Seriál

Prknem dolů. Do pravěku snowboardingu II.

01 / 02 / 2017

V minulém díle jsme přiblížili počátky ježdění na „sněžném prkně“ za oceánem. Kdy začal snowboarding pronikat za železnou oponu, jak vypadala jeho sklepní éra v Československu a kdo byly jeho první tuzemské hvězdy? Přinášíme další ukázku z unikátní knihy Jana Boučka, který byl tehdy u toho.

V minulém díle jsme přiblížili počátky ježdění na „sněžném prkně“ za oceánem. Kdy začal snowboarding pronikat za železnou oponu, jak vypadala jeho sklepní éra v Československu a kdo byly jeho první tuzemské hvězdy? Přinášíme další ukázku z unikátní knihy Jana Boučka, který byl tehdy u toho.

První zkušenosti snowboardových pionýrů byly podobné v USA i v Československu: prknaři, které zima vyhnala od vody, nebo kterým zapadaly asfaltové pláně, zkoušeli po sněhu jezdit na čemkoli, co by jim vynahradilo jízdu na surfu a skateboardu. U nás se zkraje jezdilo třeba na torzech plastových barelů, betonářských překližkách nebo polystyrénových plovácích. A přestože to bylo z Československo do Amerikou daleko, a to nejen geograficky, rozdíly byly v lecčem minimální. Zdejší prknaři jezdili na plastových krytech z kuchyňského dřezu, zatímco v New Jersey tamní surfaři zkoušeli bufetové tácy. Důležité bylo zkrátka najít materiál, který by po sněhu lehce klouzal. 

Pevné a snadno zpracovatelné plasty nebo fólie nebylo možné opatřit, proto se nad plynovými hořáky ohýbaly kusy dostupných umělých hmot a k sešroubovaným lyžím přitloukaly umakartové desky. V roce 1976 přivezli dvojčata Petr a Matěj Formanové (synové režidéra Miloše Formana, který žije od roku 1968 v USA, pozn. red.) do Československa první skateboardy a s nimi začátkem osmdesátých let i zprávy o sněžných prknech. V magazínech importovaných ze zahraničí se objevily inzeráty prvních snowboardových firem, fotografie jezdců, plánky a rozkresy. 

Národ kutilů, modelářů a vodáků měl v obchodech a hlavně ve skladech a dílnách národních podniků dostatek základního materiálu. Klíčová byla překližka, laminovací tkanina, epoxidová pryskyřice ChS Epoxy 1200, šrouby, matice a řemenice. Mrazuodolné fólie a plasty byly zatím nedostupné, ale z polyetylenových sudů a lahví nebo silničních patníků bylo možné vyrobit pásky a opěrky pro vázání. Z garáží, kůlen, dílen i kočárkáren se ozýval svistot brusných kotoučů a jekot pilek. Sklepy, půdy, prádelny i domácí kuchyně se pokrývaly bílým prachem z broušeného laminátu, vzduchem prostupovala vůně čerstvě rozmíchaného epoxidu, vlhké překližky, opalovaného a ohýbaného plastu.

 

Simon Thiele:

Tak jako v Americe, i u nás se snowboarding vynořil jako logické pokračování skateboardingu. Jeho cesta do Československa vedla přes tehdy těžko překonatelnou hranici na Západ. A tenhle politickej aspekt nesmíme pominout, protože má pro místní „prknaře“ velkej význam. 

Pionýři skateboardingu sice nevěděli, jak takový prkno funguje, ale viděli ho v zahraničních časopisech nebo ve filmovejch týdenících. K výrobě skateboardů používali starý kolečkový brusle, desky všemožnejch materiálů, tvarů a velikosti. Po čase se i rodiče takto nakaženejch dětí začali zajímat o novýho koníčka svých ratolestí. Třeba pan Syrový ze Strahova si může připsat jedničku do dějin jako výrobce prvních českejch podvozků. 

Celý skejtový hnutí ovšem vzešlo ze dvou rozdílnejch společenskejch vrstev – vedle vynalézavejch kluků z ulice tu byla zlatá mládež, která těžila z rodičovského kontaktu se západním světem. Kvalitativní rozdíl mezi podomácku vyrobenejma skejtama a západním zbožím byl obrovskej. 

Našinci taky začali, až na výjimky neúspěšně, kontaktovat přední americký skateboardový firmy. Nejznámějším se stal tímhle způsobem Petr Jícha, kterej napsal dopis Tony Alvovi, jednomu z průkopníků skateboardingu v USA, tehdy již vlastníkovi prosperující firmy. Dopis nebyl skromnej a obsahoval prosbu o zaslání velkýho množství vybavení v ceně několika stovek dolarů. Alva reagoval velkoryse a poslal všechny věci uvedený na seznamu do Prahy. Ani korunovačni klenoty nedokážou vyvážit tehdejší cenu takové zásilky! 

Jezdilo se na všem a sjížděly se možný i nemožný kopce. Skateboardingu se ujali první organizatoři, asi nejvíc se v začátcích o jeho rozvoj zasloužili Honza Slunečko z Prahy a Honza Horník z Karlovejch Varů (dnešní starosta Božího daru a senátor za STAN, pozn. red.). Ti dva okolo sebe shromaždili schopný obětavce z celý republiky a do skejtový mapy zapichovali dalši a další vlaječky.

První velká vlna se převalila, ale hodně mladejch skejťáků zůstávalo na suchu: neměli možnost opatřit si prkno, český výrobky byly nepoužitelný až nebezpečný a západní originály cenově nedostupný. I přes nepřízeň osudu se však jezdilo dál, přibývalo i diváků. Jezdilo se na náměstích, skejťáci sklízeli obdiv a burcovalo je to k větším výkonům. Vyrůstaly první hvězdy. 

 

Luděk Váša:

První sněžný prkno jsem vyrobil na podzim 1978 ze stavební překližky, kterou jsem napařil nad prádelním hrncem a špičku ohnul o žebra radiátoru. Neměl jsem představu, co to vlastně je a jak se na tom jezdí, prostě mě zaujal komiksovej obrázek v jednom zahraničním časopise. 

Prkno bylo ve špičce nahrubo seseklý, na desku jsem přidělal plechový háky jako zarážky na nohy a na skluznici vylaminoval pořádnej kýl. Za chalupou na Perninku jsem na tý věci zkoušel jezdit, ale moc se mi nedařilo. Měl jsem s sebou hoblík a kýl zmenšoval až do chvíle, kdy jsem zjistil, že není příčinou nezdaru. Na tomhle prvním prkně se dalo jet jenom rovně. Řídilo se, nebo spíš jen vedlo, šňůrkou přivázanou ve špičce, brzdilo se sešlápnutim patky, zatočit bylo nemožný. 

Stejnej kousek si tou dobou vyrobil taky Ivan Zobák Pelikán. O rok později jsme vzali tři kratší dřevěný lyže a na ně zeshora i zespoda přišroubovali překližku. Tohle prkno bylo příliš masivní, těžký a zatím bez pořadnýho vázání. V tý době jsme lepili skateboardový desky, tak mě napadlo ohnout třímilimetrovou překližku slepenou k sobě ve třech vrstvách a vyrobit sněžný prkno takhle. Jako vázání pak sloužily „gumicuky“ natažený od špičky k patě, pod který se nohy volně zasunuly. 

Mezi skejťakama byli i dalši kluci, co zkoušeli v zimě jezdit na něčem podobným, třeba Vláďa Rys. Začátkem osmdesátejch let se ve skejtovejch časopisech objevily prvni obrázky a inzeráty snowboardů. Ty překresloval Honza Mihaliček – nejdřív Burtonova Backhilla, později Performera. Ale pořád to byly jen těžký a široký dřevěný lopaty. Na slepení tří překližek širokejch 30 cm a dlouhejch 150 cm bylo nutný mít velkou formu a spoustu truhlářskejch svorek.

Nabídka potřebnýho materiálu na výrobu pořadnýho snowboardu byla dost omezená, tak jsme s Vláďou vyrazili přímo ke zdroji do národního podniku Sport v Novým Městě na Moravě, kde se vyráběly lyže Artis. Bylo nám jasný, že tam budou mít vyřešenou technologii lepení. Dostali jsme roli kofixový skluznice a mohli tak posunout naše prkna zase o kus dál.  

Snowboardová scéna byla v tý době roztříštěná, na horách jsme se potkávali jen občas. V Perninku, kde měli moji rodiče chalupu, se na jaře 1984 konaly první závody ve slalomu, bylo nás sotva čtyřicet. O rok později už se na Pernink sjela větší parta a Roman Včelák natočil film Sněžný děvky. 

Poptávka po prknech narůstala a z toho plynul i jejich prodej. Náš vývoj kopíroval to, co se dělo v Americe, drželi jsme krok. Viděl jsem cizí prkna v roce 1988 na závodech v Černý Říčce, kde se objevili Rakušáci s prknama Mamboo. Byly sice barevný, ale my je dokázali vyrobit taky. Stovky prken jsme slepili ve sklepě dejvickýho činžáku, po nějakým čase jsme skončili v kravíně za Prahou.

 

Jan Mihaliček:

Studoval jsem na gymnáziu, obstojně rýsoval a podle obrázků z časopisu ActionNow! jsem naměřil svůj prvni Backhill. Fotka nebyla  nejkvalitnější, v textu byla zmíněna jen délka desky. S Jirkou Včelakem jsme ji v roce 1982 slepili ve sklepě paneláku na Petřinách a nepřišlo nám, že by bylo něco špatně – až do chvíle, kdy jsme naše krátký a široký Backhilly postavili na jaře v Harrachově vedle prken, který lepil Luďek Váša. Na druhou stranu, jeho první snowboardy 

Hodně jsme se hodně soustředili na grafický zpracování prken, nápis Burton USA byl nejdůležitější. Třímilimetrový překližky jsme vozili na Petřiny tramvají z Karlína, kde byla prodejna Dřevotvar a kam jezdili pro materiál všichni pražský skejťáci. Museli jsme tam dopoledne, kdy bylo město prázdný, protože cestovat tramvají s deskou 220 x 170 centimetrů nebyla žadná sranda. 

Nařezanou překližku jsme polili horkou vodou, aby změkla a dala se tvarovat. Potom jsme tři kusy mírně naohýbali, slepili epoxidem, stáhli truhlařskejma svorkama, špičku zaklesli o trubku ústředniho topení a celý to monstrum zatížili betonovou kostkou. 

Hotový prkna nebyly tvarově stejný ani stálý, vyráběli jsme unikáty, každej kus originál. Jednoduchý vázání jsme vyrobili z gumy a sychráků od lyžařskýho vázání Marker a skluznice zalili epoxidem. Na patku jsme přišroubovali kovovy flosny, který nám vyříznul z tvrdýho duralovýho plechu Jirkův táta na ČVUT.

S Luďkem Vášou jsem dělal snowboardy ve sklepě v Dejvicich od roku 1984. Scházeli jsme se po práci a do noci makali. Luděk lepil, já dělal barvy a design. Luděk sice už používal značku VASA a nápis Made by Staf Dejvice, ale jinak byly motivy  okopírovaný od Burtona. 

Hodně jsme dumali, jak vyrobit skeletový vázání. Z moduritu jsem třeba vysochal kopyto pro laminování opěrky, ale její životnost byla malá, lámala se a vytrhávala z kování. Další typ byl vyřezanej z plátu kofixový skluznice, opěrka i pásky z jednoho kusu. Ale úplně nejjednodušší bylo přišroubovat na prkno destičku z vázání G30 a na ni přicvaknout přezkáče. 

 

První díl, který popisuje začátky snowboardingu v USA, si můžete přečíst zde.

Galerie (9) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat