Praha hot, Česko čehý

7. října 2018

Ilustrační foto

Profimedia.cz

Jako po každých volbách můžeme i po těch letošních komunálních a zatím nehotových senátních číst spousty komentářů – co výsledky znamenají pro českou politickou scénu, pro jednotlivé strany a pro ty či ony osobnosti. Výsledky hlasování ale vypovídají mnohé také o voličích a celé české společnosti.

Převládá radost nad tím, že tentokrát hlasovalo více občanů, což někteří komentátoři interpretují jako signál rostoucího zájmu veřejnosti o politiku. Stojí za připomenutí, že i účast v loňských parlamentních volbách byla vyšší než v roce 2014 a také letošní prezidentská volba přivedla k urnám více občanů než ta první. Jásot ale není tak úplně na místě, pokud za dobrou zprávu nepovažujeme už fakt, že se zastavil pokles volební účasti.

V komunálních volbách jsme sice dosáhli druhé nejvyšší hodnoty od roku 1998, své volební právo však opět využila menší část oprávněných voličů. Lepší hodnocení si snad zaslouží Pražáci, přišlo jich o hodně víc než před čtyřmi lety, většina však opět zůstala sedět doma. A senátní volby? Inu, mizerie těch minulých (v roce 2014 se 1. kola zúčastnilo 39 %, před dvěma lety dokonce jen 34 % oprávněných voličů) se tentokrát nezopakovala, ale účast 42 % také nedokládá nějak mimořádný zájem o jeden z hlavních pilířů českého ústavního systému.

Všímám si ovšem ještě jednoho projevu malého zájmu o politiku. Je jím lehkost, s jakou hlasujeme pro známá jména. Při vší úctě k pánům Drahošovi, Fischerovi a Hilšerovi si troufám tvrdit, že za výsledek, kterého dosáhli, vděčí především své všeobecné známosti a image odpůrců Miloše Zemana, což se v Praze cení. Jejich autenticky místní protivníci ostrouhali. Tam, kde za jinak podobných podmínek Zemanův protikandidát chyběl, tedy na Praze 8, byly naopak výsledky hodně roztříštěné a 2. kolo slibuje napínavý souboj.

A ještě jedno povšimnutí: roli hrají i známá příjmení. Z minulosti můžeme připomenout úspěch kandidáta Miloše Babiše, který není se současným premiérem ani příbuzný, ze současnosti pak úžasný výsledek dosud málo známého Pavla Čižinského na Praze 1. Troufám si tvrdit, že v podobných případech pomohla dotyčným nepozornost voličů, kteří se spokojili s povrchním dojmem, že „to je ten, co jsme ho viděli v televizi“. Jako by nestačilo, že nečteme programy politických stran…

Postrkovaný lídr nezabírá

Pana Čižinského, tentokrát Jana, si pro svoje úvahy vypůjčím ještě jednou. Na jeho příkladu, stejně jako na úspěchu Jiřího Čunka, můžeme dokumentovat, že značné části české veřejnosti vyhovuje vůdcovský princip.

Podpořte Reportér sdílením článku