Příběh

Ať mě klidně zavřou do klece

12 / 09 / 2016

Na Olega se Sašou jsem se nepodíval, styděl jsem se. Vlastně jsem se nepodíval vůbec na nikoho, zíral jsem do jednoho místa nad hlavou soudce. A pak, když mě vyzvali, abych svědčil, nadechl jsem se a řekl to. Že mé výpovědi nebyly pravdivé. Že je ze mě dostali mučením. Všichni byli v šoku, tohle nečekali! Oleg se Sašou, zavření v kleci pro obžalované, prý začali aplaudovat, ale to já už nevím. Já už stoupal do nebe.

Na Olega se Sašou jsem se nepodíval, styděl jsem se. Vlastně jsem se nepodíval vůbec na nikoho, zíral jsem do jednoho místa nad hlavou soudce. A pak, když mě vyzvali, abych svědčil, nadechl jsem se a řekl to. Že mé výpovědi nebyly pravdivé. Že je ze mě dostali mučením. Všichni byli v šoku, tohle nečekali! Oleg se Sašou, zavření v kleci pro obžalované, prý začali aplaudovat, ale to já už nevím. Já už stoupal do nebe.

Gennadij Afanasjev je (smutný) hrdina. Spousta jeho krajanů Ukrajinců ho pořád nenávidí – i přes to všechno, co se dnes o něm a o jeho případu ví. V internetových diskusích mu doteď občas nadávají do zrádců a slabochů a posílají ho (v lepším případě) do horoucích pekel. 

On to přijímá víceméně s klidem, alespoň navenek. Říká, že ti lidé nejspíš za celý život nezakusili ani zlomek toho, čemu byl poslední dva roky vystaven on. A říká taky, že vinu už necítí před nikým kromě těch dvou: Olega Sencova, ukrajinského filmového režiséra z Krymu a politického vězně, který si momentálně v Rusku odpykává dvacetiletý trest za údajnou přípravu teroristických útoků. A Olexandra Kolčenka, mladého krymského antifašisty,  který byl souzen spolu se Sencovem a dostal let deset. 

Právě proti těmto mužům Gennadij Afanasjev vypovídal. Ruským vyšetřovatelům řekl, že Sencov na jaře roku 2014, po připojení Krymu k Rusku, zorganizoval na poloostrově teroristickou skupinu, která chtěla vyhodit do povětří (mimo jiné) Leninův památník na hlavním simferopolském náměstí.

Afanasjev sám  byl – podle svého doznání – členem Sencovovy skupiny, za což jej v Rusku (v odděleném procesu) odsoudili na sedm let. 

Gennadij pochopitelně věděl, že to, co říká ruským vyšetřovatelům, není pravda. 

Jenže...

 

I. Počátek

Jaké jsem měl dětství? Krásné! Narodil jsem se v roce devadesát v Simferopolu na Krymu, ale ještě jsem ani nechodil, když jsme se přestěhovali do Oděsy. Oděsa je vážně skvělé město! Mluvil jsem směsí ruštiny a ukrajinštiny se silným židovským oděským přízvukem a nikdo mi nerozuměl. Nikdo! Někdy dokonce ani máma! 

Každé prázdniny jsem jezdil k babičce na Krym. A když mi bylo deset, přestěhovali jsme se zpátky do Simferopolu. Chodil jsem do obrovské školy pro čtyři tisíce dětí, v níž byla jen jedna malá ukrajinská třída. Šestnáct žáků ze čtyř tisíc, dovedete si to představit? 

A tak jsem si žil. Hrál jsem v rockové kapele, věnoval se sportu. Po škole jsem šel na vysokou, na práva. A taky do Ameriky jsem jel, v roce 2010. To byla taková avantýra. Jednoho dne jsem prostě vylezl z letadla v Bostonu, koukám kolem sebe. Neměl jsem nic zařízené, práci, bydlení, nic, a najednou slyším něco jako „kartóška, kartóška“. Byla to skupina běloruských studentů, jeli na Cape Cod na nějaký pracovní program. Vezměte mě s sebou, říkám jim. Vzali. A tak jsem půl roku dělal číšníka v řecké restauraci, bez volna, bez víkendů. Výplatu jsem dostával v obálce a musím říct, že jsem si vydělal docela dost. Koupil jsem si foťák.  

Pak jsem se vrátil domů, dodělal školu, ale právník se ze mě nestal. Šel jsem pracovat do reklamní agentury a taky do cestovní kanceláře mojí mámy. Ona mi řekla: Až půjdu na odpočinek, převezmeš firmu, budeš byznysmen. A já si pomyslel, že to vůbec nezní špatně. 

 

II. Probuzení

Když začaly protesty na Majdanu (v listopadu 2013 – pozn. aut.), byl jsem k nim dost obezřetný. Pochopte, byl jsem pod vlivem ruské televize, na Krymu se kouká jenom na ruskou televizi. I já na ni občas koukal, víte, u nás v ukrajinském parlamentu se ustavičně rvou a na ruských kanálech ty rvačky neukazují. A navíc... Já byl dřív obecně dost apolitický.

Jenže v únoru jsem se vracel se svou holkou z hor a projížděli jsme Kyjevem. Samozřejmě, že jsme se zašli podívat na Majdan. Bylo šestnáctého, pár dní před masakrem na Instytutské ulici, při kterém zemřely desítky lidí, ale už tehdy měl Majdan své první mrtvé. A já viděl fotky, stovky fotek. A mluvil jsem s lidmi a pochopil, že to, co ukazuje ruská televize, prostě není pravda. Procitl jsem. A dospěl k rozhodnutí, že v takovou chvíli nemůžu sedět se založenýma rukama doma. 

Hned třiadvacátého jsem šel v Simferopolu na demonstraci, kterou organizovali krymští Tataři, přišlo nějakých patnáct tisíc lidí. Další mítink se pak konal šestadvacátého. Začal poklidně, ale už byly provokace, před krymským parlamentem stáli kozáci a převlečení berkutovci (příslušníci ukrajinských zvláštních jednotek Berkut – pozn. aut.) a vykřikovali urážky na adresu Tatarů. Chtěli krev, ale Tataři se vyprovokovat nenechali a protest se za pár hodin v klidu rozešel. No a já přijdu domů, zapnu televizi a tam tvrdí, že jsme házeli Molotovovy koktejly, zabíjeli lidi, zapalovali ohně.    

Následujícího rána se pak Krym probudil do jiné reality. Simferopol byl vzhůru nohama, na křižovatkách muži v neoznačených zelených uniformách, s automaty. Na silnicích patroly kubáňských kozáků, checkpointy... A ruské vlajky na všech úředních budovách. To celé za jedinou noc. Co to bylo jiného než okupace? 

{image2}

 

III. Máma

Moje máma je skvělá, chytrá ženská. Vzdělaná. Měla v Simferopolu malou cestovní agenturu, tu, co chtěla, abych jednou převzal. Budeš byznysmen...  

Když začala okupace, obvolal jsem kamarády a začal dávat dohromady organizaci, která by školila zdravotníky. Mysleli jsme, že bude válka! Našli jsme doktory, kteří nám pomáhali, radili. Sbírali jsme peníze, kupovali léky a další věci, založili jsme fond na pomoc vojákům a pak jezdili po ukrajinských základnách, tou dobou už obležených Rusy, a rozdávali, co jsme měli. Cigarety, ponožky, med, marmeládu, nakládané okurky... Máma doma vařila pohanku a já ji pak po nocích rozvážel po základnách a házel ji vojákům přes plot. 

Jasně, že se o mě máma bála. Zavolali jí z FSB (ruská tajná služba – pozn. aut.) a vyhrožovali: Jestli váš syn bude pokračovat v tom, co dělá, bude mít obrovské problémy. Máma začala panikařit a já jí pak musel lhát. Vždycky jsem řekl, že jdu na rande, a šup, už jsem byl na nějakém mítinku nebo tak. Ale stejně si myslím, že to věděla. 

Šestnáctého března bylo to vylhané referendum a Krym se pak připojil k Rusku. Máma mi řekla, že bych měl radši odjet – a měla pravdu, jako obvykle. Samozřejmě, že jsem nechtěl žít pod ruskou okupací, dokonce jsem si požádal o americké vízum. Ale nedostal jsem ho.

Ano, mnozí doopravdy odjeli. Ale já se nakonec rozhodl zůstat, protože... No protože někdo zůstat musel! I třeba jen načmárat na zeď, že Krym je Ukrajina, vyžadovalo tenkrát značnou odvahu, odhodlání. Ochotu obětovat spánek a místo něj pod rouškou tmy vyrazit ven. 

 

IV. Den vítězství

Teď mám mnohem radši Velikonoce a Vánoce, ale dřív býval Den vítězství můj oblíbený svátek. Nemůžeme přece zapomenout na ty miliony obětí války!  

V Simferopolu jsme vždycky chodívali do Domu veteránů. Zpívali jsme jim, nosili jídlo a tak. Můj praděd taky bojoval, padl do zajetí, a když se vrátil, sovětská moc ho poslala do lágru. Klasika! Devátého května 2014 jsem si vzal s sebou na přehlídku jeho fotku. Poprvé.   

Stalo se to na autobusové zastávce přímo v centru města. Kolik jich bylo, nevím, nepamatuju se. Myslím, že jeden z nich měl automat. Povalili mě na zem, ruce mi zkroutili za zády a přes hlavu přetáhli pytel, začali mě mlátit. Pak mě hodili do auta, sedli si na mě, auto se rozjelo. Začalo to hned: Kdo je Sencov? Kdo je Čirnyj? Chystali jste útok! Jména! Jména! Jména! Teroristi! 

Bili mě přímo v autě, do břicha. Měl jsem na hlavě ten pytel, takže jsem neviděl, kdy rána přijde. Vyhrožovali, že mě odvezou do lesa a zakopou...

Pak mě odvezli ke mně domů. Zas mě hodili na zem, celý byt prohledali, ukradli mi spoustu osobních věcí, foťáky, peníze... Že prý zajistili důkazy! Třeba lékárničku. Plynovou masku. Nebo pistolku na plastové kapsle. To je podle nich zbraň nebezpečného teroristy!

No a nakonec mě přivezli do místního sídla SBU (ukrajinské tajné služby – pozn. aut), tou dobou už ruské FSB. Na výslechy. 

 

V. Prevence 

Nejhorší asi je, když vám nasadí plynovou masku, takovou tu s dlouhým chobotem, a zavřou přívod vzduchu. Čekají, dokud se nezačnete dusit, dokud nezačnete ztrácet vědomí. Pak vzduch zase otevřou a ve chvíli, kdy se zhluboka nadechujete, vám tam pustí nějaký sprej, který vyvolává zvracení. Chobot zvednou nahoru, takže vaše zvratky nemají kam odtéct, začínáte se jimi dusit. To vám pak masku na chvíli sundají, polijí vás studenou vodou, abyste se trochu vzpamatovali... načež to celé začíná nanovo. 

Chci říct, že ze začátku mi to dělali jen tak, aniž by mi kladli jakékoliv otázky. Prostě „preventivně“, jak oni rádi říkají. 

Bili mě a bili, pořád dokola, vším, co měli po ruce, od boxerských rukavic až po desky s lejstry. Měli z toho radost, přímo se veselili. Dokonce mi i mávali před obličejem nějakým japonským mečem, že prý mi useknou ruku. 

Taky mi svlékli kalhoty, pohlavní orgán omotali mokrým hadrem a do něj pak dráty pouštěli proud. Nesnesitelná bolest.

Nenechávali mě spát, každých deset minut jsem musel chodit k okénku cely a nahlásit příjmení, jméno a jméno po otci. Afanasjev, Gennadij Sergejevič... Afanasjev, Gennadij Sergejevič... Afanasjev, Gen... 

Trvalo to deset dní. Venku o mně nikdo nic netušil, jen máma věděla, že se něco děje, protože ji vyhledal nějaký advokát, samozřejmě od FSB, a vymáhal od ní peníze za mou obhajobu. 

Ano, dal jsem jim, co chtěli. Ta svědectví. Podepsal jsem jim, že jsem se účastnil podpálení dvou budov v Simferopolu, sídla strany Jednotné Rusko a Ruské jednoty na Krymu. Podepsal jsem, že Sencov organizoval na Krymu teroristickou skupinu. 

A ano, přemýšlel jsem, jestli vůbec stojí za to žít. 

Po dvou týdnech mě převezli do Ruska. A v prosinci odsoudili na sedm let. 

 

VI. Souostroví Gulag

Solženicyna jsem do té doby nikdy nečetl, až potom. A řeknu vám, všechno, co popisuje, Lubjanku, Lefortovo... Nic se nezměnilo! Ty samé cely, ten samý hluk, ty samé poměry, atmosféra... 

Ve vězení se z člověka může stát skutečný zločinec. Profesionál, vrah. Může ztratit veškerou lidskost, stát se chladnokrevným. Já se naučil, jak se má chovat chlap, pochopil jsem, že každé slovo musí být odůvodněné, podložené činem. A přestal jsem se bát. 

Nejstrašnější je první půlrok. Všechno vám vezmou, všechny věci. Zdá se vám o svobodě, ale probouzíte se za mřížemi. Nad hlavou ostrá zářivka, která nikdy nezhasíná. Nemáte takřka žádný kontakt s vnějším světem. Já občas dostal dopis od mámy, ale to je v podstatě všechno. Ze začátku mi ještě tu a tam napsali kamarádi z Krymu, jenže oni je pak hned začali pronásledovat, zvát na výslechy, takže dopisů postupně ubývalo. Cenzuru se nikdo ani nepokoušel skrývat, na každém dopisu bylo dokonce razítko, že prošel kontrolou.  

Až do soudu se Sencovem a Kolčenkem jsem byl ve věznici v Moskvě. Po něm mě poslali do trestanecké kolonie v republice Komi, nedaleko Vorkuty.  Transport trval dva měsíce, zastavovali jsme v různých místech, v Samaře, ve Voroněži, v Jaroslavli a tak dál. Pět deset dní na jednom fleku. Byly tam většinou strašné podmínky, krysy, špína... 

A pak už kolonie. Barák, nějakých sto padesát čtverečních metrů, a v něm sto lidí. Mraveniště, nervy na pochodu. Viděl jsem strašné věci, třeba jak chlap zabil druhého, uřízl mu hlavu a pak s ní chodil kolem dokola a vyhrožoval.  

Nátlak na mě pokračoval, podstrčili mi třeba do kapsy žiletku, pak ji jakože našli a strčili mě na tři dny do izolace. A pak hned do baráku s přísným režimem. Tam se chodí ven na hodinu denně, všech sto chlapů najednou. 

Taky mi vyhrožovali, že mi před koncem trestu podstrčí třeba nějaké drogy a zavřou mě znova. Ale já si pořád hýčkal naději, že si odsedím těch sedm let a pak mě pustí. 

Snil jsem.

 

VII. Ten den

To falešné svědectví proti Sencovovi s Kolčenkem jsem dal během onoho mučení v prvních deseti dnech po zatčení – a od té chvíle jsem o tom nepřestal přemýšlet. V mé hlavě byli jen oni dva a já, pořád. Nevěděl jsem, co se děje venku, neměl jsem tušení, jestli ten případ někoho zajímá. Nicméně postupně jsem pochopil, že s tím zkrátka nedokážu žít. Udělal jsem něco zbabělého, pokusil se zachránit si vlastní život na úkor někoho jiného. Jak bych se mohl podívat lidem do očí? A mámě? Jak odpovědět, když se mě někdo zeptá, proč já jsem na svobodě a Sencov s Kolčenkem pořád tam? Protože vyšetřovatelé mi říkali, že budu propuštěn dřív, že dostanu milost, za rok budu venku... Ale co potom? Vrátit se na Krym? A tak jsem se rozhodl: všechno, nebo nic.

Vyvstala ovšem otázka, jak to provést. Komu to říct? Napsat prohlášení? Ani by se nedostalo ven! Napsat to do dopisu mámě? To samozřejmě nepřipadalo v úvahu, i kdybych býval chtěl. 

A tak jsem nakonec dospěl k názoru, že nejvhodnější příležitostí bude právě Sencovův a Kolčenkův soudní proces, v němž jsem měl figurovat jako svědek obžaloby. 

Bylo jednatřicátého července 2015. Horký den. Soud se konal v Rostově na Donu. Už předem jsem si rozmýšlel, co přesně řeknu, bál jsem se totiž, že když budu mluvit moc, zamotám se do toho. 

Den předtím, třicátého, mě od rána až do večera drželi v soudní budově, ale v jiné místnosti. V kleci. Bylo strašné vedro, snad čtyřicet stupňů, pořád za mnou chodili vyšetřovatelé, tlačili na mě, vyhrožovali, přikazovali, co mám přesně říct. Tvrdili, že se soudcem je už stejně všechno domluvené a můj úkol je jen potvrdit předchozí výpověď. Pak, řekli mi, použij paragraf 51, to znamená, odmítni vypovídat sám proti sobě. Tím zamezíš otázkám ze strany obhajoby. 

Bál jsem se, samozřejmě. Ale v noci jsem spal, byl jsem hrozně utahaný. 

Další den, jednatřicátého...

Přivedli mě do soudní síně. Jestli jsem se na Sencova s Kolčenkem podíval? Ne, nepodíval, styděl jsem se. Vlastně jsem se nepodíval vůbec na nikoho, rozhodl jsem se, že budu zírat do jednoho místa nad hlavou soudce.

„Jméno, příjmení, jméno po otci, bydliště... Gennadiji Sergejeviči, jste připraven svědčit?“ 

„Ne.“ 

„Jak to myslíte?“ 

„Všechna svědectví jsem dal následkem mučení.“

Nebo tak nějak to bylo, už přesně nevím, co jsem řekl. Pak jsem hned použil tu jednapadesátku, jak mi radili. Ale proti nim: aby se mě prokuratura nemohla už na nic vyptávat. Rozhodl jsem se, že už s nimi nebudu nijak komunikovat. Nijak. Byl jsem připravený umřít.

 

VIII. předtím a potom

Propustili mě letos 14. června, dostal jsem milost. Myslím, že v tom sehrál roli můj zdravotní stav,  doteď mám následky, hnisavá ložiska na kůži, příčinou je zlatý stafylokok. 

Vrátil jsem se na Ukrajinu. 

Tehdy, po soudu, na mě samozřejmě tlačili. Chtěli, abych hned uspořádal tiskovku a odvolal, co jsem odvolal. Abych řekl, že jsem jednal pod nátlakem Sencovových a Kolčenkových advokátů. Ale já jen koukal do prázdna a nic neříkal. 

Následovalo to dvouměsíční putování, o kterém už jsem mluvil, a pak pobyt v trestanecké kolonii v republice Komi. 

Teď jsem na svobodě, ale boj nekončí. V Rusku zůstává ještě devětadvacet ukrajinských politických vězňů. Potřebují naši podporu. Nejen Oleg se Sašou. Všichni!  

A co se mě týče... Můj život se teď dělí na ten před soudem a ten po soudu. Tamten život, to už nejsem já. Dokonce jsem vyhodil i osobní věci, které mi máma přivezla z Krymu. Jednatřicátého července roku dva tisíce patnáct jsem se podruhé narodil. Stal jsem se svobodným člověkem, kterému už nikdo nemůže nasadit okovy. Klidně mě můžou zase zavřít do klece. Ale já v ní budu svobodný.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat