Rozhovor

Ivan Trojan: Anděl o berlích

12 / 02 / 2017

Zastihli jsme ho v neobvyklé situaci. Po celou letošní zimu má volno, což nikdy nezažil. To volno nutně potřeboval – snad mu pomůže od bolesti. Ivan Trojan je po operaci, pomalu se rozhýbává a doufá, že jednou zase začne aspoň trochu sportovat.

Zastihli jsme ho v neobvyklé situaci. Po celou letošní zimu má volno, což nikdy nezažil. To volno nutně potřeboval – snad mu pomůže od bolesti. Ivan Trojan je po operaci, pomalu se rozhýbává a doufá, že jednou zase začne aspoň trochu sportovat.

Nezdá se, že byste měl nejveselejší náladu.

Upřímně řečeno, nemám. Co vy?

 

Já jsem výjimečně v pohodě.

Tak sláva. Ono by nebylo dobré, kdybychom tu seděli skleslí oba. I když kdo ví? Třeba by náš rozhovor byl zajímavější.

 

Co vás trápí?

Například vy jste mi hned mezi dveřmi oznámil, že zemřel režisér Honza Borna. Taky jsem v rekonvalescenci po operaci kyčle, hůř spím, a co si budeme povídat – občas na mě nějaká úzkost přijde, ani nevím proč. 

 

Celou letošní zimu se skoro nemůžete hýbat. Je to špatné, nebo jste takový klid vlastně potřeboval?

Sám jste si odpověděl – je to špatné, ale má to i svoje výhody, ačkoli prosinec teda nestál za nic, to mě ještě všechno bolelo. Ale postupně si začínám vážit toho, že nemusím večer do divadla a přes den točit; že jsem doma se svojí ženou a s dětmi. Má to něco do sebe. Docela dost.

 

Byla ta operace plánovaná?

Plánovaná, protože už mě bolest limitovala v práci. Nejdřív jsem ji třikrát odložil, ale dál jsem odkládat opravdu nemohl.

 

Tušíte, proč vás kyčle dlouhodobě zlobí?

Sečetla se vrozená vada, léta vrcholového sportu, ještě více let v hereckém povolání a v posledních letech už to bolelo. 

 

Soustavně?

Nejvíc vždycky poté, co jsem si šel zahrát svoje oblíbené sporty, basketbal a fotbal. V noci jsem pak nemohl spát a na druhý den kulhal, takže jsem toho před půldruhým rokem nechal. Bohužel zrovna tyhle sporty jsou pro kyčle v mém stavu hrozné.

 

Takže vy jste si rok a půl nekopl do balonu?

Ne.

 

A věděl jste tehdy, že hrajete fotbal naposledy?

Nevěděl, ale schylovalo se k tomu, až nakonec fyzioterapeut Pavel Kolář řekl: „Dál se to nehodí...“ Pro ilustraci – na podzim jsme byli s Dejvickým divadlem v Londýně, procházeli se a já po třech hodinách kulhal.

 

Takže jste si musel sednout na tribunu nějakého fotbalového stadionu?

Vlastně jo. Petr Čech zajistil dva lístky a my s Vaškem Neužilem zašli na derby Arsenalu s Tottenhamem. Remíza jedna jedna. Pěkný.

 

Nemáte vy náhodou podobné zdravotní potíže jako Tomáš Rosický?

Tipuju, že tam společný základ bude. Ani jeden z nás asi nemá úplně vypracovaný svalový korzet, z čehož vyplývá spousta zranění. Když jsem já kdysi hrával basket, tak jsme posilovali jen předek břicha; o vnitřních nebo postranních svalech nám nikdo neřekl, což vám do pětadvaceti let nevadí, ale potom se to začne projevovat. Kde nějaké svaly chybí, tam musí zabírat jiné, ty jsou přetěžované a vznikají potíže.

 

Život bez sportu

I na jevišti vás poslední dobou trápily bolesti?

Taky, ale Dejvice jsou malé divadlo, kde pět bolestivých kroků nějak schováte. Podobně jsem to maskoval i u filmování, a právě tohle byl jeden z důvodů, proč jsem musel skončit se sportem; kdybych filmoval den po fotbalovém přáteláku, nic už nezamaskuju.  

 

Zvlášť asi u filmů, jakým byl druhý Anděl Páně, protože ten jste často točili ve sněhu.

Tehdy před rokem jsem už nesportoval, nicméně natáčení náročné bylo, a to i bez sněhu – v Krumlově nebo Ledči pořád běháte po nevyrovnaných dlažebních kostkách a to je pro záda i kyčle strašný. Navíc jsme točili skoro pořád v noci, takže to bylo spíš peklo než nebe. 

 

Jeden z vašich těžších filmů?

Z fyzického hlediska určitě. Nemám rád nočky. Neumím přes den spát a točit do čtyř ráno je pro mě hnus. Navíc byla zima, pořád jsem musel tahat křídla, prostě na pohádku celkem záhul.

 

Jak se vám vlastně žije bez sportu?

Nějak se s tím smiřuju. Trochu pomáhá fakt, že přicházím do věku, kdy už ochabuje chuť zvednout se a jít si s kamarády zakopat – ale stejně je mi to líto. Vždycky jsem tíhl ke kolektivním sportům, a teď si musím najít něco jiného.

 

Myslel jsem, že na operaci jdete taky kvůli tomu, abyste se na hřiště vrátil.

Taky jsem si to myslel, ale lékaři doporučují, abych se už moc nevracel, protože kdyby se něco stalo znovu, bude to jen horší. Ale uvidíme – za rok si třeba občas fotbal zahraju, přinejmenším s dětmi. 

 

Na jak dlouho teď máte ten nucený klid?

Na čtvrt roku, nic takového jsem nikdy nezažil. Ale v poslední době bylo práce tolik, že přestávku potřebovalo jak tělo, tak i vnitřek. 

 

A neříkáte si: Jak jen se beze mě obejdou v Dejvickém divadle?

Zatím ne. Lhostejné mi to není, ale zároveň myslím na sebe.

 

Věnujete se činnostem, na které obvykle chyběl čas?

Baví mě angličtina. Kdykoli mám delší volno, tak k ní utíkám, ale jakmile zas začne práce, jazyk se mi vzdálí, a proto jsem neustále mírně pokročilý. Teď se angličtině můžu chvíli věnovat, tak věřím, že to překonám; že se třeba konečně stanu pokročilým.

 

Jarek Nohavica si kdysi k padesátinám nadělil kurz angličtiny v Dublinu.

Což je, samozřejmě, ideální. Mně žena před pár lety takový kurz taky koupila, ale pak se sehnaly peníze na nějaký film a já zas musel točit nebo tak něco... Neboli každoročně je to ve hře, ale zatím nic.

 

Sníte o roli ve velkém evropském filmu?

To ani ne, spíš jde o to, že jazyky jsou mým mindrákem. Třeba film Ve stínu jsem točil se Sebastianem Kochem, který umí německy, anglicky i francouzsky, ale se mnou si moc nepokecal, což je ostuda. Podobně se cítím, kdykoli se dostanu na nějaký zahraniční festival – a uvědomuju si, že výmluva, jak to za našich časů nebylo na školách s angličtinou nic moc, je dnes už trochu trapná.

 

Nabídka do zahraničního filmu by pro vás znamenala stresující dilema?

Vlastně jo. Když se u nás točil Anthropoid, dostal jsem postupně nabídku na dvě role, ale já si na ně se svojí angličtinou netroufl, měl jsem pocit, že bych nebyl přínosem. Jsem nějak hrdej nebo co, a tak jsem do toho prostě nešel.

 

Boris byl bourák, já nejsem

Jak říkáte, hned ve dveřích jsem na vás vybafl zprávu o tom, že zemřel režisér Jan Borna. Co pro vás znamenal?

Byl to spolužák z DAMU – sice starší, ale dělal s námi na škole představení, režíroval mě v Hovorech na útěku. Posledních dvacet let jsem chodíval na jeho hry do Divadla v Dlouhé, ale bohužel jsem sledoval i tu strašnou nemoc. 

 

Roztroušenou sklerózu.

Honzovy smrti je mi hrozně líto, ale zároveň vím, že pro něj byla vysvobozením. Bohužel mu nemoc diagnostikovali pozdě a už se s tím nedalo moc dělat. 

 

Kdo z přátel nebo kolegů, kteří zemřeli, vám extrémně schází?

Nejintenzivněji vás zasáhne, když život skončí dřív než měl, což rozhodně platí pro Příbu neboli Lukáše Přibyla.

 

Někdejšího šéfa fotbalové Bohemky...

A hlavně kamaráda, který zemřel přesně před pěti lety. No a pak mě okamžitě napadla i jména kolegů Borise Rösnera nebo Mirka Dlouhého, na ně vzpomínám často.

 

Proč zrovna na tyhle dva?

Tak třeba Boris Rösner – ten se chodil dívat už na naše studentská představení, vždycky se zajímal o mladé. Choval se k nám otevřeně, uměl poradit, prostě stali se z nás kamarádi, což by řekla spousta herců mojí generace. Byly to krásné mejdany, když jsme za ním chodívali na představení, načež to táhli do rána a kecali hlavně o divadle, protože to nás tehdy bavilo ze všeho nejvíc – a jeho taky, i když byl o třináct let starší.

 

A co Vladimír Dlouhý?

Fascinovala mě jeho herecká dráha, obzvlášť u filmu. Věkově jsme si byli bližší, ale Mirek začal točit jako dítě, měl toho za sebou daleko víc. Nebyli jsme takoví kamarádi jako s Borisem, ale vážil jsem si ho. Moc.

 

Chtěl jste být takovým lidem v něčem podobný?

Třeba u Borise jsem obdivoval neuvěřitelnou energii, se kterou byl schopný táhnout celé představení. A u Mirka jsem snad nejvíc obdivoval onu fantastickou přirozenost, se kterou dokázal existovat před kamerou.

 

Choval se, jako by nebyla?

Jiří Menzel říká, že na divadle se má hrát a u filmu se má existovat, což podle něj pochopil třeba Rudolf Hrušínský. A Mirek měl tenhle dar taky.

 

Dá se herecká energie, o které jste mluvil v souvislosti s Rösnerem, nějak natrénovat?

Je to spíš dispozice. Lidé Borisova typu mají jakousi obrovskou sílu, která je žene kupředu, a zároveň velké sebevědomí. V tomhle byl Boris až nečeský člověk, ale jeho sebevědomí bylo správné, protože zároveň se choval pokorně.

 

Jste mu aspoň v něčem podobný?

Mám bojovnou energii, ta ve mně byla odjakživa – asi je to spojené se sportem. Nevzdávám se a chci ze sebe vydat všechno, i když je to rok od roku těžší.

 

A to sebevědomí?

Ani náhodou. Takový Boris byl skutečný bourák, já nejsem. Nanejvýš se snažím sebevědomě vypadat, abych na natáčení nebo v divadle nezanášel mezi kolegy poraženecké nálady.

 

Toho času křehké Dejvice

Do Dejvického divadla jste nastoupil hned z počátku, v létě roku 1997...

Před dvaceti lety.

 

Právě. Považujete to výročí za nějaký milník?

Spíš mě napadá, jak je obdivuhodné, že jsme spolu tak dlouho vydrželi, protože výpovědní hodnota generačních divadel trvá okolo šesti let. My to už několikrát přetáhli – vždycky jsme přišli s něčím, co nakoplo nás a dál bavilo diváky. A teď je otázka, jestli se nadechneme ještě jednou.

 

Jedné změny si nelze nevšimnout. Zatímco před deseti lety byly Dejvice slavným divadlem s hvězdným Ivanem Trojanem, teď už je to divadlo plné hvězd.

Ze všech jsou osobnosti, spousta z nás často točí, takže se hůř scházíme k divadelní práci. A ono nelze říkat kolegovi, který je zrovna teď v kurzu, aby netočil: „Musíš být v divadle!“ Vždyť to znám z vlastní zkušenosti – taky jsem kdysi požádal o volnější režim, když jsem točil například Četnické humoresky. A tak hledáme způsob, jak to vyladit. 

 

Máte chuť a sílu stát v čele těch, kteří se pokusí Dejvice udržet a posunout někam dál?

Nechci být v čele, ale pořád ještě mám chuť něco dělat.

 

A děje se už něco konkrétního?

Ale jo. Pokud všechno dobře dopadne, připraví na příští sezonu Mirek Krobot s Rosťou Novákem společný projekt Dejvického divadla a La Putyky, což by zajímavé být mělo.

 

Za vaší účasti, předpokládám.

Právě že ne, já bych měl tou dobou točit film s Agnieszkou Holland. Mě se týká až fakt, že pro nás na přespříští sezonu píše hru Petr Zelenka, a o další rok později bych mohl sám něco režíroval. 

 

Podruhé? 

Ano.

 

Loni jste coby režisér debutoval s inscenací Zásek – jaká to pro vás byla zkušenost?

Nakonec dobrá, hlavně díky kolegům, kteří se do toho se mnou pustili. Oznámil jsem jim, že nemám žádnou hru, protože jsem nenašel takovou, do které bych se zamiloval, ale na druhou stranu mám nějaký nápad, jen jim teda nemůžu dát záruku, že to vyjde, a muselo by se jednat o naše společné dílo – tak jestli do toho chtějí jít. Chtěli, a za tři měsíce vznikla inscenace, jejíž text se dokonce dostal do nominace na nějakou cenu (Cena divadelní kritiky za nejlepší poprvé uvedenou českou hru roku 2015 – pozn. red.), takže asi není blbej.

 

To, že jsou Dejvice plné hvězd, změnilo atmosféru nějak výrazně?

Je třeba řešit praktickou otázku, jak zařídit, abychom spolu mohli zkoušet, když mají všichni tolik práce – čili musíme mnohem víc plánovat. Ale jestli nás to změnilo vnitřně? Podle mě se neděje nic natolik dramatického, abychom nemohli pokračovat. Věřím, že to ještě půjde. Že to může být pořád dobrý.

 

Jedno je zřejmé – dřív jste na sebe mívali víc času.

No jistě, postupně jsme založili rodiny, nadělali si spoustu dětí a máme hromadu práce mimo divadlo. Ale pozor – tahle práce většinou není blbá. Herci z Dejvic dělají s Hřebejkama, Zelenkama, Ondříčkama nebo Prušinovskýma, což mívá smysl. Opravdu nejde jen o to, že bychom si za každou cenu chtěli vydělat korunu mimo. 

 

Napadlo vás někdy, že byste si dal od Dejvického divadla třeba na rok úplné volno?

Bývaly doby, kdy se o tom přemýšlet dalo, ale teď je naopak potřeba být v divadle. Pauzu si můžete vzít, když je všechno v ideálním stavu, ale my teď sice fungujeme, ale je to křehké. Dokud budeme k sobě i divadlu poctiví, tak z toho snad ještě něco bude, ale třeba za dva roky zjistíme, že už to nejde, a předáme veslo někomu jinému.  

 

Pohádka, u které se nevrtí

V prosinci jste už coby lazar sledoval úspěch druhého Anděla Páně. Překvapila vás ta čísla?

Takový divácký úspěch jsem ani náhodou nečekal – kdybych čekal, tak mám trochu jinou smlouvu!

 

Do kin přišlo více než milion diváků.

Jo, všechno se nějak dobře sešlo. My měli strach – respektive Jirka Strach měl strach dělat druhý díl, kolega Jirka Dvořák taky, o mně nemluvě; mně se do toho nechtělo vůbec. A když už teda, řekli jsme si, tak opravdu nesmíme nic zvorat, ať to je minimálně srovnatelné s jedničkou. Z čehož vyplývala pečlivá příprava, například jsme si s Jirkou Dvořákem řekli o daleko větší vstup do práce – počínaje úpravami ve scénáři, byť byl vynikající.

 

Jak často chcete mít nad výsledným dílem takovou kontrolu?

Já už kdysi u Četnických humoresek pochopil, že toho nakonec vím o některých figurách víc než scenárista nebo režisér. Bylo to jak s četníkem Béďou Jarým, tak i teď s andílkem. Natolik jsem se s těmi rolemi sžil, že jsem si některé věci začal upravovat.

 

Co na to režiséři?

U Četnických humoresek mi režisér Moskalyk hned na začátku řekl, že kdybych měl nápad nebo se mi něco nezdálo, tak za ním můžu přijít. Věřil nám a opravdu měl rád, když jsme improvizovali – na konci obrazu neříkal „Stop!“, takže jsme hráli dál a třeba dvacet procent z našich improvizací se do seriálu dostalo... První film jsem pak dělal s Davidem Ondříčkem, který k tomu bývá svolnej, a například práce Petra Zelenky na tomhle stojí.

 

Říkal jste, že se u Anděla Páně všechno dobře sešlo. Ale co všechno?

Víc věcí – zaděláno bylo prvním dílem, který lidi mají rádi. Potom platí, že v téhle zrychlené a občas dramatické době hledáme něco pozitivního, před Vánoci obzvlášť. Ale pro mě bylo nejlepším znamením, když jsem na premiéře pozoroval své syny, kterým je sedmnáct, šestnáct, sedm a čtyři roky, jak celou dobu pozorně seděli, nikdo se nevrtěl. Tehdy jsem si řekl: V tom filmu je něco dobře.

 

No jo, vy už máte dva syny skoro dospělé! Jak to prožíváte?

I tady cítím, že je něco dobře – a to ve všech čtyřech klucích. Líbí se mi, že máme se ženou dva velké, se kterými se můžeme bavit o čemkoli, a zároveň dva malé, u kterých zbývá trocha bezelstnosti a něhy. Je to hezky vyvážené a kluci jsou výborní; tak doufám, že se to nepokazí.

 

Na Bohemku chodí fandit všichni společně?

Dva velcí chodí, třetí Tonda už často taky, a myslím, že jednou budeme chodit všichni.

 

Snad to dobře dopadne

S jakou rolí si vás diváci nejvíc spojují? Právě s Andělem Páně?

Nevím – nejspíš záleží na tom, v jakém prostředí se pohybuju. Od premiéry Anděla se nepohybuju skoro vůbec, ale už po prvním dílu jsem pochopil, že si mě děti s touhle rolí nespojují. I když rodiče řeknou, hele, tohle je Petronel, tak jim to nedojde, koukají nechápavě... A já opravdu nevím, co z mých rolí lidi baví nejvíc. Evidentně mají hodně rádi Čtvrtou hvězdu, a obzvlášť milovníci fotbalu si často vzpomenou na Okresní přebor, kde jsem hrál trenéra sice jen v jednom díle, ale nějak si to zapamatovali. 

 

Já taky, protože jste byl opravdu šílenej.

Stejně jako ve Čtvrté hvězdě jsem se snažil balancovat na hranici člověka a karikatury; takové úkoly mě baví... Ale jindy mě lidi zastaví a vzpomínají na Samotáře, dokonce i mladí, kteří v době jejich vzniku pořádně nebyli na světě. Někdo si v souvislosti se mnou vzpomene na film Ve stínu a v posledních letech si dost lidí okamžitě vybaví reklamy.

 

Jsem rád, že to říkáte. Ještě před deseti lety byste asi nevěřil, že se stanete tak výraznou postavou zdejší reklamy.

Měl jsem předsudky. Někteří kolegové mi to připomínají – já dokonce tvrdil, že v reklamě nikdy vystupovat nebudu.

 

Vyčítá vám to teď někdo?

Snad ne, i když nevím, co se děje za mými zády. Doufám, že to nevzbuzuje závist, ale zároveň si uvědomuju, že díky reklamě neděláme dnešní rozhovor v bytě jako kdysi, ale v řadovém domku, protože se naše rodina mohla přestěhovat do většího.

 

Kdy jste na reklamy změnil názor?

Prvotním impulzem byla chvíle, kdy jsem viděl srandy Vojty Kotka s Lukášem Pavláskem. Pak přišla nabídka, já se okamžitě zeptal, jestli jde o práci v podobném duchu, a začalo mě to zajímat, protože tohle je vlastně žánr – groteska. Jde o to narvat nějaké sdělení do vtipné scénky s pointou během kupříkladu patnácti vteřin. Z hlediska profese zajímavá práce, která se navíc spojuje s tím přilepšením. 

 

Heleďte, a proč vy vlastně poslední dobou nemůžete spát?

Po operaci jsem musel pořád ležet jen na zádech, a pokud na to nejste zvyklý, postupně vás to vyčerpá a hůř pak spíte. Navíc já jsem docela nervózní člověk a teď mě nervuje, jestli zdravotně všechno dobře dopadne, když už jsem se pustil do tak velké věci...

 

Nebojte, dopadne.

Ale jo. Snad je to na dobré cestě.

 

Skákavá blecha
NEJŽÁDANĚJŠÍ ČESKÝ HEREC POČÁTKU 21. STOLETÍ ZAČÍNAL JAKO BASKETBALISTA.
Když se roku 1964 narodil, doma už čekal bratr Ondřej, dnes filmový producent a režisér. Jejich otec Ladislav byl na vrcholu slávy; lid ho obdivoval coby syna Potůčka ze seriálu Tři chlapi v chalupě. Ivan chodil na sportovní gymnázium a basketbal hrál za Spartu. Říkalo se mu Skákavá blecha, protože nikdy nepřerostl 180 centimetrů. Byl ale rychlý, rtuťovitý a hlavně cílevědomý. Ve třeťáku šokoval své blízké prohlášením, že se chce hlásit na divadelní akademii – snad mu došlo, že jako sportovec by se do úplné špičky nedostal. 
Na DAMU ho přijali hned napoprvé, divadlem začal žít. Nejraději chodil do Realistického: „Chtěl jsem se tam dostat a nakonec se to splnilo – nabídli mi první angažmá,“ vzpomíná.
Po revoluci přijal nabídku z Vinohrad, kde hrál s Preissem, Hanzlíkem, Haničincem, Bohdalovou i Veškrnovou, jenže roku 1997 odešel do vznikajícího Dejvického divadla, což jeho otec nemohl pochopit: „On chce jít z vinohradskýho do loutkovýho divadla!“ Jenomže dejvický sál byl brzy vyprodaný, a pak už vždycky. V létě tomu bude dvacet let. Ještě o pět let déle žije Ivan Trojan s manželkou Klárou, mají spolu čtyři syny.

 

Dobré tři měsíce
HEREČKA KLÁRA POLLERTOVÁ-TROJANOVÁ MÁ SVÉHO MANŽELA TŘETÍM MĚSÍCEM DOMA, NA COŽ NENÍ ZVYKLÁ.​
589b249e9c40f761ffb1d53f MEDIA_ITEM image
Klára Pollertová-Trojanová
Tak Ivana už máme čtvrt roku doma. Nejdřív jsem se trošku bála, protože na to nejsme úplně zvyklí, vůbec si nevzpomínám, kdy jsme spolu naposledy strávili v kuse byť jenom týden, míváme vztah spíše na dálku, ale teď se potvrdilo, že je nám spolu hezky, že jsme na sobě závislí, že se máme rádi.
Mně to pomohlo i z praktického hlediska, protože jsme si podělili starost o domácnost a o děti (synové najednou viděli, že mají doma tátu), ale hlavně to konečně byla doba, ve které jsme spolu mohli všechno okamžitě sdílet. 
Jindy jsem ráda, když se potkáme jednou za tři dny, ale teď máme čas dokonce i na úplné banality – někdy třeba jenom tak sedíme u okna a pozorujeme, kdo kam parkuje. Jeden ze druhého si děláme legraci a zjišťujeme, že se spolu pořád umíme smát… Uteklo to neuvěřitelně rychle a z toho, že se Ivan brzy zase vrátí do práce, není u nás doma nadšený nikdo.
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat