste skutečně dodrželi trasu. Pavel tak už po šesti dnech musel napsat esemesku, že letos odstupuje: „Týden mě to pak mrzelo, ale pojedu příští rok. Už jsem si kvůli tomu nechal udělat úplně novou koloběžku na zakázku.“ 

 

Kachna s párky

Já si nějak zvykám na celodenní putování i na jistotu, že se nedostanu tak daleko, jak jsem měl v plánu. 

Stezka většinou vede přímo po hranici s Německem, kde potkám jen občas kolegu závodníka, ale už třetí den jsme natolik roztrhaní, že třeba čtyři hodiny nevidím nikoho, jsem tu jen já, hory, houby a borůvek tolik, že už mi nechutnají.

Do větších kopců kolo tlačím, ale dolů to pak bývá nádhera, pokud tedy trasa nevede korytem potoka – tehdy jdu zase po svých a hlasitě nadávám na sadisty, kteří trasu vymýšleli.

Každou půlhodinu si sednu na pařez a každé čtyři hodiny narazím na hospodu, kde si objednám dvě porce jídla. 

– „Jednu kachnu se zelím a k tomu párky s chlebem, prosím.“

– „Vy jste mílař, že jo? Hned to bude.“ 

Po jídle mi zase bývá krásně a vyrazím, cesta je pestrá – když už mě ničí pěšina se spoustou kořenů, začne louka, a když mě vytáčí louka, jsou tu skály. A když už je skal moc...

... tak je to hrůza. Jako soumar vyšplhám na Děčínský Sněžník, hluboko pode mnou se plazí Labe, vypadá to, že u něj budu za chviličku, teď přece nemusím ani šlapat, stačí lehce brzdit, říkám si, ale namísto osvěžujícího sjezdu začne horor, protože stezka vede mezi balvany přímo po skále, já kolo většinou nesu, modlím se, ať nespadnu do rokle, a těch dvacet kilometrů do Hřenska mi zabere tři hodiny, během nichž si mnohokrát vzpomenu na tandem s nevidomým Vaškem Fišerem. Ten to snad ani nemůže zvládnout.

 

Bez očí

Opavský masér Vašek Fišer nejenže od narození nevidí, on taky špatně slyší a není zrovna upovídaný, takže mi o podivuhodné cestě na tandemu povypráví jeho spolujezdec a trenér Aleš Procházka.

Zatímco Vašek je takzvaný „zrakáč“, Aleš normálně vidí, je tedy „kukavec“. A právě on byl tím, kdo dvojici přihlásil – připravovali se poctivě, od ledna spolu najezdili 1 200 kilometrů, ale na Mílích závodníky obvykle překvapí úplně nečekané potíže. „Hned po startu,“ začíná Aleš, „jsme utrhli řetěz, což nevadilo, brzy jsme ho s Vaškem opravili, ale než se to povedlo, všichni jste nám odjeli, dokonce i ty. Došlo k tomu, čeho jsem se bál – musel jsem se hned spoléhat na navigaci, se kterou jsem neměl žádnou zkušenost, navíc mi na ni svítilo sluníčko...“

Abychom to zkrátili – Aleš s Vaškem se k údivu pořadatelů omylem vrátili po dvou hodinách zpátky na start. Dostalo se jim rady, jak zacházet s navigací, ještě jednoho protekčního výstřelu a tandem se rozjel znovu; daleko za ostatními a v dešti. Za soumraku se utrhl jeden nosič s bagáží, což zničilo obě přední brzdy: „Průšvih. Zastavili jsme pod děravým posedem a pustili se do oprav, svítili si na to baterkou, pokračovali i dopoledne a aspoň kotoučovou přední brzdu jsme nakonec dohromady dali.“

Ti dva cestu pojali velmi zálesácky, vezli si například i vařič. „Řekli jsme si, že když to je závod bez jakéhokoli zabezpečení, tak si všechno povezeme s sebou, tímhle stylem nás to bavilo. Ujeli jsme si svých dvanáct hodin, večer vždycky uvařili instantní polévku, potom otevřeli a smíchali dvě konzervy, třeba vepřové a játra, nakonec kafe a šlo se spát.“

Aleš nahlas popisoval, jak vypadá krajina, kterou se tandem trmácí, ale někdy to ani nebylo třeba, protože nevidomý Vašek ledacos vycítí sám. „Já to nechápu,“ říká Aleš, „ale on třeba podle proudění vzduchu pozná, kde je les a kde jenom ojedinělé stromy. I po mnoha dnech mi dokázal plasticky vyprávět, kudy jsme jeli a jak to tam přibližně vypadalo...“ 

Občas si zanadávali, k čemu vlastně mají kolo, když většinu dne chodí, ale nenaříkali. Ve skalách kolem Děčína si zopakovali, že přece od začátku vědí, do čeho se přihlásili, tak to teď mají a musí ty metrové skalní schody zvládnout, nedá se svítit. Totéž pak na nejsevernějším místě republiky ve Šluknovském výběžku: „Tam jsme za celý den najeli jenom patnáct kilometrů, to byla hrůza.“

Alešovi vyrazila větev přední zub, ale vůbec ho to nerozhodilo. „Slíbil jsem přece Vencovi, že aspoň polovinu zvládneme, i kdybych ho tam měl donést na zádech.“

Mezi Adršpachem a Kralickým Sněžníkem nevidomý Vašek nemohl, tělo bylo fyzicky naprosto vyčerpané, a tehdy šlapal hlavně Aleš: „Jsme parťáci. Říkal jsem: Dotáhnu tě do první restaurace na Dolní Moravě, tam se najíš, zrelaxuješ a pojedme dál!“ 

Po dvaceti dnech se dostali na pětistou míli do Františkova v Jeseníkách, kde skončila spousta závodníků a tandem taky. „Poplácal jsem dehydrovaného Vaška po rameni a řekl mu, že co jsem slíbil, považuju za splněné. Vašek na sobě emoce nedává znát, ale teď jsem cítil, jak je šťastný, že coby zrakáč dokázal dojet až sem. A mám takový pocit, že to za rok zkusíme znovu.“

  

Vyprávějte!

Po tomto příběhu je mi hloupé líčit, že i já například v onom Šluknovském výběžku umírám – v pětikilometrovém úseku přes takzvaný Nordkap táhnu kolo křovím a přes kořeny nejmíň tři hodiny, a když se pak dostanu k první hospodě a sednu ke stolu, okamžitě usnu.

Zajímavé je, jak se ke mně majitelé hospod chovají. Brzy získám pocit, že co hospodský, to vášnivý cyklista, protože ačkoli stále více smrdím potem, dostávám slevy a donekonečna musím odpovídat na otázky, jaký že ten závod vlastně je.

– „Víte, já jsem mizernej cyklista, čelo pelotonu je někde čtyři sta kilometrů přede mnou.“

– „To nevadí, stejně vyprávějte. Anebo víte co? Pojďte do kuchyně, ať to slyší i kuchař, on to taky miluje a jednou by Míle rád jel!“

Denně míjím chalupy, u kterých je nápis, „Občerstvení pro mílaře zdarma“, jednou stojí jen tak u cesty stolek se džbánem studené vody, tyčinkami a trsem banánů. Když se chci obden vyspat a osprchovat v horské chatě, platím nesmyslně nízké ceny a brzy ráno nacházím před dveřmi tatranky na další cestu, to mě dojímá.

Tisíc mil se sice nejede o peníze nebo hodnotné ceny, ale zdá se mi, že odměnou je prestiž mezi cyklisty. A nejspíš je to prestiž zasloužená – pokud tedy dojedete alespoň do té poloviny.

 

Sedmdesát plus

Původně jsem nevěřil, že by byť jen do poloviny mohl dojet sedmdesátiletý Jan Vlasák, ale byl jsem hlupák; Honza zvládl závod celý, v cíli se objevil přesně za tři týdny. Občas to pro něj byl očistec: „Vzdát bych nemohl už kvůli kamarádům, kteří mě podporovali, ale zvlášť ke konci mě občas napadlo, že by ani nevadilo, kdybych třeba zlomil kolo, což by byl objektivní důvod, proč to zabalit.“

Honza Vlasák měl vždycky rád cyklistiku i čundry a po převratu projel na kole půl světa; napsal o tom pět knih. Mílí se zúčastnil potřetí, ale letos to prý bylo nejhorší. Týden po startu totiž začaly na Slovensku přívalové deště, které závodníky výrazně zpomalily: „Byl studený liják a vichr, louky se měnily v močál, bahno se lepilo na kolo, jednou mě to tak zlomilo, že jsem si dokonce vzal pokoj za dvanáct eur – jediná noc, kdy jsem platil! Když jsem se potom z Humenného vracel vlakem domů, čučel z okna a uvědomoval si, že támhle v kopcích jsem se před pár dny pachtil, připadalo mi to neskutečné – tyhle závody, to je nevysvětlitelná dimenze života. Jsem při nich v úplně jiném světě, a když se pak vrátím a vidím normální lidi chodit normálně po ulici, tak si vždycky říkám, jak je dobře, že takhle pohodový a pohodlný svět ještě existuje...“

I s Honzou Vlasákem jsem se v prvních dnech na trati potkával, takže vím, jaký měl režim. Ráno dokázal vstát velmi brzy, před čtvrtou hodinou, pak šlapal pohodovým tempem, adekvátním jízdě v obyčejných sandálech, a s občasnou zastávkou v restauraci vydržel na kole skoro do setmění.  

Dlouho se usmíval, což ho přešlo na Slovensku: „Magura a Kozí kameň!“ zmiňuje dva těžké úseky: „Na Maguru tlačíš kolo dvě a půl hodiny rovnou přímkou, korytem plným obrovských kamenů. Z Kozího kamene nevede dolů žádná cesta, šlapeš křovím, ta stopa je šíleně strmá, takže kdybych zakopl, pokutálím se dlouho... Je to nekonečné a v deštích psychicky náročné.“ 

I tak ale Honza říká, že za to letošní Míle stály: „Ty to možná pochopíš,“ říká mi, „protože jsi jel, ale ostatním vysvětlíme jen těžko, proč to je droga. Museli by to prožít. Znát ten pocit, že i když třeba jedeš po krásné cestě a všechno je bezvadné, tak se pořád bojíš, kam tě to zavede za chvíli, protože je jasný, že zatočíš k nějaký šílenosti... Zakladatel závodu Honza Kopka má asi pravdu, když říká, že čím je to horší, tím je to lepší, protože čím víc se na trase trápíš, tím větší dojem to v tobě zanechá.“  

A aby bylo jasno, že si Honza jenom nestěžuje na Maguru nebo na krkolomné brodění řeky Laborec, poví mi i několik vzpomínek příjemnějších – za všechny vybírám tuto: „Před Popradem jsem se ptal jednoho děvčete na cestu do obchodu, a ono napřed mělo strach, protože svět je plný úchyláků, ale pak mě vzalo k sobě a bylo to dobrý... K ničemu nedošlo, říkala, že se známe krátce na to, aby mi umyla záda, ale ve vší počestnosti jsem u ní mohl přespat, na čemž si cením hlavně toho, jak pořád dokážu lidi přesvědčit, že nejsem úchylák.“ 

 

Suché slipy

Sám jsem na cestě pátý den a přejíždím teprve z Jizerek směrem na Krkonoše. Dnes se mi povedlo zabloudit, což je hned, pokud neustále nekontrolujete navigaci – řítíte se z kopce, minete odbočku, najednou jste v údolí, zoufale se vracíte, chcete to vzít kousek přes les, ale tam jsou tři pěšinky vedle sebe, vy si nejste jistí, která je ta vaše, pročež se točíte kolem osy, až jste úplně dezorientovaní a spadnete do trní. 

Dostala se mi do hlavy jediná písnička od Jarka Nohavici, kterou nenávidím, totiž „Pijte pitnou vodu a nepijte rum“, celé odpoledne jsem zpíval a nevymyslel, jak se toho nesmyslu zbavit. 

Pak jsem jel po hřebeni polskou stranou, nikde ani salaš, a začala bouřka, při které jsem prochladl. Jakýsi Polák mi po hodině v dešti nabídl pokoj, ve kterém už dřímali dva čeští turisté, a ti když viděli, jak jsem rozklepaný, vnutili mi suché triko a slipy, což jsem ocenil, protože já nic suchého na převlečení nemám... 

Všechno jsou to zajímavé zážitky, až skončím, bude mi trochu smutno. Ale mezi námi – určitě bylo moudré, že jsem si vzal jediný týden volna. 

Zatímco přede mnou jsou Krkonoše, skuteční cyklisté už jsou na Slovensku.

 

Nebuď rychlejší než andělé

Blanka Nedvědická jela Míle poprvé, ale kdysi už například skončila čtrnáctá na slavném lyžařském Vasově běhu ve Švédsku, takže její vítězství mezi ženami (v čase jedenáct dní a devatenáct hodin) ani moc nepřekvapilo. „Docela jsem trénovala,“ popisuje, „ačkoli v prosinci jsem měla úraz kolene a v únoru musela na operaci. Krátce před závodem mě poslali do lázní, tak jsem si vybrala Jeseníky a trochu trénovala i tam. Taky jsem za to koleno dostala nějaké peníze od pojišťovny a na poslední chvíli si koupila kolo, protože to staré mělo čtrnáct kilo a tohle jenom deset a půl. I tak bylo docela těžké, když se na něj na Slovensku nabalilo bahno...“

Blanka jela trochu jinak než nejlepší chlapi. 

Na rozdíl od nich se zvlášť zpočátku klidně zastavila na borůvky nebo lesní jahody, všímala si krás okolo sebe. „I když jsem ta místa třeba proletěla, tak jsem sama sobě slíbila, že se tam vrátím a objevím je pořádně, ať už šlo o Strážovské vrchy, nebo o Velkou Fatru a Nízké Tatry, které znám vlastně jen ze zimy... Pro mě je ze všeho nejcennější ta kombinace fyzického vypětí a zážitku z krásné krajiny.“

Blanka jezdí o něco opatrněji než muži – sama uznává, že už nemá takové reflexy, aby mohla spustit kolo z kopce bez brzdění. „Ale i tak jsem měla jeden špatný pád v jinak nádherných polských Stolových horách. Jela jsem vedle závodníka jménem Tomáš, zrovna jsem mu vyprávěla, jak jsem dostala od kamarádky stužku s nápisem Nikdy nebuď rychlejší než tvoji strážní andělé, kterou si vezu jako talisman, a v tu chvíli jsem spadla a praštila se do hlavy. Tomáš řekl, že mě bude doprovázet a hlídat, protože já asi měla lehčí otřes mozku, chvíli jsem mluvila z cesty...“ 

Podruhé jí kolo uklouzlo v Nízkých Tatrách při sjezdu po mokré trávě, tehdy si vrazila řídítka do žeber. „Myslela jsem, že je mám zlomená, takže jsem se den po dojezdu nechala doma v Jablonci zrentgenovat. Žebra byla jen naražená, ale hned mě poslali na internu a tam jsem musela zůstat na dvoudenní hospitalizaci, během níž ze mě dostali šest litrů vody. Já byla strašně oteklá, tělo při závodě trpělo nedostatkem tekutin a zadržovalo vodu. Na startu jsem vážila padesát tři a půl kila a při nástupu do nemocnice padesát sedm a půl – to všechno byla voda. Prostě jsem podcenila pitný režim.“

Blanka patřila k těm, které na Slovensku zastihly deště. „Že potom člověk zoufale jde i z kopce bahnem, to k Mílím asi patří. V těchhle polích, kde se na kolo nabalila spousta jílu, to pro mě bylo nejtěžší. Silnější chlapi si dali kolo na rameno, a sice se bořili po kotníky, ale nemuseli tlačit; já jo.“

Do cíle v Nové Sedlici u ukrajinských hranic dorazila dvě hodiny před druhou Katarínou Ludvíkovou, oddychla si, že konečně unikne dešti, ale jinak by klidně jela dál, za těch jedenáct dní už si zvykla. Ač byla v euforii, prohlásila, že si pro příští rok zkusí najít zase nějakou novou výzvu – jaká bude, o tom přemýšlí právě v těchto dnech, když provádí turisty po Aljašce. 

 

Kamarádi

Já žádnou euforii necítím. 

Šlapu jakžtakž bezbolestným tempem a čekám na nedělní třetí hodinu odpolední, kdy ze sedla slezu. Bude to kdesi na hranici s Polskem kousek za Žacléřem a shodou okolností se u toho ocitnou dva kolegové jezdci, tak si podáme ruce. 

Loučíme se jako dávní kamarádi a oni to mí kamarádi jsou, i když jsme jen chvíli šlapali bok po boku. Všichni mílaři jsou, mám aspoň ten pocit, slušní, vnitřně velmi silní lidé, kteří neřeší hlouposti.

Kdybych potřeboval člověka, na kterého se můžu spolehnout, hledal bych tady. Mezi těmi, kteří neskončili po šesti stech kilometrech jako já, ale trápili se dál a dál – do dalších kopců.

 

Buchty a vítězství v kapse

Mezi muži nakonec skutečně vyhrál Radek Musil z Dušejova u Jihlavy, který se pod cílový oblouk na konci Slovenska dostal za osm dní a dvě hodiny, a když se ho později zeptám na nejtěžší moment, odpoví následovně: „Nejhorší bylo už před závodem vlakové nádraží v Jihlavě, protože manželka se rozhodla, že mě tam doprovodí i s dcerami, a já nesnáším loučení, odjezdy mi nedělají dobře.“

V cíli měl obrovské pytle pod očima, na rozdíl Blanky vážil o pět kilo méně než na startu, ale jinak se cítil obstojně, ačkoli ho bolela chodidla a samozřejmě žebra – i on totiž několikrát letěl přes řídítka. „Hned první noc třikrát, všechno to byly mé jezdecké chyby, pouštěl jsem se do sjezdů odvážněji, než bych měl.“ 

Jinak velké krize neprožil, a když už, tak v cíli nejčastěji pronesl stejná zaklínadla jako většina ostatních, totiž Magura nebo Kozí kameň. Zvláště druhý jmenovaný kopec Radka překvapil: „Tlačilo se nahoru i dolů, všude kameny a klády – tam jsem se do jízdy nepouštěl, abych si někde nerozbil hubu.“ Jinde se i do těžkých kopců snažil zůstávat v sedle, ale nikoli za každou cenu: „Kdybych měl mít rychlost pět kilometrů v hodině, tak radši začnu tlačit, abych si protáhl nohy...“

Průměrně jezdil osmnáct hodin denně skoro bez přestávek. V hospodách zastavoval jen občas na tři rychlé půllitry nealka; sušenky a buchty vezl v kapse na dresu. 

Měl štěstí na počasí, na zdraví, nepotkal slovenské medvědy, vydržela mu technika. „Předposlední den jsem píchl a neměl v zásobě žádné vhodné náhradní duše, tak jsem měl až do cíle strach a každých dvacet minut sahal na gumy, jestli z nich vzduch neuchází...“

Ale neucházel, a tak si dvouhodinový náskok na druhého Štěpána Stránského udržel.  

V cíli dojatě pomyslel na rodinu a hned poté na to, jak je dobře, že dřina skončila. „Až o týden později jsem zase začal jezdit na kole do práce, mám to zhruba sedmnáct kilometrů tam a sedmnáct zpátky.“

Odměnu pro vítěze, speciální žlutý dres, si možná jednou obleče, ale těžko říct. „Příští rok v něm rozhodně nepojedu, nepojedu totiž vůbec. Tentokrát budu jako dobrovolník pomáhat na checkpointu a poslouchat příběhy ostatních,“ rozhodl se: „Chci závod poznat i z téhle strany.“ 

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat