Rozhovor

„Nepočítáme tady jablka a hrušky“

03 / 06 / 2018

Česko není vůči cizincům žádajícím o azyl či ochranu tak uzavřené, jak se občas říká - uvádí Pavla Novotná, ředitelka Odboru azylové a migrační politiky. Toto je rozšířená verze rozhovoru s ní: interview vyšlo původně v červnovém vydání měsíčníku Reportér.

Česko není vůči cizincům žádajícím o azyl či ochranu tak uzavřené, jak se občas říká - uvádí Pavla Novotná, ředitelka Odboru azylové a migrační politiky. Toto je rozšířená verze rozhovoru s ní: interview vyšlo původně v červnovém vydání měsíčníku Reportér.

Migrační problematika byla v Česku dlouho záležitostí jednoho muže – Tomáše Haišmana. Původně vystudovaný etnograf přišel na ministerstvo vnitra počátkem devadesátých let a záhy se dostal právě k cizinecké agendě, kterou postupem času výrazně – podle mnohých až nezdravě – soustředil do svých rukou. Stál u zrodu Odboru azylové a migrační politiky, dnes největšího odboru na vnitru, i všeho, co z tohoto tisícihlavého „ministerstva v rámci ministerstva“ vzešlo.

Podle lidí, kteří s Haišmanem přicházeli pracovně do styku, prošel tvůrce české migrační politiky za skoro čtvrtstoletí na ministerstvu výraznou proměnou: zatímco v devadesátých letech pomáhal iniciovat vládní programy, jejichž prostřednictvím byli do Česka přiváženi běženci z Bosny a Kosova, v posledních letech naopak proslul averzí k migrantům. Do širšího povědomí se dostal hlavně v kontextu událostí z let 2015 a 2016, kdy tvrdil, že lidé přicházející do Evropy (hlavně ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu) jsou většinou ekonomičtí migranti, kteří jen zneužívají azylový systém. Unijní návrh kvót na jejich přerozdělení nazval „ďáblem, kterému Česko musí říct ne“, a Evropskou unii samotnou obvinil z „neomarxistických experimentů“.

Vloni v létě doktor Haišman z ministerstva odešel a chystal se do diplomacie, měl se stát chargé d’affaires v Kosovu. V březnu však podlehl těžké nemoci, bylo mu šestašedesát let. Řízení Odboru azylové a migrační politiky převzala Pavla Novotná, Haišmanova dlouholetá spolupracovnice.

Devětatřicetiletá vystudovaná právnička a historička přišla na vnitro v roce 2005, prošla několika funkcemi a mimo jiné zakládala i Analytické centrum pro ochranu hranic a migraci, které pomáhá sdílet data v rámci státní správy.

 

Pojďme nejdříve obecně k mechanismu udělování mezinárodní ochrany, což je hlavní činnost vašeho odboru. Máme tady cizince, který k nám přijde a chce požádat o azyl.

V Česku jsou dvě přijímací střediska, kde to může udělat. Jedno je v Zastávce u Brna a druhé na letišti. Tam také probíhají prvotní úkony, od identifikace a odebrání otisků prstů, což dělá policie, přes zdravotní screening až po první rozlišení, o koho jde. Zda o člověka, který k nám opravdu přišel a žádá o azyl, nebo o takzvaný Dublin hit, což znamená, že za správní řízení dotyčného je zodpovědný jiný stát (tzn. že žadatel už o azyl požádal v jiné zemi EU – pozn. red.). A podle toho pak probíhá řízení.

 

V tom momentě už dostává případ na stůl jeden konkrétní úředník, který s žadatelem dělá pohovor a tak dál?

Ano. Ale to už se vesměs nekoná v přijímacím středisku. Když probíhá řízení, ti lidé jsou už většinou ve střediscích pobytových. Ale není to povinnost. Zatímco přijímacím střediskem projít musejí, pobytové středisko je pro ně možnost. A jsou žadatelé, kteří ji nevyužijí, třeba proto, že tu mají příbuzné a žijí s nimi.

 

Čili s žadatelem se vede, jak vy říkáte, standardní řízení. Ministerstvo rozhodne, zda mu udělí či neudělí jednu z forem mezinárodní ochrany, žadatel se proti rozhodnutí může odvolat ke krajskému soudu, který verdikt ministerstva buď potvrdí, nebo vám případ vrátí. Další instancí je pro žadatele Nejvyšší správní soud, pokud neuspěje ani tam, musí opustit zemi.

Ano, přesně tak.

 

Kdo posuzuje bezpečnostní situaci v zemi žadatele?

K tomu slouží složka našeho odboru, která je standardní pro všechny státy EU a které se říká Country of Origin Information Unit (Oddělení informací o zemi původu). Tam se spravuje databáze  informací, které slouží úředníkům vedoucím řízení s žadateli. Každá země má svůj systém, ale zároveň informace sdílíme – hlavně v rámci Unie, ale používáme i některá data americká, kanadská nebo data mezinárodních organizací.

 

Azylový zákon říká, že informace o zemi původu žadatele, na jejichž základě ministerstvo rozhoduje, mají být přesné a aktuální a mají pocházet z různých zdrojů. Máte nějaký vnitřní předpis, který to víc konkretizuje?

Ne. To je tak hrozně individuální, že to nejde konkretizovat.

 

Jde mi o to, že někdy v rozhodnutí citujete The New York Times a jindy iDNES. Vypadá to, jako by bylo na úředníkovi, jaké informace vybere.

Ne, to nejde. My nemůžeme si říct, že máme takové, takové a takové informace, ale použijeme jen některé. Musíme zohlednit všechny zdroje, to je princip řízení. Kdybychom použili jen jednu informaci a ignorovali deset dalších, tak nám to soud hned vrátí.

 

Jak moc se při rozhodování díváte do zahraničí? A teď nemám na mysli dokumenty typu zprávy amerického ministerstva o nějaké zemi, ale vyloženě rozhodovací politiku. Dejme tomu, že tu máme žadatele o prodloužení doplňkové ochrany z Afghánistánu. Koukáte, jak v takových případech rozhoduje třeba Rakousko nebo Německo?

Nemůžeme si říct ‚v Německu to dělají takhle, tak to uděláme stejně‘. Nemůžeme ani argumentovat verdikty zahraničních soudů, protože jde vždy o národní rozhodnutí, nikoliv unijní. Můžeme se ale podívat, na základě jakých informací ten který soud rozhodl, a ty informace pak použít taky. My se samozřejmě díváme, jak se rozhoduje v jiných státech, a dokonce je to předmětem mnoha společných jednání. Takže typicky ten Afghánistán: víme, že Švédové Afghánistán zamítají, takže samozřejmě zjišťujeme, na základě čeho.

 

A když víte, že Němci Afgháncům mezinárodní ochranu udělují, podíváte se srovnatelným způsobem na jejich informace?

Ano, třeba. To je právě všechno předmětem těch společných setkání. Ono to není tak jednoduché, protože fakt, že člověk pochází z provincie XY v Afghánistánu, ještě zdaleka neznamená, že má nárok na mezinárodní ochranu. V tom systému je ještě něco, co se jmenuje Internal Flight Alternative (varianta vnitřního přesídlení – pozn. red.). A ta když existuje, máte možnost to zamítat na tohle. 

 

Čili vaším úkolem je dokázat, že ty lidi tady nemáme mít.

Ano, to je naším úkolem. Ten člověk přichází s nějakým důvodem, s příběhem. Důkazní břemeno je na něm, on musí říct, proč má dostat ochranu. A naším úkolem je to jeho ‚proč‘ verifikovat. Uvědomte si, že o mezinárodní ochranu může požádat kdokoliv na světě. Já bych neřekla, že toho člověka tady primárně nechceme. My pouze musíme zjistit, kdo z toho potenciálně neomezeného počtu lidí, kteří tady mohou požádat o azyl, má na ochranu nárok. S tímhle souvisí i dezinterpretace statistik. Někde se objeví statistiky pozitivních rozhodnutí: tihle dali ochranu padesáti procentům, tihle třiceti, tihle patnácti. To znamená, že tihle jsou hodní a tihle zlí. Ale to je neuvěřitelně zavádějící, protože o počtu pozitivních verdiktů nerozhoduje úřad, ale rozhoduje o tom struktura žadatelů…

 

Z toho by ale plynulo, že v rozhodovacím procesu nehraje žádnou roli lidský faktor či interpretace práva. 

Tak absolutní objektivita samozřejmě neexistuje a existovat nebude. My tady přeci nepočítáme pět hrušek a pět jablek. Ale naši lidé mají evropské školení, Česká republika dokonce stála u zrodu Evropského azylového curricula, vedli jsme projekt, který řešil školení azylových úředníků. Takže dnes máme evropské standardy, máme techniky vedení pohovorů, rozhodování, standardy pro COI jednotky. Úředník si nemůže sednout a říct ‚já si myslím, že je to takhle‘.

 

Proč je tedy Evropa pro cizince pořád azylovou loterií? Proč takřka totožný případ v Bulharsku nedostane nic, ve Švédsku doplňkovou ochranu a v Německu azyl?

To je pravda, rozhodování není úplně stejné. Ale o tom, kdo mezinárodní ochranu dostane, do velké míry rozhoduje judikatura. U nás je to judikatura Nejvyššího správního soudu a podobně je to v jiných zemích. Ano, samozřejmě nějak postupuje azylový úřad, ale nějak také postupují soudy. A třeba v případě Afghánistánu se často děje, že na úrovni exekutivy jsou žádosti zamítány a pak rozhodovány na úrovni soudů. To je velmi typické pro Německo, kde jsou navíc velké rozdíly i mezi jednotlivými spolkovými zeměmi.

 

Teď se možná zeptám hloupě – ale nebylo by tedy účinnější, rychlejší a levnější, kdyby exekutiva rozhodovala rovnou tak, aby soudy její verdikty nemusely vracet?

Ale ono to je… Třeba typicky v tom Německu, některý soud to vrátí, některý soud to nevrátí, takže tam není ani jednotná praxe soudů. U nás také ne, některé Afghánce nám soudy vracejí, některé ne.

 

Angličtina za osmnáct hrubého

Jak velkou roli hraje v postupu azylového odboru osoba ministra vnitra?

Prakticky žádnou.

 

Ministr přece ale vytváří migrační politiku státu.

Ale to je něco jiného, migrační politika státu je migrační politika státu. To jsou usnesení o tom, zda budeme mít deset nebo dvacet tisíc ekonomických migrantů z Ukrajiny, o tom, jak bude vypadat zákon o pobytu cizinců. To je migrační politika státu a v té je samozřejmě role ministra a vlády nezastupitelná.

 

Já bych řekla, že migrační politika státu a postup azylového a migračního odboru spolu nutně souviset musejí.

To je to, co si všichni myslí. Ale nesouvisí. Rozhodovat o tom, jestli podpoříme příjezd zdravotních sestřiček z Ukrajiny, to je věcí politiky. Azylové řízení se koná na základě zákona o azylu. Zákon o azylu můžete měnit, v tom může být nějaká politika, ale můžete ho měnit jen do určité míry.

 

Ano, to chápu, jsme vázáni mezinárodními úmluvami a jsme členskou zemí EU. Jak ale do toho celého zapadá situace, kdy ministr vnitra coby hlavní tvůrce migrační politiky  vyhlašuje, že „do voleb nepřijmeme už ani jediného uprchlíka“, jak to vloni prohlásil bývalý šéf resortu Milan Chovanec?

Je zásadní rozdíl mezi řízením o mezinárodní ochraně a přijímáním uprchlíků. Mluvím o přesídlování, což je možnost, kterou stát má – přijmout lidi, kteří už mají statut uprchlíků, většinou od UNHCR, a jsou někde v uprchlickém táboře, dejme tomu v Jordánsku. A o tom mluvil ministr Chovanec, o tom přesídlování. 

 

Migranti si často stěžují, že s k nim vaši lidi chovají hrubě. Předpokládám, že vaši úředníci procházejí nějakým školením.

Ano, mají interkulturní školení.

 

Když je nějaká stížnost, řešíte to?

Samozřejmě. A jen pro vaši informaci, my máme zase takové situace… Je to šílené, ale děje se to: máme tu žadatele, kteří nám byli vráceni z Německa v rámci dublinského řízení. Ti lidé chtějí být v Německu a někdo jim poradil, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je, že si tady budou natáčet naše úředníky a podávat permanentní stížnosti, že se k nim nechováme dobře. Což pak bude fungovat jako důkaz u německých soudů a ti lidé sem nebudou vráceni. Takže ona každá mince má dvě strany. Já vám pochopitelně nemohu stoprocentně zaručit, že se nikdo z tisíce zaměstnanců nikdy nedopustí hrubosti. Ale jsem přesvědčená, že to není standard. My jsme třeba dlouhodobě kritizováni, že naši lidi na přepážkách neumějí jazyky. A na to já říkám: opravdu si někdo umí představit, že budeme mít za 18 tisíc hrubého na přepážce člověka, který bude komunikovat správní řízení v angličtině?

 

Dají se popsat nejčastější problémy, s nimiž se, pokud jde o chování cizinců, setkávají vaši lidé?

Ono je to různé a v různých dobách se to mění. Co je samozřejmě typické pro azylové systémy všech zemí, je kupování azylových příběhů. To znamená, že když někdo v nějaké zemi získá azyl s nějakým příběhem, tak potom lze tento příběh zpeněžit. Ten příběh si pak putuje a začnou ho uplatňovat další a další. Bavíme se o tom i v rámci unijních debat, kolegové přijdou a řeknou – máme nový azylový příběh, který se nám rozjel.

 

Pak ovšem chudáci ti, kteří mají tenhle příběh reálný.

Problém celého azylového systému je extrémně vysoká míra zneužitelnosti a zneužívání, která komplikuje život těm, kteří ten systém potřebují. A celá migrační krize 2015 v Evropě byla podle mě výsledkem tohohle. Že se nám ty skupiny spojily. Odhaduje se, že z onoho asi milionu nelegálních migrantů, kteří v roce 2015 do Evropy přišli, byla víc než polovina právě těch, kteří to zneužili. Vezměte si, že v roce 2017 bylo ve Francii podáno sto tisíc žádostí o azyl. Odhadem třetina byli Balkánci, Gruzínci, Albánci, lidé, kteří ochranu nikdy nedostanou. Ale úplně zahltili systém. 

 

V roce 2015 ale tvořili většinu příchozích Syřané, Iráčané a právě Afghánci. A ve všech těch zemích reálně konflikt je.

Ale je Afghánec, který přichází z uprchlického tábora v Íránu, pořád ještě uprchlíkem z Afghánistánu? Navíc ve chvíli, kdy už Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Íránu připravuje program repatriací do Afghánistánu?

 

Ono se často jedná o lidi, kteří už se v Íránu – či Pákistánu – narodili a teď se mají vrátit do „vlasti“, v níž však v životě nebyli. Ale hlavně, jejich mizérie v Íránu nebo Pákistánu přeci není o moc menší, než kdyby byli v Afghánistánu.

Ale pozor, azylový systém neřeší životní podmínky. Azylový systém konec konců neřeší ani bezpečnostní situaci. Já vždycky udávám, že kdyby se odkazovalo na bezpečnostní rizika, tak bychom měli největší počet žadatelů o azyl z Mexico City.

 

Počkejte, vy říkáte, že azylové řízení neřeší bezpečnostní situaci?

No obecnou bezpečnostní situaci neřeší, řeší individuální pronásledování.

 

Ano, ale to potom člověk dostane azyl. Doplňková ochrana jako další z forem mezinárodní ochrany ovšem individualizací pronásledování podmíněna není.

Není. Doplňková ochrana řeší válečný stav.

 

A to je bezpečnostní situace.

To je válečný stav.

 

Doplňková ochrana řeší situaci, kdy člověku v jeho zemi hrozí vážná újma, a to z různých důvodů. Ozbrojený konflikt je jedním z těchto možných důvodů. Řekněte, je teď z vašeho pohledu v Afghánistánu ozbrojený konflikt?

Z našeho pohledu není. V tom smyslu, že by byl Afghánistán celý v ozbrojeném konfliktu.

 

Česko – uzavřená země?

Hodně jste mluvila o tom, jak se setkáváte s kolegy z EU, sdílíte informace. Je podle vás žádoucí, aby vznikl centrální evropský azylový úřad?

Tak to si myslím, že opravdu žádoucí není. Není reálné, že by kterýkoliv stát EU byl ochoten tuhle kompetenci předat do Bruselu. Je nepředstavitelné vůbec takovou diskusi otevřít.

 

Čistě hypoteticky – kdyby ta politická vůle byla, myslíte, že by vytvoření takového úřadu pomohlo?

A čemu by pomohlo?

 

Třeba tomu, aby Evropa přestala být pro cizince tou azylovou loterií. Systém by byl víc standardizovaný.

Ale on by stejně nebyl. Vždyť není ani ve federální zemi, jako je Německo. A uvědomte si, že tohle není jen o nějakém systému rozhodování. V tu chvíli byste musela mít i evropské soudnictví.

 

Pokud ale říkáte, že to nefunguje ani ve federální zemi v Německu, pak jsme zpátky u toho, že v procesu nutně hraje roli lidský faktor.

Ale jak lidský faktor?

 

Pokud jsou rozdíly v rozhodování o mezinárodní ochraně nejen mezi evropskými zeměmi, ale i mezi německými spolkovými zeměmi, neříkejte mi, že je to jen rozdílným složením žadatelů.

A ještě rozhodováním soudů. Takže pokud ve Švédsku soudní systém umožňuje zamítání žádostí Afghánců, tak v tu chvíli celý švédský systém jede takovýhle typ rozhodování. A přitom mají všechny švédské soudy stejné předpisy.

 

No právě. A proto říkám, že je tam prostor pro lidský faktor.

No, ano. Ale jak říkám, tady nepočítáte jablka s hruškami. Ten systém se vyvíjí, reaguje na aktuální situace. Typicky v České republice můžu říct, že jsme byli dlouho jedna z posledních zemí, která dávala ochranu Kubáncům. Měli jsme prostě takovou politiku.

 

A od toho jsme už ustoupili?

Ano.

 

Proč?

Už je jiná situace. I na Kubě. Informace jsou jiné, informace z ostatních států EU jsou jiné. V tuhle chvíli už důvody pro udělování mezinárodní ochrany nejsou. Musím vysvětlit, že to nebylo nějaké rozhodnutí dané ministrem nebo vládou. My jsme se prostě jen začali soustředit na sbírání informací o tom, co se na Kubě děje. A popravdě, v poslední době to bylo ze strany Kubánců už dost zneužívané. Ale teď aby to zase nevyznělo, že jsme přestali dávat azyl – my ta řízení dál vedeme a může být případ – a z Kuby si ho umím představit – že člověk ochranu dostane. Ale ta skoro až automatičnost udělování doplňkové ochrany, ta padla.

 

Vrátím se v téhle souvislosti ještě jednou k Afghánistánu. Ovlivnila nějak rozhodovací mechanismus vašeho odboru smlouva mezi EU a Afghánistánem z podzimu 2016, která má usnadnit navracení neúspěšných žadatelů o azyl?

Já nejsem odborník na Afghánistán, netroufla bych si moc hodnotit co, kdy a jak.

 

Tak jinak, říkala jste, že v jistém momentě jsme se začali soustředit na Kubu, sbírat více informací a přehodnocovat praxi udělování mezinárodní ochrany. Došlo k něčemu podobnému i v případě Afghánistánu?

Ne, v případě Afghánistánu k ničemu takovému nedošlo.

 

Nicméně v rozhodnutích OAMPu se počátkem roku 2017 najednou začalo objevovat, že Afghánistán je bezpečná země původu. A najednou je více odmítnutých žadatelů o prodloužení doplňkové ochrany.

Já ty spisy opravdu do detailu neznám. V případě Afghánistánu se to posuzuje nějakým způsobem individuálně. Ono ani v případě té Kuby nedošlo k nějakému centrálnímu rozhodnutí.

 

Nicméně je možné – protože praxe vůči Afgháncům se po podepsání té kontroverzní dohody do jisté míry změnila celoevropsky – že my jsme ji změnili taky? 

Ano, to je možné. Já myslím, že to téma je řešené všude v Evropě, panuje nějaký přístup. A Německo je trošku jediné. Ze statistik jednoznačně vyplývá, že Německo je evropská výjimka v tom smyslu, že tu ochranu hodně dává.

 

A kdybyste měla charakterizovat, kde jsme v evropském kontextu my? Považujete Česko za otevřenou zemi, nebo spíš ne?

My jsme v takovém středu. V Evropě panuje taková představa, že jsme uzavřená země. Ale já nevím, jestli jsme uzavřená země v situaci, kdy počet nově příchozích cizinců z třetích zemí je per capita srovnatelný s Francií.

 

Debata je informovanější

V rozhodnutích OAMPu o neprodloužení doplňkové ochrany z poslední doby se píše, že v Afghánistánu došlo ke změnám významné a trvalé povahy. Že sice dochází k bezpečnostním incidentům, ty jsou ale jen lokálního charakteru. A že nejbezpečnějším místem v Afghánistánu je Kábul. Všechny mezinárodní organizace, včetně OSN, přitom varují: Afghánistán se nachází ve stavu hlubokého ozbrojeného konfliktu, který probíhá ve všech částech země a je teritoriálně nepředvídatelný. Zároveň je země zasažena humanitární krizí. V provincii Kábul a městě samotném dochází k až 20 procentům úmrtí a zranění civilistů. Navracení lidí z Evropy do Afghánistánu představuje porušení principu non-refoulement. My tu máme mladého Afghánce, který v roce 2014 dostal DO. Po dvou letech mu OAMP řekl, že bezpečnostní situace v Afghánistánu se změnila a že už se tam v pohodě může vrátit. On tady mezitím začal studovat vysokou školu, pracuje, platí daně, učí se česky, má českou přítelkyni. Integruje se. Ochrana mu ale není prodloužena – a to navíc v situaci, kdy pracovní trh volá po nových silách. Není to hloupost?

Ano, já vám rozumím, takhle ze selského pohledu. Ale tohle se prostě neposuzuje.

 

Ale posuzuje se situace v jeho zemi.

Ano, to je jediné, co se posuzuje. Ale neposuzuje se to, co tady ten člověk dělá. Pokud je tady zaměstnaný a skončí mu doplňková ochrana, může si na zastupitelském úřadě požádat o zaměstnaneckou kartu. Využít normálních legálních institutů a přijet do České republiky na zaměstnaneckou kartu.

 

Organizace Amnesty International vloni provedla rozsáhlý výzkum o navracení migrantů z Evropy do Afghánistánu. Včetně toho, co se pak s těmi lidmi v Afghánistánu děje. Ve zprávě, kterou publikovala na podzim, AI natvrdo konstatovala, že mnohé evropské země účelově označily Afghánistán či některé jeho části za bezpečné – právě proto, aby ulehčily navracení lidí. Z rozhodnutí OAMPu z poslední doby to vypadá, že Česko je jednou z těch zemí.

Pokud jsme zamítli doplňkovou ochranu, vycházeli jsme z toho, že je tam nějaká situace, která umožňuje, aby se ten člověk do Afghánistánu vrátil.

 

A když při rozhodnutích vycházíte ze zpráv mezinárodních organizací a ony říkají, že situace je horší než dřív…

Tak Amnesty International je jen jedna z organizací.

 

Ale o zhoršení situace v Afghánistánu mluví shodně všechny. A mluví o něm i UNAMA, což je asistenční mise OSN v zemi.

Tak prostě vycházíme z nějakých dalších informací. Já jsem tu zprávu Amnesty International viděla taky, dávali jsme ji i kolegům. My se s tím musíme nějakým způsobem vypořádat. Já to teď nejsem schopná dopředu dohlédnout, jaký to bude mít vývoj. Jestli se situace v Afghánistánu změní nebo nezmění, to samozřejmě nikdo neví. Prostě jsme teď vydali taková rozhodnutí a v některých případech je máme potvrzené našimi soudy a v některých ne.

 

Na jedné věci se shodnou všichni, co se nějakým způsobem pohybují v migrační problematice: veřejná debata o tématu je velmi útržkovitá a plná věcí vytržených z kontextu, což je při takto citlivé záležitosti veliký problém. Cítíte poslední dobou nějakou změnu?

Cítím, mám pocit, že celá debata je teď informovanější. Nedávno dokonce vyšel nějaký evropský průzkum na téma migrace a integrace a ten pro Českou republiku nedopadl vůbec špatně – ve smyslu přístupu lidí k tomu tématu. Já nejsem fanda velkých kampaní, já jsem spíš fanda věcné diskuse. A myslím, že česká společnost ani na velké kampaně moc nereaguje. Ale vysvětlování, poskytování informací… My poskytujeme informace komukoliv, kdo si řekne. Aktivně dáváme informace, na webu máme detailní statistiky. Snažíme se, aby se lidi dozvěděli tu věcnou stránku. Kolik lidí tady žije, odkud jsou a tak. Ale zároveň budeme dál bojovat proti nelegální migraci, zneužívání, pašeráctví… to jsou prostě věci, které jako budeme dál dělat.

 

Materiál vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).

 

Rozhovor je součástí širšího tématu o tom, zda české úřady častěji zamítají cizincům tak zvanou doplňkovou ochranu – a vracejí je domů, i když se tam třeba válčí.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat