Komentář

Odcházení Baracka Obamy: O červené čáře, která nebyla

15 / 01 / 2017

Odcházející americký prezident Barack Obama za osm let v Bílém domě prokázal, že se spíše mýlili ti, kdo mu na začátku vyčítali katastrofální naivitu a neobratnost v zahraniční politice. Přesto na jeho globálně politickém odkazu zůstane jedna velmi hluboká jizva.

Odcházející americký prezident Barack Obama za osm let v Bílém domě prokázal, že se spíše mýlili ti, kdo mu na začátku vyčítali katastrofální naivitu a neobratnost v zahraniční politice. Přesto na jeho globálně politickém odkazu zůstane jedna velmi hluboká jizva.

Víš, co je strašně smutné?“ říká Alan. „Lidi tady dneska vzpomínají na Bushe. Říkají, že on by na Asada určitě zaútočil.“

Podzim 2015, město Kilis, jižní Turecko. Syrská hranice je odsud jen nějakých deset kilometrů, Aleppo, kdysi syrská ekonomická metropole, dalších šedesát.

Alan je syrský Kurd – a uprchlík. Před válkou studoval fyziku v Damašku, s odchodem ze země hrozně dlouho otálel. Až teprve po jednom těžkém bombardování, při němž unikl smrti jen o zlomek vteřiny, si uvědomil, že jeho štěstěna nemusí být vždycky takhle bdělá. A tak teď žije tady v Kilisu, pracuje pro jednu mezinárodní humanitární organizaci, a ač má temné kruhy pod očima, říká, že spát bude až po válce.

Alan není a nikdy nebyl fanouškem George W. Bushe, bývalého amerického prezidenta, po němž jeho nástupce Barack Obama zdědil dvě táhlé, krvavé války a ošklivě poničený obraz Spojených států ve světě. „Ale i já si někdy říkám,“ uvažuje, „že ti lidé mají pravdu. Nikdo tady nechápe, jak se Západ může koukat na všechna ta Asadova zvěrstva a nic s nimi nedělat. Obama narýsoval červenou čáru. Asad ji překročil. Ale nestalo se nic.“

Linku, o níž Alan mluví, Barack Obama definoval 20. srpna 2012. Krutá válka v Sýrii tehdy trvala už víc než rok: protesty takzvaného arabského jara, které předtím v Tunisku a Egyptě vedly k rychlému odstranění letitých diktátorů, se v Sýrii zvrhly v krveprolití (dnes už) apokalyptických rozměrů. Bašár Asad, syrský diktátor, se pustil do brutální likvidace oponentů: civilistů i bojovníků. Mrtvých přibývalo den co den – po desítkách, po stovkách.

V červenci 2012 Asadův režim poprvé přiznal, že disponuje chemickými zbraněmi. „Ty (však) nikdy nebudou použity proti syrskému lidu. Jedině proti vnější agresi,“ prohlásil mluvčí syrského ministerstva vnitra.

A o necelý měsíc později Barack Obama pronesl ona varovná slova o červené čáře: „Dosud jsem nevydal rozkaz k vojenskému zásahu (v Sýrii). Dal jsem však Asadovu režimu i jiným aktérům na místě velmi jasně najevo, že pokud uvidíme přemisťování velkého množství chemických zbraní či jejich použití, bude to pro nás červená čára a (její překročení) změní mou kalkulaci.“

Jinak řečeno, Obama Asadovi otevřeně pohrozil vojenským zásahem.

O jeden rok později, 21. srpna 2013, svět oněměl.

 

Odvracet zrak od zločinů

Lidské oko je v on-line době zvyklé na ledasjaké hrůzy. Války se odehrávají takřka v přímém přenosu, z displejů chytrých telefonů prýští krev, bomby vybuchují ve vysokém rozlišení, uříznuté hlavy se žuchnutím padají do horkého pouštního písku.

Přesto záběry damašského předměstí Ghúta z oněch pozdně letních dnů 2013 připravily miliony lidí na celé planetě o řeč: bledé, takřka průhledné děti zkroucené na podlaze v nepřirozených křečích, s pěnou u úst a očima obrácenýma v sloup, beznadějně lapající po dechu. Zoufalí dospělí, kteří se jim snaží ulevit pomocí vody a dýchacích přístrojů. Křik. Pláč. Řady bezvládných těl, malých i velkých, bez jediného škrábnutí, bez kapky krve, zato však s čísly na čelech.

Sarin. Neviditelný (a tudíž nejzákeřnější) vrah, doručený do hustě obydlené Ghúty raketami prezidenta Bašára Asada. Počet mrtvých: nejméně čtrnáct set. Z toho přinejmenším čtyři stovky obětí byly děti.

Že byla červená čára překročena, muselo být Obamovi jasné ještě předtím, než přítomnost sarinu potvrdili inspektoři OSN (nešlo koneckonců o první případ, podezření z použití chemických zbraní Asadem se předtím objevilo už minimálně třikrát. Nikdy však nešlo o útok takových rozměrů). Asad samozřejmě vehementně tvrdil, že chemický útok neprovedl on, ale povstalci, ovšem všechna fakta jasně hovořila proti němu.

Americký úder byl na spadnutí. Dny jako by začaly plynout v jiném časovém módu: čekání na útok. Zdálo se, že je jen a pouze otázkou času, kdy se americké bombardéry vznesou nad Sýrii a zničí důležité vojenské cíle (a možná i diktátora samotného).

Takřka jistý se pak útok zdál být po projevu Obamova ministra zahraničí Johna Kerryho z 30. srpna. „Co víme? Víme, že Asadův režim má největší program chemických zbraní na celém Blízkém východě. Víme, že režim tyto zbraně použil v tomto roce již několikrát. (…) Víme také, že po tři dny před útokem (v Ghútě) byli v oblasti pracovníci syrského chemického programu a prováděli přípravy. Víme, že režimní složky dostaly specifické instrukce, jak se na útok připravit. (…) Víme, že rakety byly vypáleny výhradně z oblastí kontrolovaných režimem a dopadly výhradně do oblastí, které ovládá opozice nebo o které se bojuje,“ prohlásil Kerry s tím, že vláda se rozhodla odtajnit část zpravodajských informací, aby měli Američané sami možnost posoudit, jaký horor se v Ghútě odehrál.

Šéf americké diplomacie velmi razantně hovořil o tom, jak nebezpečné je pokušení odvracet zrak od zločinů. O tom, že události v Sýrii se dotýkají bezpečnosti Spojených států a jejich spojenců v regionu. Jak důležité je, aby USA dokázaly, že co říkají, myslí vážně – protože jinak ztrácejí důvěryhodnost. Není možné žít ve světě, kde „násilníci a vrazi jako Bašár Asad mohou beztrestně zplynovat tisíce vlastních lidí“.   

 „Myslím, že bezprostředně po útoku v Ghútě byl i samotný prezident Obama přesvědčen, že Spojené státy udeří. Nejvíc se mluvilo o útocích na vojenské jednotky, které měly na svědomí vypálení raket na Ghútu,“ napsal vloni Jeffrey Goldberg, šéfredaktor měsíčníku The Atlantic, který na základě mnohahodinových rozhovorů s prezidentem publikoval rozsáhlý text o jeho zahraniční politice nazvaný Obamova doktrína. „Idea byla taková, že útok provedou USA společně s Británií.“ Jenže britský parlament odmítl zásah schválit. Obama zůstal sám. „A to byl moment, kdy začal 

doopravdy hluboce pochybovat.“

Výsledek je znám. Posledního srpna 2013, v den, kdy se měl útok odehrát, Obama oznámil, že o schválení použití vojenské síly v Sýrii požádá Kongres (což nemusel, coby vrchní velitel armády mohl o leteckých útocích rozhodnout sám). Nejmocnější muž světa šlápl na brzdu.

O několik dní později se do krize vložilo Rusko: nabídlo se, že zaručí likvidaci syrských chemických zbraní.

Obama na nabídku přistoupil.

Americký trestný útok za masakr civilistů v Ghútě se pak už nikdy neodehrál.

 

Restart. Přetížení

Když Barack Obama v roce 2008 usiloval o prezidentský post, jeho soupeři (včetně jeho pozdější šéfky diplomacie Hillary Clintonové) mu nezřídka vyčítali údajnou absolutní nezkušenost v zahraniční politice. Nikde nebyl, nic neviděl, s nikým nemluvil... a chce být prezident, říkali v podstatě. Ale Obama jim vcelku s klidem oponoval, že jakožto poloviční Keňan, který navíc strávil kus dětství v Indonésii, má se zahraničím pravděpodobně víc zkušeností než leckterý z nich. Navíc si jako viceprezidentského kandidáta vybral Joea Bidena, dlouholetého člena (a předsedu) senátního zahraničního výboru, čímž se ona kritická ústa snažil ještě více přivřít.

Načež vyhrál volby, nastěhoval se do Bílého domu – a začal. Velkoryse. Hned po inauguraci slavnostně podepsal prezidentský výnos o uzavření Guantánama, krajně kontroverzní věznice pro lidi podezřelé z terorismu. Z Prahy vyhlásil budoucí svět bez jaderných zbraní. Z Káhiry podal ruku muslimskému světu. Hillary Clintonovou poslal, aby společně s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem zmáčkla červené „restartovací“ tlačítko, a zahájila tak novou fázi vztahů mezi oběma zeměmi.

Pravda, moc z toho se nakonec nevydařilo (předzvěstí čehož se při zpětném pohledu zdá být právě ono americko-ruské tlačítko: washingtonští úředníci na ně nezvládli napsat správný ruský výraz pro restart, místo něj zvolili slovo „přetížení“). Z Obamovy strany šlo v těch prvních měsících hlavně o velká gesta. Ale byla to gesta po osmi bushovských letech velmi potřebná.

Postupem času pak v Obamově (nejen zahraniční) politice gest ubývalo. A naopak přibývalo realismu. Dobře je to patrné opět na vztahu s Ruskem: americký prezident nabídl Moskvě nový začátek v době, kdy v Kremlu seděl Dmitrij Medveděv (2008–2012). Jistě, i tehdy největší zemi světa de facto řídil jeho předchůdce (a nástupce) Vladimir Putin, někdejší aparátčík KGB a nebezpečný muž s atributy diktátora. Přesto se atmosféra v Rusku ty čtyři medveděvovské roky měnila. Uvolňovala. Především v detailech, drobnostech zřejmých až na druhý třetí pohled. Ale uvolňovala. Obama se toho pokusil využít, pokusil se vytvořit si s Medveděvem důvěrnější vztah, na němž by bylo možné začít stavět dlouhodobější spolupráci.

Jenže na jaře 2012 se do Kremlu vrátil Putin. Horší než kdy dřív. Že nehodlá tolerovat žádnou opozici, dal najevo hned v den inaugurace: v celách předběžného zadržení skončily stovky lidí. O dva roky později si pak ten samý Putin – před zraky celého světa a v rozporu s mezinárodním právem – přisvojil ukrajinský poloostrov Krym. A dnes, na prahu roku 2017, ruský prezident spolu s Asadem a Íránem rozhoduje o osudu Sýrie. Vztah mezi Moskvou a Obamovým Washingtonem se dostal na bod mrazu.

 

Washingtonské noty

Samozřejmě že se i dnes najdou ti (a rozhodně jich nebude málo), kdo budou zahraniční politiku čtyřiačtyřicátého prezidenta Spojených států hodnotit jako katastrofálně naivní a neobratnou. A v některých bodech bude jejich kritika jistě oprávněná.  Sám Obama vidí chybu například v intervenci v Libyi v roce 2011, respektive v nedostatku pozornosti, kterou USA věnovaly Libyi v období po ní.

Naopak za nesporný úspěch považuje americký prezident historickou jadernou dohodu s Íránem (2015) či počátek uvolňování vztahů s Kubou.

A Sýrie?

V již zmiňovaném rozhovoru s Jeffreym Goldbergem Barack Obama řekl, že je na svůj postup z konce srpna 2013 hrdý. „Ohromná váha konvenčního uvažování a mašinerie našeho národněbezpečnostního aparátu tehdy zašly dost daleko. Převládlo přesvědčení, že je v sázce důvěryhodnost má i důvěryhodnost Spojených států. Dobře jsem věděl, že pokud v ten moment zařadím zpátečku, bude mě to stát politické body. A učinit to rozhodnutí, odolat tlaku a znovu promyslet, co je skutečně v zájmu USA nejen ve vztahu k Sýrii, ale i ve vztahu k naší vlastní demokracii, bylo opravdu těžké. Jsem nicméně přesvědčen, že to bylo jednoznačně správné rozhodnutí,“ řekl prezident s tím, že chemická krize v Ghútě byla momentem, kdy se on sám konečně dokázal odklonit od něčeho, co sám nazývá „washingtonskými notami“. „Ve Washingtonu existují jisté ‚noty‘ a čeká se, že prezidenti podle nich budou hrát. Tyto ‚noty‘ předepisují reakce na různé situace. Přičemž jde většinou o reakce vojenské. Když je Amerika bezprostředně ohrožena, ‚noty‘ fungují. Ale jsou i momenty, kdy se mohou stát pastí, mohou vést ke špatným rozhodnutím.“

Syrský diktátor Bašár Asad v srpnu roku 2013 na damašském předměstí Ghúta zmasakroval chemickou zbraní čtrnáct stovek lidí. Červenou čáru, kterou mu předtím velmi jasně narýsoval prezident Spojených států, překročil způsobem, který přesahuje lidské chápání. A vyvázl bez trestu.

Ne, případné americké útoky by tehdy syrskou válku rozhodně neukončily. Svět zkrátka nefunguje tak, že když se někde děje něco ošklivého, mají přiletět americké bombardéry a vyřešit to.

Ale nečinnost Spojených států (a Západu obecně) v Sýrii uvolnila prostor pro jiné hráče. Rusko. Írán. Hizballáh. ISIS... A chemickou krizi v Ghútě je možné do jisté míry považovat za moment, kdy tento proces začal.

Sýrie měla před válkou přes dvacet milionů obyvatel. Více než polovina z nich uprchla ze svých domovů. Konflikt, který zanedlouho vstoupí do svého šestého roku, už stál život skoro půl milionu lidí. V momentě, kdy vznikají tyto řádky, je kdysi překrásné město Aleppo pravděpodobně nejhorším místem na zeměkouli. Válka nekončí. A Alan, mladík, který dřív studoval fyziku v Damašku a teď má temné kruhy pod očima, tak ještě nemůže jít spát.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal