Ať mě klidně zavřou do klece

Gennadij ve starém životě, před zatčením, na prázdninách v poušti. „To už vůbec nejsem já.“

foto Anton Naumlyuk a archiv G. Afanasjeva

Na Olega se Sašou jsem se nepodíval, styděl jsem se. Vlastně jsem se nepodíval vůbec na nikoho, zíral jsem do jednoho místa nad hlavou soudce. A pak, když mě vyzvali, abych svědčil, nadechl jsem se a řekl to. Že mé výpovědi nebyly pravdivé. Že je ze mě dostali mučením. Všichni byli v šoku, tohle nečekali! Oleg se Sašou, zavření v kleci pro obžalované, prý začali aplaudovat, ale to já už nevím. Já už stoupal do nebe.

Gennadij Afanasjev je (smutný) hrdina. Spousta jeho krajanů Ukrajinců ho pořád nenávidí – i přes to všechno, co se dnes o něm a o jeho případu ví. V internetových diskusích mu doteď občas nadávají do zrádců a slabochů a posílají ho (v lepším případě) do horoucích pekel.

On to přijímá víceméně s klidem, alespoň navenek. Říká, že ti lidé nejspíš za celý život nezakusili ani zlomek toho, čemu byl poslední dva roky vystaven on. A říká taky, že vinu už necítí před nikým kromě těch dvou: Olega Sencova, ukrajinského filmového režiséra z Krymu a politického vězně, který si momentálně v Rusku odpykává dvacetiletý trest za údajnou přípravu teroristických útoků. A Olexandra Kolčenka, mladého krymského antifašisty, který byl souzen spolu se Sencovem a dostal let deset.

Právě proti těmto mužům Gennadij Afanasjev vypovídal. Ruským vyšetřovatelům řekl, že Sencov na jaře roku 2014, po připojení Krymu k Rusku, zorganizoval na poloostrově teroristickou skupinu, která chtěla vyhodit do povětří (mimo jiné) Leninův památník na hlavním simferopolském náměstí.

Afanasjev sám byl – podle svého doznání – členem Sencovovy skupiny, za což jej v Rusku (v odděleném procesu) odsoudili na sedm let.

Gennadij pochopitelně věděl, že to, co říká ruským vyšetřovatelům, není pravda.

Podpořte Reportér sdílením článku