Reportáž

Čeští sedláci: Sedm statečných

28 / 06 / 2018

Stačí projet téměř libovolnou vesnicí v Tyrolsku nebo Bavorsku a minete deset cedulí, které lákají na prodej sýrů, vajec, klobás, špeku, moštů, kořalky nebo pečiva přímo ze dvora statku. Zkusili jsme takové sedláky najít u nás. Jejich příběhy vypovídají i o tom, kde dnes leží největší potíže českého zemědělství, potažmo venkova a krajiny. A proč je tady tak málo farem, u kterých je radost přibrzdit.

Stačí projet téměř libovolnou vesnicí v Tyrolsku nebo Bavorsku a minete deset cedulí, které lákají na prodej sýrů, vajec, klobás, špeku, moštů, kořalky nebo pečiva přímo ze dvora statku. Zkusili jsme takové sedláky najít u nás. Jejich příběhy vypovídají i o tom, kde dnes leží největší potíže českého zemědělství, potažmo venkova a krajiny. A proč je tady tak málo farem, u kterých je radost přibrzdit.

Na obzoru se rýsuje silueta vysílače Ještěd. Stráně pod ním jsou pokryté lesy, pod nimi začínají louky, tu a tam vykukuje červená střecha bílého stavení. Krajina jako z billboardů obchodních řetězců, které se poslední dobou snaží tvářit jako malý soukromý sedlák. Tohle je ale realita.

Manželé Vrbkovi jsou oba Liberečáci. Dlouho bydleli a pracovali v Praze, kousek odtud měli chalupu. Jejich farmářské dobrodružství začalo v zimě 2014, kdy Alenu Vrbkovou napadlo, že by si ten rok mohla udělat neobvyklé léto. „Že si pořídím pár slepic, možná králíky a určitě kozu. Přišlo mi fajn, abychom měli svoje vejce, maso i mléko. Už i proto, že naši synové, tehdy ještě puberťáci, začali dost řešit, co jedí. Ale to tam nepište, vždycky se zlobí, když to vyprávím,“ směje se paní Vrbková. 

Když plán představila manželovi, zareagoval věcně: „Počkej, ty chceš jako hospodařit?“ A začal prý na mobilu ťukat do kalkulačky. „Aby se to trochu rentovalo, musíme těch koz mít víc,“ prohlásil po chvíli. Jak víc? – lekla se jeho žena. „No, asi tak sto padesát.“ Dnes tady opravdu poskakuje stopadesátihlavé stádo, většina zvířat má jméno, mezi stájí a loukami se pohybují podle libosti. Na návštěvníka z města všechno působí hodně idylicky, cesta k tomuto stavu ale vůbec nebyla přímočará.

„Na stavebním úřadě řekli, že nám nedovolí postavit ani přístřešek,“ vzpomíná paní Vrbková na první, neúspěšný pokus o zkombinování chalupaření a hospodaření. Její manžel – jinak ředitel jedné z divizí Metrostavu – začal hledat jinou nemovitost. „A našli jsme tohle,“ říká Ivo Vrbka před opravenou usedlostí obloženou modřínovými prkny. „Tehdy to ale vypadalo jinak, poslední rekonstrukce byla z roku 1973,“ vzpomíná muž, který dům víceméně svépomocí během dvou let proměnil k nepoznání.

V roce 2015 si Vrbkovi pořídili prvních čtyřicet koz. „Nejdřív jsme sem chtěli o víkendu dojíždět z chalupy a přes týden dál zůstávat v Praze. Nakonec to nabralo jiný spád,“ říká Alena Vrbková. Na podzim začali připouštět, přišly první porody. Přestěhovali se sem nastálo a v metropoli nechali děti, které teprve dodělávaly střední školu. Farma získala registraci potravinářského podniku, Vrbkovi si objednali zahraniční literaturu a pustili se do výroby sýrů. 

Kdo si dnes přijede pro sýry, kefíry či jogurty přímo do Javorníka, kde se Farma pod Ještědem nachází, mine jezírko, v němž se prohánějí čtyři jeseteři, pak zazvoní u dveří krámku. „Máme otevřeno pořád, chodí hlavně místní lidé. Toho si moc vážíme, že jsou s námi spokojeni a vracejí se.“ Výhodou přímého prodeje jsou lepší ceny jak pro zákazníky, tak pro výrobce. „Většina obchodníků si přidává čtyřicet procent, jinak se jim to prý nevyplatí,“ přibližují Vrbkovi. 

Mezi stálé odběratele patří značky Náš grunt a Sklizeno, několik pekařství a restaurací, nedávno přibyla spolupráce s pražským podnikem Eska. „Dál už chov moc rozšiřovat nechceme, spíše budeme zkvalitňovat stádo, už se nám podařilo dovézt několik koz a plemenných kozlů z Francie. Sto padesát zvířat je správné číslo, aby se to dalo uhlídat a všechno bylo, jak má být,“ říká Ivo Vrbka a jeho žena dodává: „Normální koza dojí deset měsíců v roce, my jen devět – abychom je trochu šetřili.“ 

Dojí se dvakrát denně, v sedm ráno a ve čtyři odpoledne, jedno dojení trvá ve dvou lidech zhruba dvě a půl hodiny. Vrbkovi zaměstnávají kromě stálého sýraře i několik brigádníků, shánět lidi je ale obtížné. „Nechce se jim dělat o víkendu, nakonec stejně často dojíme sami,“ říká paní Vrbková. Její muž tráví na farmě každou volnou chvíli, zůstává však zaměstnancem Metrostavu. „Někdo to dotovat musí,“ směje se a usedá na traktor. Od Ještědu se stahují mraky, tak chce stihnout zabalit usušené seno. 

Život na venkově má pochopitelně i své nevýhody. „Zkraje se mi stýskalo po Praze. Manžel přijel večer unavený, svou dávku slov vypotřeboval v práci. Teď už je to lepší, často jezdí děti a pomáhají nám, takže můžeme i na pár dnů zmizet,“ říká Alena Vrbková. Její muž dodává: „Když už někam vyrazíme, máme vytipované farmy a sýrárny v Itálii nebo ve Francii, abychom okoukli něco nového. Nejsme povahy, které by bavilo někde polehávat nebo se procházet, raději něco děláme a vytváříme.“ 

„Přehoďte si ty věci za ohradu, ať vám je nerozcupujou,“ doporučuje paní Vrbková fotografovi kličkujícímu před dotěrnými kozími tlamami. „Máme je trochu rozmazlené, viď, Terezko,“ říká a podrbe jmenovanou kozu. Od krámku volá sousedka, která si přišla pro sýry.

 

•••

Potíž je, že farmy, jako je ta pod Ještědem, zůstávají i po téměř třiceti letech svobodného podnikání unikátem – výjimkou potvrzující pravidlo, že zemědělství je nejzdevastovanějším odvětvím českého hospodářství. Přesvědčit se o tom může každý, kdo zabloudí do areálu většiny družstev či obchodních společností, jejichž smysl existence lze těžko označit jinak než jako sklízení dotací. Nepořádek, zvířata zavřená, smrad. K tomu zubožená půda, z níž mizí organická vrstva zbavená hmyzu a vůbec života a kterou těžká mechanizace udusává tak, že po ní většina dešťové vody steče do pangejtu.

Proč je tady tak málo farem, které by kromě účelového pěstování plodin, na něž lze získat nejtučnější subvence, fungovaly podobně jako podnik manželů Vrbkových v Javorníku? 

„Před patnácti lety, v době vstupu do EU, vláda téměř stoprocentně umrtvila iniciativy malých zpracovatelů – ať už to byly mlékárny, jatka či jiné potravinářské provozy, včetně prodeje ze dvora,“ nabízí jeden z důvodů Josef Stehlík, předseda Asociace soukromého zemědělství (ASZ), jenž hospodaří na rodovém statku ve středočeské Chodouni. „Týkalo se to hygieny, veteriny, dosažitelnosti dotací, všeho. S tím se svezly banky, které tyto snahy odmítaly úvěrovat. Prostě to nešlo. Například prodej nepasterovaného mléka se stal téměř trestným činem.“

 

Sáhněte si a čuchněte!

„Šťastná stodola“, hlásá nápis na farmě rodiny Šťastných v Radíčevsi u Žatce. V tomto případě nejde o nadšence z města, ale o pokračovatele selské tradice v rodině, která do kraje chmelnic přišla krátce po válce z ukrajinské Volyně. Nikde v republice nezasahovaly Sudety tak hluboko do vnitrozemí, po odsunu Němců nabídla vláda prázdné usedlosti českým přesídlencům ze zahraničí. „Když babička začne vzpomínat, je to síla, například do školy chodila i v zimě bosa,“ říká Leoš Šťastný.

Jeho otec už se v Radíčevsi narodil, rodina zde však nehospodařila dlouho. V padesátých letech statek zabrala komunistická moc. Změna přišla až s polistopadovými restitucemi. „Táta pracoval na státním statku tři vesnice odtud, já byl zrovna na vojně. Pamatuju, že když nám to vrátili, vrcholily žně, tak mě pustili domů o něco dřív,“ vzpomíná pan Šťastný. Rodina se rozhodla investovat zkraje hlavně do nákupu půdy. Díky tomu dnes vlastní 350 z 540 hektarů výměry statku – zbytek má v pronájmu. 

5b3220379c40efba5fc9b7c8 MEDIA_ITEM image
Leoš Šťastný a jeho sestra Drahomíra Kolouchová. Na zrestituovaném statku žijí celkem čtyři generace. Pěstují zeleninu, vyrábějí sýry, obojí tu rovnou prodávají. Pořádají rovněž příměstské tábory pro děti a různé kurzy.

„Byla to dobrá strategie, protože dneska už je půda rozebraná a drahá,“ říká Leoš Šťastný. Kromě „velké polařiny“, čili pěstování obilí, kukuřice či řepky, sklízí na pěti hektarech zeleninu, hlavně cibuli, česnek, okurky a brambory. Chová rovněž krávy a část mléka tu sami zpracovávají. „Mamka si tím dělá radost, vždycky ji bavilo dělat sýry, je vyučená kuchařka. Navíc je to nejlepší zhodnocení,“ vysvětluje syn Leoš. Výkupní cena nezpracovaného mléka bývá tak nízká, že se na něm prodělává. 

Šťastní před časem snížili počet dojnic a pořídili si kozy. „Dřív měl kozu u baráku každý a mělo to svoje důvody. Když uhyne třeba klisna od hříběte, dá se její mléko nahradit jedině tím kozím. Navíc jsou v něm enzymy proti rakovině,“ říká Leoš Šťastný. Krámek, v němž se dají koupit zdejší čerstvé výdobytky, je hned za vraty a rodina se v něm střídá podle potřeby. Žijí tu celkem čtyři generace Šťastných – devadesátiletá  babička, její potomek s manželkou a jejich děti Leoš (dnes hlavní hospodář) a Drahomíra, rovněž už se svými rodinami.

Na pole procházíme přes usedlost patřící Leošově sestře Drahomíře, která tady chová koně, pořádá příměstské tábory pro děti, vyrábí mýdla s bylinkami, organizuje i nejrůznější kurzy. „Minulý víkend jsme tu měli Selskou slavnost, za jeden den se tu vystřídaly dvě tisícovky lidí, a ještě jsme to nestihli úplně poklidit,“ říká omluvně Drahomíra Kolouchová. Opodál se v řádcích cibule pohybuje s motykou v ruce Petr Hrůza – banátský Čech, jehož děti odešly za prací z Rumunska do Žatce a on je následoval.

„Tumáte, sáhněte si a čuchněte,“ podává nám čerstvě vykopnutý česnek. „A přijeďte k nám na jih, mám tam prázdnou chalupu, půjčím vám klíče. Však jemu to taky pořád nabízím,“ říká s vážností a ukazuje na svého zaměstnavatele. „Jel bych hned, ale copak je kdy?“ namítá Leoš Šťastný. 

 

•••

Farmáři, jako je rodina Šťastných, jsou na první pohled ideální příjemci dotací z programu rozvoje venkova – platí v Radíčevsi daně, jsou zde největšími zaměstnavateli, pomáhají obci s různými opravami. „Povídali, že mu hráli,“ pobaví tahle zmínka Leoše Šťastného. „Stačí kouknout, kdo získává drtivou většinu téhle podpory: největší podniky, jež z toho budují – když pominu Čapí hnízdo – například obří bioplynové stanice, což jsou v podstatě průmyslové zóny, které vesnici zahltí dopravou. Mají smlouvy na vyrobené kilowatty, nesmí se to zastavit. Takže když jim dojde kukuřice, posekají nazeleno klidně žito i pšenici. Rozvoj venkova si teda představuju jinak.“

Pan Šťastný popisuje situaci v okolí Radíčevsi. „Žijeme v obklíčení Agrofertu, který už je v Blšanech, Sedčicích, Hrušovanech. Jakmile se objeví něco dalšího na prodej, skočí po tom. Nebo tu jsou eseróčka, která obdělají půdu a zase zmizí – pobočky po celé republice, majitele nepoznáte. Většinou si vozí stroje na přívěsech, mají i svoje traktoristy.“ 

Překážky čerpání dotací pro rozvoj venkova menšími sedláky přibližuje Josef Stehlík z Asociace soukromých zemědělců: „Chtěli jsme, aby byly zvýhodněny projekty do jednoho, dvou, maximálně pěti milionů a ty peníze se tím pádem daly rozdělit mezi víc žadatelů. Nehledě na to, že jakýkoliv stopadesátimilionový projekt, který umístíte na venkov, představuje pro to místo zátěž, nikoliv pomoc. Bohužel jsme neuspěli. Dotace z programu na rozvoj venkova navíc podléhají těm nejnáročnějším kontrolám, přičemž tohle kladivo nejvíc dopadá právě na soukromé sedláky. Koncerny typu Agrofert se z toho obvykle nějak vykroutí.“

 

Někdy to musíte vydupat

Zákazníky Bohumila Bradny, Zdeny Nikodémové a jejich firmy Planta naturalis jsou lidé či instituce, kteří si chtějí založit květnatou louku – na své zahradě, v parku či v krajině. Pytlíky či pytle se semeny si můžou objednat přes e-mail poštou, dá se na ně narazit i v menších prodejnách pro zahrádkáře.

Zájemci můžou přijet i přímo do Markvartic u Sobotky, kde na třiceti hektarech orné půdy pěstují devět stovek druhů květin. Pan Bradna s tím začal v roce 1993, kdy se rozloučil s místním družstvem, postupně latifundie rozšiřoval a dnes jeho podnikání nemá v Česku obdoby. „Aspoň jsem mohl poznat velkovýrobní technologie, teď se mi to hodí,“ komentuje svou „jezeďáckou“ minulost a s rachotem odsunuje vrata od stodoly, za nimiž stojí jeho nejnovější chlouba: čínský kombajn na rýži.

„Začal to dovážet obchodník, který si myslel, že o to bude mezi zemědělci zájem. Nikdo to ale nechtěl, jen já se chytil,“ krčí pan Bradna rameny. Zalíbilo se mu, že jde o mechanický stroj, který se dá snadno opravovat. „Žádná počítačová technologie, když se něco rozbije, tak to svařím a jede se dál. Navíc to vyšlo desetkrát levněji než běžné stroje.“ Nejvíc si však pochvaluje výsledky: „Když jsme sklízeli kopretiny klasickým kombajnem, ucpalo se to, jakmile hoši trochu přidali. Tohle se nezadřelo ani jednou.“

5b3220379c40efba5fc9b7d0 MEDIA_ITEM image
Bohumil Bradna už čtvrt století experimentuje s květnatými loukami. Pěstuje devět stovek druhů rostlin, z jejichž usušených semínek pak míchá speciální směsi, a to i na přání zákazníka. Kilogram stojí 1 500—3 000 korun.

Hvozdík kartouzek, chrpa luční, šalvěj luční… pomáhá nám Bohumil Bradna identifikovat druhy květin na svých lánech. „Něco zrovna kvete, něco už odkvétá, něco teprve pokvete. Chytnout správnou dobu sklizně je velká neznámá, sám z toho leckdy nejsem moudrej. Podívejte na tuhle silenku – když to otočíte, semínka už vypadávaj. Tak to asi pojedu zítra vymlátit, ať to nepřijde pryč. Už tak máme velký ztráty, některý kytky byly v tom vedru a suchu tak připálený, že semínka přišla vniveč.“

Hlavní piplačka se odehrává poté, co semena přijdou pod střechu: po jejich usušení přijde ke slovu důmyslný systém, který má cennou úrodu zbavit všeho ostatního. Děje se to pomocí mnoha speciálních strojů – od fukarů, válců a sít přes obrušovač, který odstraňuje z rostlin ostny, až po rotující kartáče, jež dokážou květ odchmýřit. „A někdy to prostě musíte vyšlapat,“ říká pan Bradna. Nohama? – ptá se naivně návštěva z Prahy. „No, nebo taky vydupat, vyskákat. To se musí ručně. Nebo teda nožně.“ 

Ideovým východiskem pana Bradny a Zdeny Nikodémové je návrat květnatých luk do české krajiny. „Jak asi víte, máme dnes oproti dřívějšku asi třetinu hmyzu. Vytratila se rozmanitost, skoro všude pěstujeme monokultury, hmyz a ostatní drobné zvířectvo se nemají kde vyvíjet. S tím jde ruku v ruce úprava zeleně – všechno se snažíme co nejrychleji posekat, aby to bylo takzvaně čisté. Hmyz, aby mohl dokončit vývoj, ale potřebuje zanedbanější plochy. Právě na ně jsou navázaní brouci, motýli, hlodavci, drobní savci, plazi a taky ptáci.“

V domě, který si postavil na okraji družstevního areálu, má pan Bradna útulný obchůdek, ve kterém zájemcům poradí, co a jak zasít. „Popíšete mi stanoviště a jak se o to budete starat, já vám vyberu konkrétní směs,“ přibližuje. Na svoje zboží je pan Bradna náležitě hrdý: „Ty kytky jsou prověřený drsnýma podmínkama, nejsou to přešlechtěné kultivary vypěstované v substrátu. Tady musí zůstávat celou zimu venku, navíc je sužuje sucho, protože beztak nemáme čím zalejvat. O to dýl pak ale vydržej.“ 

 

•••

Když mluvíte s lidmi, kteří svou živnost doslova vydupali ze země tak jako Bohumil Bradna, zjistíte, že větší roli než státní subvence hrají jiné „vstupy“, a sice čas a energie dotyčných zarputilců. Když má majitel firmy Planta naturalis říct, jestli svoji práci považuje za obživu, nebo za koníček, odpoví: „Zaplaťpánbůh za obojí. Kdybych to nedělal rád, musel bych to dávno zabalit. Ale zlepšuje se to. Co si vydělám, to mám, nejsem závislý na nějakých grantech. To pak vždycky musíte dělat i to, co ani nechcete, způsobem, který se vám příčí, podle podivných předpisů.“ Josef Stehlík z ASZ k tomu říká: „Oproti jednoduchému pěstování čehokoliv ve velkém, například řepky, to mají tihle blázni mnohem složitější. Doba, kdy se musí hospodaření intenzivně věnovat, trvá celý rok, nejen od jara do podzimu, přičemž rozdíl v dotacích byl donedávna velmi malý.“ Například podpora zpracování zemědělských produktů se začala nesměle objevovat v roce 2008, nyní už existuje rovněž dotační titul, který se jmenuje Zkrácení dodavatelských řetězců. 

 

Sklízíme už první ve vsi!

Dan a Jiří se začali rozhlížet po místě, kdy by si mohli vyzkoušet farmaření, na prahu čtyřicítky. „Žili jsme v Praze a říkali si, že by to chtělo něco svého,“ říká daňový poradce Jiří Teichmann. „Trávili jsme hodně víkendů po hotelech, bylo to hezký, ale taky furt stejný,“ pokračuje Dan Cahel, v té době tiskový mluvčí firmy Michelin. „Chalupu jsme ale nechtěli, to si pořizujete hlavně práci. Odemknete barák, ve kterým je zima a vlhko, venku přerostlá tráva.“

Hledali malou farmu, kam si najmou místního důchodce, jenž vyvětrá, poseká, naštípe dříví, vyžene ovce. Uskutečnění takového plánu ale narazilo na nečekanou komplikaci: „Když už jsme objevili něco pěkného a patřilo k tomu aspoň deset hektarů, byly to pozemky rozstrkané bůhvíkde.“ Až po třech letech hledání narazili v Heřmanicích na česko-polské hranici mezi Orlickými horami a Králickým Sněžníkem na farmu, která se blížila jejich představě.  

„Prodával to chlapík, který dlouhé roky pracoval na zdejším státním statku a po revoluci začal skupovat restituční nároky. Táhlo mu na šedesátku a říkal si: Děti to nechtěj, jak dlouho to ještě můžu dělat?“ Úspěchu transakce pomohlo, že byl tehdy vypsaný dotační titul nazvaný „Předčasné ukončení zemědělské činnosti“. „Stačilo přepsat hospodářství na člověka mladšího čtyřiceti let a mohl jste dvacet let pobírat tři sta tisíc korun ročně,“ vysvětluje Jiří Teichmann, v té době zaměstnanec auditorské a poradenské firmy Deloitte. 

Nejdřív se na Farmě Heřmanice objevily ovce. „Krav jsme se báli, že jsou velké a nebezpečné. Říkali jsme, že když bude nejhůř, ovci aspoň přeperu,“ směje se Dan, který nyní dvakrát denně podojí deset krav a pak jim umyje vemena. „Navezl nás do toho náš první pomocník, který přišel s tím, že bychom mohli dělat sýry. První kráva nepřežila porod, tak jsme koupili druhou… a už to jelo. Počkejte, musíme vám dát ochutnat, jsme na ty naše sýry fakt pyšní.“

Odchází do vedlejší místnosti a vrací se s plným talířem. „Začínali jsme čerstvými sýry, jenomže o ně vůbec nebyl zájem. Musí se sníst do tří dnů a na to lidi nejsou zvyklí. Tak jsme se pustili do polotvrdých a plísňových sýrů. Některé bochníky zrají až šest měsíců, ale ne vždycky se povedou.“ Jiří Teichmann upřesňuje: „No, když vám zplesniví plísňový sýr… Naštěstí se to dá přetvořit na vepřové – prostě to hodíte prasatům. Kdybyste viděl, jak při tom slastně chrochtají!“

Velká změna přišla v roce 2015. „V rámci reorganizace firmy jsem dostal nabídku práce ve Varšavě. A něco se ve mně zaseklo,“ líčí Dan Cahel, který se před třemi lety usadil v Heřmanicích natrvalo. „Vtáhlo mě to sem. Výsledky práce vidíte hned, maximálně do druhého dne. Taky jsem si řekl, že než shánět další lidi, budu tady radši já.“ Jiří Teichmann si práci daňového poradce podržel. „Jirka je náš investor, nebýt jeho finančních zdrojů, šlo by všechno mnohem pomaleji.“

Dan si udělal řidičák na traktor a absolvoval i „Kurz pro výkon obecných zemědělských činností“. Tři sta vyučovacích hodin plus praxe na farmě je podmínkou pro příjem dotací, náš hrdina toto profesní minimum absolvoval na střední škole v Lanškrouně. „Mými spolužáky byli mladí začínající zemědělci a teenageři, které tam přihlásili rodiče. Takže jsem tam nastupoval s určitým despektem, ale nakonec jsem se naučil plno věcí, které od té doby využíváme.“ 

5b3220379c40efba5fc9b7d8 MEDIA_ITEM image
Daniel Cahel a Jiří Teichmann — komunikační manažer a daňový poradce — dlouho hledali místo, které by naplnilo jejich představy. Našli ho v nádherné krajině mezi Orlickými horami a Králickým Sněžníkem na česko-polské hranici.

V Heřmanicích se dnes vyrábějí i jogurty a máslo, hlavní „exportní komoditou“ ale zůstává maso. Mezi stálé odběratele jehněčího patří například restaurace Sansho a Maso a kobliha, jež v Praze provozuje britský řezník a kuchař Paul Day. „Měl jsem v Michelinu na starost kromě pneumatik i vyhlašování těch slavných hvězd, takže se znám s některými šéfkuchaři,“ říká Dan. „A protože jsi začal sám vášnivě vařit, jsi vlastně náš michelinský kuchař,“ vtipkuje Jiří. 

Mezi celebritami, které zavítaly přímo do Heřmanic, byl Andrea Accordi – historicky první držitel michelinské hvězdy ve východní Evropě, tehdejší šéfkuchař restaurace Allegro v hotelu Four Seasons. „Vybíral si jehňata přímo na louce. Pak se zajímal, čím je krmíme, že prý maso bylo cítit bylinkami. My ale nevíme, ovce prostě běhají po louce!“ říká Dan Cahel. Zmíněný Paul Day dorazil dokonce s výpravou foodblogerů – aby jim ukázal, jak se porcuje jehně. 

Prohlídku farmy si však může objednat kdokoliv, využívají toho i hosté ubytovaní v podkroví farmy. Součástí výkladu jsou také drsná venkovská dramata. Příklad? Když se jehně narodí venku, krkavci mu vyklovou oči. Tragédie se ale někdy může v dobré obrátit: „Vloni nám vyhořela stodola a hned další den se sešla celá vesnice na pomoc. Chlapi se chopili nářadí, ženský navařily polívku a řízky, byli jsme fakt dojatí.“

Mnohé zákonitosti objevují dosídlenci z Prahy metodou pokus–omyl. „Hodně toho i načteme, ale nejvíc se stejně dozvíte v hospodě,“ říká Jiří Teichmann, pyšný na jednu novinku: „Dřív jsme vyčkávali, kdy sousedi vyjedou sekat trávu. A letos jsme měli seno hotové první ve vsi!“ Jejich čtyřicetihektarové hospodářství začíná být rovněž potravinově téměř soběstačné, nakupujeme už jenom mouku, cukr a sůl.

Na dvoře se zjevuje místní výrostek s bandaskou v ruce, který si přišel jako každé odpoledne pro mléko. „Jsme rádi, že to takhle funguje,“ pochvalují si hospodáři, kteří se do života obce zapojují i dalšími způsoby. Dan se stal členem dobrovolných hasičů, takže se mohl s hadicí v ruce zúčastnit prvních závodů v životě. Jiří zase v rámci sbírky na rekonstrukci místních varhan zdvojnásobuje každý dar ze své kapsy.

 

•••

„Proč je u nás tak málo podobných farem, jako je ta naše? Protože je to ekonomickej nesmysl! Nedávno jsme dovezli krávu z Dánska, která stála sedmdesát tisíc korun! Kdo nemá finanční zázemí, toho to rychle položí,“ říká daňový poradce Jiří Teichmann. Hlavní problém má podle něj jméno Andrej Babiš. „Všechno požírá, stačí kouknout, kolik dotací stahuje Agrofert. A nějaké úpravy nastavení tohle nezmění, protože když bude potřeba, založí dva tisíce malých eseróček a v každým bude mít pět zaměstnanců – jen aby toho vyluxoval co nejvíc. Nic neprodukuje, nic nevyrábí, veškeré jeho know-how jsou dotace. Takového podnikání si nemůžu vážit.“ Josef Stehlík z Asociace soukromého zemědělství s názorem Jiřího Teichmanna víceméně souhlasí: „Premiérem je člověk, který má největší holding v celé republice. Proto bude Česká republika za jeho vlády hájit dotace pro obří zemědělské podniky, ať to stojí, co to stojí.“

 

Umíš hrát ping-pong?

I v nepříliš romantických kulisách mezi dálnicí D8 a Neratovicemi se dá narazit na usedlost, která jako kdyby vypadla z českých pohádek. Patří rodině Cihlářových, která se už čtvrt století zaměřuje na pěstování včel a výrobu medu, pro který si zákazníci přijíždějí přímo sem.

„Když přišli komunisti poprvé, hnal je prý děda sekyrou. Nakonec mu to ale stejně sebrali,“ přibližuje Jana Cihlářová ne až tak dávnou historii z počátků totality. Upřesňuje: „Nejdřív sem vlítli v padesátým roce, to jim sebrali lidi a zvyšovali povinný dávky. Dva roky je takhle nechali vykysat a ve dvaapadesátým je vystěhovali i se čtyřma malýma dětma za hranice okresu. Babička umřela hned ten rok, bylo jí osmatřicet.“

Otce paní Cihlářové nejdřív přijali na zemědělskou školu, ale když zjistili, že jde o „kulakova“ syna, vyhodili ho. Vyučil se soustružníkem, pracoval jako údržbář. Usedlost v Kopeči, respektive to, co z ní zbylo, dostala rodina zpátky v roce 1992. „Na zahradě byl smeťák, budovy vyrabované, stroje si lidi mezitím rozebrali. Když to táta přebíral, vytáhli z kopřiv zrezavělej pluh a prej ‚tohle si vemte, to je vaše‘. Byl u toho i člověk, kterej dědu kdysi vyháněl – za války kolaboroval s Němci, pak se dal ke komunistům.“

5b3220379c40efba5fc9b7e0 MEDIA_ITEM image
Jana Cihlářová s otcem a manželem. Rodinné hospodářství dostali v roce 1992 zpátky polorozpadlé a vyrabované, nyní se věnují výrobě medu. „Denně dostanu pět žihadel. Bolí to pořád stejně, ale už to neotéká,“ říká paní Cihlářová.

Paní Cihlářová, tehdy ještě Boháčová, byla v době restitucí studentkou střední školy. Hospodaření, ve kterém převažovalo pěstování zeleniny, se ujal její tatínek. „Tehdy se roztrhl pytel s pouličními trhy, supermarkety ještě nebyly,“ vzpomíná. Když v roce 2000 přivedla do rodiny svého muže Petra, mohla začít generační výměna. „To už se do Česka hrnula levná zelenina z ciziny, šlo to čím dál hůř. Děda tu míval padesát včelstev, tak jsme si řekli, že sem tuhle tradici zkusíme vrátit.“

Ke včelaření je přivedla ještě jedna motivace: „Úl si člověk dokáže vyrobit sám, když je šikovnej. A namnožit včely není zas tak těžký,“ říká Petr Cihlář. Předtím ale bylo třeba opravit budovy. „Pantáta mi povídá: Umíš hrát ping-pong? Vidíš, tak to umíš i nahazovat,“ vzpomíná zeťák na zedničení s tchánem. V červnu 2018 spolu sedíme v altánu letní kuchyně uprostřed pečlivě upravené zahrady, vedle obytné části je stodola, naproti medárna a krámek, opodál se leskne střecha bazénu. 

„Obchodníkovi prodáme sklenici medu za 95 korun a on ji nabízí za 170. Tady u nás koupíte třičtvrtěkilovku za 120.“ Velkou komplikací je nedůvěra zákazníků ve skutečný původ medu, který je i v globálním měřítku nejfalšovanější potravinou. „U nás to ještě dorazila aféra z roku 2015, kdy svazový podnik Včelpo prodával med plný antibiotik odněkud z Ukrajiny. I proto jsme ze Svazu českých včelařů vystoupili,“ připomíná Petr Cihlář.

Farma v Kopeči je se svými dvanácti stovkami včelstev největším rodinným podnikem svého druhu, kromě včelaření zde zůstává i pětačtyřicet hektarů klasické „polařiny“. „Velkým problémem je sehnat spolehlivý personál,“ přibližují Cihlářovi, kteří se většinu práce snaží zvládnout s pomocí rozvětvené rodiny. První červnové úterý pomáhají vytáčet plástve z rámků neteř a synovec, zapojují se i oba synové – desetiletý Matěj a sedmnáctiletý Honza. 

Cihlářovi mají úly rozmístěné na pětadvaceti místech v okruhu třiceti kilometrů od Kopeče a kočují s nimi – převážejí úly tam, kde je zrovna nejvíc květů.  „Začíná se ovocnými stromy, pak se přidávají hlohy, řepka, akáty, lípy, slunečnice… Jenomže letos vykvetlo skoro všechno najednou,“ říká Petr Cihlář. Transport úlů probíhá až po setmění, kdy se včely vrátí domů. „Musíme je odvézt aspoň pět kilometrů od předchozího stanoviště, jinak by se vracely na stejné místo,“  vysvětluje včelař.

 

•••

Cihlářovi, jejichž medové království vyhlásila Asociace soukromého zemědělství v loňském roce jako Farmu roku, upozorňují: „Komunisti českou dědinu úplně zdevastovali a jedním z výsledků je, že dneska lidem vadí i obyčejná moucha. Z venkova se stala rekreační oblast, přitom odjakživa tu byla i výroba – někde ty potraviny prostě udělat musíte. Jenomže když chcete od úřadu povolení něco postavit, máte smůlu,“ říká Petr Cihlář. „Stavební zákon je opravdu šílená pomsta úředníka nejen podnikateli, ale jakémukoliv občanovi, legislativní paskvil roku,“ souhlasí Josef Stehlík z Asociace soukromého zemědělství. Dodává: „Když přijdete, že chcete zpracovávat a prodávat, hygienici a veterináři už to poslední dobou umí zprocesovat docela dobře. Zato stavební úřady, to je čirá hrůza. Posuzují jakoukoliv stavební činnost způsobem, jako kdybyste stavěl fabriku.“

 

Od bedýnek do konzervatoře

Bartákův hrnec – třicet tisíc korun určených pro nejlepšího ekologického zemědělce – získali letos překladatelka Diana Benšová a zootechnik Stanislav Svatoň z Vlkanče na Kutnohorsku. Slavnost, spojená s předáním putovní nádoby naplněné zbrusu novými dvacetikorunami, převrátila malé hospodářství čtyřčlenné rodiny vzhůru nohama. „Švagrová napočítala padesát aut,“ přibližuje farmářka a rovněž autorka příručky Faremní zpracování ovoce a zeleniny v ekologickém zemědělství.

Stanislav Svatoň se ve Vlkanči narodil, jeho partnerka a matka jejich dvou dětí pochází z Prahy. Vystudovala obor s názvem řízení neziskových organizací a sama se směje, že jednu takovou neziskovku představuje právě jejich rodinná farma. „Nejdřív jsme se snažili zabydlet statek Standovy rodiny, ale pokus vykoupit zbývající část od příbuzných nevyšel. No, tak jsme tady,“ říká Diana a dodává: „Ještě večer před slavností se tu povalovaly haldy suti, instalatér odjížděl v devět večer. Chtěli jsme, aby všechno aspoň nějak fungovalo.“

5b3220379c40efba5fc9b7e8 MEDIA_ITEM image
Diana Benšová a Stanislav Svatoň před rodinným statkem, který nyní neobývají — snaha vykoupit jeho část od příbuzných nevyšla. Bydlí tedy na opačném konci vsi a věnují se pěstování zeleniny, jejímu zavařování a objíždění trhů.

Zdá se, že poněkud stísněné podmínky k bydlení nemohou dvojici nadšenců rozházet: „Hlavní je, že hospodaříme na svém, po babičce jsme zdědili dvanáct hektarů. Není to moc, ale jsou k tomu i nějaké sady, asi osm set stromů.“ Před časem se zapojili do „bedýnkového“ prodeje, což obnášelo odvézt jednou týdně do Prahy hromadu zeleniny, zvážit ji a roztřídit do krabic, pro které si přicházeli pravidelní odběratelé. „Měla jsem v té době vinotéku u Karlova náměstí, která sloužila i jako bedýnkový terminál,“ vysvětluje Diana.

Když vinotéka kvůli výpovědi nájmu skončila, přeorientovali se malozemědělci z Vlkanče hlavně na pestrou škálu výrobků ze zavařené zeleniny, ovoce a bylinek. Různé „čalamády“ z paprik, rajčat či okurek vozí na farmářské a další trhy, jejich sirupy nebo třeba dýňové chutney nabízí mezi regionálními produkty i řetězec Billa. „Původně jsme chtěli vysázet staré ovocné odrůdy a dělat hlavně nápoje. Šli jsme do toho ale narychlo, nebylo to dobře připravené. Stromy ožírali srnci, navíc nám jich spousta uschla,“ líčí Stanislav.

Stálé prodejní místo chtějí Diana a Stanislav vybudovat v nedalekém Golčově Jeníkově, kde už dnes provozují „konzervatoř“, jak říkají prostoru, kde nabízejí kurzy pro zájemce o zavařování a konzervaci. Jejich vysněným produktem nicméně zůstávají mošty, cidery a pálenky. „Kdo z vás řídí?“ zeptá se Stanislav a přináší na stůl lahev slivovice.



•••

Ekostatek Vlkaneč si zasluhuje obdiv zejména za to, s jakým úsilím se snaží proniknout na trh s výrobky z vlastní úrody. „Stačí zajít na jakýkoliv farmářský trh a vidím, kolik různých patlačů se vyrojilo. Tvářej se, že to mají všechno ze zahrádky pod oknem, ale stačí pozornější pohled nebo dotaz a je jasné, že nakupují v Makru. Jak jinak by tam mohli mít třeba pomeranč se skořicí?“ rozčiluje se Diana Benšová. Jak pomoci tomu, aby se farmáři, jako jsou ti z Vlkanče, mohli odrazit od dna a nadechnout se? „Chceme, aby ze strany české vlády jasně zaznělo, že dotace společné evropské politiky nejsou určeny k tomu, aby podporovaly velkovýrobu,“ říká Josef Stehlík z Asociace soukromého zemědělství. Evropa podle něho dokáže vyrábět potravin dost a v dostatečné kvalitě, umí reagovat i na výkyvy trhu. „Hospodaření na venkově by mělo především zajišťovat šetrný a vyvážený přístup ke krajině, nemělo by vést k jednostrannosti a devastaci,“ říká.

 

Kocovina a procitnutí na lúce

V roce 2002 bylo Janu Žákovi šestnáct let a učil se na automechanika. „Tamhle na kopci se konal festival, na kterým hrála spousta kapel. A já se strašně ožral,“ vypráví rodák z Poteče, což je vesnice u Valašských Klobouků na moravsko-slovenském pomezí. „Když jsem se další den probudil, zjistil jsem, že je to tady neskutečně krásné a přitom tak divně neudržované – všude spousta keřů, žádné zvíře. Tak jsem si řekl, že by se tady asi něco dalo dělat, když o to nikdo nejeví žádný velký zájem a nechává to zarůstat.“

Své vidění pak ještě v kocovině převyprávěl rodičům, kteří měli padesát hektarů polí a pastvin. „Pojďme hospodařit za kopec do Rudimova,“ nadhodil před nimi. „Už se jim nechtělo, ale otec prohlásil, že jestli prý chci, zavolá jedné paní, o které věděl, že tam má nějaké pozemky. Byla to rodačka přímo z Rudimova, která žila v Brně a štvalo ji, jak mizerně místní družstvo hospodaří. Navíc znala bývalé sousedy, takže když jsme se blíž seznámili, pomáhala je přesvědčit, aby nám svoje hektary svěřili aspoň do nájmu.“

Plnoletost oslavil Jan Žák jako držitel 120 hektarů luk. „Tata mě vybavil nějakou technikou a pár kusy dobytka a ovcí, od lichvářů jsme si půjčili první milion. Postavili jsme ohrady, dokoupili základní techniku, požádali o dotace.“ Následovaly drsné roky. „Potřebovali jsme prodávat zvířata na maso, ale překupníci nás vždycky odrbali. Nachystali jsme vždycky zvířata i papíry, načež zavolali, že přijedou o týden později. Nechali nás vycukat, a když konečně přijeli a ovce už byly naložený na korbě, spustili: ‚Prší, jsou nacucaný vodou.‘ A srazili výkupní cenu.“

Dnes Farma Rudimov obhospodařuje 220 hektarů, patří mezi ně třeba i obecní sady. „Vypásáme tam. Úrodu si pak může sklidit každý, kdo si na radnici předplatí nájem konkrétních stromů. A v obecní sušárně má možnost udělat si křížaly,“ popisuje Jan Žák místní vymoženost, ke které patří i pěstitelská pálenice, kde se vykvašené ovoce proměňuje v kořalku. Když mu zazvoní mobil, s omluvou přerušuje vyprávění: „Utekly nám krávy a volají kluci, kteří je hledají,“ říká na vysvětlenou. Když hovor ukončí, nabízí: „Dáte si štamprlu?“

Základní tým tvoří čtyři vrstevníci. Stanislav Franc má na starosti finance a účetnictví a je zároveň starostou Rudimova. Martin Čarek se do vsi přiženil z Vysočiny, nejdřív dohlížel na přestavbu místní Jednoty na firemní sídlo, dnes dělá manažera. Původní profesí je ajťák. Martin Filip se při návratu z vysokoškolských studií na rodnou hroudu doslechl o partě z Rudimova, přijel si pro rozumy a už tady zůstal. Má na starosti kontakt se světem gastronomie. „Nikdo z nás nemá zemědělku, ale každý si umí sáhnout na všechno,“ říká Jan Žák.

5b3220379c40efba5fc9b7f0 MEDIA_ITEM image
Martin Čarek (vlevo) se do Bílých Karpat přiženil, Jan Žák vyrůstal za kopcem. Na dvou stovkách hektarů pasou ovce a krávy, jejichž maso dodávají pod značkou Maso z lúky hlavně do pražských restaurací.

Na stráních kolem Rudimova, které patří do chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, se chovají výhradně masná plemena Aberdeen angus (krávy) a Romney march (ovce). Velkým mezníkem bylo rozhodnutí maso přímo na farmě zpracovávat a přivést na trh novou značku Maso z lúky. „Kdybychom věděli, co nás čeká, nešli bychom do toho. Třeba jsme začali bourat a zjistili, že máme spoustu ořezu, který neumíme prodat. Tak pojďme dělat klobásy! řekli jsme si, načež nás úředníci zpražili: Jak zaručíte, aby vám neshořel barák a maso se nezkazilo?“ 

Nejtěžší časy „kluky z lúky“ ale teprve čekaly: „Zázemí zbudované, produkovali jsme, ale neuměli jsme to prodat. Nebo jinak: udat stejky nebyl problém, ale partie, ze kterých lidi neuměli vařit, nám tady zůstávaly.“ Tou dobou naštěstí přicházel boom staronové gastronomie, která se ráda označuje sloganem „od čumáčku po ocásek“. „A my jsme se museli naučit fungovat jinak – celosezonně. Kdybychom pro kuchaře najednou nic neměli nebo neudrželi kvalitu, příště už nezavolají.“

Mezi prvními odběrateli vakuovaných balíčků stařeného hovězího a jehněčího byly restaurace ve Zlíně nebo v Čeladné. „Pořád to ale bylo málo, každý den jsem měl obrovský nervy, nevzpomínám na to rád,“ vypráví Jan Žák. Až přišel velký pražský průlom: zájemcem o Maso z lúky se stal Jiří Štift, který dříve působil v restauraci hotelu Alcron a v té době byl šéfkuchařem podniku v Mandarin Hotel Oriental (od loňského podzimu šéfuje asijskému konceptu Sia v centru Prahy). 

Každou středu odjíždí z Rudimova do Prahy dodávka, která tvoří šedesát procent tržeb zdejší farmy. Maso z lúky se objevuje například na jídelním lístku michelinské restaurace Field s šéfkuchařem Radkem Kašpárkem a šeptanda mezi šéfkuchaři vyvolává další zájem, takže rudimovské louky už na uspokojení jejich zájmu přestaly stačit. „Naštěstí je kolem nás hodně farmářů, kteří mají stejnou filozofii jako my – stáda se pasou venku, mláďata zůstávají s matkou, dokud znovu nerodí…“

 

•••

Jak Farmu Rudimov ohrožují velké zemědělské a potravinářské koncerny? „Tím, že neustále učí jíst lidi párky kilo za šedesát kaček nebo že kilo hovězího stojí devadesát korun. Trh je tím úplně zmačkaný, lidi neznají reálnou hodnotu masa a chovatele to nutí chovat se způsobem, o kterém raději nechcete nic slyšet,“ říká dvaatřicetiletý Jan Žák a dodává: „I k nám se samozřejmě přibližují Babišovy pazoury, on nakonec půjde po všem. Snažíme se tomu čelit dalším nákupem půdy a investicemi do pracovní síly – abychom si udrželi schopné a spolehlivé lidi.  Potřebujeme být zkrátka silní a neporazitelní. Snad nám pomáhá i to, že nás tady sousedi nevnímají jako nějakou firmu, ale jako součást Rudimova. Že zkrátka do dědiny patříme.“

Galerie (13) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat