Sloupek

Moravská hranice pěšky

10 / 10 / 2016

Začalo to hecem: „Dojdeš z Prahy do Brna?“ Tož, došel bych, jen nebylo proč. Už dlouho jsem ale chtěl proměnit šmouhu za okny vlaku jedoucího z rodného Frýdku do Brna v konkrétní krajinu a tohle byl impulz. „Půjdu do Brna, ale z Ostravy. Od morového sloupu k morovému sloupu.“ A tak se šlo, kámoš Mara a já. Ta cesta byla objevná a já věděl, že brzy půjdu zas.

Jinudy – a polozapomenutá zemská hranice s Čechami skýtá prvek dobrodružného hledání kudy. Mimo značené cesty, koryty potoků, hřbety kopců, a nakonec i starými hraničními cestami. Byl jsem překvapen, kolik toho po bývalé hranici zůstalo a jak logicky byla vedena. Nejen staré hranečníky, ale i výrazné terénní předěly vytvořené člověkem. Jen ty Svitavy, zvláštně vytrčené do Čech, ty nám daly zabrat. Na druhou stranu je zemská hranice kolem Svitav vzorně upravena, historické hranečníky opečovávány, ukradené kousky nahrazeny replikami a z informačních tabulí o moravsko-českém pomezí jsme si doplnili vzdělání.

Je občerstvující ráno se zvednout, uvařit kávu, sbalit stan a jít. Chůzí utřepete myšlenky, protřídíte je. Tichá krajina strnišť, povláčených polí, lesních tišin a remízků v kombinaci s rytmem kroků vás uvede do zvláštního stavu, kdy si pobrukujete písně z dětství nebo si něco jen tak mumláte pod vousy. Jdete a zpočátku to bolí, ale to se poddá. Anebo ne, třeba to vzdáte. Pouť není otázkou fyzické zdatnosti, je to záležitost chtění jít.

Věděli jsme, že to za týden nedáme, ale samotná cesta je cílem a město Svratka je jedním z korálků navlečených na pomyslné nitce. Tam jsme letos z Kralického Sněžníku došli a tam příští rok znovu začneme. 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat